Zvláštní název pro článek, nemyslíte?
Všichni si přece za láskou jdeme, všichni ji v životě chceme mít co nejvíce, a všichni chceme být milováni a všichni přece lásku dáváme. Ale položili jste si někdy otázku, jakou schopnost milovat vlastně máte? Jakou máte schopnost lásku dávat?

Položili jste si někdy otázku, co to vlastně láska je?

Možná si znovu pomyslíte, zvláštní otázka, to přece všichni víme. Ale víme to skutečně? Překvapivě mi v kanceláři na tuto otázku neumí odpovědět téměř nikdo.
Co je tedy láska?
Vysvětlím vám to nejdříve na jednom příkladu a pak na dalším a pak na dalším. A protože vědomí má více rovin, není jen rozumem, budeme se i tomuto faktu a jeho zásadním důsledkům pro náš život věnovat v závěru článku.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Asi všichni známe pojem čakry, energetická a emoční centra člověka. Říká se, že v sedmé čakře jsme napojeni na univerzální lásku. Je to ale jen část pravdy a dalo by se dokonce říct, že to pravda není. Jak to tedy je?
V sedmé čakře jsme napojeni na všechno bytí. Skutečně, v rovině vědomí jsme schopní přes sedmou čakru vnímat kohokoli a cokoli. A pokud umíme takto vnímat druhé, skutečně jim díky tomu vnitřně rozumět, pak ať už udělají cokoli, my protože do nich vidíme, protože známe jejich osobní historii, to jak vlastně vnitřně fungují, díky tomu, že jim dokonale rozumíme, nejsme schopní je nijak soudit a ani odsoudit. Mohou zabíjet, znásilňovat, a my protože rozumíme co je k tomu vede, čeho v jejich životě to jsou důsledky, chápeme všechny souvislosti, neodsoudíme je a nepřestaneme je milovat. Nemusíme s nimi souhlasit, jejich činy nám mohou připadat odporné a zrůdné, a přesto je neodsoudíme.
Skrze sedmou čakru jsme schopni vnímat veškeré bytí. Skrze ni jsme schopní vnímat veškeré souvislosti nás a ostatních a to je naši láskou. To v nás vytvoří neschopnost soudit.

Láska je schopnost vnímání souvislostí toho, co se stalo, do takové míry, že nejsme schopni soudit to, co se stalo, protože dokonale rozumíme všem souvislostem.
Láska je schopnost nesoudit nejdříve sebe a pak druhé.
Až neschopnost soudit vytvoří ten vnitřní nesmírně příjemný pocit vnitřního míru, radosti a štěstí, který za lásku považujeme.

Příklad se sedmou čakrou byl spíše akademický, ale dá se na něm dobře vysvětlit princip. Daleko lepší příklady jsou příklady z běžného života a díky naší práci s klienty jich máme spoustu. Zde je jeden z nich.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Přišla ke mně klientka s tím že potřebuje pomoci s jednáním maminky.
Řekla mi „maminka mi celý život lže. Je to pro mne velmi ponižující, mám pocit, že si mne vůbec neváží. Už jsem se s maminkou i rozešla, ale protože je to maminka, tak jsem se vrátila. Ale nikdy se mi maminku nepodařilo dovést k tomu, aby se ke svým lžím přiznala a aby se mi za ně omluvila.“
Klientka byla velmi nešťastná, zraněná a bojovná. Láska ve vztahu s maminkou byla z její strany z pochopitelných důvodů úplně zablokovaná. Ale zároveň všichni potřebujeme milovat své rodiče, a tak klientka chtěla situaci řešit. Viděl jsem, jak zoufale mamince nerozumí a proto ji tak velmi soudí a odmítá.
Rada v tomto případě byla velmi prostá.

Vždy, když chceme pochopit druhého, musíme jej pochopit přes sebe.

