Láska stromu

Bylo to v roce 1990, tak daleko sahá tento můj příběh. Byl jsem po operaci, měl jsem za sebou první dávky chemoterapie, bylo mi 33 a stál jsem před vidinou plného invalidního důchodu. Měl jsem dost volného času na přemýšlení, vlastně na cokoli. Před nemocí jsem moc rád jezdíval k jednomu jezeru v přírodě na Vysočině. Měl jsem to místo rád pro nezkaženou přírodu, hluboké lesy a v době, kdy jsem tam začal jezdit i pro křišťálově čistou vodu jezera. Ta voda byla krásně modrozelená, a byla tak průzračná, že jsem všude dohlédl až na dno.

A právě v té době, po operaci jsem si řekl, že u jezera strávím čas do další série chemoterapie, bylo časné léto. Měl jsem čtrnáct dní na to, abych se vzpamatovat z důsledků velkých dávek cytostatik, čtrnáct dní na to, abych přemýšlel o svém životě, čtrnáct dní, než dostanu další sérii. U jezera jsem trávil svůj čas koupáním, chozením na procházky a hlavně přemýšlením o tom, co se mi to s mým životem děje, a proč. Chemoterapii jsem snášel hodně špatně. Nebylo mi ani tak zle od žaludku, to bylo to nejmenší utrpení, ale hrozně rychle jsem fyzicky slábl. Zároveň s prohlubující se fyzickou slabostí a pocitem obrovské únavy se mi do vědomí vkrádal pocit stísněnosti, absolutní neradosti, nezájmu o cokoli, neschopnosti se delší dobu soustředit, nebo z něčeho radovat. Přitom ještě před dvěma měsíci, jsem se cítil ve výborné fyzické i psychické kondici.

Jednoho slunečného dne, plného vůní, jsem se vydal na procházku do lesa. Obloha byla modrá s bílými mraky, které ji dělaly ještě krásnější, a vzduch byl příjemně teplý. Šel jsem sám, nechtěl jsem mít žádnou společnost, vyhledával jsem samotu. Šel jsem po lesní cestě a bylo mi psychicky velmi zle. Byl jsem hrozně unavený, slabý, skleslý na mysli, a nedokázal jsem ve své budoucnosti vidět nic pozitivního.

Neměl jsem strach ze smrti. Asi jsem měl pocit křivdy, „proč právě já?“, a pocit bezmoci. Ve svém životě jsem neviděl nic pozitivního, a najednou jsem se v něm nedokázal orientovat vůbec. A navíc, bylo mi velmi nepříjemně v mém vlastním těle. Cítil jsem se v něm velmi špatně, nikdy dřív jsem takový pocit nezažil. Asi, jako když má člověk špatné boty, jsou mu těsné, tlačí ho, dřou ho, nohy se mu v nich potí, celkově jsou mu ty boty nepříjemné, nepohodlné a těší se, až si je konečně zuje. Tak tak jsem se v té době cítil ve svém těle. 

A zřetelně jsem v té době cítil, že tělo jen užívám, že já tělo nejsem, zřetelně jsem cítil oddělenost vědomí od těla. Tak jsem šel, tím lesem, se svěšenou hlavou, nevnímal jsem okolí, neslyšel jsem ptáky, necítil vůně, nic. Byl jsem pohroužen do své trudnomyslnosti a neradosti.

A najednou jsem měl pocit, že se něco změnilo, něco mi vstoupilo do mého světa skleslých pocitů a myšlenek, něco zvenčí. Ta změna mě zarazila, nedokázal jsem určit, co se stalo, co je jinak, ale něco se změnilo a jasně jsem to cítil. Zastavil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. 

Vzpomínám si jak jsem se rozhlížel. Jako provinilé dítě, se sklopenýma očima, se strachem obrátit zrak od země nahoru, jako bych měl strach, že mne za něco někdo potrestá. Byl jsem dost hluboko v lese, na lesní cestě a po její pravé straně stály dva krásné velké stříbrné buky. Stříbrné buky mám rád pro jejich nádhernou kůru, ale tak velké a krásné jsem ještě neviděl, překvapilo mne to. Měly velmi rozložitou korunu se silnými větvemi, což mi přišlo u těchto stromů neobvyklé. Stál jsem na cestě v lese, koukal jsem na ty dva stromy a nevěděl jsem proč. 

