Všichni jste už jistě zjistili, že vztahy úzce souvisí s komunikací, se schopností dorozumívat se mezi partnery, a že jedno bez druhého nefunguje. A také jste určitě zažili, že často komunikace nevede k porozumění, ale k nedorozumění.

Čím to je?

Komunikovat tak, abychom vytvářeli  harmonii a soulad je umění, které málokdo ovládá. A pozor, důležitá věc: soulad neznamená souhlas. Být v souladu a v harmonii neznamená mít na věci stejný názor. Být v harmonii znamená, nevytvořit konflikt vždy, když máme jiný názor. Znamená to také nemlčet a nenechat si svůj jiný názor pro sebe. Jde o to vyjadřovat upřímně, co cítím, co si myslím, co potřebuji a umožnit ostatním totéž.

Komunikovat tak, abychom vytvářeli  harmonii a soulad je umění, které málokdo ovládá. A pozor, důležitá věc: soulad neznamená souhlas.

Jaká je naše vlastní schopnost komunikací vytvářet příjemný soulad? To zjistíme snadno. Stačí, když se podíváme na to, jak spolu komunikují nebo komunikovali naši rodiče.

Všichni umění komunikace ovládáme jen do takové míry, jako naši předci. To, jakým způsobem komunikujeme, to jsme zdědili a pak jsme celé dětství zažívali. A stejný způsob, pak v dospělosti sami používáme. Používáme ho přesto, že se nám v dětství často nelíbil. Proč? Protože jinak to neumíme. A logicky tímto způsobem dosáhneme stejných výsledků jako naši rodiče. Obvykle dosáhneme pravý opak toho, co jsme zamýšleli.

Způsobů, jak v komunikaci dosáhnou toho, co nechceme, je mnoho. Jedním z nich je neúcta k názoru druhého. Jak taková neúcta vzniká, a jak se projevuje?

Neúcta k názoru druhého vždy vychází z neúcty sama k sobě a ke svému názoru. A tuto neúctu dědíme, s ní se narodíme, pak ji zakoušíme v dětství, a následně tvoříme s touto neúctu k jinému názoru vztahy, ve kterých nám není dobře. A většinou si vůbec nejsme vědomi toho, že toto děláme. Všichni si všimneme, když náš partner s námi mluví bez úcty, když si našeho názoru neváží, když ho smete a zkritizuje. Ale kdo si všimne, že dělá naprosto stejnou věc partnerovi, a dokonce ve stejné chvíli?

Neúcta k názoru druhého vždy vychází z neúcty sama k sobě a ke svému názoru. A tuto neúctu dědíme.

Jeden příklad ze života.

Před nějakým časem jsem vymyslela nový způsob, jak dělat svoji práci tak, aby líp fungovala, a abych měla lepší výsledky. Věnovala jsem tomu vymýšlení dost času a energie, a výsledkem jsem byla nadšená. Ráno jsem vše ještě čerstvé sdělovala partnerovi. Mluvila jsem uchváceně o tom, co jsem vymyslela, a jak to chci použít. Čekala jsem, že bude nadšený mojí myšlenkou. A že se mu rozzáří oči, a že mě pěkně nahlas ocení.

A víte, co on? Drze si nebyl nadšený. Oči mu nezářily, ale mračily se, jak soustředěně přemýšlel. A pak začal mluvit o tom, jaká úskalí má můj nově vymyšlený plán.

V té chvíli moje nadšení upadlo někam na podlahu auta, kterým jsme zrovna jeli. Bylo mi líto, že mě neocenil, že mě nepodpořil, a parádně jsem se ukřivdila.

A jen tak mimochodem, dovednost ukřivdit se, je také dědičná. Ponořená ve své lítosti jsem si své ukřivděnosti nejdřív ani nevšimla. Ale bolest kyčle, která ukřivděností vznikla, ta mě na to upozornila. A já začala zkoumat, co se to ve mně vlastně děje. A protože tohle zkoumání už pro mě je obor dobře známý, poměrně rychle jsem našla, co jsem potřebovala pochopit. Kyčel zareagovala okamžitě, a přestala bolet.

Dovednost ukřivdit se, je také dědičná.

Chtěla jsem, aby partner ocenil můj nápad, a aby mě podpořil, protože já sama jsem byla ještě poměrně nejistá tím, jestli mi to bude fungovat, tak jak si představuji. Chtěla jsem od něho získat jistotu, kterou jsem v té chvíli sama neměla. Neuměla jsem sama cítit jistotu a podpořit se, ale pocit jistoty jsem potřebovala. A tak jsem ho chtěla získat od partnera. Na chvíli jsem úplně zapomněla, že takto z venku jistotu  nikdy získat nelze. A ještě ke všemu, jsem to partnerovi ani neřekla, že toto od něho potřebuji. A pak jsem se ukřivdila, že mi to nedal.

