Téma vztahy – Láska vztahy partnerství

Všichni sníme o hezkých vztazích, nejprve jako děti o krásných vztazích s rodiči, kde je láska pochopení a radost. Pak sníme o krásných vztazích s partnery, kde zase chceme žít lásku a radost z ní. A pak, až jsme sami rodiči, chceme mít ty skvělé děti a s nimi krásné a otevřené vztahy, plné lásky a porozumění…

A ono to nějak nejde a nejde a rozvádíme se a rodiče nám ani v dospělosti nerozumí a naše děti? Proč si s našimi dětmi nerozumíme, přes to, že se tak snažíme? Po kom vlastně jsou tak drzé, líné, proč nám lžou? Jak to celé pochopit? Jak do toho celého vložit lásku? Jak to celé vyléčit a změnit? Jak vytvořit hezké vztahy a být v nich spokojený?

Především je potřeba vztahy, jako takové, chápat. Na jakých principech fungují, jaké zákonitosti v této oblasti platí, jaké souvislosti brát v potaz… A o tom všem je tato přednáška.

Podívejte se ještě jednou na první odstavec. Podívejte se, jak jsme postupně do vztahů v našem životě uvedeni v dětství, tam jsme i pro naše vlastní vztahy definováni. Jestliže máme rodiče, kteří vztahy neumí a není to nic výjimečného, je to spíše běžné, pak nás tito rodiče hezké vztahy naučit nemohou.

Schopnost tvořit vztahy je především emoční dovednost, je to schopnost reagovat na určité podněty svého okolí určitým pocitem. Na tomto pocitu je pak postaveno naše jednání ve vztazích.

Ale jsou-li naši rodiče například příliš kritičtí, pak na nás až příliš často reagují pocitem, „jak můžeš být tak hrozný, neschopný, hloupý, tlustý, hubený“. My se jako děti od svých rodičů této emoční reakci naučíme, i když se nám tato reakce na rodičích nelíbila. A pak tuto reakci sami používáme ve svých partnerských vztazích a vůbec to netušíme. Cítíme se, stejně jako rodiče v právu, „jak se ten náš partner může takto chovat, toto nám dělat?“ Velmi kritickou a soudící emoční reakci, která nám na rodičích tak vadila, sami používáme, aniž bychom to věděli. A všimli jste si, neobsahuje lásku, obsahuje jen „oprávněné“ rozhořčení, odsouzení a odmítnutí.

A tak z dětství, které obsahovalo málo lásky, vstupujeme do dospělosti, do svých dospělých vztahů a ani netušíme, že sami emočně lásku umíme jen omezeně. A pak je tu další nepříjemnost, jako magnet si přitáhneme do života jen partnery, kteří jsou nám nějak emočně podobní… Kteří mají přibližně stejnou schopnost emočně reagovat láskou, jako my sami. Najednou jsme sami dospělí a máme podobně nešťastné vztahy, jako měli naši rodiče. Jsme schopní jen podobné míry lásky ke svému partnerovi, jakou k sobě měli naši rodiče v našem dětství.

Pak se nám narodí děti. A my, aniž bychom si toho vůbec všimli, máme stejnou míru schopnosti na ně zareagovat emočně láskou, jakou měli naši rodiče k nám. Naše děti náš štvou stejně, jako my jsme štvali své rodiče. Zlobíme se, že si neuklízí, že nás neposlouchají, že se neučí… a kde máme tu lásku, kterou tak sami pro sebe chceme? Umíme vůbec zareagovat laskavě nebo láskyplně? Umíme vůbec lásku druhým dát? Viděli jsme ji vůbec někdy ve svém životě? Zažili jsme ji na vlastní kůži? A v jaké míře? Ta míra, která byla v dětství naší zkušeností, ta nás definovala a jen té jsme sami spontánně schopni.

Co je to vlastně‚ „mít lásku, být láskou“? Víte to? Pocit láska vzniká jako důsledek speciální schopnosti emočně reagovat oceňováním. Reagovat oceňováním, i když nás někdo kritizuje a obviňuje. A my přesto udržíme svoji schopnost vidět svoji cenu, jako člověka. Pokud tuto schopnost skutečně máme, pak ji vždy projektujeme ve stejné míře i na druhé. Pak i toho, kdo nás zlobí, umíme vidět, jako člověka, který má svoji cenu. A tomu pak odpovídají i naše emoční reakce na něj, i když se na nás zlobí. A kruh se uzavřel. Emočně tvoříme ocenění a žijeme lásku.

