Nejprve si vydefinujme úhel pohledu na pojem ego. Představ o tom, co je to ego je velmi mnoho. Úhlů pohledu na pojem ego je ještě víc. My se zde budeme bavit o egu jako o představě o sobě sama, přes kterou dosahujeme svých cílů a uspokojujeme svoje potřeby a představy. 

Kdo je to vlastně egoista? 

Psychologové říkají, egoista je člověk, který potřebuje nezdravě vynikat, prosazovat sebe, a své potřeby, své pravdy, svá řešení. Je to člověk, který současně odmítá, že by mohli vyniknout druzí, odmítá jejich potřeby, pravdy a řešení. 

Anebo, při jiném úhlu pohledu, egoista je člověk, který nevidí vlastní chyby a nedostatky. Člověk, který si svoje chyby a nedostatky projektuje do druhých. Člověk, který díky tomuto nastavení neumí odpustit a často se tím dlouhodobě velmi trápí. 

Psychologové pak nabízí různé testy, jak rozpoznat „silné, přebujelé ego“ a jak jej omezit. 

Ale to mi nějak nezní. Omezit, odmítnout, to přece není cesta k lásce, odmítnutí. 

Všichni přece chceme být úspěšní, seberealizovaní a respektovaní, všichni chceme mít uspokojeny svoje představy a potřeby, protože právě toto v nás vytváří pocit uspokojení, štěstí a radosti a všichni chceme nějak vyniknout. 

A co když je zde úplně jiné řešení?

Pojďme vstoupit do světa laskavosti a změňme svoji realitu.

Podívejme se na definici egoismu, „prosazuji sebe a to stejné nedopřeji druhým“, anebo vidím chyby jen na tobě, svoje nevidím.

Egoista není člověk, který něco chce, tak jak se mnoho lidí domnívá. Egoista je člověk, který něco chce a druhým nedává stejný prostor něco chtít také. Anebo člověk, který svoje vlastní chyby a problémy neumí vidět a projektuje si je do druhých. Pak druhé vnímá jako ubližující a trápí se tím a nejde mu druhým odpustit…

Egoismus je oblast lidského vnímání a jednání, kde rozum chronicky selhává. Je slepý, díky podmíněným emočním reflexům poníženosti a neschopnosti si vážit sebe a pak druhých. Proto vám egoismus a způsob, jak jej opustit ukáži na příkladech z praxe. 

Na jednom kurzu, už je to mnoho let, mi jedna klientka řekla, 

„Přítel roky fyzicky trestá moje děti a nejsem schopna se s ním domluvit na tom, aby to nedělal. Tento kurz je poslední pokus vztah zachránit. Pokud se mi nepodaří se s ním domluvit, rozejdu se s ním.“

Když jsem se kurzistky zeptal, jestli ji dobře rozumím, zda její přítel fyzicky trestá její děti z předcházejících vztahů, odpověděla, „ne to jsou jeho děti“. 

Pak jsem ale já reagoval. „Ale takto to postavit nemůžete, protože to je velmi sobecké, vy chcete, mít prostor vychovávat děti podle sebe a jemu stejný prostor nedáte?“

Egoističtí jsme vždy, když chceme mít prostor na názor a jednání a stejný prostor nedáme druhému. Děláme to pod různými vlajkami, nejčastěji pod vlajkou, ‘tak je to správně’, anebo pod vlajkou ‘tak se to nedělá’ a velmi často pod vlajkou, ‘tvé jednání mne zraňuje’. 

Můj postoj klientku zarazil a rozčíleně mi řekla, „a to své děti mám nechat mlátit?“

A přesně to je egoismus, já prostor pro realizaci svých představ chci mít ale druhému, zde pod vlajkou, ‘to moje je správně¨, stejný prostor, stejné právo nedám. Když nedám, pak ale sám právo na svůj prostor ztrácím. Fyzická realita nám nikdy nespravedlnost neumožní. A zde nespravedlnost jednoznačně klientka chce. 

Tak přesně v tomto se naprostá většina z nás ztrácí. Máme nějakou představu, potřebu a vlastně si za ní neumíme neegoisticky jít, když naše představa, potřeba vylučuje představu, potřebu toho druhého. 

