Je láska k sobě sobectví?

Často se s takovým názorem setkávám. Ale co je to vlastně sobectví? Když dělám to, co chci já, místo dělání toho, co po mně chtějí druzí? Nebo je sobectví milovat sebe sama, stejně jako druhé? A lze vůbec milovat druhé, když nemiluji sebe?

Touha po lásce a po poznání vlastní ceny, je největší hnací síla ve vesmíru.

Láska k sobě a láska k druhým je stále jedna a tatáž. Nejsou tu dvě lásky, které by šly od sebe oddělit. Je tu jedna láska ve spojených nádobách. Jedna nádoba jsem já. Druzí jsou se mnou propojené nádoby, ve kterých vidím jen tolik lásky, kolik jí mám v sobě k sobě. Hladina lásky ve všech nádobách je pro mě tak vysoko, do jaké míry naplním láskou sama sebe – svou nádobu. V mých představách to vypadá jako spojené nádoby z hodin fyziky na základce.

Láska není selektivní a nikdy nestojí sama. Lásku buď mám a pak se jejíma očima dívám na každého. Potom miluji, protože je to můj stav bytí a nerozlišuji toho ano a tamtoho ne. Nedávkuji lásku podle toho, jaký kdo je, co si myslí a jak se chová. Netvrdím, že někdo si lásku zaslouží a někdo ne, protože chápu, že láska není za zásluhy.

Láska miluje druhé stejně jako sebe, a proto si nenechá ubližovat.

Je veliký omyl, myslet si, že láska si nechá všechno líbit. Láska miluje a díky tomu neubližuje ani sobě ani druhým. Nenechá se týrat fyzicky ani psychicky. Láska však odejde ze situace nebo ze vztahu bez odsuzování a bez kritizování. Dokonce, i když odchází z velmi problémového vztahu, tak láska neodsoudí. Dívá se milujícím a oceňujícím pohledem na všechny. Je si vědoma toho, že žádný problém nikdy nestojí sám. Nikdy nezapomíná na to, že partneři jsou za všech okolností uvnitř pocitově stejní a problémy ve vztahu vytvořili společně.

Upřímně musím říct, že neznám nikoho, kdo by si schopnost nesoudit a dívat se očima lásky uchoval v každé situaci. Zato však znám mnoho lidí, kteří stejně jako já, tuto schopnost v sobě objevují, hýčkají, pěstují a tvoří si s ní mnoho radosti ve svých životech. S každým dalším kouskem poznání svého pocitového světa, kterým si tvořím život, přichází o kousek větší schopnost nesoudit.

Láska nesoudí, protože chápe principy tvoření.

V minulosti jsem opakovaně odcházela ze svých vztahů s přesvědčením, že partner si mě neváží, a že si najdu někoho, kdo si mě vážit bude. Odsoudila jsem partnera za to, jaký byl a jak se choval. Nechápala jsem, že všechno v našem vztahu jsme vytvořili společně. Neviděla jsem, že já jsem si ho nevážila stejně, jako on mě, a že jenom prostým odchodem si nepomůžu. Netušila jsem, že svými pocity nevážení si, neceny, nešťastnosti a křivdy si vytvořím další stejně nepříjemné vztahy.

Dokud jsem nepochopila dost na to, abych změnila své myšlenky a pocity, tak jsem ve svých vztazích opakovala stále dokola stejné chyby.

Mé nespokojené, ukřivděné a odsuzující myšlenky a pocity, opakovaně vábily a přitahovaly do mého života podobně odsuzující, nespokojené, kritizující a ukřivděné partnery. Mé vztahy se odvíjely vždy stejným způsobem. Na začátku byla nádherná, úžasně příjemná zamilovanost, která se postupně vytrácela. Na její místo se dostávalo stále víc toho, co jsem nechtěla a čeho jsem se bála – odsuzování a kritizování.

Čím víc se mi daří můj vnitřní prostor naplnit láskou, tím méně tam je místa pro souzení. Láska a odsuzování jsou v NEPŘÍMÉ ÚMĚŘE. Když jedno přibývá, tak druhé ubývá.

Toužila jsem po láskyplném vztahu, ten mi však nešel vytvořit, dokud jsem byla plná souzení a křivd. Potřebovala jsem přijít na to, jak se milovat a nesoudit, jak naplnit svou nádobu láskou.

Bezpodmínečně milující rodiče by mi, geneticky a svým chováním, předali schopnost vztahovat se k sobě i k druhým s pocitem lásky v každé situaci. Moji reální rodiče mi ale předali reálnou schopnost milovat jen do určité míry.

Chtěla jsem, aby v mých vztazích bylo víc lásky než doposud. Rozhodla jsem se přijít na to, jak nesoudit sama sebe a předky, ze kterých jsem vzešla. Protože souzení vylučuje lásku ze hry. A o lásku mi šlo a jde stále. Dokud jsem nechápala, že se chovám kriticky a že soudím, tak jsem se nehnula z místa.

