Nejlepší přítel

Přáli jste si odjakživa mít staršího bráchu nebo kamaráda, který by tady byl pro vás vždycky, když byste ho potřebovali? Přáli jste si mít přítele, který by vás nikdy nezradil, který by stál při vás, ať se děje cokoliv, a který by vás nikdy neopustil, nezavrhl, i kdyby to všichni ostatní udělali? A nebo kamaráda, který by vás nikdy nesoudil, nekritizoval a věřil vám, že můžete zrealizovat i ten nejbláznivější nápad?

Pokud máte dojem, že právě takový přítel vám chybí a vždycky chyběl ke štěstí, tak máte pravdu. Takového přítele potřebujeme opravdu všichni, abychom byli šťastní. Že jste nikoho takového nenašli, nebo ne na celý život? Věřím vám. 

Pokud máte dojem, že právě takový přítel vám chybí a vždycky chyběl ke štěstí, tak máte pravdu.

Hledala jsem ho mnoho let a stále nenacházela. To proto, že jsem svého nejlepšího přítele hledala vně sebe. Hledala jsem dalšího člověka, který by mě byl věrným přítelem a já jemu. Netušila jsem, že svého nejlepšího přítele si nosím celý život uvnitř sebe. Před pár lety by mě vůbec nenapadlo, že já potřebuji být nejlepším přítelem sama sobě. Tenkrát mi chyběla schopnost představit si, že to vůbec jde. Chyběla mi představa, že je možné, že já bych sama sebe neopouštěla, že bych stála při sobě, ať se děje cokoli, že bych se nezradila, nesoudila, nekritizovala, že bych si věřila. Připadalo mi nemožné, že já bych pro sebe měla takovou cenu, a že bych sama sebe vnímala jako tak důležitého člověka, že bych toto vše pro sebe udělala.

Před pár lety by mě vůbec nenapadlo, že já potřebuji být nejlepším přítelem sama sobě.

Odmalička mě fascinovaly vztahy. Nejdřív to byl vztah s mámou a s tátou, pak s vrstevníky, později s partnery a s dětmi. Stále jsem se snažila mít přátelské vztahy se všemi okolo mě. Věnovala jsem spoustu času a energie na budování vztahů vně mě, a stále jsem se cítila osamělá, a stále mi chyběl někdo, kdo by tu byl pro mě. Dnes už vím, že to bylo proto, že já jsem tu nebyla pro sebe, a že jsem nebudovala vztah k sobě. 

Vlastně jsem si vůbec si neuvědomovala, že takový vztah existuje, a že je potřeba do něho investovat a budovat ho. A že je to ten vůbec nejdůležitější vztah ze všech vztahů. Nevěděla jsem, že všechny ostatní moje vztahy utvářím jen a jen na základě vztahu k sobě. Dnes už vím, že jen tak, jak se vztahuji k sobě v různých situacích mého života, že jen tak se pak vztahuji ke všem ostatním. 

K tomuhle uvědomění jsem si šla pomalu a ztuha krůček za krůčkem. Tohle uvědomění v naší rodové výbavě, kterou jsem zdědila, nebylo. V naší rodové výbavě bylo hledat oporu u druhých, místo abychom byli oporou sami sobě. A také tam bylo hledat svoji cenu v očích druhých, číst si v tom, jak se na nás dívají, to jak důležití nebo nedůležití jsme. Zapomněli jsme, že se máme dívat dovnitř sebe, a tam uvidět kdo jsme, jací jsme, jak cenní a důležití jsme. 

Dnes už vím, že jen tak, jak se vztahuji k sobě v různých situacích mého života, že jen tak se pak vztahuji ke všem ostatním. 

Tohle uvědomění v naší rodové výbavě, kterou jsem zdědila, nebylo.

A co jsem viděla v očích druhých? Já viděla v očích rodičů i partnerů nespokojenost se mnou, souzení a kritiku mé nedokonalosti, potřebu opravovat mě a vylepšovat. A já jsem věřila, že mám být jiná a že se mám polepšit. A já zdědila tenhle pohled na sebe a pak se v něm utvrdila a stala jsem se tak sama sobě přísným soudcem a kritikem, místo abych si byla přítelem a kamarádem, po kterém jsem tak toužila.

A protože mi v tom nebylo dobře, rozhodla jsem se to změnit. Tohle mé vnitřní rozhodnutí mě pak vedlo a směřovalo ke knihám, k lidem, k seminářům, a hlavně sama k sobě. Tenhle proces, který započal před pár lety, ještě stále trvá, a myslím, že není důvod, aby někdy skončil. Jsem přesvědčená, že mohu stále objevovat, jak být více přítelem sama sobě, a jak pečovat o vztah se sebou s hlubším pochopením, s větší laskavostí a láskou.

Prvním krokem na mé cestě bylo rozhodnutí, že já to chci, chci být šťastná. Další kroky pak navazovaly ve formě různých uvědomění, prožitků, zkušeností, z nichž jen některé fungovaly tak, jak jsem si přála, ale úplně všechny mě posunovali k mému cíli. 

Potřebovala jsem prozkoumat upřímně, podrobně a konkrétně, jaký vztah k sobě jsem vlastně zdědila, a potřebovala jsem uznat, že nic jiného opravdu k dispozici nemám. Potřebovala jsem uctít to, že tenhle způsob vztahování se k sobě budovali generace mých předků spoustu let a po mnoho životů. Potřebovala jsem uvidět, že moji předci  se opravdu snažili najít svoje štěstí, stejně tak, jako já. A že v tom, co jsem zdědila je opravdu hodně zkušeností, hodně domněnek i uvědomění, hodně pochopení i nepochopení.

Během toho zkoumání jsem pomaličku začala vnímat, jak velice cenné to vše, co v sobě nesu je. Všimla jsem si také toho, že zkoumat rodové dědictví můžu jen tehdy, když nesoudím ani to dědictví, ani sebe a ani předky. Zjistila jsem, že ve chvíli kdy začnu odsuzovat cokoli z toho, co chci zkoumat, tak mi to zkoumání nejde. Poznala jsem, že schopnost zajímat se, se mi vypíná vždy ve chvíli, kdy začnu soudit. A tak jsem zjistila, že potřebuji prozkoumat také to rodinné odsuzování, a že se potřebuji zajímat také o něj.  Potřebuji zjistit, jak ve mě odsuzování vzniká, na základě jakých představ, a jak vzniká v mámě a v tátovi. Potřebuji pochopit spoustu souvislostí našeho rodového tvoření.

A tím zájem o sebe, jsem se pomalu začala stávat tím kamarádem a přítelem sama sobě, po kterém jsem vždycky toužila. Začala jsem investovat do vztahu sama se sebou a začala jsem si dávat tu pozornost, kterou jsem dříve vždycky chtěla získat zvenčí. Najednou tu je pro mě přítel nejvěrnější a přichází zevnitř.