V indické mytologii slovo Mája představuje pojmy iluze, trik, přelud. Velká část védské moudrosti je pak věnována vysvobození se z vlivů našich iluzí, vysvobození se z Máji.

Jak vlastně tvoříme svoji realitu, svoje podmínky, do kterých jsme se narodili, svoje příležitosti, svoje vztahy?
Jak ovlivňujeme to, jak nás druzí vnímají, to, jak s námi jednají?
Jaké máme sny a jak si je plníme?
Kde se to vše v našich životech vezme?
Kde se vezme náš životní příběh?

Tento článek začnu trochu jinak. Chodí k nám do kanceláře nejrůznější lidé. Lidé se základním vzděláním a povoláním dělníka, i doktoři věd, lidé s několika vysokoškolskými diplomy. Lidé chudí i velmi bohatí, lidé známi, které můžete vídat třeba v televizi, i neznámí. Materialisté, věřící, lidé spirituální, jasnovidní a svoji jasnovidnost aktivně využívající.

A všichni tito lidé jsou si vzácně rovni ve schopnosti pochopit svůj život, pochopit proč žijí to co žijí, pochopit, proč se k nim jejich okolí chová právě tak, jak se chová.

Jak je to možné?

Jak je možné, že žádná z dovedností, kterou lidé, které jsem popsal bezesporu mají není přínosem, výhodou pro chápání jejich vlastního života?

Myslím si, že jeden z hlavních důvodů tohoto stavu je vyjádřen faktem, že všichni hledáme příčiny svého života vně, v okolnostech, lidech a podmínkách, ve kterých žijeme, ale ony tam nejsou. Ony jsou všechny v nás samých. Mnohem, mnohem více, než si jen umíme představit.

Vítejte v našem vnitřním světě představ a pocitů, ve světě naší živosti.

Všichni se narodíme se svým vnitřním světem představ a pocitů, se svým naturelem. Jedna klientka tento fenomén vyjádřila naprosto skvěle.

Řekla mi, “dlouho jsem nechápala váš pojem naturel. Ale narodila se mi dvojčata, dva kluci a já je od narození, jako každá máma, mohu sledovat. A viděla jsem to.

Zatím co jeden syn od narození k životu přistupoval s jistou dravostí, když jsem jej kojila kousal, měl tendenci se napít opravdu hodně a pak se pozvracet, druhý syn, ten se projevoval úplně jinak. Jako by o prs ani neměl zájem, často jsem mu musela dát bradavku du pusinky a on nic, tak jsem mu mléko z prsu do pusinky stříkala a ono mu vytékalo koutkem ven.

Vidím tu jejich obrovskou rozdílnost přístupu k životu hned po narození.

A vidím, jak se v synech rozvíjí. Dnes jsou jim už 2 roky, ten jeden si stále jde energicky za svým, bere bratrovi hračky, prosazuje se, umí mne donutit, abych si s ním hrála, abych dělala to, co on chce a potřebuje. A když to nedostává, umí křičet a vztekat se. A ten druhý? Ten si hračky nechá bratrem vzít, je spíš tichý klidný, jakoby stále zamyšlený.“

Tak, toto je náš naturel, se kterým přijdeme na svět a který pak okolní podmínky, ve kterých žijeme dál formují. Ale podívejme se, co to je ‘okolní podmínky’ a co to vlastně je ‘naturel’.

Jako příklad zde použiji příběh jedné klientky z článku o egoismu. Ten příběh zde uchopím z trochu jiného úhlu pohledu, aby na něm šly pochopit další souvislosti našich životů.

Je to příběh klientky, kterou táta v dětství fyzicky velmi trestal za známky, ještě na střední škole ji za čtyřku uměl zmlátit. Ta klientka mi velmi rozhořčeně líčila i to, že její sestru o pět let mladší za špatné známky nikdy netrestal.