To jsem řekl i své klientce. Tázavě se na mne dívala a vůbec ji nebylo jasné, co že to vlastně má udělat.
„Když se naučíte dívat se na maminku přes sebe“ řekl jsem jí „do měsíce budete mít s maminkou vztah v pořádku“.
Nechtěla tomu věřit, protože její rozepře s maminkou se táhly už více než deset let.
Nakonec se ale ze zájmem zeptala „Dobře tedy, řekněte mi, co mám konkrétně udělat, aby mi maminka přestala lhát?“
Ta prostá rada zde byla zároveň i velmi výbušná. Tak to často je.
„Abyste mohla pochopit maminčino lhaní, musíte se podívat na lhaní svoje“ odpověděl jsem.
To klientku velmi rozčílilo.
„Na mamince lhaní nenávidím a vy si myslíte že sama lžu?“ velmi emotivně odvětila.
Začal jsem jí opatrně vysvětlovat, že to se stává často, že když na někom něco velmi soudíme, vůbec si neumíme všimnout, že to co soudíme někde jinde sami děláme. Klientka odešla rozhořčená s tím, že to tedy zkusí a já jsem si vůbec nebyl jist, jestli ji ještě někdy uvidím.
Nakonec na další setkání přišla, a byla jako vyměněná.
„Opravdu jste mne zaskočil“ řekla mi. „Když jsem si pak ale procházela svůj život, byla jsem najednou velmi překvapená, že skutečně jako maminka lžu. A zjistila jsem, že lžu a vlastně ani nevím proč a to mne asi překvapilo ještě víc, než samotný fakt lhaní.“
„Dáte mi nějaký příklad?“ zeptal jsem se se zájmem.
„Třeba včera“ smála se „něco jsem tvrdila a můj přítel, do kterého jsem velmi zamilovaná měl jiný názor. Chvilku jsme se dohadovali, pak přítel donesl notebook a já jsem viděla, že jsem pravdu neměla já, ale on. Ale z nějakého, pro mne nepochopitelného důvodu jsem to neuměla přiznat ani sobě a ani jemu. Tak jsem dál tvrdila, že já mám pravdu, a lhala úplně stejně jako máma. Viděla jsem, jak tím přítele štvu, také přesně tak, jako mne štve moje máma, ale neuměla jsem si pomoci a pravdu jsem mu prostě přiznat neuměla.“
A pak pokračovala „a nyní už chápu, co tím myslíte, že

emoční charakter dědíme po rodičích.

Vidím, jak jsem mámin sklon lhát zdědila naprosto dokonale. Jen nechápu, jak jsem si toho mohla celý život nevšimnout, jak jsem to mohla celý život nevidět.“
„Dnes svému emočnímu světu rozumí jen velmi málo lidí a pak si nevšimnou snadno.“ odpověděl jsem.
Na další setkání za týden klientka přišla s dobrou náladou a bylo vidět, jak velmi se jí od poslední návštěvy ulevilo.
„Připadáte mi, jako kouzelník“ řekla mi „mám nyní s mámou vztah velmi hezký.“
To mne nepřekvapilo „Maminka vám přestala lhát?“ zeptal jsem se.
„Ne to ne“ odpověděla „toho maminka není schopna. Ale nyní její lhaní vidím úplně jinak, nyní mu rozumím. Já přítele miluji, a přes to mu potřebuji v některých situacích lhát, protože to prostě neumím jinak. Důvodu mého lhaní zatím nerozumím, ale je to tak, lžu mu. A tak mámino lhaní nyní vnímám také jinak. Asi mne nechce ponížit, asi to není o tom, že si mne neváží, jak jsem vždy měla pocit, ale asi to má stejně jako já, a trápí sebe a okolí stejně jako já. A stejně, jako já neví proč se vlastně tak chová.“
Byl jsem zvědavý, jak nyní vypadá její komunikace s maminkou a tak jsem se na ni zeptal.
„No třeba včera“ usmála se a pokračovala „zase mi lhala, ale protože jejímu lhaní nyní rozumím, už mi nepřipadalo ponižující, že mi lže, ale spíš úsměvné, jak stejné to její lhaní je, a tak jsem jen řekla, „mami lžeš mi“. A maminka přesně, jako já s přítelem, ve lhaní dál pokračovala. Dřív mne toto rozpálilo doběla a šla jsem do konfliktu a často jsem na mamku i křičela, ale nyní mi to připadalo tak legrační, že jsem se musela smát a řekla jsem jen, „mami, lžeš mi a nemůžeš přestat, viď?“, a smála jsem se. A maminka dál pokračovala ve lhaní. A já jsem viděla i to, jak jí v tom lhaní není vůbec dobře, stejně jako mně.“
Na další setkání po týdnu mi klienta přinesla čokoládu.
„Slavíme“ řekla hned ve dveřích a pak si sedla na židli a pokračovala
„mamka se poprvé v životě přiznala ke svému lhaní. A já jsem si uvědomila, že jsem už vůbec nevěřila tomu, že se někdy přizná. To mi připadá zvláštní, chci po ní přiznání a nevěřím, že jej dostanu. Jen nějak moc nerozumím tomu, proč se vlastně přiznala.“
„Vždyť je to tak prosté“ začal jsem s vysvětlováním „nyní mamince dokonale rozumíte, protože ji rozumíte přes sebe. Vidíte ji až do žaludku a protože ji opravdu rozumíte, nesoudíte ji. A maminka to vidí. Obojí, to že ji vidíte až do žaludku a že už vlastně nemá smysl lhát, a hlavně vidí, že ji poprvé v životě skutečně nesoudíte. Tak dostala odvahu a vzdala svoje lhaní a přiznala se.“
„A jak se vlastně přiznala“ zajímalo mne.
„No do očí ne“ odvětila „ale zavolala mi, a zeptala se, „jak jsi mohla vědět že lžu?“ A já jsem se smála a řekla jsem jí, no mami konečně rozumím tomu, co to je zdědit emoční svět představ rodičů, a tak jsem si konečně všimla, že tvoji potřebu lhát mám také a všimla jsem si, že v tomto jsem dokonale po tobě, že lžu jako ty. Takže mami, za těch deset let konfliktů se ti fakt velmi omlouvám, ale já jsem vůbec nechápala, proč mi vlastně v některých situacích lžeš.“
„A pak jsem se ještě mámy zeptala, „Ale mami jednomu nerozumím, proč vlastně lžeme?Alespoň já si na tuto otázku odpovědět neumím.“ No a zjistily jsme, že odpovědět si neumíme obě.“
Až mnohem později moje klientka zjistila, že v jejich rodě se již po mnoho generací neznalost a omyl trestaly despektem a výsměchem. A tak si lidé v něm vypěstovali tuto strategii, jak se despektu a výsměchu vyhnout.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Jaká jsou tedy základní pravidla, která je dobré na cestě za láskou znát?

