Naše vztahy - jak je tvoříme a co o nich asi nevíme - Léčení života

Objevte svůj potenciál úspěšných vztahů

Známe a umíme používat  jen ten svět pocitů a představ, do kterého jsme se narodili…

Jednou se mne jeden klient zeptal, je to spravedlivé, když já se tak ve vztahu snažím, už roky, a partnerka celou tu dobu moji snahu sabotuje?  Za celou tu dobu sama ničím nepřispěla, jen mne a moji snahu náš vztah spravit kritizovala.

Moje odpověď byla, „takto se na náš život a naše vztahy nelze vůbec podívat“. A celkem dlouho trvalo, než klient pochopil, co se mu to snažím říct.

Vrátíme se k úvodní větě, „známe jen svět pocitů a představ, do kterého jsme se narodili“. Co tím vlastně myslím? Jsme společenské bytosti a vše co žijeme, žijeme ve vztazích. Vše, co v životě získáváme získáváme také ve vztazích. Vše v našich životech je postaveno na tom, jaký umíme mít pocit, ze sebe sama, ze své práce, ze svého partnera, z problému, který se před námi objevil. 

Se svým vnitřním světem pocitů a představ se narodíme, zdědíme jej po rodičích. Vnitřní světy pocitů a představ našich rodičů pak ten náš vnitřní svět pocitů a představ v našem dětství zformují. Náš vnitřní svět pocitů a představ pak utváří naši realitu a vše, co v ní máme, včetně jednání našeho okolí směrem k nám. Rodiče nás naučí náš vnitřní svět pocitů a představ používat zcela konkrétním způsobem. Samozřejmě, mohou nás ovlivnit podmínky a další lidé v našich životech v dětství, ale běžně tento vliv zase nabývá tak velký. 

Velkým, ale společným vlivem je společnost sama. Například v dětství se holčičky naučí nevážit si sebe ve společnostech, ve kterých si neumí vážit žen. Můžeme se narodit do prostoru bojovných a obviňujících náboženství a i ta nás mohou velmi negativně ovlivnit. Ale vždy ovlivňují to, co rodově neseme uvnitř sebe, vždy ovlivňují nás, takové, jaké jsme, naši bázlivost, jsme li takoví, naši bojovnost, poníženost, sebevědomí, nebo naši vnitřní schopnost milovat sebe a pak druhé. 

Ale jak vlastně tedy svoje vztahy tvoříme? Vztahy tvoříme pomocí naší sociálně emoční dovednosti, říkají psychologové. Je to zvláštní, ale je to tak. Schopnost vztahu je schopnost pocitově, emočně reagovat na sebe druhé, na naše situace v našich vztazích a životech. 

Tuto sociálně emoční dovednost si ve svých rodech předáváme z generace na generaci. Děti rozvíjí jen dovednosti rodičů. A tady je klíč k chápání našich vztahů.

Často vidíme, že naši klienti pochází z prostředí, kde jeho rodiče uměli spolu jen bojovat, nějak se obviňovat a ukřivďovat, vlastně to nikdy neuměli mít spolu hezké. V takových případech vždy oba rodiče mají pocit, že oni jsou ti, co to myslí dobře a ten druhý jim to kazí… 

Naši klienti, kteří pochází z takových vztahů obvykle neumí ve svých vztazích vytvořit nic jiného, než repliku, nějakou variantu těchto rodových vztahů. I s tím pocitem, já jsem ten co se snaží a ty jsi ten, co to kazí. 

Všichni, úplně všichni ve svých vztazích umíme pocitově jen to, co uměli pocitově naši rodiče. Můžeme střídat partnery jak chceme, vždy s nimi budeme žít jen to, co pocitově umíme, jen to co pocitově uměli rodiče. 

Pokud neuděláme vnitřní změny sebe sama, pokud neuděláme změny pocitového vnímání sebe které jsou současně změnami pocitového vnímání druhých, pak se v našich vztazích nic nezmění. S každým dalším partnerem bude přirozeně vztah jiný, ale stále to bude jen varianta rodového vztahu, neboli vztahu rodičů. 

