Principy komunikace II

Jak se dívat na komunikaci ve vlastním životě?

 

Komunikace je přiřazována k páté čakře – krční, ale účastní se jí všechny čakry, celý člověk. Komunikace je klíč k životu. Vše, co chceme v životě mít, včetně možnosti být sami sebou, si musíme umět vykomunikovat. Minimálně sami se sebou.

Naše komunikace vypadá podle toho, jakým způsobem v naší krční čakře rezonují ostatní čakry a jak komunikují mezi sebou. Záleží na tom, jestli jsou v harmonii a jestli spolupracují. 

Čakry nejsou nic mystického, jsou to energetická místa v našem těle. Jejich energie odpovídá naší energii, kterou máme pro sebe k dispozici v konkrétních oblastech života. Prakticky je to energie našich pocitů.

V každé čakře žijeme určité téma našeho života a prožíváme pocity s touto oblastí našeho života spojené. Životní témata jednotlivých čaker jsou stejná pro všechny. Každý z nás však tato společná témata uchopí svým vlastním specifickým způsobem, podle svého pocitového nastavení.

To, jak prožíváme život, se vždy projeví v naší komunikaci – v naší krční čakře. Máme-li blok v některé čakře – v některé oblasti života, pak se tento blok vždy nějakým způsobem objeví také v naší krční čakře.

Hlavní roli v komunikaci hrají naše rodové představy o naší ceně a neceně před druhými.

Svoje nastavení dědíme po předcích a je nerozlučně spojeno s naší rodovou představou o vlastní hodnotě v interakci s ostatními. Vnímání vlastní ceny si promítáme do všech oblastí života a pak odpovídajícím způsobem v té které oblasti jednáme. Také naše komunikace se vždy odvíjí od toho, jestli se cítíme rovnocenní s ostatními nebo ne.

 Mluvíme jen tehdy, když na to máme pocit. 

O tom, co potřebujeme ve svém životě mít a jakým způsobem chceme žít, mluvíme jen tehdy, když cítíme, že je to pro nás důležité. Když to, co potřebujeme my, má pro nás stejnou cenu, jako to, co potřebují druzí. Jde o pocit, že můžeme chtít, můžeme o svém chtění mluvit a můžeme si jít za jeho realizací. Pocit, že můžeme chtít, nám blokují strachy, zda naše chtění druzí přijmou a zda si to, co chceme, obhájíme. To je téma první čakry. Takto se ona účastní naší komunikace. 

S našimi pocity a názory je to stejné. Musí být pro nás důležité a cenné, aby nám šlo o nich mluvit. Pokud jsme vnitřně nejistí, neustále pochybujeme o sobě a o svých názorech, tak si je necháváme pro sebe. Buď si vůbec nedovolíme promluvit, nebo se rozmýšlíme tak dlouho, že téma, ke kterému jsme se chtěli vyjádřit, je pryč. Ostatní se už dávno baví o něčem jiném. Tak se promítá do naší komunikace druhá čakra. 

Mluvíme s respektem, úctou, laskavostí a láskou. Nebo naopak s despektem, bojovně, kriticky, uraženě nebo ukřivděně. Vždy podle toho, jestli se umíme ocenit ve třetí čakře a milovat ve čtvrté čakře.

Náš způsob komunikace, naše reakce v různých situacích, odpovídají našim rodovým vzorcům. To, jak pocitově vnímáme konkrétní situace, je shodné s tím, jak je vnímají naši rodiče a prarodiče. Tak se na komunikaci podílí šestá čakra. Intuitivně nás vede do stejných pocitů a pocitových reakcí, jaké měli naši předci.

Tvoříme vždy zevnitř ven. To platí pro komunikaci, pro vztahy, pro naslouchání i pro vše ostatní.

Komunikace začíná uvnitř nás. S ostatními mluvíme tak, jak mluvíme sami se sebou. Ten způsob jsme zdědili po rodičích. Mluvíme k sobě tak, jak k nám v dětství mluvili rodiče. Většinou tak s námi mluví doteď. Ale my s nimi také. Pokud si to dovolíme, tak nahlas a pokud ne, tak mlčky, v myšlenkách.