Velmi se proto na tátu zlobila. Když jsem ji vedl do jejího vnitřního světa představ a pocitů, zjistili jsme, že svoje čtyřky považovala za svoje selhání a že s tímto pocitem šla domů a s tímto pocitem je tátovi sdělovala. Táta, po kterém pocit selhání dědila uměl na tento pocit velmi dobře reagovat. Zareagoval vztekem, neučíš se, jsi nezodpovědná, selhala jsi. Křičel a mlátil. Všimněte si, oba používají naprosto stejnou představu selhání, oba jsou v ni jakoby uvězněni.

A sestra? Klientka si vzpomněla na jednu situaci z dětství, kde setra ve druhé třídě dostala svoji první čtyřku. Když svůj výsledek tátovi oznámila, táta začal sundávat opasek.

Klientka mi řekla,
„sestra to měla jinak, než já. Já se svým pocitem selhání jsem jen vyděšeně a s velkým strachem tátu sledovala. Ona ne, ona se jej bojovně zeptala,
„tati, co to děláš?“, a když táta odpověděl,
„máš čtyřku“, ona hned reagovala,
„ale mně čtyřka stačí a ty jsi říkal, že se učíme pro sebe, tak si ten opasek schovej“.

Tátovi jeho představu a pocit ‘selhala jsi’ nešlo vyvázat s představou a pocitem sestry, ‘jsem se čtyřkou v pořádku’. Chvíli se na sestru díval, a pak bezradně odešel. A pak už nikdy sestru za špatné známky nezkoušel trestat, zatím co klientku dál za čtyřky mlátil.

Vidíte to, co to je pojem ‘okolní podmínky našeho života’? Je to jen a jen odezva našeho naturelu, našeho vnitřního světa. Zatím co klientka měla pocit, že měla krutého a nespravedlivého otce, její sestra tátu vnímala zcela jinak.

Můžete si položit i otázku, jaký tedy táta z pohledu obou sester byl?

Vidíte to? Každá jej vnímala přes svůj naturel a tak každá by odpověděla jinak. S jedním tátou tyto dvě sestry žily dvě velmi rozdílné reality táty. A klíč k té rozdílnosti je v rozdílnosti vnitřních světů sester, v rozdílnosti jejich vnímání sebe a druhých, v jejich naturelu.

Jedna jde životem s vnitřní představou a pak pocity selhání, když se jí něco nepovede a ty si pak projektuje i na druhé. Táta v jejich představách selhal, když ji mlátil.

Druhá sestra umí v životě mnohem lépe uplatnit představu jsem v pořádku, i když nejsem úplně dokonalá a pak tak vnímá i druhé lidi. Umí s nimi být mnohem spokojenější a oni jsou spokojenější s ní. Příčiny toho neseme všichni v našich vnitřních světech, jako emoční představy, kterých se rozumem chytíme a myslíme si, že jednáme rozumově. Ale rozumově neumíme svoje vnitřní představy nijak ovlivnit, nemůžeme si rozumově říct, už nebudu mít pocit selhání, už se budu cítit v pořádku. Náš vnitřní svět je v tomto naprosto určující pro naše rozumové chápání, ale my to nevíme. My si myslíme, že jsme se rozhodli rozumově, na základě logiky. Čtyřka je přece selhání. Anebo není?

Ale budeme pokračovat. Obě sestry žily v jedné rodině a přesto prostředí, ve kterém žily vnímaly naprosto rozdílně. Obě žily s jedním tátou a jako by se nedalo říct, z jejich pohledu, jaký táta vlastně byl, protože jej obě rozdílně vnímaly a k oběma se i rozdílně choval. A za tím vším je rozdílnost vnitřních světů sester. Proto je naprosto naivní chtít, abychom se názorově shodli, protože vnitřně realitu vnímáme každý trochu jinak.

Vidíte to?

Všichni svoji realitu a sebe sama musíme interpretovat. A ta interpretace není ani trochu rozumová.

Interpretace toho, co se děje v nás a okolo nás je velmi komplexní dovednost. Používáme zděděné emoční představy a emoční reflexy, emoční dovednosti, od kterých se naše rozumové chápání odvíjí.

