Taky máte dojem, že povahové vlastnosti, fyzický vzhled, talent a antitalent na určité věci, zkrátka že to, co jste zdědili po rodičích a po předcích, že je jen staré harampádí? Bezcenné dědictví, které vám jen komplikuje život, a kterého je třeba se co nejrychleji zbavit? Jste přesvědčeni, že potřebujete být lepší než vaši rodiče? Toužíte po dokonalosti, jste ochotni pro ni hodně udělat? Myslíte si, že pak, až budete dokonalejší, tak budete žít šťastnější život? Pak vítejte do klubu lidí, kteří se neumějí ocenit. Touha po dokonalosti je ve skutečnosti  jen důsledek toho, že sami sebe dost neceníme, máme dojem, že takoví, jací jsme se narodili, nejsme dost dobří. Mylně se domníváme, že teprve, až se vylepšíme, opravíme, předěláme, posuneme, převychováme, zkrátka až na sobě zapracujeme, tak pak teprve to bude ono. Nebude!!! 

Touha po dokonalosti je ve skutečnosti  jen důsledek toho, že se neceníme.

To proto, že pocit vlastní ceny a hodnoty takto nikdy získat nejde, i kdybychom byli sebedokonalejší. Pokud jsme uvnitř v mentální rovině nespokojení sami se sebou, pak můžeme udělat jakékoli změny v naší fyzické rovině, můžeme vystudovat několik vysokých škol, můžeme zhubnout, vycvičit si svaly, změnit svoji vizáž, stejně  nám to pocit vlastní hodnoty nepřinese a my budeme nespokojení. 

Být uvnitř se sebou nespokojení můžeme, není na tom nic špatného. Jen je potřeba vědět, že to má svoje důsledky. 

Prvním důsledkem je to, že okolí nám tuto naši nespokojenost se sebou zrcadlí a je s námi nespokojené. Pak, ať uděláme, co uděláme, nikdo to neocení. Nikdy to není dost dobré. A my to přímo vytváříme, tím pocitem uvnitř nás, že nejsme dost dobří.  

Ať uděláme, co uděláme, nikdo to neocení. Nikdy to není dost dobré. A my to přímo vytváříme, tím pocitem uvnitř nás, že nejsme dost dobří.  

Dalším důsledkem je to, že svoji vlastní nespokojenost se sebou a se svým životem si projektujeme do ostatních, a pak nejsme spokojeni s nimi. Pak si myslíme, že není nic, za co bychom mohli ocenit partnery, děti, rodiče. A to je právě ten omyl! Není to o tom cenit za něco. Buď ceníme, nebo ne! Ceníme prostě jen tak, zdánlivě bezdůvodně. Ceníme, protože uvnitř cítíme, že každá bytost má nesmírnou cenu, aniž by cokoli musela. Ten pocit vychází zevnitř nás. Tedy jen pokud takto umíme vnímat sami sebe. 

Pak si myslíme, že není nic, za co bychom mohli ocenit partnery, děti, rodiče.

A s láskou je to stejné. Láska a cena jdou ruku v ruce. Buď milujeme, nebo ne! Pokud sami musíme splňovat mnoho podmínek, abychom se měli aspoň trochu rádi, pak také naši blízcí musí splňovat podmínky, abychom měli rádi je.

A tak se snažíme být lepší a dokonalejší. A čím víc se snažíme, tím víc jsme nešťastní, protože to nefunguje.

A tak se snažíme být lepší a dokonalejší. A čím víc se snažíme, tím víc jsme nešťastní, protože to nefunguje. My se opravdu hodně snažíme a pořád snažíme a ještě víc a nikdo to neocení. Jsme unavení a nešťastní, že jsme vynaložili tolik energie a nedosáhli jsme toho, co jsme chtěli. Už jsme celí usnažení a říkáme si: co ještě mám udělat, aby se mnou ostatní byli spokojení, aby mě ocenili, aby si mě vážili? 

Co ještě mám udělat, aby se mnou ostatní byli spokojení, aby mě ocenili, aby si mě vážili?

To kouzlo je naučit se být spokojení sami se sebou nedokonalými, vážit sebe jako lidské bytosti, aniž bychom museli cokoli. Pokud sebe umíme cenit, pak můžeme udělat jen desetinu toho, co jsme vždy dělali bez ceny, a ostatní tím budou nadšeni a budou nadšeni i námi. A my to celé vytvoříme svým nadšením sami sebou a tím co děláme. 

