Vypadáme jinak, než naši partneři a často se i jinak chováme, ale uvnitř máme stejné programové vybavení – stejný software. Jinak bychom nebyli kompatibilní a nepřitahovali bychom se. 

Některé programy nám umožňují cítit radost a štěstí. Jiné nám způsobují pocity opačné. Třeba takový program: “Jsem nedostatečný či bezcenný, když nepodám perfektní výkon. Ostatní jsou ve stejném případě také bezcenní.” nebo “Jsem vinen, když se moji bližní cítí špatně. Oni jsou odpovědni za mé špatné pocity”

Společným jádrem tohoto softwaru je přesvědčení, že takoví, jací jsme – tak nedokonalí – jsme méně cenní a méně důležití, než ostatní. Software vlastní nedostatečnosti, který máme s partnerem společný, bolí a nutí nás svou hodnotu dorovnat. Matoucí je, když každý z partnerů zvolí jinou taktiku, jakou chce získat potvrzení své ceny od okolí. 

Když máme s partnerem každý jinou taktiku, jak dokázat vlastní hodnotu, tak nemusí být na první pohled vidět stejnost našich softwarů. Přesto tam je.

Většinou jeden z partnerů, kteří se oba cítí méněcenní, se snaží zavděčovat, sloužit a ustupovat, aby získal ujištění, že je dobrý nebo alespoň přijatelný. Případně se nechá šikanovat a ponižovat, protože jeho pocit, že je něco míň, mu nedovolí držet si hranice a účinně se bránit. Neví, jak to udělat. A nebude to vědět, dokud si nevybuduje vědomí vlastní hodnoty nezávislé na okolí.

Druhý, který se cítí stejně méněcenný, se snaží vydobýt si uznání neustálým kritizováním a poukazováním na chyby a nedostatky ostatních. Případně šikanuje, chová se nadřazeně a jako inkvizitor se snaží usvědčit partnera z nedostatečnosti. Většinou nechápe, pravou příčinu svého chování a myslí si, že je skutečně kvalitnější člověk. Už z tohoto jeho přesvědčení je jasně vidět, že vědomí vlastní hodnoty uvnitř necítí. Kdyby ji ano, tak by ji přirozeně viděl i ve svém partnerovi.

Své životy poznáváme skrze své vztahy.

Všechny způsoby, jakými se vztahujeme k okolí, se odvíjejí od toho, jak se vztahujeme k sobě. Je to náš software, který aplikujeme na vše. Často aniž bychom si toho byli vědomi. Díky tomuto principu můžeme poznávat sami sebe skrze své vztahy. Z hlediska sebepoznání jsou pro nás nejefektivnější a nejdůležitější vztahy partnerské. V nich se můžeme vidět nejmarkantněji. Čím bližší vztah, tím je podobnost víc do očí bijící.

Například, když nám partner lže. 

Jestli nás to štve, máme 100 %ní jistotu. My lžeme taky. Třebas v jiných oblastech života nebo někomu jinému. Koneckonců každý někdy lže a často je přesvědčený, že k tomu má lepší důvod než druzí. Ke lhaní se můžeme postavit různými způsoby. 

Ten nejbolestivější je s myšlenkou: „Když mi lže, tak si mě neváží! Zachoval se odporně!” To je náš software. Tady je důležité všimnout si, že ve chvíli, kdy jsme ho takto odsoudili, nevážíme si ho úplně stejně, jako on nás. Vytváříme si vztah, ve kterém si nevážíme druhého za to, že si nás neváží. Vztah, do kterého oba dáváme nevážení – to je náš společný software. Ale přitom chceme, aby v něm bylo vážení si. Jenže, kde by se tam vzalo?

Někdo by ho tam musel dát! Ale jak? Jak si můžeme vážit člověka, který lže? Tak, že pochopíme kde lžeme my. Zeptáme se sami sebe: “Kde lžu, v jakých situacích? Proč lžu, jaký k tomu mám důvod?“

Nejčastěji zjistíme, že se bojíme říct partnerovi pravdu, protože si myslíme, že by ho ranila, byl by na nás naštvaný, neměl by nás rád.

