Jak se jezdí na býkovi

Díky jedné prima kamarádce jsem objevila svůj vnitřní svět představ. Vnitřní svět představ máme v sobě úplně všichni, a je to svět velmi starý a velmi moudrý. Pokud se naučíme do něho chodit, tak nám může velmi dobře pomáhat. Ve svém vnitřním světě představ jsem našla stromy, brouky, ptáky, vlky, rostliny, a spoustu dalších bytostí.

Jednou jsem ve svém vnitřním světě poprosila o pomoc a o průvodce situacemi, které se v mém životě velice často opakovaly. Byly to situace týkající se mé komunikace s partnerem ve chvílích, kdy máme naprosto rozdílné názory na věc. V těchto situacích já mívám často pocit, že partner mi bere můj názor a pak vyrážím do boje, abych si ten můj názor obhájila. Chvíli nám trvalo, než jsme s partnerem přišli na to, že těchto situacích máme oba naprosto stejné pocity. Partner má totiž také pocit, že já mu beru jeho názor a také vyráží do boje, aby si ho hájil.

Ve chvíli, kdy jsem ve svém vnitřním světě představ poprosila o pomoc průvodce, tak přiběhl býk a funěl a kouřilo se mu z nozder a klopil hlavu a vypadal zuřivě. Tento býk se přede mnou zastavil a čekal. Zeptala jsem se ho, jestli dnes je mým průvodcem on. Odpověděl, že ano. A pak řekl: „Nasedej a pevně se drž.“

Vyskočila jsem na něj, a on mě zanesl vysoko na kopec, na kraj takového útesu. Byl to útes na kraji kaňonu, ve kterém dole tekla řeka. Naproti nám byl úplně stejný útes a úplně stejný býk, a ten měl také někoho na zádech. Býk i jezdec se na nás upřeně dívali, a cokoli jsem udělala já na mém býkovi, to udělal ten naproti stejně.  Naklonila jsem se doprava, a on taky. Narovnala jsem se, a on stejně. Zamračila jsem se, a mračil se i on. Bylo to jako v té hře, co jsme hráli jako děti, kdy jsme se opičili a opakovali jsme jeden po druhém úplně přesně stejné pohyby, grimasy i slova.

A v té chvíli, když jsem to takhle viděla a když se mi to propojilo s tou dětskou hrou, tak jsem pochopila. A přesto, že tu moudrost o zrcadlení jsem znala už docela dlouho, a dobře jsem jí rozuměla, tohle bylo něco jiného. Prožít ten pocit, to byla síla. A ten prožitek se stal mojí součástí.

Řekla jsem býkovi: „Ahá, tak takhle to vypadá, když se hádáme. Takhle to je, když já vidím partnerův obličej a připadá mi, že má zlý výraz a že říká zlá slova. Tak to vlastně vidím přesně to, co vidí on zase u mě. Je to naprosto a doslova dokonalé zrcadlo, jako v té hře. Vidím sebe sama a svoje pocity a také vidím, jak při tom vypadám a co se dá číst z mého obličeje. A to, co cítím já, to přesně cítí také partner. A když vidím jeho zuřivost, dívám se také na svoji vlastní zuřivost.“

A býk souhlasil a pokýval hlavou. Přijetí sebe, že to tak mám, a přijetí celé situace se ve mně dostavilo samo od sebe, zároveň s tímto pochopením.

Pak mi býk řekl: „Dívej se na toho naproti, a dívej se v hádce na partnera. Co chceš vidět v jeho obličeji, a co chceš číst v jeho očích? Co chceš cítit za pocity? Po čem v té chvíli velké zuřivosti toužíš nejvíc? Po pochopení pro tebe? Po přijetí tebe? Po přijetí tvého názoru, třebaže je jiný? Po laskavosti?

Ty přece víš, jak se ta hra hraje. Ty víš, že jediný způsob, jak vidět v partnerovi to, po čem tak toužíš je, abys to udělala ty sama. Abys ty pocity našla v sobě, a abys to udělala v hádce stejně, jako tady na útesu a jako v té dětské hře. Ten naproti udělá jen to, co uděláš ty sama.