Kde je vlastně řešení? V laskavosti, která je důsledkem schopnosti vnímat druhého přes sebe. Díky tomu můžeme druhému hluboce rozumět. Když myslím laskavost, myslím tím emoční prostor a ne nějaký rozumový konstrukt. Umění vnímat druhého přes vnímání sebe je uměním lásky. A láska vždy tvoří hojnost a svobodu. V prostoru lásky si vždy obhájíme to svoje, protože druhému dáme stejný prostor.

Jaké je tedy řešení zmíněného příkladu?

Klientce jsem řekl, že oba ve vztahu musí mít stejné právo v rozhodování o výchově svých dětí, protože děti jsou stejně tak její i jeho. A že je nyní na ni, se partnerovi za svůj egoismus omluvit. Že ona chtěla mít právo rozhodovat a jemu stejné právo prostě nedala i když i on se choval stejně egoisticky. 

Klientce jsem vysvětlil, že on se v tomto sporu zřejmě cítil naprosto stejně nepochopený a stejně bojovný, jako ona. Použil jsem umění chápat druhého přes sebe, umění propojení. 

Tento úhel pohledu byl pro ženu velmi nečekaný a přišlo ji komické, že ji vůbec nenapadl. Vysvětlil jsem jí, že tento úhel pohledu je emoční dovedností, se kterou se buďto narodíme, nebo nám schází. A je to emoční dovednost, kterou nás mohou naučit rodiče, pokud ji ale sami mají a umí ji uplatňovat ve svém vlastním životě. 

Nicméně klientka nechápala, co má vlastně nyní dělat, omluví se a co dál? Mnohokrát se s partnerem o problému zkoušela bavit ale on diskusi na toto téma tvrdošíjně odmítal. 

Řekl jsem jí, „znovu a znovu vám pomůže pohled na druhého přes sebe, učte se jej. Kdy vy se odmítáte s kým bavit?“ 

„S rodiči“ odpověděla okamžitě, „protože to nemá smysl, jen jejich názor je možný, žádný jiný, je zbytečné jim něco vysvětlovat“. 

„Myslím, že v diskuzích o výchově dětí jste se chovala přesně jako rodiče“, reagoval jsem se smíchem, “a vůbec o tom nevíte”. 

Klientka byla zase velmi překvapená mým úhlem pohledu a dala mi za pravdu. Když někdo dělá něco, co nám nevyhovuje, velmi nám pomůže podívat se, kde se tak chováme sami. A za 10 let mé praxe se nestalo, že bychom nenašli. Je to jen o té schopnosti hledat a propojovat, o emoční schopnosti lásky.

Nyní klientka příteli rozuměla zase o něco více, viděla, že měl v diskuzích s ní stejný pocit, jako ona v diskuzích s rodiči, a reagoval stejně, jako ona v diskusích s rodiči, odmítal se s ní bavit. Rozuměla tomu pocitu zmaru, který v sobě v diskuzích s ní měl, sama jej velmi dobře znala. 

Toto je jediný a skutečný způsob, jak vstoupit do lásky, vstoupit do hlubokého porozumění sobě a druhému, je to schopnost propojení mé a jeho reality. 

Ale klientce stále nebylo jasné, kde je řešení. Vysvětli jsem jí, že pokud se v emočním prostoru porozumění, který propojením vytvořila, udrží dost dlouho, ten emoční prostor jí řešení dá sám. 

Rozumem řešení vymyslet nikdy nešlo a nejde, protože řešení nám nakonec vždy dají naše pocity a emoce a rozum se jim podřídí. Náš vlastní pocit poníženosti a neschopnosti se cenit nám dá vždy bojovnost a ukřivděnost, to je naše vstupenka do egoismu, sobectví. A vůbec si toho nemusíme být vědomi. My jsme pak ti, kteří nerespektují, ale obviňujeme z nerespektu druhé. Ti druzí nám ale dobře sekundují – spolupracují. 

„Jak se tedy mohu v prostoru porozumění udržet, jak jej mohu prohlubovat?“, zeptala se mne klientka a já ji odpověděl.

