Šťastný život

Co potřebujeme, abychom žili šťastný život? A dá se štěstí vymyslet?

Při různých příležitostech si navzájem přejeme hodně štěstí. Nějak všichni považujeme za důležité mít ve svém životě štěstí. Co si to vlastně přejeme?

Když mluvíme o štěstí, můžeme mít na mysli to, že se nám v životě daří vše, na co sáhneme, že máme prostě kliku, a že vnější okolnosti i ostatní lidé nám hrají do karet. Nebo štěstím nazýváme ten úžasně příjemný pocit, který se rozlévá celým naším tělem, a který, když nás naplní až po okraj, tak se rozlévá dál, ven z našeho těla, a my záříme. Obě ta štěstí spolu souvisí, chodí ruku v ruce, vzájemně se podporují, spolupracují a šťastný život tvoří spolu.

Abychom mohli žít spokojený a šťastný život, potřebujeme být sami sebou. Tahle věta může leckoho nadzvednout. Jako bych slyšela sebe před pár lety, jak se rozčiluji: Zase je to tady! Zase mám být sama sebou! A co to je, být sama sebou? Já to pořád nevím, a nikdo mi to neřekne!

Byla jsem zmatená, bylo mi smutno, a neuměla jsem se radovat ze života. Říkala jsem tomu, že je mi smutno na duši. Takže, jestli mi má ke štěstí pomoct “být sama sebou”, tak to zkusím. Pustím se do toho, i když zatím vůbec nevím jak to má vypadat! Chci na to přijít! Chci to pochopit! Dala jsem si tak svůj první záměr, a ještě jsem tenkrát vůbec nevěděla, že je to záměr, a že si ho dávám. Ale i tak fungoval.

Nejdřív se v mém životě začali objevovat noví lidé, kteří mě inspirovali k různým činnostem. Vyzkoušela jsem si věci, které mě už dávno lákaly, ale pořád jsem je odkládala, protože vždycky bylo něco důležitějšího. Zalyžovala jsem si v Alpách. Splnila jsem si dávný sen o létání, a udělala si pilotní průkaz na paragliding. Na nějaký čas jsem se vrátila ke svojí zálibě z dětství, a věnovala jsem se kreslení. Také jsem vyměnila dobrodružné knihy za duchovní, a hledala jsem odpovědi v nich. Místo na kickbox jsem začala chodit na jógu a na meditace. Někdy jsem se cítila šťastná několik dnů, někdy pár hodin, a někdy vůbec. Všechno, co jsem prožila, mě ale hodně obohatilo, a má to pro mě dodnes velkou cenu. Dnes ostatně vidím jako velmi cenné vše, co jsem prožila, a prožívám.

Jenže něco mi stále chybělo. Pořád to nějak nebylo ono. Chyběl mi ten příjemný pocit uvnitř mě.

Můj rozum mi říkal: „Co blbneš? Co bys ještě chtěla? Jsi zdravá, máš dobrou práci, máš zdravé děti, a máš manžela, s kterým občas zažiješ hezké věci. Vždyť nemáš důvod být nespokojená!“ A já mu odpovídala: “No jo, rozume, má to logiku. Nemám důvod, a přesto to cítím”.

Připadala jsem si jako blázen, a byly chvíle, kdy jsem si říkala, že možná opravdu nejsem normální a toužím po něčem, co neexistuje. Zvlášť, když mě nechápali lidé v mém nejbližším okolí. Mluvili stejně, jako můj rozum. Ale něco ve mě nedalo pokoj, a pohánělo mě dál. Byl to silný pud hledat dál, nevzdat to, a jít a najít! Ale co najít? Ten pocit?

Ale co najít? Ten pocit?
Ano, ten báječný pocit!

Ano, ten báječný pocit! Všechno, co jsem podnikla, ve mě na chvíli ten příjemný pocit vyvolalo. A nebylo to jenom tím, že jsem si realizovala své sny, ale také tím, že pro mě najednou byly důležité. A díky tomu mi vždycky na chvíli zkrásněl svět. A já to chtěla zažívat mnohem častěji a déle. Jak to udělat, abych kvůli příjemnému pocitu nemusela vyrážet pořád na další akce? Kde vlastně ten můj pocit „dobře“ vzniká, a jak? Můžu se přímo podívat dovnitř sebe, tam, kde to cítím? A můžu zjistit, jak pocity vznikají? A můžu ovlivnit, jestli vzniknou pocity příjemné nebo nepříjemné?

