Principy komunikace I

Komunikujeme svými pocity – slova nejsou to hlavní

Setkáváme se spolu a komunikujeme na mnohem hlubších úrovních, než si běžně uvědomujeme. Naše setkání probíhají už v rovinách pocitů. Tam komunikujeme přímo, beze slov, je to ta nejhlubší komunikace v celém vesmíru. Se schopností vnímat si navzájem své pocity se rodíme, takže ji máme všichni úplně přirozeně k dispozici.

Ještě dřív, než se naučíme mluvit, komunikujeme pocitově. A to nejen výrazem tváře, smíchem, pláčem, tónem hlasu nebo držením těla. Své pocity si načítáme také přímo z našeho podvědomí. Běžně se nám stává, že přijdeme do místnosti plné lidí a hned cítíme, jaká je tam nálada, atmosféra, jaké energie.

Naše pocity jsou energií s určitou vlnovou délkou.

Naše pocity jsou naše energie. Dá se říct, že co pocit, to energie s jinou kvalitou, s jinou vlnovou délkou. Energie radosti je jiná, než energie smutku, vzteku nebo strachu. Někdy dokonce přímo říkáme, že jsme s někým naladěni na stejnou vlnu.

Energie našich pocitů nezůstává jen uvnitř nás. Vyzařuje ven z našeho nitra přes hranice našeho těla. Dělá to nezávisle na naší vůli. Naše komunikace s druhými je jako kola na vodě, která se šíří z našeho středu do okolí.

Tuto energii umí zachytit lidé, zvířata i rostliny, aniž bychom promluvili. Naše pocitové energie se spolu setkávají, naše pocity vzájemně interagují a my tak komunikujeme beze slov. Náš vnitřní svět přímo promlouvá s vnitřními světy ostatních.

Naši komunikaci rozum neovládá.

Mnoho lidí si myslí, že komunikaci řídí rozum. Často vidím, jak se o to rozum upřímně snaží. Jak my se snažíme komunikovat rozumně. Ale jak se nám to daří ve chvíli, kdy nám někdo říká věci, které se nám nelíbí, se kterými nesouhlasíme, na které máme diametrálně odlišný názor? A jak nám to jde, když nás někdo kritizuje nebo odsuzuje?

Jak reagujeme?

Mlčíme a myslíme si svoje? Cítíme se zranění, vnitřně bojujeme, ale neřekneme, co se v nás děje?

Řekneme svůj názor, i když je jiný? A když ano, jakým způsobem? Mluvíme bázlivě? Konfrontačně? Dotčeně? Klidně? Věcně? S oceněním? S respektem k sobě i druhým?

Možná, že jednou svůj názor projevíme a jindy ne. A podle čeho se rozhodujeme, kdy ano a kdy ne?

Co nebo kdo rozhoduje o tom, jak zareagujeme?

Hlavní roli ve způsobu naší komunikace hraje naše schopnost cítit se rovnocenně.

Jak zareagujeme, určí naše pocity, emoce, schopnosti, zkušenosti a naše dosavadní prožitky. Ale úplně zásadně a nejvíc o naší komunikaci rozhoduje to, jestli v dané konkrétní situaci máme pocit vlastní hodnoty, jestli jsme sami pro sebe rovnocenní v interakci s ostatními.

Jeden příklad ze života.

Koupíme si novou vázu, která se nám líbí. S nadšením ji postavíme doprostřed stolu a kocháme se tím hezkým pohledem. Partner se na ní podívá a řekne: „To se ti opravdu líbí?“

My odpovíme: „ Ano, líbí.“ Usmíváme se a užíváme si pocity radosti z vázy.

Partner zareaguje: „Fakt se ti líbí? Vždyť je to kýč nejhrubšího kalibru!“

Jak zareagujeme teď?

S pocitem rovnocennosti se cítíme skvěle, ať ostatní říkají cokoliv.

Když uvnitř sebe máme pocit vlastní hodnoty, bez ohledu na cokoliv, pak je pro nás v pořádku, že máme s partnerem jiný vkus a jinou představu o kýči. Oceňujeme svůj vkus, své vnímání krásna. Nic na tom nemění fakt, že partner to vidí jinak. Pak se stále radujeme z vázy. To, že se váza partnerovi nelíbí a že ji označil za kýč nejhrubšího kalibru, s naší radostí vůbec nezamává.

Pokud uvnitř, doopravdy máme pocit vlastní hodnoty, projektujeme ho úplně přirozeně na partnera. Pak je pro nás cenný také on i s jeho vkusem a jeho vnímáním krásna.