Tím, jak oceňujeme, tím přímo tvoříme svůj život, protože jen to, co si oceníme, to můžeme v životě mít. A jen tak, jak umíme ocenit sebe, jen tak umíme ocenit druhé a jen tak mohou oni ocenit nás. To my sami tvoříme prostor pro to, jak nás vnímají, vidí a oceňují ostatní. To my sami tvoříme cenu svoji i cenu druhých. Pokud pochopíme tento princip, pak nám bude jasné, že ocenění nikdy nejde získat z venku od ostatních, ani snažením se, ani vynucováním, ani vyčítáním. Opravdově si sebe cenit, znamená  cenit se, aniž bychom cokoli museli, ne za to, co jsme zvládli. Ceníme si sebe se všemi svými chybami a nedostatky. Opravdu to jde :-):-)

To my sami tvoříme prostor pro to, jak nás vnímají, vidí a oceňují ostatní. To my sami tvoříme cenu svoji i cenu druhých. Pokud pochopíme tento princip, pak nám bude jasné, že ocenění nikdy nejde získat z venku od ostatních, ani snažením se, ani vynucováním a vyčítáním.

Jestliže neumíme dát hodnotu sobě, pak ji neumíme dát ani svým potřebám, pak naše potřeby nejsou důležité pro nás ani pro druhé. A tak nám není v životě dobře, máme nepříjemné pocity, které vycházejí z našich neuspokojených potřeb. My pro sebe nic neuděláme, nestojíme si za to. Druzí pro nás také nic neudělají, nestojíme jim za to. A vytvořili jsme to svým pocitem nevážím si sebe uvnitř.

Často zkoušíme taktiku zavděčování se. Děláme opravdu hodně proto, aby se ostatní cítili dobře, aby měli všechno, co potřebují. Pak čekáme, že oni nám to vrátí, a udělají něco pro nás. Je to další taktika, která nefunguje. S pocitem vlastní nedůležitosti uvnitř sebe, se nám může vrátit jedině, že jsme nedůležití a stejně nedůležité jsou naše potřeby.

Pak je tu další taktika. Chceme si vynutit na ostatních, aby uspokojili naše potřeby a dělali to, co chceme. A tak vykřikujeme a vytváříme tlaky: já si zasloužím.., já mám nárok.., to je povinnost.., to je nespravedlivé.., to je nevděk.., a podobně. 

Takový člověk může na první pohled vypadat sebevědomě, ale jen pro toho, kdo neví, že je to taktika, jak získat cenu, kterou uvnitř  pro sebe nemá. Používáním různých taktik vytváříme velmi nepříjemný svět, ve kterém vyčítáme a je nám vyčítáno. Obviňujeme a jsme obviňováni. A nevidíme, že tento svět jsme vytvořili sami, protože nevíme, že svět funguje jako zrcadlo a vrátí nám zpátky jen to, co máme uvnitř sebe a co vysíláme. Třeba “jen” pocitem či myšlenkou.

Tím, jak oceňujeme, tím přímo tvoříme svůj život, protože jen to, co si oceníme, můžeme v životě mít.

Člověk, který zná svoji cenu, je pro sebe důležitý a váží si sám sebe se svými chybami a nedokonalostmi, ten nepotřebuje nic dokazovat ani sobě, ani druhým. Nepotřebuje se zavděčovat, ani si vynucovat. Neponižuje se, ani nepovyšuje. Staví se rovnocenně, a tak také žije. Pokud tohle umí naši rodiče, pak máme vyhráno. Tuto schopnost rovnocennosti jsme zdědili a prostě ji (po)užíváme. Pokud naši rodiče nežijí v úctě a respektu, pokud si sami sebe a sebe navzájem nedokonalých neváží, pak to neumíme ani my. A je na nás, jestli se to chceme naučit.

S pocity je to stejné jako s potřebami, pokud neceníme sebe, pak ani naše pocity pro nás nemají cenu, nejsou dost důležité a tak je neprojevíme.

S pocity je to stejné jako s potřebami, pokud neceníme sebe, pak ani naše pocity pro nás nemají cenu, nejsou dost důležité, a tak je neprojevíme. Buď je přímo zahodíme jako nedůležité. Nebo si neumíme představit, že by nás měl někdo rád a vážil si nás, kdybychom projevili nepopulární pocity a kdybychom byli nepříjemní. A tak svoje pocity potlačujeme, co nám síly stačí a polykáme, co se nám nelíbí. 