Obvykle ve svých vztazích neumíme chápat, že děláme následující chyby;

    • sami chceme mít právo druhého odmítat, ale toto právo druhému neumíme dát. A tak jeho odmítání chápeme jako nespravedlnost.
    • sami chceme mít právo druhého kritizovat ale kritiku druhého chápeme, jako nesmyslnou, často jako křivdu. Ale kritičnost je jen jeden z mnoha možných způsobů, jak situaci vnímat. Když jsme sami kritičtí, vždy nám kritičnost vadí u druhých.
    • sami chceme mít právo jít si právě za tím svým snem, ale partnerovi toto právo neumíme dát, (náš sen je ten správný a ten partnerův ne).  Chceme mít právo partnerovi pošlapat jeho sen, potřebu, představu, abychom vytvořili prostor pro svoje sny, potřeby a představy. Sami ale chápeme jako velkou křivdu, když toto partner chce udělat nám.
    • Nejčastější problém v partnerských vztazích – jeden právě nyní sex chce a druhý ne. Jeden chce dělat to a druhý ono, jeden považuje za správné to a druhý něco úplně jiného. Jeden řekne, jsi hrozný, když to po mě chceš, ale neunese, když to samé řekne jeho protějšek. 

Dá se říct, že chceme od partnera něco získat, třeba i jen respekt a neumíme to. Nemůžeme od partnera získat něco, co mu sami neumíme dát. Ze své neschopnosti od partnera získat pak svého partnera obviníme. Řekneme, “On mi to, co je „správné“ nebo „spravedlivé“ nedává, je tedy vinen”. Velmi absurdní logika a vždy ji použijí oba partneři. Tak vzniká katastrofa v našich vztazích, a vždy se na ni oba partneři podílejí naprosto stejnou měrou. Stačí poslechnout si rozvedené manžele, oba vám budou vykládat, jak jim ten druhý ublížil. Je to komické, oba mají tu svoji pravdu. Oba neuměli jinak, než ublížit tomu druhému a nechat si ublížit. 

Všichni jsme neuvěřitelně odvážní tvůrci. Tu odvahu vidím v obrovské odvaze narodit se do prostoru, kde vztahy nefungují, do prostoru, kde si lidé ve vztazích ubližují, do prostoru, ve kterém ve vztazích vzniká především utrpení. Když se do takového prostoru narodíme, naší startovací čarou jsou přesně tyto zraňující vztahy, ať si najdeme jakého chceme partnera… 

A přirozeně jakoukoli změnu našich vztahů můžeme udělat jen my sami, z logiky věci je absurdní chtít ji po partnerovi. Myslím si, že když sem, do tohoto fyzického světa, jako vědomí, jako tvůrci vstupujeme, jsme si vědomi problematičnosti prostoru – konkrétního rodu, do kterého se chceme narodit. A narodit se do některých, i navenek velmi spořádaných rodin chce opravdu velkou kuráž. Myslím si, že jsme odhodláni uspět a že jsme si vědomi, že pravděpodobnost, že se nám to podaří mnohdy není příliš velká. A přesto odvahu vstoupit právě do konkrétní rodiny máme. 

Je tedy na nás jít a hledat, jak svoje vztahy postavit jinak. Je na nás proměnit sebe a své představy o svých vztazích, je na nás pochopit a umět vidět, že děláme ve svých vztazích stejné chyby, jako naši rodiče a se stejnými výsledky. Že děláme úplně stejné chyby, jako naši partneři, které ale za jejich chyby soudíme a odmítáme. 

Všichni ve vztazích, pokud nám nefungují chceme, aby se druhý změnil a my ne, komický požadavek. Tak přesně tak to nikdy nepůjde. Chcete-li změnu svých vztahů chcete-li změnu svých partnerů, změňte se, říkáme všem svým žákům a klientům. 

Jak se tedy máte změnit? Své partnery můžete mít rádi jen tak, jak máte rádi sebe sama. Můžete je obdivovat zase jen tak, jako obdivujete sebe sama, můžete s nimi umět spolupracovat zase jen tak, jako umíte spolupracovat se sebou sama. Můžete je umět nepopírat, jen tak, jako nepopíráte sebe sama, a to samé platí pro souzení…

Co tedy své klienty a žáky učíme? Učíme je vidět stejnost sebe a svých rodičů v jejich dětských příbězích, a naprosto stejnou stejnost sebe a partnerů, kolegů v práci, nebo společnosti obecně. To je učíme v rozumové rovině.

Ale protože naše vztahy jsou sociálně emoční dovednost a rozumově v nich téměř nic neovlivňujeme, k velkému překvapení všech našich klientů, tak své klienty učíme důležité pocitové dovednosti.