A všichni jednou dospějeme, když je nám 15, 20 let, jsem schopni dospělým způsobem nějak interpretovat sebe a jednání rodičů a tak vytvořit zcela konkrétní vztah s rodiči, který je v našich životech jen důsledkem našich interpretací a našeho naturelu.

Všichni se můžeme podívat, jak jsme na prahu dospělosti vnímali své rodiče a jak je vnímáme nyní. Žádný jiný typ vztahu neumíme. To jak umíme vnímat rodiče pramálo říká něco o tom, jací rodiče skutečně  jsou. Ale tak, jak vnímáme rodiče budeme po čase vždy vnímati své partnery a děti.

Vztah s rodiči je v našich životech výsledek naší vnitřní dovednosti vnímání, interpretací, emočních reflexů a našeho naturelu našeho vnitřního světa. S rodiči to, jak je v našich životech vnímáme, nijak nesouvisí.

Ale přijde k nám mnoho klientů, kteří vnímali vztah s rodiči natolik neuspokojující, že po dosažení samostatnosti od rodičů doslova utekli. Někteří do vztahů se svými partnery, někteří začali cestovat a byli schopní utéct třeba až do Austrálie. Ale všichni si svůj vnitřní svět vzali s sebou. A tak tu neuspokojivost po čase žili dál, ve vztazích s partnery, ve vztazích v Austrálii… Protože právě jen takové vztahy umí tvořit jejich vnitřní interpretace, emoční reflexy a naturel.

Mnoho klientů si v kanceláři stěžuje, na krutost a kritičnost rodičů a jsou velmi překvapeni, že tuto krutost a kritičnost zdědili a že ji sami žijí, že se tak sami chovají ve svých vztazích a že ji vlastně nikdy neuměli vidět. Tito klienti si pak uvědomí, že i jejich rodiče si vůbec své krutosti nebyli vědomi.

Všichni v sobě neseme svůj vnitřní svět, neuvěřitelně velkou zásobu způsobů, emočních představ, toho jak emočně interpretovat, vnímat sebe a druhé. Neuvěřitelně mnoho emočních reflexů. Je to opravdu neuvěřitelně rozsáhlý svět, který budovaly svými zkušenostmi a dovednostmi generace našich předků.

Je to neuvěřitelně starý svět. Svět který naši předci budovali tři a půl miliardy let. Všichni v sobě neseme všechny zkušenosti a dovednosti všech našich předků v našich rodových liniích. Neseme v sobě zkušenosti a dovednosti bytostí, které neměly jediný neuron, neměly rozum a jejich inteligence byla čistě emoční. Bytostí, které se tímto způsobem uměly i učit. Jejich emoční svět jsme zdědili, neseme jej v sobě. Je neuvěřitelně rozsáhlý, naši předci jej budovali dvě a půl miliardy let. Rozum je evolučně nový nástroj a umožňuje nebývalou úspěšnost, proto předci bez rozumu nepřežili.

Nicméně, jako by rozum nechápal svoji roli. Rozumově netvoříme svůj život, ten tvoří náš emoční svět, svět imaginací a představ. Nicméně pokud rozumově začneme svůj vnitřní svět imaginací, představ, pocitů a emočních reflexů rozumově zkoumat, bez jakéhokoli hodnocení a odmítání, začneme objevovat svůj obrovský potenciál, který v sobě všichni máme. A začneme objevovat jak hodně jsme se neuměli vidět, začneme objevovat třeba i to, jak hodně jsme rodiči.

V tomto prostoru jsme schopní sebe a svůj život neuvěřitelně měnit. Měnit přirozeně, bez tlaků na sama sebe, bojů sama se sebou, bez odmítání sebe. Objevováním sebe, svého vnitřního světa vytváříme prostor, pro přirozené změny vnímání sebe, interpretace sebe a svých možností. Změnou v interpretacích sebe sama změníme i interpretace jednání svých blízkých.