Uvědoměním, že odsuzuji stejně, jako ti, na kterých mi to tolik vadí, jsem se hodně posunula na své cestě do lásky.

Když jsem si uvědomila svoji kritičnost a souzení, tak mě zajímalo, kde jsem k těmto vlastnostem přišla. Zkoumala jsem, jaký systém přesvědčení o fungování žen a mužů ve vztazích jsem zdědila. Byl to systém, který jsem viděla v dětství používat mé rodiče i prarodiče. Musela jsem si přiznat, že stejný způsob trestání a odměňování používám i já. To bylo možná nejtěžší. Přiznat si, že způsob uvažování, který mi v dětství byl tolik proti srsti, sama aplikuji na všechny svoje vztahy.

Je to chaos: „Milujeme tě, ale nesmíš zlobit!“

Pamatovala jsem si, jaký jsem měla v sobě zmatek, když jsem slýchala: „Milujeme tě, ale nesmíš zlobit!“ Láska rodičů byla vázána na splnění nějakých podmínek, mnohdy nejasných. Co je to nezlobit? A jak to, že mamka říká zlobení něčemu jinému než taťka? A u babičky je zlobení zase nějaká jiná věc. Pak tady byl ještě děda, tety a učitelky.

Časem se přidalo odsuzování a kritizování, když jsem neodpovídala svým chováním nebo svými schopnostmi představám rodičů. Zároveň s kritikou a odsuzováním přicházela od rodičů informace: “Děláme to pro tvoje dobro, protože tě máme rádi, chceme pro tebe to nejlepší, chceme, aby z tebe byl dobrý člověk!”

Věřila jsem, že se musím stát lepším člověkem, abych si zasloužila lásku.

Připadala jsem si jako špatný člověk, který si kritiku zaslouží a lásku ne. Myslela jsem si, že abych byla hodna lásky, tak se musím polepšit. Zároveň jsem však nechápala, co vlastně dělám špatného.

Co je to polepšit se? To jakože už nikdy neudělám nic, co by druhým vadilo? A budu umět vždycky poznat, co by mohlo komu vadit? Jak to mám poznat? Míra chaosu ve mně narůstala geometrickou řadou.

Když jsem slyšela od rodičů, že jsem je zklamala, tak jsem se styděla a cítila se provinile.

Pokud jsem udělala něco, co se našim nelíbilo, slyšela jsem od nich: “To jsme si od tebe nezasloužili, to jsi nás zklamala.” V těch chvílích jsem se za sebe a své chování styděla a trápily mě pocity viny.

Později jsem si všimla, že také máma a táta musejí plnit spoustu podmínek, aby jim šlo být k sobě laskaví. Mnohokrát jsem viděla, jak jim to plnění nejde, jak jsou z toho nešťastní a hádají se. Hodně se snažili. Jenže nevěděli, jak funguje tvoření a neuměli spolu vytvořit harmonický vztah. Vytvořili totéž, co babička s dědou, přestože se jim to nelíbilo a chtěli něco jiného

Pomóóóc, jsem stejná jako naši!

Když jsem vyrostla a stala se manželkou a mámou, víte, co jsem říkala svým dětem? “ Musíte se učit, abyste si našly dobrou práci a měly se dobře. Někdy jsem přidala: “Nesmíte lhát, protože lhaní je špatné. Jo a musíte si uklízet v pokojíčku, je to vaše povinnost. My rodičové se cítíme špatně, když se neučíte, neuklízíte si a nepomáháte nám.”

Z mé původní rodiny jsem si nesla přesvědčení, že musím být správný člověk, abych byla ceněná a milovaná. Můj vztah sama k sobě byl postavený na přesvědčení, že musím být hodná a vstřícná. Že nesmím hledět na to, co chci já, ale jen na to, co chtějí druzí. Teprve tak si zasloužím lásku a úctu. Cokoli jiného, že je odsouzeníhodné sobectví.

Představu, že si musím plnit, abych si mohla sama sebe vážit, jsem pak stejným způsobem uplatňovala na své partnery i děti. Také oni si museli plnit, abych si jich mohla vážit.

Ve chvílích, kdy ostatní neplnili moje představy o tom, co je správné a co ne, jsem je odsuzovala. Chtěla jsem rozhodovat o tom, jací mají být, co mají v životě chtít, co mají dělat a co je pro ně správné. Myslela jsem si, že pro ně dělám to nejlepší a že je tím chráním před nepříjemnými zážitky. Byla jsem stejná jako naši.

Láska miluje a nezastaví ji v tom ani špatné známky, ani binec v pokojíčku, ani jiné názory nebo lhaní.