„Zkoumejte cokoli u sebe, abyste sobě lépe rozuměla a pak budete lépe rozumět partnerovi. Třeba zkoumejte, proč vlastně vychováváte děti domluvou.“

Klientka si po chvíli přemýšlení uvědomila, že tak ji vychovávali její rodiče a že fyzické tresty odsuzovali a že vlastně jejich postoj převzala. I toto porozumění si hned propojila a viděla, že v rodině přítele se fyzicky trestalo, přítel byl svým tátou, jako dítě hodně byt. Najednou viděla, že i on převzal standart nastavený v dětství, aniž by si toho byl vědom. 

Klientka si také uvědomila, že výchova rodičů domluvou byla dost nerespektující a ponižující, a že svoje děti vlastně vychovává naprosto stejně. Byla překvapená, že si toho nikdy neuměla všimnout. 

Toto hluboké porozumění sobě a následně příteli ji vyvedlo z potřeby boje. Měla najednou velkou potřebu své objevy se svým přítelem sdílet, vstoupila do porozumění druhému přes porozumění sobě, vstoupila do lásky a vystoupila z boje, který je vždy důsledkem neschopnosti lásky. 

Když přišla na další lekci kurzu, hned ve dveřích všem s velkou radostí oznamovala, „Nemlátíme a nikdy bych si nemyslela, že je to tak snadné. Příteli jsem se za svůj despotismus omluvila a řekla jsem mu o všech svých objevech. Řekla jsem mu i o tom, proč vlastně mám potřebu děti vychovávat domluvou a i to, že vidím, jak není ideální, ta moje domluva. A zeptala jsem se jej na to, jaké to pro něj bylo, když jej táta mlátil. Moje otázka jej velmi překvapila, a uvědomil si, jak hodně za to tátu vlastně nemá rád, že to je ten důvod, proč si dodnes drží od táty odstup. Došlo mu, že něco podobného se zřejmě děje i v našich, jeho dětech. Tak nemlátíme.“

Kouzlo vnímání druhých přes vnímání sebe – kouzlo porozumění tebe přes porozumění mne, kouzlo laskavosti. Toto kouzlo vytvoří realitu, ve které máme schopnost dát druhému naprosto stejný prostor, jaký si bereme mi sami anebo máme schopnost vzít si stejný prostor, jaký si bere ten druhý. Druhým neumíme dát stejný prostor jen proto, že je neumíme vnímat přes vnímání sebe. Pak pod vlajkou, ‘jsem v právu’, nebo, ‘no to je hrozné, jak se chováš, co děláš’, nebo pod jakoukoliv jinou vlajkou vstoupíme do egoismu a divíme se, jaké výsledky naše jednání má.

To, co klientka ve svém sobectví neuměla vyřešit celé 3 roky, vyřešila během pouhých čtrnácti dní díky vnímání tebe přes vnímání sebe a díky vnímání sebe přes vnímání tebe. Pak zahlédla jejich oboustranné sobectví. Následně se i její partner, zase za svoje sobectví sám omluvil. Klientka jej díky schopnosti vidět a rozumět k této omluvě uměla dovést naprosto bez boje. 

Láska se obvykle hájí otázkami, nikdy se nehájí napadáním a obviňováním. Otázkami proto, že jen otázkami bez pocitů ponížení lze naše světy skutečně propojit. 

Stačilo vstoupit do světa porozumění, do světa vnímání tebe přes sebe a sebe přes tebe. Často od klientů slyším, jak mi zapáleně říkají, „ale já takový, taková nejsem, já nechodím do hospody, já nedělám dluhy, já nemám milence, milenky“. A představte si, vždycky nakonec přijdou na to, že takoví jsou. Že za naprosto rozdílnými projevy jsou stejné pocity jeho a jí, nebo jí a jeho. 

Dám vám ještě jiný příklad z mé praxe, protože náš vnitřní svět pocitů a představ je neuvěřitelně pestrý a rozsáhlý a do sobectví lze vstoupit mnoha způsoby, aniž by si toho rozum byl schopen vůbec všimnout.