A klienti, kteří toto u nás zažijí říkají, “vnímám jej jinak, reaguji na něj jinak a on se chová najednou také úplně jinak”.

Je to jediný způsob, jak sebe a své blízké měnit bez boje. Naši klienti jsou často velmi překvapeni, když je zavedeme do jejich vnitřních světů tím co tam sami nachází. Tím, jak jsou si najednou schopni sami pomoci. Najednou právě tam oni sami umí najít právě to svoje konkrétní řešení pro právě to svoje vnímání a interpretace jejich konkrétních životních situací. Sami si umí najít zranění se svými blízkými a vnímat jej úplně jinýma očima, projít jím a tím jej uzdravit. Jsou často velmi překvapení svým vnitřním světem, i tím, že sami sebe uzdravili bez jakékoli pomoci z venku.

Své blízké a jejich jednání směrem k nám nejsnadněji změníme sama sebou.
Změníme je změnou sama sebe, změnou chápání a vnímání sama sebe a tím i chápání jich.
Jestliže sobě rozumíme mnohem lépe, pak mnohem lépe rozumíme i jim.

Změníte-li svoji přirozenost, svůj způsob vnímání, změníte tím vše ve svém životě. Změníte tím i svoji minulost, protože ji začnete chápat a vnímat úplně jinak. Změníte tím své jednání, změníte tím, to, jak vás budou vnímat druzí lidé, i to, jak se k vám budou chovat.

Když se na náš život podíváme tímto způsobem, najednou i své vzpomínky můžeme chápat, jako bajky o naší minulosti. Ano, reálný základ určitě naše vzpomínky mají. Ve fyzické realitě se skutečně něco zcela konkrétního odehrálo. Ale právě ta interpretace z našich vzpomínek udělá ty naše bajky. Proto dva lidé mohou mít na společnou minulost naprosto rozdílné vzpomínky a mohou vykládat naprosto rozdílné příběhy a přes to si ani jeden nevymýšlí.

Také většina našich klientů díky práci u nás svoji minulost poznenáhlu začíná chápat úplně jinak, lépe ji rozumí, lépe rozumí své vlastní roli a tím svoji minulost mění. Pracujeme s minulostí, protože z ní vyrůstá naše přítomnost. Ze zraněné minulosti vždy vyroste zraněná přítomnost, protože neumíme jinou, než zraněnou roli.

Klienti, pokud si uzdraví svoji minulost, uzdraví tím automaticky i svoji přítomnost. A ta se, jakoby sama, poznenáhlu začne výrazně měnit. Protože sebe vnímáme jinak, pak ostatní vnímáme jinak, to co se děje vnímáme jinak a tak na to vše reagujeme jinak.

Vítejte ve světě Máji nebo May? Vítejte ve světě mámení, ve světě, ve kterém lze měnit naprosto cokoli.

Slovo Maya může mít původ v hebrejštině, kde původní slovo znamenalo zřejmě ‘pramen’.

Pojem ‘vnitřní živost’, jsme převzali od Eligia Stephena Gallegose, amerického psychologa, který se od starých kultur Ameriky naučil vstupovat do našich vnitřních světů a tak je léčit. Psychologa, který nutně potřeboval uzdravit destrukce vlastního života a klasická psychologie mu neuměla dát nástroje pro dosažení uspokojivých výsledků.

Od Eligia jsme se učili a učíme své vnitřní světy navštěvovat, objevovat a chápat. Pokračujeme tak v rozvíjení dovednosti a moudrosti, které objevily před stovkami, možná tisícovkami let přírodní národy Ameriky. A jdeme v tom svoji vlastní cestou.

V tomto článku jsem vám ukázal velmi významnou a velmi zajímavou část toho, jak si každý z nás tvoří právě tu svoji realitu, svoje příležitosti, svoje radosti i problémy, svoje zdraví i nemoc, svoje blízké.

Odeslat komentář

  Odebírat upozornění  
Upozornit na
X