Je to životní postoj, který je velmi nepříjemný pro toho, kdo jej žije, ale také pro všechny okolo. Je to takové velké divadlo, které člověk hraje sám se sebou i s druhými.
Postoj – bylo mi ublíženo – vyzařuje z jeho pohybů, tónu hlasu, výrazu tváře i držení těla. Ať dělá cokoli, je zcela ponořen do své role, kterou sděluje ostatním: „Podívejte se, jak trpím! TRPÍM, PROTOŽE TY ….. jsi/nejsi takový, děláš/neděláš toto, říkáš/neříkáš tamto, si nepamatuješ, nechápeš…trpím…trpím…trpím„
Pro člověka Ublíženeckého je to jediný způsob (jediný, který si umí představit), jak může něco chtít a získat pro sebe. Je podvědomě přesvědčený, že teprve, až všichni uvidí, jak mu bylo ublíženo nebo, co si vytrpěl, tak má na něco nárok. Přece, když ostatní uvidí, jak má těžký život, tak musí uznat, že si zaslouží a musí mu vyhovět.
Buďte si jistí, že tohle divadlo není nic příjemného ani pro herce v hlavní roli Ublížence. Často si neuvědomuje, jakou roli si vybral a proč. Ale dobře mu v ní není. Tolik se bojí odmítnutí, že se vlastně bojí chtít. Jen tak obyčejně a přímo i běžné věci.
Jenže, když si člověk neumí jít za svými potřebami přímo a dělá to oklikou přes ublíženectví, tak vlastně žebrá. Chce získat úplně normální a přirozené věci na dluh. Ten dluh je v pocitech. Je v tom, že chce, ale zároveň si myslí, že na to nemá nárok.
A právě tyto jeho pocity způsobí, že se stane přesně to, čeho se tak moc bojí. Ostatní vnímají jeho vnitřní nastavení „NEMÁM NÁROK“ a nevyhoví mu. Neudělají pro něho. To, že je odmítnut, ho jen utvrdí v jeho přesvědčení, že nemá na nic nárok. Kruh přesvědčení, která sama sebe potvrzují a udržují celý mechanismus v chodu, se uzavře.
Jak se dostat z bludného kruhu? Vždycky existuje cesta. Na začátku každé z nich je první krok – rozhodnutí: „Chci se postarat o své potřeby sám a přímo! Chci úspěšně a s radostí realizovat své sny!“
Součástí nové cesty je přiznat si své UBLÍŽENECTVÍ, což je možná to nejtěžší. Chce to odhodlání prožít si bolest, která je s takovým uvědoměním spojená. Nestydět se a nevinit za to. Neodmítnout tuhle svou vlastnost. Ona totiž má svou cenu a v určitém období života dobře posloužila k přežití.
Ale ve chvíli, kdy člověk prohlédne svou hru, tak mu už tato vlastnost není k užitku. Už jí nepotřebuje. Už má na víc. Přesto jí nemůže odmítnout, protože tím by jí stále udržoval v chodu. Co tedy funguje? Věnovat své roli plnou pozornost se záměrem dobře jí pochopit. Až člověk pozná její principy, tak se jeho role sama promění. Tohle zkoumání a pochopení je veliká a krásná věc. Je to vlastní transformace od nešťastného a usouženého Ublížence na sebe-vědomého a mocného Tvůrce.
Odeslat komentář