Je to příklad, který rád používám, přes to, že je pro mnoho klientů do jisté míry absurdní… Jedna klientka po mně chtěla, abych ji pomohl vyřešit jednu její dětskou situaci s mámou. Situaci popsala následovně.

„Když mi bylo 15, onemocněla jsem a musela jsem zůstat doma. Táta zůstal doma se mnou. Mamka nám navařila jídlo a mi jsme si ho s tátou v poledne ohřáli, ale neuklidili jsme po sobě. Hrnce s jídlem jsme nezakryli pokličkami, talíře jsme nechali zaschnuté na stole, neuklidili jsme drobky na stole ani na podlaze. V pět večer přišla mamka unavená z práce domů a když viděla ten nepořádek v kuchyni a nás dva, jak se jen válíme, dostala obrovský vztek a seřvala nás. 

Ale já jsem si takové jednání od mamky nikdy nenechala líbit a řekla jsem si, mami, tak se ke mně chovat nebudeš, to tedy ne, za to se ti pomstím a mamce jsem se pomstila. Dnes vidím, že to je špatně a že takto si zničím manželství a vztah s vlastními dětmi, až je budu mít, ale vlastně nevím řešení té celé situace. Mám na mamku stále ve vzpomínkách vztek, protože mne v mých představách hrozně ponížila.“ 

Když jsem se klientky zeptal jak se maminka měla podle ní zachovat, klientka zjistila, že vlastně neví… 

A i zde ji pomohla poučka z egoismu. Dobře, jestliže maminka chce mít doma v kuchyni pořádek, má na něj právo jedině tenkrát, když ostatním členům rodiny dá právo mít to v kuchyni jakkoli podle jejich představ… 

Teď si určitě mnoho z vás říká, co je to za nesmysl, to máme mít v kuchyni nepořádek? To není normální. A přes to, pokud vy neumíte mít úctu k druhým, proč by ji oni měli mít k vám? 

Po půl hodině hledání a vnímání „přes sebe tebe“ jsme měli neegoistické jednání mámy nalezeno a bylo pro klientku zase velmi překvapující.

Shrnula jej následovně. „Mamka měla přijít domů, sednout si, protože byla unavená a říct při pohledu na tu spoušť, kterou jsme v kuchyni po sobě nechali,

„děcka, obdivuji vás, opravdu vás obdivuji, že vám ten nepořádek nevadí, že v něm umíte být a cítit se v něm ještě dobře. To byste nevěřili, jako to mám já. Mně stačí jediná neumytá lžička na lince a já musím jít a umýt ji a uklidit ji do šuplíku. A když si všimnu, že lžičky v šuplíku nejsou srovnané, musím ještě i ty srovnat. Fakt to máte krásný, že vy nic z toho nemusíte.“

„A pak měla s hravostí pokračovat“ řekla klientka a pokračovala dál. 

„A děcka, podívejte se, nakoupila jsem vám na oběd toto a toto. A moc ráda vám to uvařím, moc ráda vám udělám radost. Ale potřebuji si chvilku odpočinout. A vy byste mohli udělat zatím radost mně, mohli byste mi v kuchyni uklidit, co vy na to?“

Klientce se toto řešení velmi líbilo a řekla, 

„v tom je tolik respektu, rovnocennosti, lásky a pochopení…“. 

A tak jsem se jí zeptal „a chcete ještě nějaké pochopení přidat?“ 

Chtěla, ale už ji nic nenapadalo. A přes to stačilo velmi málo. Zeptal jsem se jí tedy, „uměla byste tak jednat vy?“ 

Se smíchem řekla, „Ani náhodou, jednala bych jako máma a ve vztahu s partnerem tak často i jednám.“ A najednou to viděla. „Tak přes sebe, přes moje obviňování druhých když není po mém, mohu nyní chápat obviňování mámy, co se v ní dělo, když se na mne zlobila… No to je fantastické.“ 

A najednou jsem viděl, jak mamku vnímala mnohem laskavěji, protože ji rozuměla a protože viděla, že se sama často chová stejně, neměla ji najednou potřebu soudit. 