Učíme je pocitově;

      • umění mít se rád, ráda za všech okolností, i když selžou, nebo se jim něco nepovede. Prostě umět se milovat bez podmínek, třeba i s jejich bázlivostí, ponížeností, nebo bojovností.
        • neodmítat se nebojovat sama se sebou, nepopírat se, neobviňovat se, a to vše jde měnit, jen když se podíváme na své sebevědomí, jaké jsme je měli před rodiči a vrstevníky v dětství, jaké je máme před partnerem a vrstevníky nyní. Učíme klienty a žáky uzdravit si pocity méněcennosti, studu a strachu z druhých.
      • umění vidět se pozitivně, jako krásného, ne jen fyzicky, ale i vnitřně, s právě těmi svými reálnými dovednostmi, názory a potřebami, právě se svým reálným vzhledem. 
      • umění mít pocit mohu, mohu si jít za svým snem, mít takového partnera, takovou práci, takové vztahy… Všichni si časem všimnou, že pocit mohu vzniká jen v pocitu rovnocennosti a cennosti sebe sama. Jen v prostoru, kde se vidím, ať už jsem jakýkoli, jako cenná bytost, jen v prostoru, kde se umí přijmout a mít rád, ať už jsem se narodil jakkoli trhlý…

Všichni naši žáci a klienti, kteří si osvojí dovednost vnímat své pocity a pracovat s nimi jsou velmi překvapeni, když najednou vidí, že i ta nejmenší pozitivní změna pocitového vnímání sebe sama je jimi samými automaticky okamžitě projektována do vnímání partnera, rodičů a jejich okolí obecně. Že i ta nejmenší vnitřní pozitivní změna vnímání sebe vede k naprosto spontánní pozitivní změně jejich jednání, a že na tuto jejich pozitivní změnu okamžitě jejich okolí reaguje také pozitivně. 

Často z počátku ani rozumově moc nechápou, co že se to s jejich rodiči, partnery stalo, proč jsou najednou tak jiní, jen vidí tu spojitost se svojí vnitřní změnou pocitového vnímání sebe sama. 

Velká část našich žáků a klientů dojde ve své práci na sobě tak daleko, že začnou vidět, že schopnost mít se rád bez podmínek nemá hranice, že jde jít stále dál a dál. Tito žáci a klienti si pak pro svoji radost posouvají hranice sebepřijetí a sebeocenění už bez našeho vedení a mění tak svůj život k nepoznání. 

Je velmi příjemné toto vidět. I když cesta k pochopení významu vnímání sebe sama bývá někdy docela dlouhá. Někdy našim klientům dá opravdu hodně práce jen přiznat si, jaké pocity ze sebe sama v některých životních situacích mají. Jak hodně jsou některými situacemi svých životů zraněni. Někdy našim klientům dá hodně práce si svých i negativních pocitů vážit natolik, aby s nimi vůbec mohli pracovat. 

Schopnost mít pocit, něco nějak cítit není to dovednost rozumu, ale našeho vědomí jako takového. Pro některé klienty nebývá snadné vzdát se čistě rozumového chápání reality a vydat se do svého vnitřního prostoru svých pocitů a představ. Začít tento svůj vnitřní prostor zkoumat a postupně jej nechat aby se sám, úplně sám uzdravoval jen tím, že je mu dávána naše vědomá pozornost. 

Někteří z našich klientů u toho, jako by mimochodem objeví velmi zajímavé dovednosti, o kterých celý život neměli ani tušení, že jimi disponují… Často se jedná o nějaký způsob vnímání, o kterém neměli ani tušení, někdy je to nějaký druh jasnovidnosti, někdy zjistí, že najednou umí lépe vnímat zvířata anebo rostliny a že ji díky tomu lépe rozumí. Někteří objeví nějakou fyzickou dovednost, ze které se pak stane koníček, třeba se nadchnou pro tanec, hudbu, cestování. Najednou vidí, že to v sobě vždy měli, ale nějak nevěřili tomu, že by mohli, nebo že by byli dost dobří…

I vy, pokud vám tento článek dává smysl, můžete si vyzkoušet, jak rozsáhlý zajímavý a fantastický život je, nebo být může. Jak rozsáhlé a fantastické jsou možnosti našeho – vašeho vědomí, a pak našich živortů. 

Pokud se do práce na sobě pustíte, uvidíte také, jak je náš rozum evolučně zatím velmi mladý a že jej díky tomu pro své vztahy a pro svůj život zatím moc používat neumíme. Ale že jej můžeme používat mnohonásobně efektivněji a lépe, když jej naučíme vnímat naše pocity a spolupracovat s nimi. 

Část naší práce, našeho myšlení a cítění, našeho vnitřního světa můžete zahlédnout na spoustě krátkých příspěvků Elišky na našem Instagramu, nebo Facebooku. Odkazy jsou na těchto stránkách v horní oranžové liště, jako ikonky. 

Odeslat komentář

  Odebírat upozornění  
Upozornit na

Nejbližší události

17ZářCelodenní13KvěRoční kurz 2021/2022 - přijímáme žákyRoční kurz(Celodenní)

Nejnovější články

X