Je to nádhera, roztáhnout křídla a letět, že jo

Je to nádhera roztáhnout křídla a letět, že jo. A nemusím být ani racek. Já také potřebuji ke štěstí roztáhnout svoje křídla a letět. Roky jsem si myslela, že létání pro mě není, že já se musím hlavně snažit splnit to, co se ode mě očekává. Jenže už jsem byla fakt moc usnažená, a štěstí nikde. Tak jsem to zkusila jinak. Vykročila jsem na cestu, kterou přede mnou nešel žádný můj předek. Nejdřív jsem šla pomaličku a opatrně. Bázlivě jsem se ohlížela na všechny strany, jestli můžu, jestli to někomu nevadí. Často vadilo, ale nevzdala jsem to, a postupně jsem přidávala na rychlosti. Až jednou jsem se odlepila od země, a koukám, že letíííím. To vám je nádhera. Sem tam je to krkolomné, ale to neva. Hlavně že létám. Chcete vědět jak jsem to udělala?

Nejdřív jsem šla pomaličku a opatrně. Bázlivě jsem se ohlížela na všechny strany, jestli můžu, jestli to někomu nevadí.

Našla jsem si učitele, který touhle cestou sám prošel. A on mě postupně vedl k uvědomování si mnoha omylů v mém životě a k pochopení mnoha pocitových představ, které mě držely při zemi. 

A také mi pomohl objevit představy, které byly v našem rodě úplně nové, které fungovaly mnohem líp než ty moje původní. A které umožňovaly mně i všem ostatním roztáhnout svoje křídla a letět. A tak jsem se vydala na tu cestu, kterou mi ukázal. Jdu po ní stále. A někdy také letím. Teď po letech už učím ostatní, jak vzlétnout. To první, co k tomu potřebujeme, je nová pocitová představa. A ta je:

Všichni máme právo žít život podle svých přestav a nikdo nemá právo nás za to kritizovat nebo nám toto právo upírat. Naše právo je tak velké, jak velké dáme právo ostatním na totéž. To znamená, že my nemáme právo kritizovat ostatní za jejich život a upírat ostatním právo žít život podle jejich představ.

Abychom si svoje právo obhájili, musíme si být vědomi své vlastní síly. Pokud si své síly vědomi nejsme, pak svoje právo neumíme uplatnit. Máme strach se hájit nebo jsme pasivní, protože si myslíme, že stejně nic nezmůžeme, nezměníme, neovlivníme, že nemá smysl se o to ani pokoušet, že je to zbytečná námaha.

Se základním vědomím své vlastní síly se rodíme, dědíme ho. Máme takové sebeuvědomění jako naši rodiče. 

Pokud jsme se narodili do rodiny, kde se kritizuje a odsuzuje, pak jsme zdědili schopnost dívat se na sebe a na ostatní kriticky, a zdědili jsme schopnost odsuzovat. Pak jsme také v dětství opakovaně zažívali kritiku a odsudek. Naše místo ve společnosti bylo zpochybňováno. Naše právo na život podle našich představ bylo zpochybňováno. Pak nemáme pocit práva na svůj život podle sebe, ale pochybujeme o něm a zažíváme pocity ohrožení. Pak se neumíme hájit. A kritizujeme a odsuzujeme ostatní, protože si myslíme, že oni nám naše právo upírají.

Děláme to buď otevřeně, to když jsme bojovní a volíme taktiku útoku. Nebo se stáhneme a odsuzujeme a kritizujeme skrytě. To když jsme bázliví a děsíme se konfliktu, pak volíme taktiku útěku, vymizíme ze scény a brbleme si za bukem. 

Pokud jsme se narodili do rodiny, kde se ctí právo na svůj život podle svých představ, tak si toto svoje právo obhájíme bez problémů, protože na to máme pocit. Máme pocit bezpečí, když toto právo chceme a v naší vnitřní pocitové výbavě existuje představa, že můžeme toto chtít naprosto přirozeně.