Jestli že se na někoho zlobíte, a třeba jste v právu, zde se zlobí klientka, že ji maminka lže, rozhodně může být vaše zloba oprávněná. Ale zloba není láskou se všemi důsledky.

Jestliže vy máte množství lásky – chápání souvislostí, v dané situaci nějak omezeno, nemůžete se pak zlobit na druhé, že i oni to mají nějak podobně.

Žitím omezené lásky vzniká často velmi nehezký a nepříjemný svět boje, nelásky a nesvobody.
Řešením není ani druhý extrém, lhaní maminky omlouvat, v tom by také nikomu nebylo dobře.
Jestliže s něčím bojujete, třeba zde v tomto příběhu se lhaním mámy, tím bojem jako byste tu realitu, se kterou bojujete sami živili. Bojem je velmi obtížné, až nemožné něco skutečně změnit. Boj obvykle vytváří spíše emoční zranění a materiální ztráty.
V okamžiku, kdy to, s čím jste bojovali přijmete, protože rozumíte souvislostem, vytváříte tím prostor pro samovolné změny toho, s čím jste bojovali.

Do lásky lze vstoupit jen a jedině chápáním druhých pře sebe a sebe přes druhé.

Jejich činy musíme chápat přes své činy, jejich pocity přes své pocity. A stejně můžete vést i druhé, až to budete umět, můžete je vést k pochopení vás pře ně.
V situacích kde máte souzení, nešťastnost, pocity křivdy a podobně můžete tyto pocity uzdravit jen tak, že propojujete jednání a emoční vnímání svoje s jednáním a emočním vnímáním druhého, tak jako v případě lhaní maminky. Až zahlédnete svoji stejnost, sebe a toho druhého, stane se taková zvláštní věc.
Postupně, pomalu ve vás bude vznikat pocit porozumění pro sebe a pro toho druhého.
Tento nový pocit, který přichází pozvolna, třeba i týdny, když se situaci v sobě dostatečně věnujete, nahradí spontánně původní pocity, které láskou nebyly. Přes pocit porozumění sobě a těm druhým do lásky samovolně a přirozeným způsobem vstoupíte.
Musíte to udělat vy, protože se to celé musí odehrát vevnitř vás. Nikdo jiný vám v takových situacích, kdy vám nejde mít rád druhého lásku dát nemůže. Můžete ji v sobě objevit jen vy sami.
Až tento vnitřní proces dokončíte a zjistíte, že celý konflikt s druhým vnímáte pocitově úplně jinak. Teprve pak má smysl za druhým jít a situaci, která vás oba nějak zraňovala uzdravit.
Až když klientka v sobě díky propojování objevila úplně novou emoční představu o tom, co je to mámino lhaní, až tenkrát se mohla s maminkou domluvit novým způsobem se skutečnými pocity porozumění mamince i sobě. Tyto dvě roviny, porozumění sobě a druhým při vstupu do lásky nesmíte od sebe nikdy oddělit.