Jak jsme k sobě laskaví, když něco nezvládáme nebo děláme chyby? Kritizujeme se a nadáváme si? Máme pochopení pro svou nedokonalost a vážíme si sebe i s ní? Umíme se pochválit, když se nám něco povede? Nebo je to samozřejmost a mohlo to být lepší?

Také uši, sluch a naslouchání se účastní komunikace. Jsou její důležitou součástí, bez které to celé nefunguje. Bez schopnosti doopravdy naslouchat, si každý jen meleme svou. Schází nám schopnost zamyslet se nad tím, co říká druhý. Výsledkem je to, že se nikdy na ničem nedomluvíme. Proces naslouchání začíná opět uvnitř nás. Jen do té míry, do jaké umíme naslouchat sami sobě, pak umíme doopravdy naslouchat ostatním. 

Jak spolu souvisí komunikace a sebepřijetí? A jaký dopad mají na naše vztahy?

Pokud mluvíme jen o části toho, o čem přemýšlíme, pak je to pro nás zpráva, že jen tuto část sebe přijímáme. O tom, co u sebe nepřijímáme, za co se stydíme nebo obviňujeme, o tom nemluvíme. Když si toto uvědomíme, můžeme to využít ve svůj prospěch, k lepšímu pochopení sebe, své komunikace, svého tvoření vztahů a života. 

Jakou část sebe nepřijímáme, o čem nám nejde mluvit a proč? Nepřijetí má své důsledky. Neumíme-li přijmout sebe takové, jací jsme, pak neumíme přijmout ani partnera takového, jaký je on. Tvoření dlouhodobých harmonických vztahů je bez sebepřijetí těžké, ne-li nemožné. 

Všichni k životu potřebujeme určitou míru přijetí, a když ho v sobě nemáme, tak se honíme se za jeho získáním z venku. Třeba tak, že střídáme partnery v marné snaze získat od nich přijetí alespoň na chvíli, když to se sebou a s dlouhodobým partnerem neumíme.

Abychom uměli sdílet s ostatními své sny, touhy, potřeby, názory, pocity a emoce, nesmíme se za ně stydět a odsuzovat.

Míra schopnosti mluvit pravdivě o tom, co si myslíme a cítíme, nám ukazuje, jak na tom se sebepřijetím doopravdy jsme. Když se navenek usmíváme a mluvíme o porozumění, ale uvnitř cítíme bolest a hněv, pak je to pro nás zpráva, že nejsme pro sebe přijatelní takoví, jací jsme. 

Potom nemluvíme pravdivě o tom, co se v nás odehrává. Potlačujeme se a mlčíme nebo mlžíme. Ruku v ruce s tím jde neschopnost ptát se druhých přímo na to, co nás zajímá. Vytváříme tak prostor pro spoustu domněnek a nedorozumění.

Když se nepřijímáme, tak si nedovolíme pravdivě projevit své emoce, protože v našich představách bychom byli nepřijatelní. Pak také ostatní odsoudíme, za jejich projevy emocí, protože svoji představu o nepřijatelnosti si na ně projektujeme. Vznikají tak nepříjemné pocity, potlačování a zmatky. Vytvoříme pokroucenou, zamlženou a nemocnou komunikaci, ve které se nakonec nikdo nevyzná a nikomu v ní není dobře. 

Pokud chceme svoji komunikaci uzdravit, pak ji potřebujeme prozkoumat a zajímat se o to, proč komunikujeme právě takto. 

Lék pro naši komunikaci je upřímný zájem o to, proč se naše pocity neshodují s našimi slovy. Kterými pocity to děláme, že nemůžeme mluvit upřímně o tom, co cítíme? Proč jsme v dětství nemohli mluvit? O čem rodiče nemluvili a proč? Čím si blokujeme schopnost spojovat svá slova, se svými pocity? Proč věci děláme a říkáme právě takhle? Co při tom cítíme a co si myslíme? A proč zrovna toto?

