Umíme být hurikánem emocí

Umíte být hurikánem emocí? Já ano. A umí to i můj partner. A jde nám to kolikrát samo, a bez námahy. Našla jsem si sama sebe v mužském provedení. Stejná pocitová výbava a stejná zranění. A tahle naše zranění nám brání žít spokojený a šťastný život.

Rodíme se s touhou být sami sebou, sbírat zkušenosti a radovat se z tohoto procesu. A rodíme se do rodin, které nejsou dokonalé. Takže máme mnoho příležitostí objevit lásku a přijetí v podmínkách, které nejsou dokonalé s lidmi, kteří nejsou dokonalí, a to vše my nedokonalí. A o to jde. Pokud bychom byli dokonalí, pak by také přijetí bylo dokonale jednoduché. Ale znáte někoho, kdo je dokonalý? Já ne! 

Rodíme se do rodin, které nejsou dokonalé. Takže máme mnoho příležitostí objevit lásku a přijetí v podmínkách, které nejsou dokonalé s lidmi, kteří nejsou dokonalí, a to vše my nedokonalí. A o to jde

V každé rodině existují nepochopené a nepřijaté zkušenosti, a z nich plynoucí zranění, která se dědí z generace na generaci. A jak se dědí zranění? Tak, že zdědíme pocitovou výbavu našich předků. Zdědíme způsob, jakým vnímáme vše, co prožíváme. Způsob jak si interpretujeme slova a činy ostatních. Chování, které je v jedné rodině vnímáno jako nepřijatelné, může být v jiné rodině vnímáno jako normální, v jiné zase jako sobecké a v další třeba jako zdravě sebevědomé. 

To, jakým způsobem budeme prožitek vnímat, vychází z našeho vnitřního nastavení, a to je právě to, co dědíme. Díky tomu, že máme stejné pocitové vnímání s rodiči, pak máme také stejná zranění, jako naši rodiče. Má to jednu velkou výhodu, při vzájemných interakcích v rodinném soužití máme mnoho příležitostí se nejen zraňovat, ale také pochopit, jak naše rodová zranění vznikají, jak fungují, a pak je můžeme přijmout a uzdravit. Uzdravení bez přijetí není možné.

Zdědíme způsob, jakým vnímáme vše, co prožíváme. Způsob jak si interpretujeme slova a činy ostatních.

Přijetí zkušenosti neznamená souhlasit s tím, co zažíváme, neznamená to nechat si všechno líbit a nebránit se. Ani to neznamená nechat si překračovat hranice a popírat se. Přijetí znamená nebojovat s tím, co prožíváme, neodmítat zkušenost, neobviňovat sebe ani druhé ani okolnosti, ale rozeznat příčiny a důsledky. Uvědomit si, jakým vnitřním nastavením jsme konkrétní situaci vytvořili a pak vnímali a interpretovali, a jestli je to pro nás výhodné a jak by to šlo jinak.

Nepřijetí situace a jejich aktérů poznáme podle toho, že odsuzujeme a obviňujeme sebe a druhé, zažíváme pocity viny, strachu, lítosti. A také, že si říkáme: tohle už nechci nikdy zažít.

Uzdravení bez přijetí není možné. Přijetí neznamená souhlasit s tím, co zažíváme, neznamená to nechat si všechno líbit a nebránit se. Ani to neznamená nechat si překračovat hranice a popírat se.

Zkušenosti prožité v nepřijetí vnímáme jako nevyřešené. Například, pokud nás odmítá rodič, když nesplňujeme jeho představu, a my se tím cítíme zraňováni, pak pro uzdravení potřebujeme tuto zkušenost prožít s pochopením pro rodiče i pro sebe. Rodič má právo cítit zklamání z toho jací jsme, a my máme právo být, jací jsme. Máme stejná práva, my a rodiče! Rodič má také právo být takový, jaký je. A my máme zase právo být stejně zklamáni z toho, jaký je on. 

Přijetí zkušenosti znamená nezazlívat a neobviňovat sebe ani rodiče, chápat svoje a jejich důvody jednání. Vše co k přijetí potřebujeme, najdeme v historii své rodiny. Je na nás prozkoumat ji tak hluboce, abychom pochopily, jak v našem rodě zranění vytváříme a jak fungují. Potřebujeme si uvědomit, že se na vše ve svém životě díváme a vše vnímáme skrz objektiv našeho zranění. A tímto vnímáním tvoříme svoji realitu. 