Cítila jsem se zklamaná a zraněná jeho reakcí, a tak jsem mu vyčetla, jaký je necita, když mě nepodpořil. A jak zareagoval partner? No přece stejně jako já, vždyť je mým zrcadlem. Ukřivdil se, že mu křivdím, a že ho nespravedlivě obviňuji, a že vyčítám. Řekl, že je přece samozřejmé, že mě podporuje, a že mě chtěl svými jinými úhly pohledu jen inspirovat. Jenže tohle mi zapomněl říct. Cítil se stejně zraněný jako já, a odmítl další komunikaci, protože pro něho byla příliš zraňující.

V té chvíli jsem viděla, že to celé je veliké nedorozumění. Že oba se cítíme stejně mizerně.

Můj partner je moje zrcadlo. A když se umím dívat, vidím, že je stejně ukřivděný a stejně zraněný. Vidím, že má stejnou bolest, jako mám já.

Pak jsem si vzpomněla, že tyhle situace znám z obou stran. Že když mi partner nedávno něco nadšeně vykládal, tak jsem mu potřebovala rychle říct: hele, existuje víc úhlů pohledů na tu věc. Podívej, z téhle strany to vypadá úplně jinak. Průšvih byl v tom, že jsem tak spěchala ukázat mu ty jiné úhly pohledu, většinou ty, které mi byli bližší, než ten jeho, tak jsem zapomněla na základní a velice důležitou věc. Zapomněla jsem ocenit jeho názor, jeho úhel pohledu, tu jeho myšlenku, a tu práci, kterou si s tím dal.

Viděla jsem, že se tak chováme oba, že oba máme problém oceňovat v komunikaci, jiné názory, že jsme oba stejně bojovní. A také, že se oba často snažíme přesvědčit toho druhého o skvělosti svého názoru, a nevšimneme si, že vlastně ve skutečnosti chceme, aby se vzdal toho svého a přijal to naše. Viděla jsem, že se tím oba stejně zraňujeme. A že nesouhlas vnímáme často jako kritiku, a je jedno, jestli se skutečně jedná o kritiku nebo ne. 

A proč to děláme?

Neděláme to schválně. Děláme to, proto, že nic jiného neumíme. Schopnost cenit jiný názor jsme nezdědili, a tak nám to není přirozené. Protože mít jiný názor než ostatní byl v našich původních rodinách problém. Díky vnitřní nejistotě každého člena rodiny jsme všichni potřebovali souhlas ostatních, a také podporu, ke všemu, co jsme chtěli, co jsme si přáli, a co jsme potřebovali. Bez souhlasu ostatních jsme nevěřili, že to, co chceme je v pořádku, a že to chtít můžeme, nebo že to bude fungovat, nebo že se nám to podaří zrealizovat.

Jakákoli vnitřní nejistota vždy vychází z pocitu vlastní nedostatečnosti a méněcennosti. A každý, kdo je vnitřně nejistý a méněcenný se cítí ohrožený vždy, když s ním někdo nesouhlasí, nebo je nepodporující.

Nejistý člověk se cítí ohrožený neúctou k sobě a ke svému názoru, a je jedno, jestli tam neúcta objektivně je, nebo není, důležité je, že on se tak cítí,  A v tom pocitu ohrožení, se stává velmi bojovný.

Pokud si nevážíme sami sebe, pak se s partnerem velmi bojovně honíme v kruhu za úctou, kterou nikdy nedohoníme, protože ona v tom kruhu není.

A tak i my jsme reagovali často v komunikaci bojovně. A rychlost té bojovné reakce byla neuvěřitelná, byla to setina vteřiny. 

Jendou jsem si přála pochopit líp toto zraňování v komunikaci. Byla jsem zrovna na procházce, a ani ne za deset minut, jsem ucítila prudký náraz do rtu, a pak hned na to žihadlo. A zatím, co mě pálil a natékal ret a tvář, tak mi běželo hlavou: týjo, to jsem se lekla, a týjo to bolí, a týjo to byl fofr. 

A pak: týjo, ta včelka se lekla stejně. A bodla mě, protože se cítila ohrožená, a teď umírá. A celé to bylo nedorozumění. Ale ta bojovná reakce byla strašně rychlá, byl to reflex, nedalo se to zastavit.

Ahá, tak takhle vzniká bolest a zranění v komunikaci, je to neuvěřitelně rychlé, ve hře je pocit ohrožení, je to celé nedorozumění, a rozumem se to nedá zastavit.

Ale co s tím? Jak z toho ven? A jde to vůbec?

Ano jde. Ten první krok sice neřídíme, to je ten reflex, ta okamžitá, bleskurychlá bojovná obrana, která zraňuje.

Ale další kroky, ty už řídit můžeme. Co k tomu potřebujeme? Ochotu převzít zodpovědnost za svoje pocity, a uvědomit si, co je ve hře, co se to v nás děje, a proč. Potřebujeme vnímat, jak se cítíme, a vzít za své, že to jsou naše vlastní pocity, že vznikají uvnitř nás a jen tam uvnitř nás je můžeme proměnit, a že jsme jediní, kdo to může udělat.