Jenže takto nakládat s pocity má také svoje důsledky. Pocity zahodit v podstatě nejde, ony nezmizí, jsou v nás dál, jen potlačené a tvoříme jimi svoji realitu dál. Jsme nespokojení, ze začátku maličko, ale svoje drobné malé nespokojenosti sbíráme a postupně v nás narůstá nevole.

A my dál potlačujeme svoje pocity a sbíráme nevoli a ona nás tlačí čím dál víc. Když si nasbíráme dost a jsme natlakovaní jako papiňák, tak se emoce vyvalí ven. Protože každý máme jen určitou kapacitu udržet svoje emoce potlačené. Potom vybuchneme silou přímo úměrnou velikosti potlačení.

A my dál potlačujeme svoje pocity a sbíráme nevoli a ona nás tlačí čím dál víc. Když si nasbíráme dost a jsme natlakovaní jako papiňák, tak se emoce vyvalí ven.

Pokud se za takový výbuch stydíme a odsoudíme se, tak vytvoříme prostor pro to, aby nás druzí odsoudili a řekli: styď se, chováš se jako hulvát, chováš se jako hysterka. A my jsme ještě víc zoufalí, a ještě víc se potlačíme. Až do dalšího výbuchu. Nebo se soudíme tak moc, že si ani výbuch nedovolíme, a pak spějeme k nemoci.

Nespokojení partneři v nespokojeném vztahu.

Například já jsem se narodila rodičům, kteří se neuměli ocenit a neuměli si vážit sebe sama a sebe navzájem. Neuměli si vážit svých potřeb, pocitů, názorů a představ. Nepřinesli si do vztahu tuto schopnost ze svých původních rodin. A ačkoli se velmi snažili, tak neuměli spolu vytvořit harmonický vztah. A tak byli nespokojení partneři v nespokojeném vztahu.

Vlastní nespokojenost a frustraci si projektovali do sebe navzájem a obviňovali se, protože si mysleli, že ten druhý je příčinou jejich trápení. A svoje pocity nespokojenosti a nevole potlačovali. Když byli dostatečně pod tlakem, tak se emoce vyvalily ven a nastala hádka. Mamka křičela a taťka švihnul o zem třeba budíkem nebo rádiem.

Oba se za to vnitřně odsoudili a vytvořili tím prostor pro to, aby je odsoudil partner. A tak mamka mohla říct: ten táta je ale hroznej, podívejte, jak se vzteká a jak je agresivní. A táta se styděl. A svoje odsouzení mámy neřekl nahlas, on si ho dusil v sobě, myslel si něco o krávách, což vyjde nastejno.

Já jsem si často říkala, takhle já žít nechci a nebudu. Já budu lepší žena, než je mamka a najdu si lepšího partnera, než je taťka. Já vytvořím svým dětem lepší domov a zázemí. 

Jenže geny nevyčůráme a rodové dědictví si v sobě všichni neseme.  A vždycky si najdeme partnera, který je na tom stejně. To je zákon přitažlivosti.

Jenže geny nevyčůráme a rodové dědictví si v sobě všichni neseme. Co myslíte, jak to bylo dál? Já, která se neuměla cenit, jsem si našla partnera, který to neuměl také. Všichni si vždycky si najdeme partnery, kteří jsou na tom stejně. To je zákon přitažlivosti. A tak můj partner neviděl svoji cenu, potlačoval se a pak byl vzteklý. A já jsem dlouho nechápala, co je ve hře a odsuzovala jsem ho za vzteklost, stejně jako moje mamka taťku. Dlouho jsem říkala: já to nechápu, jak můžeš být tak hnusný. Vždyť já ti nic nedělám. Já si tak maximálně popláču, když už to s tebou není k vydržení. Umíte už vidět, co jsem já neviděla? Umíte vidět, jak jsem ho odsoudila, jak jsem si ho vztekle řvoucího nevážila? A chtěla jsem, aby si on vážil mě s mým brekem plným výčitek.

Dlouho jsem říkala: já to nechápu, jak můžeš být tak hnusný. Vždyť já ti nic nedělám. Já si tak maximálně popláču, když už to s tebou není k vydržení.