Když pochopíme dost, tak přestaneme úplně přirozeně odsuzovat. Zjistíme, že každý člověk, který se cítí zraněný, sám také zraňuje. A dokonce zraňuje přesně ve stejné oblasti života, kde byl sám zraněn. A budeme překvapeni, že my sami také zraňujeme a přesně popsaným způsobem a běžně to neumíme vidět. K uzdravení nestačí přijmout zraňující situace jako zkušenost a přijmout ostatní, protože chápeme, že měli důvod. Vždy potřebujeme přijmout také sebe. Bez přijetí sebe ve všech zraňujících situacích přijetí nefunguje. 

Na vše ve svém životě se díváme a vše vnímáme skrz objektiv našich zranění. A tímto vnímáním tvoříme svoji realitu.

A je to těžké přijmout, že my způsobujeme stejnou bolest, jaká je nám způsobovaná. Často jsme obviňováni, a nevšimneme si, že my sami obviňujeme úplně stejně zpátky. Často cítíme bolest z odmítnutí, a nevšimneme si, že na odmítnutí zareagujeme stejným odmítnutím zpátky. Připadá nám to logické, protože si myslíme, že my máme důvod odmítat, protože on/ona si začali, oni se nějak zachovali. A ani ve snu nás nenapadne, že oni měli také svůj důvod a že svoji obranou často zraňujeme úplně stejně.

Je těžké přijmout, že my způsobujeme stejnou bolest, jaká je nám způsobovaná.

Jedno ze zranění, která si v naší rodině předáváme z generace na generaci je zranění v oblasti sebeúcty. A tak jsem majitelkou pocitové představy: OSTATNÍ SI MĚ NEVÁŽÍ, KDYŽ. A jak mi tato představa funguje v životě? Funguje na prd, k breku a k vzteku. Ale pak také k porozumění, k pochopení, k přijetí a k lásce.

Třeba když si povídáme s přáteli a já slyším partnera, jak vykládá příhodu z našeho společného soužití. Slyším ale, že ji říká úplně jinak, než se odehrála. Slyším, že vypráví příběh, ve kterém on je hrdinou a já jsem nýmand, nula. A v té chvíli se ve mě všechno sevře a v hlavě mi běží: Nechápu, jak to může udělat, jak může tak překrucovat skutečnost, jak může změnit i časový sled událostí, a vymýšlet si i to, co kdo v tom příběhu řekl a udělal! Vždyť já tam byla, já to zažila! Já si to dobře pamatuji! Bylo to jinak! Vždyť on se snaží navýšit si svoji sebehodnotu na úkor mě, on lže a ponižuje mě! Jak to může dělat! Vždyť on si mě vůbec neváží!

A v tomhle duchu se nějakou dobu pěkně dusím ve vlastní šťávě. Už jsem ve svém životě objevila hodně zákonitostí, hodně porozuměla a pochopila o tvoření, hodně uzdravila svoje rodové nastavení. Vím, jak funguje projekce a zrcadlení. A přesto, síla rodového zranění vítězí. A já ve své bolesti vypálím: Proč takhle lžeš! Proč překrucuješ! Bylo to jinak, než říkáš!

A v té chvíli vidím, jak se vzdouvají emoce v partnerovi. Vidím, jak mění barvu v obličeji, jak mu nabíhají žíly na krku, a slyším řev. Jak můžeš být taková kráva! Jak se opovažuješ říkat mi, že lžu! Nejsem žádný tvůj malý smrad! Nenechám si takové jednání líbit! Táhni mi z očí!

Právě se dusí ve vlastní šťávě a cítí zraněný úplně stejně, jako já. 

Oba cítíme totéž: NEVÁŽÍ SI MĚ, když takhle jedná a tohle říká. SNAŽÍ SE VYPADAT JAKO TEN/TA LEPŠÍ, SCHOPNĚJŠÍ A DĚLÁ ZE MĚ PITOMCE! 

Je to logické, že se cítíme stejně. Našla jsem si partnera, který má ze své rodiny skoro stejnou pocitovou výbavu jako já. Nese si v sobě také zranění v oblasti sebeúcty. Ta stejná pocitová výbava nás k sobě přitahuje a zároveň nás rozděluje. Rozděluje nás, když nechápeme, nebo jsme v bolavých emocích. A přitahuje, když máme pro sebe pochopení, protože je ohromně příjemné, když nám někdo rozumí, chápe nás, má stejné potřeby a můžeme to vše spolu sdílet.

Často jsme obviňováni, a nevšimneme si, že my sami obviňujeme úplně stejně. Často cítíme bolest z odmítnutí, a nevšimneme si, že na odmítnutí zareagujeme stejným odmítnutím zpátky.