To je emoční prostor porozumění a nesouzení, emoční prostor lásky, který nám nakonec dá řešení všech situací takové, kde nebude popírán nikdo, kde představy a potřeby jednoho nenarazí na představy potřeby druhého, kde všechny představy a potřeby všech zúčastněných mají stejnou cenu a tudíž i prostor pro realizaci. Je jen na nás mít schopnost propojovat a vytvořit tak dostatek porozumění přes sebe, dostatek lásky. Ten nový emoční prostor je plný radosti a porozumění. 

Nedělejte si iluze. Vypadá to jednoduše, velmi jednoduše, ale jednoduché to zdaleka není. Všichni se narodíme s nějakým emoční světem, a všichni máme nějaké rodiče, se kterými svůj emoční svět rozvineme. A všichni máme reálné rodiče, ne dokonalé rodiče, kteří do nějaké míry soudí, kteří jsou do nějaké míry egoisty, potřebují mít věci podle sebe a ze strachu, že je podle sebe mít nebudou, odmítnou připustit, že by mohly být podle těch druhých. Občas se tak chovají egoisticky a sobecky. A i mi sami se narodíme reální a ne dokonalí. 

I když si to většina z nás myslí, naše jednání není řízeno rozumem ani trochu, je řízeno emočními reflexy, negativně nejčastěji emočním reflexem méněcennosti, kdy máme pocit, že jsme něco méně, než druzí a do jednání druhých si pak pocitově projektujeme, že oni mají pocit, že jsou něco více než mi. 

A vystoupit z pocitů méněcennosti znamená je prozkoumat a pochopit. Nikdy nesmíme svoje pocity méněcennosti odmítnout. To bychom chtěli do lásky k sobě vstupovat přes odmítnutí a to je nesmysl. Odmítnutí není láska a tak do lásky nemůže vést. 

Zkoumejte všechny svoje pocity, objevujte je a pak si je propojujte s pocity svých blízkých, chvilku vám to bude trvat, než se to naučíte, počítejte spíše s měsíci. Ale je na vás, zda si za to stojíte. Zda vám za to stojí váš život. Všichni můžeme vstoupit do prostoru laskavosti a lásky a všichni v něm můžeme žít. 

Jen je jaksi hloupé, abychom mi nelaskaví, ponížení, méněcenní chtěli, aby se k nám druzí chovali laskavě a cenili nás, když mi sami to neumíme a říkáme tomu, „on, ona za to mohou“…

Vstoupit do prostoru lásky se nám nikdy nepodaří, pokud ve své osobní historii budeme mít nevyřešené pocity zloby na druhého, nevyřešené pocity, že nám někdo ublížil. Ty největší bolesti svého života, ublížení a nerespekt rodičů, rozvod, nebo rozchod s představou ublížil mi, všechno to musíme uzdravit vnímáním tebe přes sebe, chceme-li žít lásku. Jinak se nám naše neschopnost věcem rozumět, naše neláska bude v životě objevovat stále znovu a znovu, dokud ji skutečně nepochopíme.

 

Láska tu není jen pro někoho, je tu pro všechny, kteří ji umí.

Je na nás si láskou svoje vzpomínky uzdravit a proměnit je. Uvidíte, jak budete překvapeni, kolik hezkého jste zapomněli díky vlastní ukřivděnosti. Jak se díky tomu temná období vašeho života promění v období laskavá, období, kdy jste kromě neschopnosti si rozumět prožili o mnoho hezkého. 

Na závěr snad jedna taková inspirace. Ve filmu Harry Potter kouzelníci používají jedno mocné kouzlo. Je to kouzlo, které má obrovskou schopnost kouzelníky chránit před napadením destrukcí a zlou mocí. Je to kouzlo, ve kterém si kouzelník vytvoří ochránce, patrona. Vytvoří si jej ze svých nejhezčích a nejšťastnějších vzpomínek.

Hezké vzpomínky tak skutečně fungují, chrání nás před destrukcí, nejdříve tou naší, vlastní a tím ale i před destrukcí těch druhých. 

Odeslat komentář

  Odebírat upozornění  
Upozornit na
X