Začala jsem to zkoušet. Místo, abych hledala štěstí venku, obracela jsem pozornost dovnitř sebe. Zkoumala jsem kdy mi není dobře, a kdy je. A co se ve mě při tom děje, a proč? Co řídí moje pocity? Postupně se jsem začala objevovat různé pocitové představy a vzorce, které používám při různých situacích, a vytvářím tak v sobě různé pocity. Fascinovalo mě to. Týjo: “svoje pocity si doopravdy tvořím sama, nikdo jiný nemá tu moc”. A přitom, často jsem si myslela, že ostatní můžou za to, jak já se cítím.

Místo, abych hledala štěstí venku, obracela jsem pozornost dovnitř sebe.

Zjistila jsem, že se cítím příjemně, když se cítím rovnocenně s ostatními. Když moje potřeby, názory a pocity, jsou stejně důležité a cenné, jako potřeby, pocity a názory ostatních. A dobře se cítím, když je otevřeně sděluji. Ale to se nestávalo moc často. Znala jsem spíš nerovnocennost, kdy jsem se bála mluvit o svých názorech a potřebách, protože jsem je neviděla jako důležité a cenné.

Jindy jsem se zase hádala, bojovala za to svoje, a neviděla důležitost ostatních názorů a potřeb. Poprvé v životě jsem si všimla, že často jiné názory než moje neuznávám. Když si tak vzpomínám na svůj život, tak jsem střídavě bojovala a mlčela asi vyváženě. Mlčela jsem ze strachu, že můj názor a moje potřeba budou smeteny a já budu k smíchu. A často se to opravdu stalo. Ale stávalo se také, že já jsem smetla názor a potřebu druhých.

Takže, když jsem mlčela nebo si neobhájila svoje, bylo mi nedobře. Hromadily se ve mě drobné nespokojenosti. Můj rozum mi říkal: „jsou to prkotiny, vykašli se na to.“ A já byla přesvědčená, že jsem v pohodě, že jsem nad věcí, případně, že moudřejší ustoupí. Jenže jsem v pohodě nebyla, a navíc jsem si to neuvědomovala. A tyhle malé “nedobře” se ve mně střádaly. Cítila jsem je jako narůstající podrážděnost. Už dávno jsem si nepamatovala všechny ty věci, které jsem vnímala jako drobné ústrky, jako malé nespravedlnosti a zároveň jako prkotiny, kterými nemá smysl se zabývat. Ale ten nepříjemný pocit ve mně zůstával a rostl.

Když jsem si svoje vybojovala, také mi nebylo dobře. Cítila jsem vinu za to, že jsem byla nepříjemná a bojovná, že jsem vyvolala konflikt.

Byla to pro mě vlastně bezvýchodná situace, a nevěděla jsem, jak dál. Ať jsem udělala, co jsem udělala, vždycky to bylo špatně. Jak si mám obhájit svůj svět? Když mlčím a potlačím se, jsou lidé okolo mě spokojení, ale mě není dobře. Když si vybojuji svoje, většinou u toho potlačím druhé, a pak jsem obviněna sebou nebo druhými, a dobrý pocit je zase pryč. Tenkrát jsem ještě nevěděla, že existuje třetí cesta.

Jak si mám obhájit svůj svět?
Tenkrát jsem ještě nevěděla, že existuje třetí cesta.

Když se tohle dělo, tak můj svět těžknul a temněl. Radost a štěstí se z něho vytrácely.

Při dalším zkoumání svého vnitřního světa pocitů jsem si všimla, jak si sama do chování a do slov ostatních, promítám svoji představu o tom, jakou já mám pro ně cenu. Představu, jak si mě oni váží nebo neváží, jak mě respektují či nerespektují, jak mě mají či nemají rádi, co můžu a co nemůžu chtít. Uvědomovala jsem si čím dál víc, že já jsem zdroj té představy, a také zdroj mých pocitů, které ve mě vznikají, když si ji promítnu. Pokud si promítnu do chování kohokoli představu, že jsem cenná, tak se cítím dobře. Pokud si do stejného chování promítnu: “neváží si mě”, cítím se špatně.