Pocit, který mne zastavil, ve mě sílil a pomalu jsem si začínal uvědomovat, že to co v sobě cítím, že to ke mě posílá jeden z těch dvou stromů. Tak jsem tam tak stál, a měl jsem pocit, že jsem se už asi zbláznil. Tenkrát jsem o komunikaci se stromy ještě nic nevěděl.

A jak jsem tak na ten strom zíral, se značnými rozpaky nad sebou samým,

pomalu jsem si začínal uvědomovat, že od toho stromu ke mě proudí pocit lásky. Ze začátku slabý, tenký stříbrný pramínek, ale ten postupně nabýval na síle. 

Tenkrát jsem ještě žil postaru, vůbec jsem si nebyl jistý sám sebou a podle toho jsem prožíval i vztahy a lásky, plné obav z opuštění a potřeb zavděčit se, zalíbit se, plné domnělých křivd, nedorozumění, nepochopení, nejistoty a podobných věcí.

Od toho stromu ke mě proudila jiná láska, než jakou jsem znal. Láska sama o sobě, bez jakýchkoli podmínek, prostě jen láska, krásná, velmi krásná a čím dál intenzivnější. Ničím nezkalený stav vědomí. 

Stál jsem tam, rozpaky už byly dávno pryč, jen jsem tam stál a koupal se v té lásce, kterou jsem byl najednou naplněný až po okraj, jako bych se koupal ve slunečním světle toho letního odpoledne. 

Přesně tak jsem to vnímal, že se můj vnitřní svět koupe v lásce, jako se mé tělo koupe ve slunečním světle. Měl jsem pocit, že ve mě a okolo mě láska proudí jako stříbrná třpytivá voda, která nemá ani váhu, ani hustotu. Ten pocit lásky jsem neměl jen v hlavě a nebo v okolí srdce, ten pocit mi prostoupil všechno, čím jsem v té době byl. Naplnil celé mé vědomí i tělo, jako by do mne vsákl. Bylo to krásné, moc krásné a chtěl jsem, aby to nikdy nepřestalo. Jen jsem si ten stav vědomí a těla užíval a byl jsem si jasně vědom, jak hodně je jiný oproti pocitu, který jsem znal ze svého života, jak neskonale je intenzivnější a hlubší. 

Jasně jsem si uvědomoval, že tady prostě je, sám o sobě, na čemkoli nezávislý krásný, vyvolávající hluboký pocit radosti a štěstí. Ničím nezkalený pocit radosti a štěstí, jaký jsem prožíval kdysi jako dítě, které má okamžiky, kdy je jen tady a teď a nic jiného jeho prožitky nekalí. 

Po čase vědomí lásky v mém nitru začalo pomalu opadávat, moc se mi to nelíbilo, bylo to tak krásné, že jsem tam byl ochoten stát, na té lesní cestě, dlouho, velmi dlouho. A po nějakém čase pocit lásky zmizel úplně. Zůstalo jen pouto, které se mezi mnou a tím stromem za tu dobu vytvořilo a které jsem tenkrát jasně vnímal.

Stál jsem na lesní cestě, celý zmatený, plný vděčnosti. Chtělo se mi zpívat, chtělo se mi výskat a zároveň brečet. Stál jsem tam a nevěděl jsem, co dělat dál. Prohlížel jsem si ten strom. Stál tam, jako každý jiný, ničím se nelišil od ostatních. Jasně jsem vnímal, že tam takto v klidu stojí i v zimě, když je sníh a všude ticho, na jaře, když se příroda probouzí do vůní, tepla a barev, a také na podzim, když se mu krásně zbarví listy a opadají, když se objeví první mrazíky a jinovatka. 

