Už dávno jsem si zvykl na to, že svět nefunguje podle Newtona, ale podle Einsteina. Co tím myslím? Je v něm možné naprosto cokoli a jakkoli. Často velmi neočekávaně. Tak, jako dosud úplně nechápeme teorii relativity, a mám pocit, že ji nikdy nepochopíme úplně, stejně tak asi nikdy nebudeme úplně chápat, co je to život, a jak jej vlastně tvoříme.

Jsem technik, pragmatik a na co si nesáhnu, co si neověřím, to mám problém akceptovat. Takže, kdyby mi před pár lety někdo řekl, že mi čísla mého data narození a mého jména mohou něco říct o mém životě, charakteru, o tom, co mne čeká, vysmál bych se mu. Dnes vím, že svět funguje podle Einsteina a se smíchem jsem mnohonásobně opatrnější.

Proč a jak může numerologie fungovat nevím, stejně jako astrologie, a přesto fungují. Numerologii jsem se naučil, abych lépe rozuměl lidem, kteří ke mně přijdou, s prosbou o pomoc. Tito lidé často mají problém úplně jinde, než si myslí, než mi říkají, protože si sami nerozumí. Jsem terapeut, a abych lidem lépe rozuměl, pomáhám si numerologií. Často pak od lidí slýchám otázky: „Jak tohle můžete vědět?“ A pak pokračují: „Ale vlastně, jak to říkáte, vidím, že to tak je. Nechápu, jak je možné, žejsem si toho celý život nevšiml.“ Anebo slyším: „Jak to můžete vědět? To je fantastické, tak jak jste ji, jej popsal, nikdy bych to neřekl výstižněji“, když lidem popisuji jaká je maminka, táta, nebo manželka.

Dnes numerologii používám už víc než 10 let, a vyučuji ji. Dnes, když mi někdo řekne: „Na numerologii nevěřím“, zní mi ta věta, jako kdyby dotyčný řekl: „Nevěřím na matematiku, přestože o matematice nic nevím a nikdy jsem ji na nic nepoužil“.

S dotyčným se neperu. Ani si neřeknu, „chudák je mimo“, ale dám mu na jeho život právo, protože jej skutečně má a brát mu jej by bylo projevem obrovské neúcty k němu a k životu obecně. A právě toto, a mnoho dalšího mne numerologie naučila.

Všichni přijdeme na svět s nějakými pocitovými představami o sobě a svých schopnostech a možnostech, a s představami o svém okolí a jeho možnostech. Ty pocitové představy jsou součástí našeho vědomí od početí, a nemají nic společného s rozumovým chápáním, které se pomalu vyvíjí v prvních letech života. Náš problém je ve faktu, že rozumové chápání se od našich vrozených pocitových představ odvíjí a neví o tom.

Všichni se narodíme s nějakými pocitovými představami o sobě, o druhých, a ty si po celý život do sebe a okolní reality projektujeme.

Zkusím vám to vysvětlit na vlastním příkladu. Když sečteme všechna čísla data narození, obvykle vznikne nějaké dvoumístné číslo, které říká, v co všechny situace našeho života budou mít tendenci vyústit. Můj součet, moje osudové číslo je číslo třicet. Trojka, planeta Jupiter, planeta štěstí, je planeta představivosti. Říká, že moje představy jsou pro mne velmi důležité a že si je potřebuji nezávisle na okolí realizovat. Také říká, že jsem schopen životu rozumět vnitřně, bez účasti rozumové analýzy. A co nula? Ta říká, že číslo před ní bude na začátku mého života neprojevené, nerealizované, potlačené a že na mně bude toto změnit.

A tak, kam až mi moje paměť sahá, až někam do dvou let věku, trpěl jsem pocitem, že nemohu. Ve školce mezi vrstevníky jsem měl pocit, že moje představy o tom, jak bych si chtěl hrát a s čím bych si chtěl hrát, nejsou tak důležité, jako představy ostatních dětí. Proto jsem se v kolektivu nikdy nezapojil do hry takovým způsobem, že bych ji určoval já. Šlo to až tak daleko, že jsem si raději hrál někde stranou sám. Protože mé představy o mně samotném, naprosto bezdůvodně, už ve školce byly, že jsem nedůležitý. Tak jsem se pocitově chápal, a to jsem považoval za realitu. A vůbec jsem rozumově neuměl pochopit, že to byla jen moje pocitová představa o mně a ostatních. Představa, kterou rozumem nelze ovlivnit. Nelze si namluvit, že důležitý jsem, když tím pocitem prostě nedisponuji. Pocitové představy, jsou uloženy v jiných částech vědomí, než rozumové chápání, evolučně mnohem starších. Rozumové chápání se proto od pocitových představ odvíjí, ale přímo ovlivnit je nemůže a neumí.