Lidé se k nám mohou vztahovat s neláskou a my na ně umíme zareagovat láskyplně. Ale to neznamená nechat si vše líbit a se vším souhlasit. Reagovat láskyplně, znamená si v reakci udržet emočně ocenění právě svých představ a dát si hranice tak, že druhého ještě víc nerozčílíme a nakonec se vzájemně uznáme a vyhovíme si k oboustranné spokojenosti. Je to nepochopitelné? Ano je to velmi obtížné na pochopení a tak by tento text musel být velmi dlouhý, abyste mohli pochopit. Ale na přednášce vám toto vše důkladně vysvětlím a dám vám tam potřebné množství konkrétních příkladů, přes které postupně pochopit lze.

Vidíte, že všichni jsme v dětství vstoupili do života tak, že nám byla poskytnuta jen nějak omezená schopnosti reagovat láskou, omezená schopnost tvořit hezké vztahy a to nás samé v této oblasti definovalo. A vždy si přitáhneme partnery s více méně  podobnou schopností emočně reagovat, jakou máme my sami.

Chcete změnu? Můžete ji mít. Pochopte, jak vlastně vztahy fungují a začněte měnit svoje představy. Začněte měnit své emoční reakce, začněte měnit svůj vnitřní emoční a postojový svět. Změňte sebe, změňte své emoční reakce na sebe, svůj pohled na sebe, a to promění vaše partnery, aniž vy byste je měnili. Na přednášce vám vše vysvětlím a dám vám konkrétní návody. Pochopte lépe svůj vnitřní svět emočních reakcí a pochopte lépe vaše jednání na nich postavené. A budete mnohem lépe chápat to, co se okolo vás děje, budete mnohem lépe chápat své blízké a pak na ně budete, uměl mnohem lépe reagovat. A najednou budete moci realizovat své sny a představy, které vám nikdy před tím realizovat nešly, najdete své štěstí ve vztazích…

Jak vidíte, je to téma velmi rozsáhlé a tak je na vás, na jakou část budete chtít na přednášce dát důraz, kterou část budete chtít probrat více do hloubky, anebo zda jej budete chtít pojmout třeba jako cyklus přednášek na jednotlivá témata rozdělený…

Děti – jak je vnímat, jak je utvářet jak chápat vše o vztazích rodič dítě

Abyste lépe chápali, doporučuji vám přečíst si text k přednášce Láska, vztahy, partnerství.

Kritizovat a odsuzovat dítě znamená dítě si ničit, dělat jej pro dětství a dospělost nešťastným. Jakou moudrost použít, jaké úhly pohledu mít, abychom se tomuto dnes běžnému jednání uměli vyhnout?

Tento svět je velmi zajímavý ve svých souvislostech a se mnou se můžete učit se na ty souvislosti dívat a vidět je. Všichni jsme byli dětmi a nějak jsme se vyrovnávali s jednáním rodičů. Pak jsme vyrostli a sami se stali rodiči. Téměř všichni můžeme zažít tento typ vztahu, vztah rodič dítě z obou stran. Ale jak umíme svoji zkušenost dítěte přednést do své výchovy?

Měl jsem v kanceláři mnoho klientů, kteří mi řekli, „nikdy bych se nechoval ke svému dítěti stejně, jako se moje máma, nebo můj táta chovali v této situaci ke mně“. Všichni během půl hodiny najednou viděli, že se ke svému dítěti chovají v podobných situacích identicky. Jak je to možné, že jsme tak slepí?

