Nespravedlivý vztah

Vztah nemůže být nespravedlivý. Lidé, kteří k nám přijdou na léčení, nebo na kurzy často potřebují mnoho času na to, aby to zahlédli a díky tomu si uzdravili svůj život, vztahy, nemoci, minulost a přítomnost…

Jak vlastně něco takového můžeme myslet vážně? Přece jsou vztahy, kde jsou alkoholici, násilníci, kde jsou partneři podváděni. To přece není spravedlivé, nebo je to jinak?

Vítejte ve světě vnímání, ve světě lásky, ve světě porozumění.

Problém našich životů je ve faktu, že se svůj život snažíme pochopit rozumově.

Ale rozumově život smysl nikdy nedával a ani dávat nemůže. Život sám, aby nám dával smysl, abychom mu rozuměli, je potřeba chápat v mnohem širším rozsahu vnímání, než je to rozumové.

Čistě rozumově život pochopit nelze.

Mnoho z vás si nyní pomyslí, jak to tedy je?

Manžel doma nic neudělá a já to vše oddřu a jsme stejní, a to je spravedlivé?

Jak tedy mám chápat svůj život, když ne rozumově? A proč bych jej měla, měl chápat jinak, a jak vlastně?

Možná vám k lepšímu pochopení pomůže ještě si přečíst článek, „Vítejte ve světě Máji, ve světě mámení“.

Začneme trochu zeširoka, protože je potřeba mnohé pochopit.

Dříve, kdy jsem ještě pracoval jako technik, vývojář, v jednom koncernu, velmi jsem se smál jakékoli spiritualitě. Ale pak jsem onemocněl rakovinou, kterou lékaři neuměli uzdravit a mně nezbylo, než hledat alternativní způsoby léčení. Velmi jsem se smál léčitelům, a jeden z nich mi pak zachránil život. Tenkrát jsem ani nechápal, jak mne vlastně uzdravil.

V další etapě svého života jsem se zase trochu ztratil ve svých partnerských vztazích a někdo mi poradil, zajdi si za astrologem a já nechápal. Jak někdo v dnešní době ještě může věřit v nějaké planety, jak někdo ještě může být tak naivní. Ale pak jsem si uvědomil, že jsem vlastně ještě živého astrologa neviděl a že kritizuji něco, o čem nic, vůbec nic nevím. Uvědomil jsem si, že bych mohl dopadnout stejně, jako když jsem se smál léčitelům. Tak jsem si našel jednoho z našich nejlepších astrologů a vyrazil jsem za ním ujasnit si svůj život.

Astrolog, příjemný čtyřicátník, se mne nejdříve zeptal proč jsem přišel, pak chtěl vědět moje datum, místo a čas narození a pak se zeptal na můj životní běh.

Byl na mne asi velmi komický pohled, když mi po chvilce poslouchání příběhu mého života řekl, „tak jste se nenarodil“.

Řekl mi, „Asi nemáte správně čas, nemám tu shodu vašeho příběhu a toho, co mi říká horoskop.“

Chvilku mi trvalo, než mi došlo jeho; „tak jste se nenarodil“ a pak mi nějakou dobu trvalo, než jsem po telefonu sehnal správný čas mého narození s přesností na cca deset minut, protože maminka v té době už nežila. Astrolog jej pak na základě mého příběhu zpřesnil na vteřiny.

A pak se rozvykládal o mně, mých vztazích a mých partnerkách. A o partnerkách mi řekl věci, které jsem si ani já, který s nimi žil, neuměl uvědomit, neuměl jsem je vidět.

Až po měsíci od této návštěvy mi došlo, že věděl vše o mých partnerkách, aniž by znal jejich data narození. Nedalo mi to a zavolal jsem mu a zeptal se jej, jak vlastně udělal jejich horoskop.

Astrolog se chvíli trochu smál, ale pak se rozvykládal.

„Horoskop partnera mohu udělat tak, že vezmu tvůj horoskop, to kolečko s planetami, kde jsou tvoje slabé a silné stránky a oblasti, kde je žiješ, tvůj naturel, kde jsou všechny vlivy tvého života, a to kolečko převrátím o 180° kolem svislé osy. To je horoskop tvé první partnerky. Jsi to stále ty, jen trochu jinak. Stále stejné vlastnosti, jen v jiných oblastech a jiným způsobem, stále stejný naturel, jen jinak vyjádřený… A horoskop každé další partnerky je tento první zrcadlový horoskop pootočený o 20° proti směru hodinových ručiček.