Do lásky v konkrétních situacích našich životů lze vstoupit jen propojováním sebe a těch druhých, protože láska vzniká ve vnímání souvislostí.

Nemůžete chtít sebe soudit a odmítat za některé aspekty charakteru, nebo za některé své činy, nebo se za sebe stydět a současně skutečně milovat druhé. To prostě nejde. Nejprve musíte propojit svůj svět se světy druhých tak, abyste se sami nesoudili, neodmítali za to, jací jste a za to, jak jste se v některých situacích chovali.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Jako další příběh vstupu do lásky tu mám pro vás ještě příběh jiné klientky. Přišla s tím, že její manžel už roky pije. Ne hodně, ale zato stále a od rána. A díky tomu toho doma moc neudělá a není jí oporou, uzavírá se do sebe a často je nevrlý.
I zde jsem řekl klientce, jediný způsob, jak váš vztah uzdravit je manžela pochopit přes sebe.
Klientka se okamžitě ohradila „to je absurdní, já jsem abstinent a já jsem ta, co se postará o vše, na co se manžel díky pití vykašle. To nemůžete myslet vážně.“ a tvářila se velmi nahněvaně a vůbec nechápala, jak něco takového mohu říct, jak po ní mohu chtít něco tak absurdního.
Mohu, protože znám souvislosti. A tak jsem se nedal.
Trvalo nám to několik měsíců, než pochopila následující poměrně jednoduchou souvislost.
Ona sama zdědila po mamince, takový zvláštní emoční rozměr, kde, když se věci neodehrávají podle ní, spadne do nešťastnosti a v té nešťastnosti pak jedná celkem ukřivděně, odmítavě a obviňujícím způsobem, je zkrátka bojovná a kritická.
A manžel, kterého si našla to měl velmi podobně, když se věci neodehrávaly tak, jak on potřeboval, neuměl jinak, než být nešťastný, ukřivděný a obviňující, ale neuměl tu nešťastnost ventilovat, jako jeho manželka. Z nějakého důvodu tu nešťastnost neuměl projevit, tak ji v sobě uzavíral a pil, aby ten vnitřní boj zvládl.
Když to konečně klientka zahlédla, velmi se jí ulevilo a také byla překvapená, jak to mohla tolik roků nevidět, že jsou vlastně dva vyděrači, kteří chtějí dosahovat svého obviňováním druhých. Ona nahlas, on sklenkou.
Uměla nad tím přemýšlet, uměla vidět, co vše tímto jednáním ve svém manželství způsobila i její maminka, po které ona sama své jednání dědila. A přestala manžela za jeho pití soudit, poprvé v životě.
Samozřejmě ji dál jeho pití nevyhovovalo, ale už se s manželem kvůli němu nehádala, už jej jen slepě neobviňovala a začala se jej poprvé v životě ptát, proč vlastně pije. Jaké pocity jej k pití vlastně vedou. Snažila se manžela pochopit přes sebe a ten pomalu v jejich vztahu začal fungovat mnohem lépe. U toho pochopila dál mnoho dalšího ze své vlastní ukřivděnosti.
I toto je příběh vstupu do lásky, do lásky která umí změnit cokoli, jen musíte vědět, co to láska je.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––

A nyní vám ukážu ještě jiný úhel pohledu, který vás zřejmě překvapí.
Na předcházejících dvou jednoduchých příkladech jsem vám ukázal, jak vlastně pomáháme lidem léčit všechny jejich problémy ve vztazích. Tímto způsobem pomáháme lidem uzdravit i jejich fyzické nemoci, protože ty jsou obvykle jen důsledkem destruktivních emocí a nešťastností, které problémy ve vztazích provázejí.
Všimněte si, v čem se to vlastně ztrácíme. Nevyhovuje nám někoho jednání. V dětství obvykle některého rodiče, v dospělosti často partnera. A téměř všichni klienti, kteří k nám přijdou chtějí, aby se rodič, nebo partner změnil, ale přitom si už ani neumí představit, že by to bylo možné.
Téměř všichni mám říkají, „tolikrát jsme to zkoušeli, ale on je prostě takový“. Někdo říká krutý, jiný despotický, další kritický, nebo nepodporující.
A to je past, do které většina z nás spadne. Chceme změnu, nechápeme že ji musíme udělat uvnitř sebe. Nějakou dobu se snažíme měnit lidi okolo nás, a ono to nejde. A pak už ani nevěříme, že by byla změna vůbec možná, trápíme se, nebo bojujeme, často obojí. A můžeme se trápit dlouho, dokud tuto past nepochopíme, neprohlédneme a sami z ní nevystoupíme.
Přitom, když se podíváte na ty dva příběhy, které jsem vám zde uvedl, v obou případech změna partnera a jeho jednání proběhla okamžitě po vnitřní změně klienta. A v obou případech klient už nevěřil, že by změna byla možná, a tak se trápil. Měl pocit, že problém je v tom druhém a on s tím prostě nemůže nic udělat.