Všechny tyto otázky nás vedou k pochopení, že celá naše komunikace stojí na představách, které jsme zdědili. Jsou to představy, které, když prokoukneme a pochopíme, tak nám půjde je přijmout. Tím přijetím nad námi ztratí moc.

Základem pro nalezení odpovědí je vnímání vlastního rozpoložení, uvědomování si našich vlastních pocitů a potřeb. Zásadní význam v tomto zkoumání má naše představa o naší vlastní hodnotě v interakci s ostatními. Jak se cítíme důležití a cenní? Jakou důležitost a hodnotu mají touhy, sny, potřeby, pocity, názory a emoce naše a druhých? Stojíme si rovnocenně?

Chce to odvahu podívat se dovnitř sebe, být k sobě upřímní a zkoumat své pocity, názory, představy, potřeby, přesvědčení a způsoby. Ale stojí to za to. Prozkoumat svůj vnitřní svět pocitů a představ (o sobě a své ceně) je první krok k jeho uzdravení. Chceme-li dojít k sebepřijetí a k lásce, tak se bez tohoto kroku neobejdeme.

Druhý krok je vytvořit pro to, co jsme uvnitř sebe objevili laskavý prostor. Pak máme schopnost sdělovat své pocity, potřeby názory a emoce bez vyčítání, obviňování, hodnocení, strachu, studu a tudíž nekonfliktně. Teprve pak jsme připraveni poskytnout stejný prostor druhým.

Laskavý prostor pro sebe a pro druhé vytvoříme vždy, když stejně jako svůj svět zkoumáme světy ostatních a propojíme je. Propojíme to, jak se cítíme my a druzí, co potřebujeme my a co druzí, jaké jsou naše motivy a jejich, co neumíme my a co oni, jaké děláme chyby my a jaké oni. 

Ono propojování pocitových světů v nás vytváří prostor pochopení pro naše chyby a nedokonalosti. Když toto pochopení cítíme skutečně hluboko ve svých pocitech, pak není selektivní. Máme ho nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Stáváme se laskavými a nezbývá zde už prostor pro kritiku a odsuzování. Když se nám pak laskavost a pochopení vrací od okolí, je to nejen velice příjemné, ale také je to zpráva, že se v dané oblasti přijímáme se svými klady i zápory.

Naše komunikace je přesně taková, jaké pocity máme v sobě.

Komunikace je mocná síla, kterou můžeme tvořit laskavý prostor pro vzájemné pochopení, respekt a spolupráci. Nebo také drsný prostor kritiky, odsuzování, despektu, ponižování a agresivity.

Pokud chceme mít v komunikaci laskavost a respekt, musíme mít tyto pocity v sobě a do své komunikace je sami dát. Pokud v sobě máme pocity despektu a souzení, pak je dáváme do své komunikace a to i když nechceme.

Konflikty v komunikaci vytváříme vždy, když vyčítáme, odsuzujeme, kritizujeme, ponižujeme, moralizujeme, poučujeme a hodnotíme. Ať sebe nebo ostatní. V jádru takové komunikace je vždy boj o vlastní cenu, kterou v dané chvíli neumíme vidět a chceme ji potvrdit nebo získat od ostatních.

Sexualita je důležitou součástí naší komunikace.

Speciální způsob komunikace je milostný akt. Sexuální komunikace vždy odpovídá tomu, jak spolu komunikují partneři v ostatních oblastech soužití. Ukazuje, jaký vztah spolu partneři vytvářejí. Náš milostný život nám prozradí, jak na tom ve vztahu doopravdy jsme.

 

Poznámka: Článek jsem napsala, jako návod pro kurzisty a klienty, kteří na sobě dlouhodobě pracují. Obsahuje principy tvoření našim klientům známé. I tak je vhodný pro všechny ty, kteří se rozhodli vzít svůj život do vlastních rukou, věnovat svůj čas a energii pochopení toho, jak si vytvořit realitu, po jaké touží. Protože je to velká věc změnit svůj život, tak návod jak na to může vypadat po prvním přečtení složitě. Ale když si za jeho pochopením půjdete, uvidíte, že to jde a jste schopní objevit úžasné věci pro svůj život.