Zpětně vidím, že jeho vzteky vycházely ze stejného zoufalství, jako můj pláč. A také vidím, že můj pláč byl plný vzteku a obvinění, jak se může partner takhle hrozně ke mě chovat. Vždyť já se tolik snažím, abychom měli harmonický vztah, aby byl manžel spokojený, aby byly děti spokojené, abych já byla dobrá máma a dobrá manželka, aby se nám dobře žilo. Dnes dobře vidím, že můj partner se snažil úplně stejně jako já. Ale tenkrát jsem měla dojem, že se snažím jen já a on ne.

Zpětně vidím, že jeho vzteky vycházely ze stejného zoufalství, jako můj pláč. A také vidím, že můj pláč byl plný vzteku a obvinění, jak se může takhle hrozně ke mě chovat.

Snažila jsem se být lepší, dokonalejší a myslela jsem si, že až budu lepší, až budu krásnější, štíhlejší, chytřejší, schopnější, pracovitější, lepší hospodyně, lepší kuchařka, až si budu víc hrát s dětmi, až budu laskavější, tak pak že mě konečně ostatní ocení. A já pak konečně budu dost dobrá a šťastná. Ne! Nebudu! Takhle to nefunguje!

Pak ostatní uvidí moji cenu. A já pak konečně budu dost dobrá a šťastná. Ne! Nebudu! Takhle to nefunguje!

A manžel na tom byl stejně. Oba jsme se snažili a oba jsme potlačovali svoje potřeby a svoje pocity. Potřeby, protože jsme si mysleli, že naše potřeby nejsou důležité, že musíme především plnit potřeby druhých, aby nás měli rádi. 

Já jsem se snažila, aby všechno doma klapalo, aby bylo nakoupeno, navařeno, uklizeno, aby děti měly vše, co potřebují doma, do školy i pro volný čas, a abych u toho taky hezky vypadala. Těšila jsem se, jak ze mě bude moje rodina nadšená a jak si budeme užívat harmonii. Jenže jsem nevěděla jednu základní věc, bez které to celé nefunguje. Nevěděla jsem, že dokud já budu považovat vše, co dělám, za samozřejmost, dokud to já nebudu vidět jako něco velmi cenného, pak to nemohou z principu vidět jako cenné ani ostatní.

Nevěděla jsem, že dokud já budu považovat vše, co dělám za samozřejmost, dokud to já nebudu vidět jako něco velmi cenného, pak to nemohou z principu vidět jako cenné ani ostatní.

I manžel se hodně snažil. Aby vydělal dost peněz na vše co jsme potřebovali, aby zvelebil byt. No, a dělal stejnou chybu jako já. Považoval vše, co dělal, za povinnost a samozřejmost. A chtěl, s pocitem, že nedělá nic mimořádného, abych já to ocenila a viděla ho jako skvělého muže. A tak jsme se ocenění nedočkali ani jeden. Mysleli jsme si, že je to proto, že neděláme dost, a tak jsme přidali a snažili se dělat víc. Jenže ono to příjemné a harmonické soužití stále nepřicházelo. 

Nepříjemné pocity a emoce jsme potlačovali co nám síly stačily, protože jsme byli přesvědčení, že kdyby ne, tak by nás nikdo neměl rád. A když jsme ten tlak emocí už neudrželi, tak jsme vybouchli, jako sopky a chrlili jsme lávu. Já v breku a manžel ve vzteku. V té chvíli už nám je nešlo zadržet. A společně jsme vytvořili opravdu hodně nepříjemné situace pro nás i pro naše děti. Vše jsme dovršili tím, že jsme se za to vnitřně odsoudili a pak odsoudili sebe navzájem. 

Místo lásky, po které jsme oba toužili, jsme vytvořili podobně konfliktní a neradostný vztah jako naši rodiče. A stejně nepříjemné a neharmonické prostředí pro naše děti.

Místo lásky, po které jsme oba toužili, jsme vytvořili podobně konfliktní vztah a jako naši rodiče, a stejně nepříjemné a neharmonické prostředí pro naše děti.

Pokaždé, když emoce vychladly, a láva ztuhla na kámen, tak jsme nevěděli, co s tím kamenem máme dělat. Nakonec jsme ho nechali ležet tam, kde byl a šli jsme dál. A protože jsme nechápali, co se to stalo a co to žijeme, tak jsme časem vytvořili stejný tlak a stejný výbuch a stejný kámen. Nakonec jsme z těch kamenů nepochopených konfliktů měli mezi sebou zeď. A přes tu zeď jsme se k sobě už neuměli dostat. A rozvedli jsme se.