Naše pocitové představy jsou uloženy v jiných částech vědomí, než rozumové chápání.

A pak přišla školní léta, a já jsem v sobě objevil umělecké nadání, schopnost malovat, a chtěl jsem malířství jít studovat. Táta si ale neuměl představit, že bych se malováním uživil. A já se svým osudovým číslem třicet, a svnitřní představou, že nemohu, o které jsem nic rozumově nevěděl, ale kterou jsem si do reality stále projektoval, jsem měl pocit, že tátu nemohu zklamat. Tak jsem ani moc nebojoval, a asi po měsíci jsem mu řekl: „Dobře tedy, půjdu na průmyslovku“. Řekl jsem to přesto, že jsem si vůbec neuměl představit, co tam asi budu dělat.

Tátovi jsem vyhověl a sebe jsem popřel, sebe jsem úplně zahodil. Ale proč? Protože jsem se narodil s popřením svých představ, s pocitem nemohu si realizovat sebe. A tento svůj rozměr jsem si projektoval do reality, a tím jsem ji utvářel. Rodiče jsem pak roky odmítal a postupně nenáviděl za to, jak hodně mi nedovolili být sama sebou.

Pak jsem stejnou realitu vytvořil s první manželkou, protože jsem prostě jinou realitu vytvořit neuměl, jinými představami o sobě a o druhých jsem nedisponoval. A protože moje řešení bylo odmítnutí a nenávist, tak jsem se s manželkou po patnácti letech manželství rozvedl s pocitem, že to ona mi nedovolí, že to ona mne odmítá, že to ona mne neumí mít ráda. Tenkrát jsem nechápal, že to vše jsou jen moje vnitřní pocitové představy, které si stále projektuji do toho, co se kolem mne děje, a že tím svoji realitu interpretuji a utvářím. Nakonec jsem zjistil, že můj život už není můj, že si na něj dělají všichni nároky a já vůbec nevím, jak je naplnit, a kde jsem vlastně já sám.

Dnes, i díky numerologii chápu svůj život jinak. Pomalu jsem odpustil rodičům, protože vidím, že kdybych uměl být sám sebou, kdybych uměl vidět cenu a nádheru toho, že umím malovat, nikdy, ani ve snu by je nenapadlo mi malování brát. Anebo by to možná zkusili, ale snadno bych je přesvědčil, že mi nemohou brát můj život. Že ani jim by se to nelíbilo, kdyby jim někdo bral ten jejich. Vlastně vidím, že jsem jim neuměl vysvětlit, jak důležité malování pro mne je, protože vnitřně, pocitově jsem byl stále ten nedůležitý.

I s bývalou manželkou nyní máme hezký vztah. Chápu, že jsme si realitu interpretovali každý po svém, a že ona není zodpovědná za moje pocity, které jsem si do života s ní neustále projektoval, a tím jsem jej utvářel. Zároveň chápu, že ani já nejsem zodpovědný za její pocity, a za to, co si do reality se mnou projektovala zase ona sama.

Nyní pomalu, velmi pomalu začínám žít druhou stranu mince čísla třicet. V numerologii je to jako v matematice, nula násobí deseti číslo, které je před ní. Moje představivost a schopnost nezávisle na ostatních žít své představy a radovat se z nich je obrovská. Všichni s tímto osudovým číslem se narodí s touto schopností obrovskou, ale neprojevenou, potlačenou a díky tomu bývají velmi nešťastní. A je na nich, změnit to.

Z data narození a jména se dá vyčíst i to, jak se jim to bude dařit. Čísla nám umí říct, jak velmi těžké, nebo snadné pro nás bude, svoje potenciály si užít a radovat se z nich.

Toto je realita, je subjektivní, každý máme tu svoji, protože každý máme tu svoji vnitřní pocitovou interpretaci reality, kterou za realitu považujeme.