Partner je tedy vždy našim zrcadlem. Tak, jenom tak bychom jej měli vnímat. Každý náš partner je zrcadlem jiným, proto naši partneři mohou být velmi rozdílní, ale každý zrcadlem je, i když nás každý vyjadřuje jinak.

Jak tedy vnímat život, když ne rozumově? Život musíme chápat v celé jeho šíři, abychom mohli zahlédnout, že si jej každý tvoříme celý sám. Pak začneme svému životu mnohem lépe rozumět a pak máme i přirozenou schopnost jej uzdravovat a rozvíjet. Pak najednou umíme uplatnit i naši přirozenou schopnost uzdravovat si své fyzické nemoci.

Všichni v sobě neseme svoji ‘živost’.

Tento pojem jsem převzal od Eligia Stephena Gallegose, amerického psychologa, protože velmi dobře vystihuje zdroj našich životů a všeho, co v nich máme. Zdroj, který všichni neseme v sobě. Rozumová část naší osobnosti je jen část nás samých, naše osobnost je mnohem rozsáhlejší, než si umíme představit.

Neseme v sobě například od narození spoustu sociálně emočních dovedností, které vyjadřují naši osobnost sama sebe nějak vnímat a nějak se chovat ve svých vztazích a které rozumově nelze nijak ovlivnit. Dovedností které okolní podmínky našeho života dále formují.

Všichni se narodíme s nějakým naturelem, s nějakým, zcela charakteristickým způsobem vnímání sebe a okolí, se zcela konkrétními dovednostmi, někdo je pohybově nadaný a je dobrý tanečník, jiný je nadaný literárně a další je zase dobrý psycholog, nebo malíř. Další zas je dobrý podnikatel a jiný má velkou potřebu být ekolog. Někdo je bojovný, průbojný, a jiný je bázlivý. Přemýšleli jste někdy, kde se to vše v nás bere? Rozumově se nerozhodneme být třeba podnikatelem, nebo ekologem, máme pocit, někde hluboko v nás je něco, co nás vede se věnovat zcela konkrétním činnostem.

Rozumově se nemůžeme rozhodnout pro průbojnost, jsme li plaší. Někde hluboko v nás něco naši bojovnost, nebo plachost způsobuje a rozumově ji ovlivnit neumíme. Ale mohu i říct, že někde hluboko v nás je i to, jak vnímáme sebe a druhé.

Jako třeba v článku „Vítejte ve světě Máji, ve světě mámení“. Píši v něm o klientce, která čtyřku ve škole vnímala jako selhání. Pro tento způsob vnímání sebe a druhých se dobrovolně nerozhodla, ten je součástí její ‘živosti’. Tento způsob vnímání má ale pro její vztahy dalekosáhlé důsledky. Jak vnímáme sebe, tak vnímáme i své partnery. Pokud ona sama sebe v různých situacích vnímá jako tu, která selhala, bude tak vnímat v nejrůznějších situacích i svém partnery a bude mít pocit že selhali a bude ublížená, obviňující a nešťastná.

A protože všichni si přitáhneme partnery, kteří nás vždy nějak vyjadřují, najde si partnery s podobným způsobem vnímání. Partnery, kteří zase přes jejich naturel budou žít představu, že jejich partnerka v různých situacích selhala, protože i oni sami tento pocit používají na sebe sama. Jako partneři se pak budou vzájemně obviňovat, budou nešťastní a pak se velmi ukřivděně rozejdou, aniž by zahlédli příčinu, aniž by zahlédli svoji stejnost.

Dám vám zase jeden příklad z mé praxe. Někdy přijdou na sezení partneři spolu. Měl jsem jednou takový pár v kanceláři. Paní byla velmi rozhořčená, že s ní partner naprosto odmítá komunikovat.

Pak se přede mnou snažila s partnerem na něčem domluvit a viděl jsem, jak skutečně partner záměrně nespolupracuje. Prostě se s ní evidentně nechtěl o ničem z toho, co ona chtěla bavit a dával to celkem pohrdavě najevo.

Paní pak řekla, „Vidíte to? A to je celý život, já se opravdu snažím, ale on věci prostě řešit odmítá, nespolupracuje a já jsem už opravdu hodně naštvaná a bezradná. Proč mi to dělá, když já se s ním domluvit snažím?“

„Je to podle mne velmi nefér, velmi nespravedlivé.“

Bylo vidět, jak je rozhořčená, jak se v té situaci cítí ponížená, jak se na partnera opravdu dlouho a hodně zlobí.