A tak po nějaké době, až se přežene hurikán emocí na obou stranách, vzniká prostor pro pochopení a porozumění, vše je najednou vidět jako na dlani. Mlha se rozplynula, a já vidím toto:

Oba potřebujeme ke spokojenosti cítit, že si nás partner váží a že si váží našeho vztahu. Oba víme, že toho lze dosáhnout jen přes naše vlastní vážení si sebe, vážení si partnera, a vážení si našeho vztahu. Oba si neseme z dětství zranění v oblasti sebeúcty. Oba jsme už udělali mnoho pro jeho uzdravení. Oba nás znovu překvapí a zasáhne, když zjistíme, že to nestačilo. Oba jsme v tom zranění bojovní.

A tak já když jsem slyšela, jak mluvil partner o mě a o našem vztahu, tak jsem necítila ani trochu, že by si mě vážil nebo že by sis vážil našeho vztahu. Ozvalo se moje zranění v oblasti nevážení si sebe a druhých a já měla pocit beznaděje, smutku, zklamání, že tolik už jsme oba prožili a pochopili a  investovali a stejně to nestačilo.

Chtěla jsem, aby si mě vážil, ale vážit jsem si ho v té chvíli neuměla.

Udělala jsem úplně základní chybu v komunikaci a obvinila jsem ho. Chtěla jsem, aby si mě vážil, ale vážit jsem si ho v té chvíli neuměla. Až potom, když se ten hurikán emocí přehnal, tak já jsem si s jasností uvědomovala, že partner má právo si zmíněnou příhodu pamatovat podle sebe. A že byla chyba tohle právo mu upírat. A navíc, že je to logické, že každý jsme prožili svůj vlastní příběh ve stejné situaci. Vždycky to tak je. Každou situaci prožijeme podle svého jedinečného vnitřního nastavení. Naše vnímání reality je subjektivní. Ani já jsem nesnesla, když on mi bral právo pamatovat si příhodu podle mého vnímání. Já i partner máme stejné právo, pamatovat si náš příběh rozdílně.

Mnohem přínosnější by bylo, kdybych mu řekla bez obvinění: člověče, to je zajímavé, já si to pamatuji úplně jinak. Úplně to vidím před očima, jak se to odehrálo. Jsem o tom přesvědčená. Věřím tomu, co si pamatuji. Je to má pravda. A vypadá to, že ty máš před očima zase svůj příběh a svoji pravdu, a že jí věříš úplně stejně jako já té své. No ale mě to připadá, že v tom tvém příběhu si mě nevážíš. Je to tak nebo není? Jak to vlastně máš?

Člověče, to je zajímavé, já si to pamatuji úplně jinak.

Ale to jsem v emocích svého zranění neuměla. A tak jsem zranila jeho stejně, jako jsem se cítila já zraněná. A protože jsme stejní, povedlo se mi to parádně. On cítil dokonce totéž co já, zraňuje mě tím, že si mě neváží. Ozvalo se jeho dětské zranění, stejné zranění, jako mám já. A stejně jako já si vyrazil do boje. A neuměl, stejně jako, já ptát se: Jak to vlastně máš, když říkáš, že lžu? Mě to připadá, že si mě nevážíš!

Já i partner máme stejné právo, pamatovat si náš příběh rozdílně. To je klíč k uzdravení psychických zranění nás všech, pochopení, přijetí a nesouzení.

Klíč k uzdravení psychických zranění nás všech je v pochopení, přijetí a nesouzení se navzájem. Nesouzení dosáhneme tak, že situaci hluboce rozumíme. To znamená, že vidíme, jak se v ní chováme naprosto stejně. Ano jsme nedokonalí, bojovní, citliví, výbušní, zranění a zraňující. Ano ubližujeme, obviňujeme a vztekáme se. Hledáme lásku, hledáme způsob, jak být šťastní. Nejsme o nic horší ani o nic lepší než tisíce dalších hledajících. Nejsme dokonce ani lepší ani horší než naši rodiče, a to i když dojdeme v pochopení souvislostí svého života dál než oni. 

Vždy, když se nám povede porozumět, pochopit a uzdravit další kousek našeho života, je nám na světě líp. Žije se nám líp. Ale neznamená to, že bychom byli lepšími lidmi. Tohle nesmyslné dělení na lepší a horší lidi, to nás právě zavedlo do hurikánu zraňování. Když tohle pochopíme, můžeme žít spokojení v klidném oku hurikánu a být šťastní.