Tak jsem tam stál a jasně jsem vnímal ten klid a mír, který v tom všem je a který žije ten strom, který má ve svém vědomí. Až po dlouhé době jsem polohlasem stromu poděkoval, a tak trochu jsem se u toho cítil jako blázen. Ale nutně jsem potřeboval poděkovat a tak jsem to udělal, celý zmatený tím projevem.

Ten den večer, ležíc v posteli, jsem o tom všem co se odehrálo přemýšlel. V místnosti byla tma, všichni spali, jen já jsem byl vzhůru. V myšlenkách jsem stál na lesní cestě a byl jsem u něj, u stromu se stříbrnou hladkou kůrou. Vnímal jsem ho, jak tam stojí, obklopený tmou, s lehce se pohybujícími větvemi ve větru, všude je ticho, klid a mír. Okolí stromu je prostoupeno lesními vůněmi, všude je tma, jen na obloze, z obrovské dálky třpytivě svítí hvězdy. Ve vědomí jsem byl se stromem, byl jsem u něj a vnímal jeho existenci. Vnímal jsem jej z venku. Byl tam on, veliký, vzrostlý a krásný a vedle něj v jeho přirozeném a krásném prostředí já, proti němu malý a po operaci bolavý, rozřezaný. A pak už nic, jen okolní tma. Bylo to moc hezké, bylo to moc příjemné, bylo to, jako když je dítě v blízkosti své mámy a je mu i v jeho bolestech dobře, už mu nic neschází, cítí se v bezpečí. Dlouho jsem tam tak ležel, až jsem spokojený únavou usnul.

Nikomu jsem nic neřekl, ani manželce ne, až po dlouhé době. Mnohokrát jsem se pak přistihl, jak na strom v noci myslím a uvědomuji si, že mi dal velmi mnoho a v pravou chvíli. Ve chvíli, kdy jsem moc potřeboval pomoci, a kdy jsem byl ve stavu, že jsem dokázal to co mi dal přijmout. Nemusel nic říkat, ani vysvětlovat. Ukázal mi pocit, který jsem v sobě nenesl a nikdy dřív nezakusil. To bylo všechno. A pro mne to byl obrovský dar. Tenkrát ten strom ve mně v lese něco změnil, něco hluboko vevnitř.

Dnes už je to velmi dávno, několikrát jsem se zkoušel na to místo vrátit, ale to místo a strom už se mi nepodařilo najít. Ale ta zkušenost a vzpomínka, ty už jsou trvale pro tento život mojí součástí. 

Po čase jsem se díky práci na sobě uzdravil natolik, že jsem přišel o invalidní důchod a začal jsem chodit znova do práce. Jako technik a strojař jsem měl možnost hodně cestovat, stýkat se s lidmi různých kultur. Ale ta práce, i když mne bavila, už mne nenaplňovala jako dřív. Mnohem více mne zajímal svět, díky kterému jsem byl zase zdravý, svět do kterého mne poprvé zavedl strom. 

A tak jsem nakonec dal výpověď  a začal jsem se věnovat práci s lidmi. Musel jsem se u toho ještě hodně učit, musel jsem v sobě ještě hodně věcí objevit a uzdravit, změnit. A vlastně se učím a měním dodnes. A stále mne vedou stromy, stále si ke mně nacházejí cestu, nyní jiné a jinde. Ale stále je to, co mi ukazují, to, co mi říkají, fascinující a inspirující zároveň. 

Nyní mi stromy ukazují fascinující, nový, svět. Svět vědomí, kde vše je propojeno se vším. Svět, ve kterém díky propojenosti vzniká veliká laskavost k sobě sama, která je neuvěřitelně příjemná a velmi léčivá, a která je současně i laskavostí ke všem a všemu. Ukazují mi svět, kde vše v této fyzické realitě má svoje vědomí, svoji živost, zkušenost, osobnost a tak svůj vlastní vnitřní svět. Ať už je to člověk, zvíře, rostlina, kámen, či zrníčko písku, nebo krajina.

A stále mi pomáhají lépe chápat sebe sama.