V dětství se k nám naši vlastní rodiče emočně vztahují s nějakou mírou emoční kritičnosti.  Na této míře kritičnosti mají postaveno svoje jednání a toto jednání vyjadřuje jejich osobnost. My, jako děti jsme emočně důsledek rodičů, jen v sobě jedinečným způsobem seskládáme emoční reakce maminky a tatínka. Nemůžeme emočně umět nic, co neumí naši rodiče. Můžeme jen kombinovat a v kombinaci něco rozvinout, anebo ztlumit. Všichni z dětství vyjdeme emočně naprosto stejně kritičtí, jako byli naši rodiče. A na této emoční kritičnosti postavíme svoje vlastní jednání, které vyjadřuje nás samé. A tak emočně děláme svým dětem naprosto stejné věci, jaké se nám nelíbily u našich rodičů. A navíc to neumíme vidět, protože naše jednání nevypadá stejně. Na přednášce budu mluvit o konkrétních případech a budu vysvětlovat, jak v této oblasti udělat změny sebe sama. Změny, jejichž důsledkem můžou být velké změny ve vztazích nejen s našimi dětmi, ale i s našimi rodiči.

Na tuto vazbu se lze podívat ještě mnoha dalšími způsoby a vždy uvidíme velmi zajímavé souvislosti, které můžeme při výchově dětí uplatnit. Jestliže my jako rodiče reagujeme v nějaké oblasti svého života emoční nešťastností, nebo třeba vztekem, pak je téměř jisté, že tyto emoční reakce v sobě nese i osobnost našeho dítěte. Dítě na těchto reakcích může postavit zcela jiné jednání, než my, ale vždy to bude jednání nějak podobně destruktivní, jako to naše.

Takto bychom se měli dívat na destruktivní jednání svých potomků, na jejich emoční reakce. Vždy je to jednání postavené na našich emočních vzorech. Na přednášce vám pomohu pracovat s těmito vazbami a konkrétními projevy vašich dětí. Pomohu vám navázat je na vaše emoce, na vaše projevy a takto ve vztahu k dítěti vytvořit mnohonásobně více pochopení.

Když chci vychovávat dítě, je dobré podívat se na sebe, jakým jsem vlastně člověkem, umím být spokojený a šťastný? Dítě na vše potřebuje vzory. Neukážu-li dítěti, jak být šťastný, jako člověk, neukážu-li mu, jak se štěstí dělá, nikdy to nebude umět. Neukážu-li dítěti šťastný vztah s partnerem, partnerkou, moje děti nikdy nebudou umět dlouhodobě vytvořit šťastné partnerství. Neukážu-li dítěti, jak být úspěšný ve své profesi, je pro dítě téměř nemožné být úspěšné nejprve ve škole a pak v dospělosti profesně. Toto je potřeba brát v potaz, abychom na své dítě neměli nesmyslné požadavky a abychom uměli své dítě přijmout s jeho reálnými výsledky.

Nebo jiný pohled. Vaše dítě vám lže. Jak vlastně emočně reagovat a jaké jednání na této reakci postavit? Vzpomenete si na své dětství? Museli jste lhát, vaše dítě musí být po vás. Nebojte se vzpomenout si. Pak nebudete muset své děti soudit, a přesto jim budete umět dát hranice, s lehkostí a hravostí. Jak? „Ty mi můj potomku lžeš? No, ale je to nepříjemné, víš proč? Já jsem jako dítě také lhala, lhal a bylo to velmi nepříjemné, víš proč? No naši mně trestali, musel jsem si nést důsledky a tak jak by ses odměnil ty sám? Hele, a proč vlastně lžeš?“ Vše pak můžeme říct se smíchem v radosti a hravosti, dítě neodsuzujete, nevztekáte se, nezmlátíte jej, zajímáte se. Lhaní prostě k životu jaksi často patří, nejsme prostě dokonalí, ale hranice svému dítěti přesto dáváte. A zároveň s hranicemi mu dáváte porozumění a lidskost. Svět byl a je nedokonalý, ale za chyby se platilo a platí… Dáváte svému dítěti hranice v porozumění a v laskavosti a tím jej také učíte.  Učíte jej porozumění a laskavosti a zodpovědnosti.

A poslední inspirace z mnoha, o kterých lze na této přednášce mluvit. Vzpomeňte si na své dětství, čeho u vás rodiče dosáhli pochvalou a čeho dosáhli kritikou…

Vzpomeňte si upřímně a přemýšlejte, objevujte souvislosti, o kterých jste neměli ani tušení a vytvoříte lásku… Toto je při vnímání vlastního dítěte velmi důležité.