Od toho už je jen krok k myšlence: “Je možné, že by i partner měl strach? Je možné, že i on by se bál říkat pravdu a že ke lhaní máme oba stejný důvod? To se mi ulevilo, že se nekoná žádná tragédie. Jedeme v tom spolu.” 

Tímto způsobem vytvoříme nový software pro vztah, ve kterém si vážíme jeden druhého a máme pro sebe navzájem pochopení, i když oba lžeme.

Nebo jiný příklad, když o ponožky vůbec nejde

V konfliktech nejde o tu věc, o ty ponožky, o to venčení psa nebo o to nádobí. Vždycky jde o to, jestli si nás ten druhý váží, jestli pro něj nebo pro ní máme cenu! A o to jde u obou aktérů konfliktů.

Třeba, když náš potomek nechá válet špinavé fusky uprostřed koupelny. My chceme, aby je hodil do koše s prádlem. On říká: “ Nemám na to čas, spěchám na sraz, už teď jdu pozdě.”

My na to: “To ti zabere jen vteřinu, ukliď si je!”

On: “Ne, fakt spěchám!”

Takhle si to ještě párkrát pinkneme a oba jsme při tom čím dál vytočenější. My si myslíme: “Vždyť to dohadování trvá mnohem dýl, než kdyby si je uklidil!” A nechápeme, proč to prostě neudělá.

Pokud se takto dohadujeme a nejde nám přestat, je to proto, že o ty ponožky vůbec nejde. Ani na jeho straně, ani na naší. Je to boj o naši a jeho důstojnost. To je náš společný software. Boj o vážení si. My máme dojem, že si nás naše ratolest vůbec neváží, když nás neposlechne. Náš potomek má zase dojem, že když mu takhle rozkazujeme, tak si nevážíme my jeho. Pak mu připadá ponižující vyhovět nám a jen tak uposlechnout rozkaz. 

Oba chceme spor vyhrát. Myslíme si, že vítěz získá sebehodnotu a důstojnost. Oba bojujeme o vlastní cenu, kterou ani jeden uvnitř sebe necítíme. Protože kdybychom ji cítili, tak by nás nic nenutilo o ni bojovat. To jsou přesně ty hádky, kvůli prkotinám nebo ty, kdy si pak nepamatujeme, proč jsme se vlastně pohádali.

Můžeme ještě namítnout, že to přece z naší strany nebyl žádný rozkaz, ale žádost či prosba. Co to bylo se pozná spolehlivě právě podle naší reakce, když nám potomek nevyhoví. Pokud nás to štve a jdeme do boje, pak to byl rozkaz!

A co s tím? Pro začátek stačí vidět naše hádky novýma očima a cítit, že jsme si rovni ve své snaze vynutit si důstojnost. Už v tom je veliký kus pochopení a laskavosti – nový software, díky kterému se budeme cítit líp, i když se pohádáme.

A do třetice: Jak je možné, že od partnera se nám vrací tvrdost, neuznání a ignorace, když sami máme citlivý a vnímavý software? 

Je to proto, že citlivost a vnímavost sama o sobě nestačí. Pokud ve svém softwaru současně s citlivostí a vnímavostí nemáme také laskavost a schopnost uznat, že druhý je v pořádku a cenný, se svým jiným názorem, emocí a přístupem, tak používáme svou citlivost na křivdu, kritiku a neuznání.

Projevuje se to v každodenních maličkostech. Dejme tomu, že si s partnerem chceme společně uvařit bylinkový čaj. My si myslíme, že nejlepší postup je byliny spařit vroucí vodou a pak nechat 15 minut přikryté vyluhovat. Náš partner je přesvědčený, že nejlepší je hodit byliny do vroucí vody a pak ještě 15 minut povařit. 

My říkáme: “Při vaření některé látky v bylinách obsažené zničíme.“ 

Partner říká: “Zničíme, ale jen ty látky, které jsou nežádoucí.” 