Myslím, že čekala, že jejímu partnerovi promluvím do duše, nebo se jej budu ptát, proč se tak vlastně chová.

Ale já jsem se zeptal na něco úplně jiného, mnohem důležitějšího,

„A kde se s kým nebavíte vy?“

Myslím, že jsem ji svoji otázkou zaskočil, ale paní se nedala,

„ale vždyť to vidíte, já se snažím, já komunikuji, on nekomunikuje.“

Nyní jsem se zase nedal já, a pokračoval jsem.

„Já se úmyslně ptám vás, protože partneři si vždy musí být zrcadlem, vzájemně se musí vyjadřovat, a tak jestli partner nekomunikuje s vámi nyní, musíte vy zase nekomunikovat s ním někde jinde, anebo musíte nekomunikovat s někým jiným.“

Paní vypadala překvapeně, ale poměrně rychle si uvědomila souvislosti,

„No, nekomunikuji s tátou, protože to nemá smysl. Nikdy neuzná to co říkám, a vše co mu řeknu umí zneužít proti mně. Vůbec nemá smysl se s ním o něčem bavit.“

A protože to nebyla její první návštěva u nás, zarazila se, protože ji začaly docházet další souvislosti a pokračovala,

„Aha, asi mi tím chcete naznačit, že se tady, v diskusi se svým partnerem, chovám jako táta. Když nad tím tak přemýšlím, asi opravdu partnera skoro nikdy neuznám a asi se mu může zdát, že věci otáčím proti němu. Nikdy mne nenapadlo se na sebe takto podívat. Rozhodně mám pocit, že moje představy a názory jsou správné a jeho jsou nesmyslné.“

„No to je dobré, přesně tak, jak táta neuznal mé názory, přesně tak já nyní neznám názory partnera a chci ale, aby on moje názory uznal.“

„Nejen to, já jeho názory ocenit neumím a chci, aby on moje ocenil. Mám pocit, že jeho názory jsou velmi ponižující a chci, aby on moje názory vnímal jako ty skvělé, to jsem asi blázen, že?“

„Ale kde je řešení? Já se svých názorů nechci vzdát. A partner se jich vzdát taky nechce.“

Řešením je vstoupit do emočního prostoru porozumění a udržet se v něm dostatečně dlouho. V tomto emočním prostoru, pak už praktické řešení konkrétních situací svého života jakoby vyplyne samo, dá jej pocit porozumění sám.

Do emočního prostoru porozumění vstoupíme tak, že se snažíme pochopit pocity druhého přes svoje pocity. Zde můžeme zahlédnout svoje vlastní sociálně emoční dovednosti, které jinak vidět neumíme.

V tomto případě paní začala chápat partnera přes pocity, které měla ona sama před tátou.  V pohledu na partnerovo jednání mohla vidět svoji sociálně emoční dovednost reagovat na podnět, která je nám běžně rozumově skryta. A začala díky tomuto ‘prohlédnutí’ sebe sama velmi rozumět i partnerovu jednání, protože k tátovi se chovala vlastně stejně, jako partner k ní.

Často je naší hlavní sociálně emoční dovedností odmítnutí druhého, nešťastnost, anebo vztek, když druhý nevyznává naše pravdy a přesvědčení, když má jiné potřeby než my. A pak nám právě toto odmítnutí nás samých z druhé strany velmi vadí. Ale v našem životě jsme tímto způsobem příčinou i důsledkem toho, co žijeme my sami… Nemůžeme po druhých chtít, aby uměli něco co my sami neumíme. Samozřejmě, i ti druzí to mají stejně. V jejich životě jsou i oni zase příčinou i důsledkem toho, jak vnímají nás a jak na nás umí zareagovat zase tou jejich sociálně emoční dovedností.

Když si toto partneři v naší kanceláři uvědomí a umí najednou vidět v partnerově jednání i jednání svoje, často žité někde jinde, obvykle následuje velká úleva a často i nechtěný smích. Prostě je jim najednou po dlouhé době velmi dobře a tak se stále smějí, a je jim to trochu divné, někdy i trochu nepříjemné, protože mají pocit nepatřičnosti ale neumí si pomoci. Z partnerů, kteří se vnímali, jako já a proti mně ty se stanou partneři my. Stali se láskou v dané situaci.

Často mi pak partneři píší, „je to, jako bychom se znovu po dvaceti letech zamilovali a je to krásné, moc děkujeme“. A velmi často se za dva měsíce objeví znova, zase v nějakém podobném konfliktu, kde si neumí propojit své vnitřní světy pocitů, představ a zkušeností.