Naše základní uvědomění sebe jako lidské bytosti a vědomí vlastní síly je kombinací sebeuvědomění našich obou rodičů. Dědíme ho. A v dětství se v tom zděděném utvrzujeme s vydatnou pomocí našich prožitků s rodiči. To je naše vědomí vlastní síly a naše schopnost žít život podle svých představ.

Pokud chceme víc práva na svůj život podle sebe, než jsme dostali do vínku, pak potřebujeme změnit vědomí vlastní síly a vnímání sebe jako lidské bytosti. 

Postupně mě vedl k uvědomování si mnoha omylů v mém životě a k pochopení mnoha pocitových představ, které mě držely při zemi. 

A také mi pomohl objevit představy, které byly v našem rodě úplně nové, které fungovaly mnohem líp než ty moje původní. A které umožňovaly mě i všem ostatním roztáhnout svoje křídla a letět.

Abychom mohli cokoli změnit, potřebujeme to důkladně prozkoumat. Potřebujeme opravdu dobře chápat, jak toto vědomí sebe sama v nás a v našich rodových liniích funguje. Nestačí to prostě odmítnout. Nestačí udělat tlustou čáru a říct si rozumově, já budu jiná/jiný, než rodiče. Takhle jednoduché to není. Vím, o čem mluvím, zkoušela jsem tenhle rozumový způsob mnoho let. Nefungoval. A co funguje? Doopravdy hluboce pochopit naše vnitřní pocitové nastavení. To můžeme nejlíp tam, kde vznikalo, v dětství. Pochopit svoje vztahy s rodiči, jak jsme je tvořili v dětství. Už tenkrát to byla akce a reakce. Nikdo, ani my ani naši rodiče jsme nebyli o nic lepší, ani o nic horší. Když se podíváme na to, co jsme tenkrát cítili, jaké pocity jsme měli, když jsme byli kritizováni a odsuzováni, tam to najdeme. Kritizovali a odsuzovali jsme rodiče zpět. Najdeme tam stejnost. A to je začátek nového sebeuvědomění. 

Vědomí toho, že jsme se chovali a chováme stejně jako rodiče, že stejné oplácíme stejným, protože nic jiného neumíme a nemáme pocitově k dispozici, je velice léčivé. Vytváříme tím ve svém životě první prostor pro nesouzení. Poprvé v životě propojujeme jednání naše a našich blízkých, a tím vytváříme prostor, a to skutečně děláme, vytváříme v sobě emoční prostor pro nesouzení. A děláme to pochopením souvislostí našich životů a životů našich rodičů. Aby to celé fungovalo, je potřeba, aby toto pochopení bylo opravdu pocitové, aby se odehrálo hluboko uvnitř v našem vnitřním světě pocitů a představ. Rozum nám s tím může velmi pomoci a může celý proces velmi urychlit, ale sám na to nestačí.

Nestačí udělat tlustou čáru a říct si rozumově, já budu jiná/jiný, než rodiče. Takhle jednoduché to není.

Je potřeba pochopit svoje vztahy s rodiči, jak jsme je tvořili v dětství. Už tenkrát to byla akce a reakce.

V naši rodině se dědí talent malovat a touha stát se malířem / malířkou. Tuhle touhu měl můj strejda a měla jsem ji také já. Jenže v naší rodině se nedědí schopnost ctít a respektovat správo na život podle svých představ. V naší rodině se dědí pocit, že víme, co je pro ty druhé nejlepší. 

Nejdříve si to myslí rodiče o svých malých a mladých dětech, a později se jim to vrátí. To když děti dorostou a myslí si, že vědí, co je nejlepší pro jejich stárnoucí rodiče. 

A tak já nejsem malířkou a ani můj strejda nebyl profesionální malíř. Neuměli jsme si jít za svým právem žít život podle sebe, třeba život malíře. Oba jsme dlouhé roky kritizovali a obviňovali ostatní, že nám toto právo upřeli. Dnes to vidím úplně jinak. Dnes se trochu nevěřícně usmívám, když si vzpomenu, jak jsem tenkrát nechápala, že mohu. A nelituji toho, protože to, co objevuji už několik let pro svůj život, mě fascinuje. A díky tomu si někdy i létám. Vy můžete také.

Teď po letech už učím ostatní, jak vzlétnout.