Zuzka

Eliško a Pájo, poznala jsem vás oba ve chvíli, kdy jsem moc nevěděla co dál se životem. Životem navenek tak nějak spokojeným, uvnitř už nesnesitelně rozpínající se těžko popsatelnou frustrací. Během dvou let, kdy jsem se s vámi oběma, a pak i samostatně s Eliškou, setkávala v rámci skupinového kurzu, jsem pochopila hodně věcí. 

Uzdravila jsem si některá svá zranění, přes která jsem neviděla, neslyšela a nepřipouštěla si, že jsem to já, kdo si brání žít spokojený život. Z pocitu vláčení životem v různých okolím přisuzovaných rolích se po krůčkách dostávám k vnímání sebe jako tvůrce své vlastní reality.  Není to jednoduchá změna a vím, že bez vašeho laskavého provázení různými konkrétními situacemi v současnosti i minulosti, bych se pravděpodobně plácala na místě. Velmi oceňuji bezpečný prostor pro sdílení, který vytváříte, stejně jako laskavou upřímnost, se kterou bez odsouzení přistupujete ke všem.