Pokud si promítnu do chování kohokoli představu, že jsem cenná, tak se cítím dobře. Pokud si do stejného chování promítnu: “neváží si mě”, cítím se špatně.

A nejen toto promítání je ve hře. Já tou představou o své ceně přímo určuji, jak cennou mě druzí budou vidět, a jak se ke mě budou chovat. Došlo mi, že jsem se často bála mluvit o svých názorech a potřebách, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsou dost zajímavé, dost moudré, dost důležité, dost cenné, zkrátka jestli budou dost. Nebyla jsem si jistá, jestli moje argumenty budou dost dobré, a jestli je budu umět dobře použít. A já jsem touto nejistotou vytvořila prostor, ve kterém moje názory a potřeby neměly váhu, případně byly smeteny nebo zesměšněny. To všechno jsem vytvořila svými pocity: “nejsem dost”. Nejsem dost dobrá, dost důležitá, dost zajímavá, dost chytrá, dost krásná, atd. A když já nejsem dost, tak ani moje názory a potřeby nejsou dost. A v prostoru, kde nejsem dost, nemůžu nic chtít a nic mít, nic říct, nemůžu se realizovat.

A to ještě není všechno. Když já sama pro sebe nejsem dost, tak pro mě nejsou dost ani ostatní, a pak ani oni nemají v mém světě nárok na seberealizaci.

S těmito představami mi potom nešlo vytvořit vztah, ve kterém by bylo příjemně, ve kterém by byl respekt, pochopení, laskavost a láska. Protože také můj partner mi nebyl dost. A harmonický partnerský vztah byl pro mě vždy ohromě důležitý. V této oblasti jsem objevila a pochopila mnoho zákonitostí a souvislostí mého tvoření.

A když já nejsem dost, tak ani moje potřeby a názory nejsou dost. Dokonce, ani můj partner není dost.

S tímhle pochopením, mi přicházely nové úhly pohledu na všechno, co jsem prožila. Bylo to, jako bych svůj život viděla novýma očima. Viděla jsem, že lidé okolo mě, mi nedělali ústrky a nespravedlnosti. Oni jen použili prostor, který jsem já vytvořila. Prostor, ve kterém já nejsem dost. Najednou jsem viděla a cítila obrovskou cenu toho, co si nosím uvnitř sebe, protože je to zdroj celého mého života, a vždycky byl. Věděla jsem, jak důležité a cenné je poznat do hloubky můj vnitřní svět, a prozkoumat způsoby jak ho používám pro tvoření svého vnějšího světa.

Bylo to, jako bych svůj život viděla novýma očima.

A těma novýma očima jsem začala vidět skrz tu tíhu a temnotu. A postupně skrz tu šedou hmotu začalo prosvítat slunce. A můj svět postupně krásněl.  Nezměnilo se nic z toho, co jsem prožila, a přece se změnilo všechno. A to „jenom“ tím, že se změnily moje představy a pocity. Já jsem je změnila. A co k té změně bylo potřeba?  Věnovat pozornost mým pocitům a mému vnitřnímu světu představ. Zajímat se, jakou představu používám na tvoření svého prostoru a jakou si promítám do chování druhých. Zkoumat, kde jsem tu představu vzala, a jestli si můžu požít jinou.

Zajímat se, jakou představu používám na tvoření svého prostoru, a jakou si promítám do chování druhých.

Čím víc svůj svět poznávám, tím víc mě zajímá a fascinuje. A je pro mě důležitý, já jsem pro sebe důležitá, moje potřeby, názory a pocity jsou pro mě důležité. A protože jsou pro mě důležité, tak o nich mluvím. A není to vždy jednoduché. A někdy mi to nejde, ale už vím, že to není trvalý stav. Vím, že to můžu změnit, a měním to. Je to proces, který chce ode mě pozornost, čas, odvahu a trpělivost, a na oplátku mě naplňuje těmi příjemnými pocity štěstí. A co potřebujete ke štěstí vy?

A víte, že jsem našla i tu třetí cestu, jak si jít za svým a nepřeválcovat při tom ostatní.

A víte, že jsem našla i tu třetí cestu, jak si jít za svým a nepřeválcovat při tom ostatní. Je to cesta oceňování. Když cením sebe stejně jako ostatní. Když já jsem pro sebe “dost”, tak všichni jsou pro mě “dost”. A v tomto prostoru si může každý obhájit svůj svět bez boje.