Teprve o mnoho let později jsem prohlédla tenhle mýtus o tom, že vše se dělí  na dobré a špatné. Mýtus o tom, že dobré věci je třeba odměňovat, ty špatné trestat, a že existuje nějaké univerzální dobře pro všechny. Součástí toho mýtu bylo moje přesvědčení, že já vím líp než mé děti, co je pro ně nejlepší.

Kdybych tenkrát znala lásku, milovala bych je i se špatnými známkami a bincem v pokojíčku. Podporovala bych je, aby samy objevovaly, kdo jsou, co je baví, pro co mají vlohy a co je těší. Také bych jim umožnila, aby zažívaly na vlastní kůži, že vše co udělají či neudělají má své důsledky. 

Dávala bych jim hranice s láskou, nesoudila bych je a nekritizovala. Měly by moji důvěru, že samy přijdou na to, co je právě pro ně dobré a příjemné. A měla bych stejné pochopení pro sebe, ve chvílích, kdy se mi to nedařilo.

Láska a důvěra září úplně přirozeně z mého nitra na ostatní.

Moje důvěra v mé děti by přirozeně vycházela z mojí důvěry ve mě. Moje podpora dětí v jejich procesu sebeobjevování by přirozeně vznikala jako zrcadlení podpory, kterou bych dávala sobě. Mé nesouzení dětí by vznikalo samo, jako vedlejší produkt mého nesouzení sebe chybující, nelaskavé, křičící a hledající.

Se stejnou láskou, jakou bych cítila k sobě nedokonalé, bych cítila k nedokonalému manželovi a nedokonalým dětem. Tak funguje láska. Začíná uvnitř v našem nitru a z něho se šíří na ostatní. Je toto sobecké? Je sobecké milovat sebe?

Když je v mém nitru odsuzování a kritizování, pak šířím do svého života, do okolního světa a na ostatní právě toto.

Dokud jsem si nevážila sebe, tak jsem si nevážila ani ostatních, protože jen tak, jak jsem se uměla vztáhnout k sobě, tak jsem to uměla k nim. Myslím tím skutečné vážení si, bez podmínky plnění mých představ o správnosti.

Nevážením si sebe jsem také umožňovala, aby se ostatních ke mně chovali bez úcty a s despektem. Když mě kritizovali a odsuzovali, tak mi vždy zrcadlili přesně to, jak jsem to měla ve svém nitru k sobě, pokud jsem si neplnila. Tisíckrát jsem si říkala: “ Toto už nikdy nechci zažívat. Mám právo na lásku a úctu.” Ale sama jsem se nemilovala a nectila. Tak mě nemilovali a nectili ani ostatní.

Vždy jsem měla v životě přesně tolik lásky a úcty, kolik jsem jí cítila k sobě. 

Tohle uvědomění mi ohromně pomohlo nesoudit ostatní za to, jak se ke mně chovali. Nesoudit partnery a rodiče, kteří na mě křičeli, kritizovali mě a odsuzovali. Vždyť já se ve svém nitru k sobě chovala stejně drsně.

Dlouho jsem si myslela, že příčina toho, jak se cítím, je v druhých lidech. V tom jak se chovají, jak se tváří, co říkají, co dělají nebo nedělají. Chtěla jsem, aby se oni změnili, kvůli mně, že já se pak budu cítit líp. Dnes chápu, že to je jinak. Všechny pocity vznikají ve mně, uvnitř mě. Tam je jejich zdroj a příčina toho, jak se cítím.

Nepříjemné pocity ve mně vznikají ve chvílích, kdy odsuzuji a kritizuji sebe nebo ostatní, protože v té chvíli v mém nitru chybí láska. 

Celý život toužím po lásce a myslím, že nejsem jediná, která to tak má. Chci se vidět očima lásky, chci být milována a ceněna. Vždy, když se dívám na sebe či na druhé s odsudkem a kritikou, tak ve mně vznikají nepříjemné pocity. Je to signál, že se právě nedívám očima lásky. Není mi dobře z toho rozporu mezi milujícím a oceňujícím pohledem lásky a mým odsuzujícím a kritizujícím pohledem. A je jedno, jestli odsuzuji skrytě v myšlenkách a pocitech nebo otevřeně nahlas. Také je jedno, jestli nemiluji sebe nebo ostatní, ve finále to nejde od sebe oddělit.

Láska vidí cenu každého člověka, ať je jakýkoli a dělá cokoli. Láska k sobě mi dává svobodu.

Když se na sebe dívám očima lásky, pak jsem svobodná. Pak si může říkat, kdo chce, co chce, může mě kritizovat, odsuzovat a já se bez ohledu na to miluji a cením. Cítím se dobře, protože se na sebe dívám s láskou. V těch chvílích, kdy se mi daří cítit lásku k sobě, v těch mě ani nenapadne soudit a kritizovat druhé, ať si říkají a dělají cokoli. V těch chvílích jsou mé spojené nádoby naplněné láskou.