Díky tomu pochopení, dávám zpětně cenu všemu, co jsem prožila já, moji rodiče i předci. Dávám postupně novou úctu do všech mých vztahu. Úctu, kterou jsem tenkrát neuměla, protože jsem ji neměla sama k sobě.

Dnes už vím, že to šlo jinak. A že i zpětně jde pochopit, co se stalo a proč. A místo destrukce pak mít z prožitého zisk. Pochopila jsem, jak jsme v těch situacích oba reagovali emočně stejně a jak to bylo spravedlivé na úrovni pocitů. Jak nám v našich životech a v našem vztahu fungovala naše vlastní necena a její projekce na druhého. Pochopila jsem i to, že moji rodiče a předci žili stejné vztahy jako já. Tatáž vnitřní pocitová výbava vytvořila znovu a znovu stejné vztahy. Takové, ve kterých si partneři sebe nevážili a ubližovali si, ačkoli se snažili o harmonii a toužili po lásce. 

Díky tomu pochopení, dávám zpětně cenu všemu, co jsem prožila já, moji rodiče i předci. Dávám postupně novou úctu do všech mých vztahů. Úctu, kterou jsem tenkrát neuměla, protože jsem ji neměla sama k sobě. Je to velmi důležité pro mé další vztahy, pro můj život i pro mé děti. Postupně měním naše rodové staré harampádí ve velmi cenné zkušenosti a v moudrost. A tahle moudrost už je také součástí našeho rodového dědictví.

A aby nedošlo k mýlce, je naprosto přirozené chtít víc, chtít dojít dál a žít lepší život než naši rodiče. Je však potřeba nedělat to s motivací získat kredit na lásku a na vlastní hodnotu. Nedělat to přes odmítnutí rodového dědictví. To pak nefunguje a my uděláme jen stejné kolečko jako naši předci. 

V celém článku jsem věnovala velkou pozornost vysvětlení celého mechanizmu, jak naše vědomí vlastní neceny v našich životech funguje, protože jeho pochopení je klíč ke změně. Právě tím pochopením a prohlédnutím našich rodových pocitových vzorců necenění se, pochopením své role a role ostatních v těchto příbězích, proměňuji necenu na cenu. Jak to dělám?

Vrátím se postupně ve vzpomínkách do situací, ve kterých jsem se cítila neceněná a zraňovaná. Vzpomenu si na svoji bolest a na svoje trápení. Na to, jak mi bylo zle v mých pocitech, jak jsem nevěděla, co je ve hře a co s tím mám dělat. S vědomím toho, že jsem tenhle způsob vnímání sebe a své nízké sebehodnoty zdědila, s vědomím toho, že jsem si našla pocitově stejného partnera, propojím můj pocitový svět s pocitovým světem rodičů a partnera.

Získáte úplně nový pohled na vše, co jste prožili a místo rodového harampádí uvidíte krásu toho, co v sobě po předcích nesete.

V tom propojení našich pocitů chápu, že oni se cítili stejně zle jako já, že jejich destruktivní jednání vycházelo ze stejné bolesti a trápení, jako mé destruktivní jednání. Také oni nevěděli, proč se to děje a neuměli jednat jinak. Uvědomuji si, že jsme v těch situacích byli uvnitř v pocitech stejní, stejně ztracení a stejně bolaví. A vidím, že svoje destruktivní jednání jsme postavili na stejném pocitovém základě. Jsem přesvědčená, že stejné nebo podobné trápení prožívají lidé v dalších rodinách. Lidé hledající lásku, kterou nedostali do vínku dědičně. To propojování postupně umožní všem, kdo si dají tu práci, přestat soudit sebe i ostatní. Chce to dát si čas, pobýt s těmi vzpomínkami. A vyplatí se být k sobě poctiví a upřímní v tom propojování. Pak v tom prostoru pocitové propojenosti a nesouzení postupně vznikne přijetí, laskavost, ocenění a láska. Může to trvat. Někdy dny, jindy týdny nebo měsíce. Ale když to nevzdáte a vydržíte, najdete vždy, a zisk vás nemine. A jaký zisk? Získáte úplně nový pohled na vše, co jste prožili a místo rodového harampádí uvidíte krásu toho, co v sobě po předcích nesete. Držím vám pěsti.

Odeslat komentář

  Odebírat upozornění  
Upozornit na
X