A tak pokud je nám ubližováno, je to vždy jen proto, že realitu interpretujeme tak, aby to bylo možné… A to je nádhera tohoto života, ta obrovská pestrost realit, každý máme tu svoji, protože každý máme tu svoji interpretaci… Je to ale i důvod, proč si často nerozumíme. Protože si myslíme, že všichni přece realitu interpretujeme stejně…

Zde můžeme pochopit i slovo „Mája“, kterým Indové vyjadřují, že realita je jen mámení. Ano, realitu máme každý tu svoji, a je dobré se v tomto navzájem respektovat. Jinak začnou vznikat konflikty, nejdříve v osobní rovině a pak i třeba v té mezinárodní.

Vzniká tu nyní otázka, kde se v nás vezme právě ta naše konkrétní vnitřní pocitová interpretace reality? Kde se vezme to, o čem mluví numerologie, astrologie, nebo člověk, který kouká do kávové sedliny a řekne vám vše o tom, co jste prožili a kam se řítíte?

Pocitovou interpretaci reality, zdědíme po rodičích, dle pravidel genetiky. Každé dítě nakombinuje svět vnitřních představ rodičů právě tím svým nezaměnitelným a jedinečným způsobem, a tím vytvoří svůj jedinečný naturel a pak i realitu. Maminky s více dětmi to znají, vědí, že každé jejich dítě je od narození své a každé jiné. Jedno je už u prsu bojovné a třeba nenasytné, a druhé je pasivní až apatické, protože přišlo na svět bázlivé. Jedno dítě je od narození plačící až k zbláznění, a jiné tiché, že o něm málem ani nevíte. To je ten naturel, to je ta vnitřní pocitová interpretace reality, to je to, o čem mluví numerologie a astrologie. To je to, s čím přijdeme na svět, a rozumovým chápáním se od toho odvíjíme. Proto rozumově naši vnitřní emoční interpretaci reality chápeme jako realitu samotnou.

Všichni máme v datu narození a křestním jménu mnoho čísel a číselných skupin, jako jsou dvojčíslí čísla dne, anebo čtyřčíslí čísla roku, anebo číselné skupiny slabik jména. A to vše vypovídá něco o tom, s jakým naturelem, s jakými vnitřními, pocitovými představami jsme sem, do fyzické reality, přišli. Někdy představy vyjádřené číselnými skupinami spolupracují, jindy jsou ve vzájemných protikladech, a to o nás říká, že budeme žít vnitřní konflikty, jejichž důsledkem logicky budou konflikty v naší fyzické realitě…

Na nás je pochopit, že naše realita je naše vnitřní, pocitová interpretace reality, a že chceme-li změnu reality, znamená to změnit v sobě svoji interpretaci. Proto nám nikdy nejde změnit realitu jako takovou bez změny sebe sama, protože právě ta naše realita má kořeny v nás samých, v našich pocitových přesvědčeních.

Nyní jste možná překvapení, rozpačití, ale možná mnohem moudřejší. Možná začínáte tušit, že i na svůj život se nyní můžete podívat jinak. A možná si všimnete problematického vnímání sebe, svých pocitových přesvědčení o sobě a druhých v určitých oblastech vašeho života, v určitých situacích. Prozkoumejte své pocitová představy o sobě a druhých, můžete zkoumat i představy svých blízkých. Zkoumejte je se zájmem, bez despektu, buďte si vědomi, že i vaše přesvědčení nejsou vždy optimální a možná se vám to podaří, zahlédnete nový, jiný svět.

Nikdy s žádným svým pocitovým přesvědčením nebojujte, bojovat sama se sebou je plýtváním silami, ten boj nejde vyhrát. Ale znovu, jen svá pocitová přesvědčení zkoumejte, proč se vlastně v určitých situacích třeba stydíte, nebo cítíte ponížení, jaká vnitřní pocitová přesvědčení o sobě jste použili? Nebo proč máte v určitých situacích vztek, jaká vaše pocitová přesvědčení vztek ve vás vlastně vytvoří?

Chvíli vám to bude trvat, než budete mít první malé úspěchy, ale

všichni můžeme rozumově svá vnitřní pocitová přesvědčení prohlédnout a zaměnit si libovolně to, co od dětství žijeme

Odeslat komentář

  Odebírat upozornění  
Upozornit na
X