Když toto uvědomění, že naše pocity jsou zcela v naší kompetenci, bude opravdu hluboké, a pokud ho přijmeme jako pravdu, která platí za všech okolností, tak se velmi osvobodíme. Přestaneme se cítit jako oběti druhých, už nebudeme otroci okolností nebo toho, co řeknou ostatní.

Potřebujeme v sobě najít ochotu převzít zodpovědnost za svoje pocity.

Umožní nám to přestat s obviňováním a vyčítáním. Zavede nás to přímo k vnímání a cítění vlastního nitra. Budeme zaměřovat pozornost dovnitř, místo ven, protože budeme vědět, že tam uvnitř nás, je to jediné místo, kde můžeme najít kořeny všeho, co se nám děje a všeho, co cítíme. Budeme se zaobírat sebou, a ne tím, co nám druzí způsobili, a přestaneme se ukřivďovat.

Čím víc budeme vnímat své pocity, a poznávat své potřeby, které máme s těmito pocity spojené, tím víc budeme rozpoznávat kořeny našich pocitů. Budeme chápat, že náš pocit nespokojenosti souvisí přímo s naší nenaplněnou potřebou být ocenění. Bude nám jasné, že v té chvíli nejsme schopni přijmout nic jiného než souhlas a pochvalu, a vše ostatní, jakýkoli jiný projev, že vnímáme jako kritiku. Budeme vidět svoji vlastní bojovnost v komunikaci, která se nám vrací zpět v chování druhých.

A čím víc budeme toto rozpoznávat a chápat u sebe, tím víc nám půjde stejným způsobem vnímat ostatní s jejich pocity a potřebami. Budeme vědět, že partner se cítí úplně stejně jako my. A pak nám půjde mluvit o tom, co cítíme, a co potřebujeme, a to bez vyčítání, bez obviňování a bez vynucování si naplnění našich potřeb. Vytvoříme tak bezpečný prostor pro komunikaci. A to není málo.

Nejvíce zranění v komunikaci vzniká tak, že místo abychom řekli, co cítíme a co potřebujeme, tak tak vyčítáme, že jsme to nedostali a kritizujeme a obviňujeme toho, kdo nám to nedal.  A to obviňování nemusí být vůbec slovní. Stačí, když máme pocit, že ten druhý je necitelný, sobecký, nepodporující, a podobně. Načítání pocitů je část komunikace, kterou všichni úplně přirozeně ovládáme. Takže když věci neříkáme, ale“ jen“ si je myslíme, nebo „jen“ máme pocit, má to naprosto stejný důsledek, jako když to říkáme.

Nejvíce zranění v komunikaci vzniká tak, že místo abychom řekli, co cítíme a co potřebujeme, tak tak vyčítáme, že jsme to nedostali a kritizujeme a obviňujeme toho, kdo nám to nedal.

Pak následuje spousta dalších kroků na cestě k tomu, abychom našli svoji vlastní vnitřní jistotu, abychom našli nadšení sama sebou a svými názory, abychom našli vlastní hodnotu. Pak nebudeme závislí na okolí a na tom, abychom toto od ostatních dostali. A pak budeme sami do komunikace a do vztahů úctu a ocenění dávat. A teprve pak v našich vztazích a v naší komunikaci opravdu budou. A budou tam pro všechny.

Teprve potom se budeme upřímně radovat z jiných protichůdných názorů ostatních, budeme cenit názorovou pestrost, která tvoří tento svět.

Pak s láskou řekneme: Oceňuji, jak jsi to vymyslel, a vidím za tím kus práce, a držím ti pěsti, ať ti to funguje, a ať z toho máš radost.

A kdybys chtěl nějak podpořit, tak řekni, co potřebuješ. Já mam na to jiný názor. Ale tvoje nadšení pro tvůj názor se mi moc líbí.

A než dojdete k vlastní hodnotě a vnitřní jistotě, tak v první setině vteřiny zareagujete tím bojovným reflexem a vytvoříte konflikt. Ale druhý krok už může být nový.

A než dojdete k vlastní hodnotě a vnitřní jistotě, tak v první setině vteřiny zareagujete tím bojovným reflexem a vytvoříte konflikt. Ale druhý krok už může být nový. Už se nemusíte ukřivdit, můžete se ponořit do sebe, a zkoumat svůj vnitřní svět, tak jak jsem to udělala já. Můžete vnímat svoje pocity, pochopit z čeho ty pocity vyrůstají, a pak se zajímat o pocity partnera, a propojit je. Pak, pochopíte, o co šlo, a tím pochopením vytvoříte příjemný a bezpečný prostor pro komunikaci s partnerem, a můžete celé nedorozumění proměnit v obrovský zisk pro váš vztah. Můžete v komunikaci zažívat blízkost a ne boj.

Vnímat svoje pocity, pochopit z čeho ty pocity vyrůstají, a pak je propojit s pocity partnera, a pochopit jeho. To je kouzlo, které dělá harmonii v komunikaci i ve vztazích, protože naše komunikace je určována našimi pocity.

 

Odeslat komentář

  Odebírat upozornění  
Upozornit na
X