První krok – ctím, oceňuji a otevřeně prožívám své emoce.
Druhý krok – jsem si vědoma své rovnocennosti i toho, že svůj život si tvořím sama.
Třetí krok – sdílím svůj vnitřní svět v neobviňující komunikaci a tvořím tak laskavý prostor, ve kterém se cítím natolik dobře, že umožňuji aby ke mě přišlo řešení.
Někdy si nastavíme takové životní podmínky, které nám vůbec nevyhovují, ale jako bychom to neviděli a necítili. Setrváváme v nich dlouhou dobu a snažíme se přesvědčit sami sebe, že to přece není tak hrozné. „Rozumně“ si říkáme, že se nám přece zas tak moc neděje, že se to dá vydržet a že někteří jsou na tom hůř. Jenže někde hluboko uvnitř cítíme smutek a nešťastnost. Naše pocity a emoce nám říkají něco jiného, než náš rozum.
Pokud se dlouhodobě snažíme zahlušit pocity rozumem, tak si koledujeme o zdravotní potíže v oblasti hlavy (bolesti, migrény, úrazy,..). Nepříjemné pocity nás upozorňují na to, že si zavíráme přívod životní energie. Pokud na své pocity nedbáme, tak strkáme hlavu do písku. Cítíme se vyčerpaní a dochází nám palivo, ale přesto se snažíme jet dál na plný plyn a kontrolku množství paliva ignorujeme. Říkáme si: “ Musím! Jinak to nejde! Kdo by to udělal, když ne já?” Od svého auta nečekáme, že pojede s prázdnou nádrží, ale od svého těla to chceme.
Když pak dojde ke karambolu a život se nám rozpadá pod rukama, jsme na sebe ještě naštvaní, že jsme nezvládli víc. Karambol je vždy šance něco pochopit a změnit. A i když to bolí, muže to být začátek lepšího života.
První krok – věc, kterou musíme udělat ještě dřív, než začneme cokoli měnit, je dovolit si prožít všechny nahromaděné emoce.
Nesnažit se jich zbavit! Ale CÍTIT JE! Dát jim průchod bez cenzury. Někde v soukromí nebo v přírodě se pořádně vykřičet, vyplakat, vyvztekat a vynadávat. Když uvolníme ten největší přetlak, poznáme to – uleví se nám. I potom je potřeba, abychom zůstali ke svým pocitům vnímaví. Abychom je nezahazovali a nemávali nad nimi rukou, jako že nejsou důležité.
V téhle chvíli jsme ještě nezměnili skoro nic a přece je to obrovská změna. Dali jsme úctu tomu, co cítíme. Tím jsme udělali důležitý krok k sebeúctě. Budeme to muset ještě trénovat, než to zabudujeme natrvalo do svého života. Ale je to začátek změn k lepšímu.
Ve druhém kroku se díváme na lidi okolo sebe. Koukáme se, jestli na tom náhodou nejsou stejně, jako my.
Je možné, že všichni vlastně hledáme totéž – štěstí a lásku? Že při tom všichni střídavě nacházíme, tápeme a ztrácíme se ve slepých uličkách? Je možné, že se díky tomu rozvíjíme a obohacujeme o nové zkušenosti, prožitky a pocity? Dá se snad říct, že někdo z nás je horší člověk? Nebo lepší? Ne! Jsme ROVNOCENNÍ!
A přesto, že děláme různé a třeba i protichůdné věci, děláme je ze stejného důvodu. Myslíme si, že až je uděláme, tak se budeme cítit líp. Snažíme se, učíme se, makáme, tlačíme na sebe a na druhé v různých oblastech života. Každý z nás v těch, na kterých zrovna chceme své štěstí postavit. Jsme všichni bezezbytku STRŮJCI VLASTNÍCH ZKUŠENOSTÍ!
Abychom se při tom všem cítili dobře, potřebujeme udělat ještě třetí krok. Ten je sdílet to vše s někým blízkým (s partnery, rodiči, dětmi, přáteli), abychom věděli a cítili, že na to nejsme sami. Mluvíme o tom, co se v nás děje a co je pro nás důležité, aniž bychom chtěli po druhých řešení. Děláme to proto, aby nám naši blízcí rozuměli a chápali nás. A my je. Je však potřeba mluvit SPECIÁLNÍM – NEOBVIŇUJÍCÍM způsobem. Tím vytvoříme bezpečný a laskavý prostor ke komunikaci a sdílení.
NEHLEDÁME ŘEŠENÍ! HLEDÁME POCHOPENÍ!
V prostoru pochopení se budeme cítit mnohem líp. Zlepšením svých pocitů umožníme, aby k nám řešení postupně přišlo samo.
Třetí krok = NEOBVIŇUJÍCÍ a BEZPEČNÁ komunikace, která nehledá řešení, ale porozumění.
A jak se dělá ta NEOBVIŇUJÍCÍ a BEZPEČNÁ komunikace? Začínáme vždy vnitřním uvědoměním a sdělením: „Vím, že své životní zkušenosti mám zcela ve svých rukou. Neříkám, že ty můžeš za to, co cítím já. A v žádném případě po tobě nechci, abys mé problémy vyřešil za mě. Je však pro mě důležité, sdílet s tebou, co a jak prožívám. Jsem připravená dát ti stejný prostor, pokud budeš chtít.„
Potom je potřeba mluvit o sobě a ne o druhém. Například místo, abychom řekli: „Já jsem tak smutná a unavená, PROTOŽE TY ….. mi vůbec nepomáháš, .. chceš po mě moc, .. dáváš mi málo.“
Řekneme: „Jsem tak smutná a unavená PROTOŽE JÁ…… se stále snažím všechno zvládnout sama, .. chci všem vyhovět, .. dávám moc.“
Důležité je, abychom neříkali jen prázdná slova, ale abychom to cítili hluboko uvnitř. Většina z nás není zvyklá takhle uvažovat. Byli jsme vychováni k tomu cítit se zodpovědní za štěstí druhých, podle vzoru našich rodičů. Potom si přirozeně také myslíme, že naše štěstí je zase v rukou ostatních. Tím, že jsme převzali tento mylný způsob uvažování, jsme ze sebe udělali oběti okolností nebo lidí.
Každý můžeme změnit svůj způsob uvažování a postavit se ke svému životu se silou TVŮRCE. Vyžaduje to od nás odhodlání trénovat, ochotu učit se novým pohledům, trpělivost a vůli nevzdávat se, když nám to nejde hned.
Odeslat komentář