Někdy potřebují dost trpělivosti a přichází opakovaně, než nasbírají dost zkušeností, aby si svoje světy dokázali udržet propojené. Je to období, kdy velmi uzdravují své životy, destrukce ve vnitřních světech, které nechtěně nahromadili jejich předci.

Často si dotyční všimnou, že v jejich rodě ženy nenávidí muže kam až umí dohlédnout. Nebo že se muži chovají k ženám velmi tvrdě a přezíravě mnoho generací a že oni sami byli pokračovateli tohoto jednání a neviděli to.

Tito lidé v průběhu léčení svých životů uzdravují spontánně i vztahy se svými rodiči. Po čase vidí, že se chovali jako rodiče, že se tak chovali neúmyslně a že to neuměli vidět a umí si představit, že i rodiče to tak měli. Vztek a pocity ponížení před rodiči, nebo pocity nedostatečnosti je časem přejdou a umí propojit zase svůj život se životem rodičů.

I zmíněná paní uměla tátovi nakonec říct,

„Tati vzpomínáš, jak mi vždy velmi vadilo, jak přezíravě jsi prosazoval svoje názory a představy, jak jsem s tebou bojovala, jak jsme se hádali? Velmi jsem tě neměla ráda a ani trochu jsem si tě za to nevážila… No tati, zjistila jsem, že jsem dědila. Abys mi rozuměl, zjistila jsem, že i já se tak chovala ke svému partnerovi a dětem. Vůbec jsem si neuměla všimnout, asi jako ty, že chci respekt k názorům svým, že chci, aby moje názory byly ceněny, ale že já respektovat a cenit rozdílné názory druhých vůbec neumím… Jak já ti tati rozumím, jak jsi se se mnou natrápil, jako já s partnerem…“

Pak mu svoje pochopení vysvětlila. Často se pak tito mí klienti i svým rodičům omluví za ten boj. Omluví se bez pocitu viny. A protože umí rodiči vysvětlit věci propojeně, rodič se omluví také. Tito lidé si uzdraví své rodiče sami sebou. Tímto propojením  – porozuměním přestanou rodiče soudit a najednou je umí dovést k respektu, který k nim rodiče nikdy neměli. Tito lidé si pak stejným způsobem uzdraví i své děti, které se svými rodiči pak už nemusí bojovat ten stále stejný rodový boj.

Partneři jsou si vždy zrcadlem a to nejcennější, co si mohou dát je vidět to jak jsou stejní, a uzdravit si tak vzájemně svůj život. Uzdravit si tak každý ty svoje vnitřní emoční destrukce, ponížení, nenávisti a emoční zranění.

Stačí, aby tímto způsobem začal na svém vnímání sebe sama pracovat jen jeden z partnerů, druhý se velmi rychle přidá.

Vztahy, které byly tímto způsobem uzdraveny, často z dlouhodobé tíživosti nepochopení a věčných konfliktů najednou získají novou intimitu, která vzniká v tomto tipu vnímání porozumění.

Schopnost propojit vnitřní světy je schopností nesoudit, schopností milovat.

A často mi pak tito partneři se smíchem říkají; „pane Polok, víte my dva, my to máme se sebou ‘těžké’, když jsme tak hodně po sobě, jeden po druhém. Když jsme stejně trhlí. Ale velmi nás to nyní spolu baví. A je velmi zajímavé, jak se nyní umíme domluvit téměř na všem tom, na čem jsme se před tím nikdy domluvit neuměli. Jak se vzájemně vnímáme s mnohem větším porozuměním a laskavostí.

„Nyní už svému partnerovi rozumíte, proč se s vámi odmítá bavit? Už rozumíte, jak se před vámi asi cítí?“

Paní už partnerovi rozuměla a byli najednou schopni najít způsob komunikace, ve kterém měly představy a potřeby obou stejnou váhu.

Vidíte to? Vztah nemůže být nespravedlivý, když se na něj díváme v dostatečných souvislostech. Protože jsme se ale v těchto souvislostech vztahy vnímat nikdy neučili, chce to ze začátku hodně trpělivosti, než i u sebe začneme vidět souvislosti v tomto článku popsané. Za skoro 15 let mé praxe se mi ještě nestalo, že by se nám nějaký vztah nepodařilo propojit.

Propojením vztahů vystupujeme z duality já a proti mně ty a vstupujeme do jednoty my – do lásky.