Chvilku spolu polemizujeme a při tom mezi námi vzrůstá napětí. Náš citlivý software to vnímá. Raději vyhovíme, aby byl klid. Uvaříme čaj postupem, který prosazoval partner. Ale uvnitř jsme přesvědčení, že je to úplná hovadina! VYHOVÍME, ALE VNITŘNĚ NEUZNÁME, ŽE PARTNERŮV JINÝ NÁZOR MÁ STEJNOU HODNOTU, JAKO NÁŠ. Uděláme to skrytě – uvnitř si to myslíme, ale nahlas to neřekneme. Jenže pokud v sobě máme vnitřní neuznání, pak se s ním vždycky setkáme u svého partnera. 

Až tohle pochopíme, bude nám dávat smysl, že nás partner otevřeně neuznává, ignoruje a tvrdě trvá na tom, že jeho názor je ten správný.

Do té doby budeme trpět a říkat: “Cítím se špatně, protože on zamořuje prostor svým despotismem, ignorací a negativními emocemi.” Nebudeme chápat, proč se nám to stále dokola děje a že se nám vrací náš vlastní vnitřní despotismus, ignorace a negativita. Ve skutečnosti se cítíme špatně jedině proto, že nevidíme cenu sebe, druhého ani situace.

Ovšem sílu citlivosti můžeme použít i jinak. K nadhledu nad křivdou a k pochopení sebe i druhých bez souzení. Tedy, jen pokud jsme dost moudří na to, abychom se dívaly na naše softwary, jako na propojený systém – jací jsme my, takový je i náš partner.

Ve všech případech nám pomůže dívat se na náš software s vědomím propojenosti se softwarem druhého.

Cílem tohoto propojeného vnímání, je pochopení situace novým způsobem. Tak, že porozumíme tomu, jak jsme situaci vytvořili a jak jsme do tvorby dali tytéž ingredience, jako protějšek, protože máme stejné programy. Tohle spojené vnímání obou softwarů nás okamžitě vystřelí z role oběti do postavení tvůrce. V této pozici máme v rukou veškerou moc změnit naše vztahy. Ne tím, že bychom měnili partnera, ale tím, že změníme svůj software. 

Nestane se to jedním skokem, ale mnoha jednotlivými kroky. Abychom změnili své celkové vnitřní přesvědčení, musíme změnit mnoho dílčích přesvědčení o svém dosavadním životě. To obnáší podívat se postupně znovu na jednotlivé zážitky našeho života. Přesněji řečeno podívat se novým způsobem na ty situace z naší minulosti, které v nás stále vyvolávají silné emoce.

Nový způsob dívání spočívá v tom, že koukáme na sebe a na druhé, jako na jeden software v různých počítačích. Propojujeme své myšlenky, pocity, emoce (tedy svůj vnitřní svět) s vnitřními světy ostatních aktérů v té které konkrétní situaci. Zkoumáme je do takové hloubky a z různých úhlů, až najdeme stejnost našich softwarů.

Když tohle pochopíme, tak doceníme zpětně vše, co jsme zažili – i to, co velmi bolelo. Celý náš život se stane bohatým zdrojem zkušeností. To bude základ nového vnímání naší sebehodnoty a rovnocennosti. Hodnoty, kterou si budeme postupně budovat uvnitř sebe, bez potřeby používat taktiky k jejímu získání od okolí. Potom se náš software bude postupně automaticky aktuaklizovat na novou vyšší hladinu našeho sebevědomí.

Změna našeho softwaru se projeví v našich vztazích i ve všech ostatních oblastech života. Tam, kde jsme dříve viděli nedostatek – protože náš software byl o pocitech nedostatku, nyní budeme zažívat hojnost.

Odeslat komentář

  Odebírat upozornění  
Upozornit na

Nejbližší události

24ZářCelodenní03ČenRoční kurz 2022/2023 - staň se mistrem svého životaRoční kurz(Celodenní)

Nejnovější články

X