Nádherný pocit pochopení a radosti, kdy vidím řešení a všechno mi dává smysl.

Poděkovala jsem mu a zeptala jsem se, jestli je něco, co bych mohla udělat já pro něj. Řekl, že se mám postarat o sebe, že to je nejvíc. A že on si tady dobře žije, ve svém velkém stádu býků. Řekl, že je jich tu spousta, protože každý můj předek měl svého býka. Také mi řekl, že oni, naši rodoví býci, jsou ohromně cenní. Jsou to býci, na kterých moji předkové vyjížděly do svých bojů, hájit svoje názory, svoje sny a svoje představy. A často to byla jediná chvíle a jediný způsob, jak si moji předkové, ve svých životech, šli za svým. Byla to chvíle, kdy byli zoufalí až k zuřivosti, že jim není vůbec nic dovoleno a že jim všichni okolo berou.

Nevěděli, že je to jenom představa, že jim ostatní berou. Nevěděli, že to oni sami si to nedovolili, protože se báli, že by byli označeni za špatné lidi a nikdo by je neměl rád, kdyby si plnili svoje sny. A tak raději plnili sny lidí okolo sebe, aby si zasloužili jejich přijetí a lásku. Nevěděli, že takhle to nefunguje a že pokud nemají přijetí a lásku sami pro sebe uvnitř sebe, tak se jich zvenčí nikdy nedočkají. Teprve, když byli celí zoufalí z toho, že na světě není nikdo a nic pro ně, pak teprve vyrazili do boje. Byl to boj o jejich vlastní cenu, o cenu jejich názoru, jejich představ a přání. A byl to slepý boj za cenu, která tam vůbec nebyla. Proto neviděli, že chtěli získat prostor pro svoje představy tím, že vezmou prostor druhým pro jejich představy. Nevěděli, že kdyby viděli cenu sebe a svých představ, tak by viděli totéž i u druhých. Pak by nechtěli brát druhým, a přitom by si obhájili svoje.

Uvědomila jsem si, že pokud budu chtít získat prostor na svůj názor tím, že budu brát prostor partnerovi na jeho názor, tak se mi od něho vrátí stejné chování směrem ke mě. Funguje to dokonale a je to fér. Tímto způsobem, nevytvořím prostor, ale vytvořím konflikt a boj. To proto, že tento svět má svoje zákonitosti, a pokud já chci získat prostor pro přijetí mého názoru, pak je potřeba, abych dala stejné přijetí a stejný prostor také odlišnému názoru ostatních. Nelze získat přijetí tím, že odmítnu. A mluvím zde o pocitovém přijetí, ne o tom, že řeknu: „ Dávám ti prostor.“ a myslím si svoje, a mám pocit, že ten druhý je blbec a jeho názory, že jsou kraviny. Často s protichůdným názorem odmítneme i celého člověka, který ten názor má. A přitom zároveň chceme, aby on přijal nás i náš názor.

Dát pocitově prostor na naprosto rozdílný názor jde. Jde to dokonce krásně, chce to „jen“ jediné cítit svoji vnitřní cenu sebe sama. Pak dávám prostor a cenu svým názorům sama, a nepotřebuji získávat prostor a cenu od ostatních. Pak nemám pocit, že by bylo prostoru a ceny málo, nemám potřebu získat víc. Cítím dostatek a tak nemám potřebu brát ostatním.

A není to o kompromisu, kdy vydržím něco, co mi nevyhovuje a je mi nepříjemné. Je to o pohodové koexistenci, o umožnění a o svobodě.

Ale já dobře vím, jak se ta dětská hra hraje. ☺☺ Také vím, že když se mi povede získat něco pomocí ocenění, tak je to úplně jiný pocit, než když totéž získám bojem. Je to pocit obrovské radosti. Můžeme hrát hru na boj, na radost, na ocenění, jak kdo chceme a umíme.