Ve svém světě můžete měnit naprosto libovolně co chcete.
Nikdo ale nemá právo měnit druhé, a přes to můžete jakkoli změnit jednání druhých lidí směrem k vám a pak i svoji realitu.
To, co pro to musíte udělat je, umět si představit, že je to možné a vědět, jak se takové věci dělají.
A pak udělat potřebné změny sebe sama, které možná začnou i následujícími uvědoměními.

Možná si uvědomíte, že se vám změny druhých nedařily, protože jste chtěli, aby se měnili jen oni a vy sami jste změny sebe ochotni udělat nebyli. Že jste chtěli, aby vás chápali jen oni, ale vy sami jste se o pochopení nesnažili, vy jste měli jasno. Že jste chtěli, aby vás uznali jen oni, ale vy sami jste se nepokusili přijít na to jak je uznat také. Uvědomit si ale třeba i to, že jste chtěli, aby vás cenili jen oni, že vy sami se vlastně cenit neumíte a tak jste na tom, aby vás cenili oni vlastně závislí.
Cokoli a kohokoli ve svém životě můžete změnit jen a jen uvnitř sebe sama, vnitřní změnou sebe sama. Je to jediný způsob, jak cokoli a kohokoli změnit naprosto bez boje a násilí.

Realita vždy vyjadřuje svět našich představ, protože ji svými emočními představami interpretujeme. Tím realitu formujeme ovlivňujeme a dál rozvíjíme.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Jak konkrétně ve svém vědomí realitu utváříme a formujeme?

Znovu vám to ukáži na příběhu „Máma mi lže“, mám jej velmi rád, protože je velmi, velmi názorný v tom, jak vlastně fungujeme. Jak funguje naše vědomí, jakou roli v něm má rozum a jakou roli v něm mají naše podmíněné emoční představy, jak realitu těmito svými představami formujeme a utváříme.
Představa, že lhaní mámy je ponižující, je podmíněným emočním reflexem, který když nevíme jak, rozumově jej nijak neovlivníme. Neumíme si jen tak říct, necítím se ponížený, když se ponížený cítím.
Rozum nechápe, že v příběhu „Máma mi lže“, pocit ponížení není realitou, ale jen naším podmíněným reflexem, který v nás realita vyvolala.

Rozum neumí vidět, že pocit ponížení je jen naší subjektivní emoční interpretací reality.

Proto je tak velmi důležité při léčení vztahů a nemocí pracovat nejen rozumově, ale v rámci celého našeho vědomí a zkoumat tyto naše podmíněné emoční představy, se kterými jsme se všichni narodili, které jsme všichni zdědili po rodičích.
Už to vidíte? Už chápete, co to říkají Indové, když říkají, že realita je jen Mája, mámení? Naše představy o realitě, realitu interpretují a definují pak i naše reakce na ni. Těmito svými reakcemi realitu posouváme, tvoříme příběh. Například se díky podmíněnému emočnímu reflexu „je to ponižující“, urazíme a pak bojujeme.

Pokud v sobě neseme podmíněný emoční reflex, „je to ponižující“, vždy budeme mít tendenci realitu tímto reflexem interpretovat a pak i jednat tak, že my sami budeme tvořit příběh ponížení.
Chceme-li přestat žít pocity ponížení, nemá smysl chtít měnit realitu, druhé a jejich jednání. Je potřeba prozkoumat a uzdravit tento reflex, tuto interpretaci.
Už to vidíte, jak změnami sebe sama můžete změnit cokoliv ve vaší realitě a že vaše realita to nakonec bude vždy vyjadřovat?
Jak změnami sebe sama můžete měnit své příběhy a osudy?
Už to vidíte, jak vaše realita vzniká a čím vlastně je?

Objevování vlastních podmíněných emočních představ o sobě a druhých a jejich léčení, to je velmi zajímavé téma na další dlouhý článek, ve kterém je potřeba nejdříve v základních rysech vysvětlit, jak chápeme, co vše je naše vědomí ve fyzickém těle. Jak vlastně toto vědomí v těle funguje, jak je s celým fyzickým tělem svázáno.

Odeslat komentář

  Odebírat upozornění  
Upozornit na
X