Cítíme se stále dobře, usmíváme se, užíváme si radost a při tom se zajímáme o pohled partnera: „ Vidíš, to mě nenapadlo, že ti bude připadat jako kýč. Já mám o kýči úplně  jinou představu. Hodně se ti nelíbí? Je ti nepříjemné se na ni koukat? No, můžu si ji dát i jinam, kde nebude dominantou celé místnosti. Radovat se z ní budu stejně. Mně se prostě líbí. Zároveň je pro mě důležité, abychom se doma cítili příjemně oba.“

 S pocitem méněcennosti vnímáme snadno jiný názor jako projev neúcty.

Pokud uvnitř sebe ale pocit vlastní hodnoty nemáme, pak se cítíme slovy partnera ohrožení na sebehodnotě a zranění na své ceně. Nepřipadá nám, že by vyjadřoval jen svůj názor a svůj vkus. Jsme přesvědčení, že kritizuje náš vkus i nás. Nedoceňuje naše vnímání krásna a tím pádem ani nás. Pak máme tři možnosti.

Mlčíme, ale naše pocity mluví. A někdy pěkně nahlas.

První možnost je, že se stáhneme a mlčíme. Neřekneme, co se v nás děje. Chceme se vyhnout konfliktu, ale partner stejně pozná, co se v nás děje. Naše pocity nevole, zklamání a křivdy se z našeho nitra šíří, jako kola na vodě a partner je vnímá. 

Ukřivděně a skrytě uvnitř svých myšlenek partnera zkritizujeme, za to, že nás kritizuje. Myslíme si o něm, že se chová nehezky a necitlivě. Případně, že je to hulvát, který sám nemá vkus. A myslíme si, že jsme lepší, protože my, na rozdíl od něj, máme takt a nic takového mu neříkáme.

Myslíme si, že nekritizujeme, když neříkáme věci nahlas. Tak to je veliký omyl! Pocity a myšlenky se počítají, stejně jako slova, mají stejnou váhu a především stejný účinek! Vytvoříme konflikt, kterému jsme se chtěli vyhnout.

Jdeme do otevřeného konfliktu podle hesla, že nejlepší obrana je útok.

Druhá možnost je, že řekneme pěkně nahlas od plic, co se v nás děje, jak se cítíme a co si myslíme. Zkritizujeme partnera za jeho necitlivost, za jeho chování, za jeho kritiku. Vyčteme mu jeho způsob vyjadřování. Cítíme se zranění na ceně a bojujeme o její získání od partnera stůj co stůj.

Snažíme se donutit partnera, aby si uvědomil a uznal, jak hanebně se zachoval, když kritizoval náš vkus. Bojujeme tím, že stále dokola omíláme, jak nás to zranilo a výčitkami se snažíme přivést ho k …. K čemu vlastně? 

K tomu, aby nám dal pocit, že jsme cenní a naše názory jsou úžasné. Máme dojem, že kritikou našeho vkusu nám vzal naši (sebe)hodnotu. Ještě nechápeme, že takto z venku nelze hodnotu ani vzít ani dát. Že partner nám hodnotu nevzal, ani nám ji vzít nemohl. To my určujeme cenu všeho ve svém životě, včetně hodnoty sebe.

Ještě nevidíme, že sami jsme se začali cítit bezcenní, když on označil námi vybranou vázu jako nevkusnou. A už vůbec si nevšimneme, že se chováme stejně jako partner, když ho kritizujeme za jeho způsob vyjadřování nebo za jeho kritičnost. Že ho svým, stále dokola opakovaným, vyčítáním zraňujeme stejně, jako se cítíme sami zranění.

Neumíme-li se vidět, jako cenné bytosti, pak tvoříme konfliktní a bojovnou komunikaci. Přestože toužíme po opaku, po laskavosti a pochopení. 

Neuvědomujeme si, že tím popíráme základní princip tvoření, když chceme, aby nás parter ocenil, ve chvíli, kdy sami nevidíme cenu ani jednoho z nás. Ten princip je jednoduchý: Tvoříme svými pocity! Tvoříme zevnitř ven! Jen to, co sami umíme mít, jen to umíme dát a jen to se nám vrací jako bumerang.

V praxi to znamená, že svým pocitem “jsme cenní takoví, jací jsme” způsobíme, že ostatní nás také oceňují. Svůj pocit ceny pak projektujeme na ostatní a tak i oni pro nás mají cenu takoví, jací jsou. Vytvoříme svět, ve kterém jsou cenné všechny bytosti, aniž by musely plnit cokoli. S pocitem bezcennosti vytvoříme svět, ve kterém nemá cenu nikdo, ani my ani ostatní.

Potom, ať bojujeme, jak bojujeme, nikdy nevyhrajeme a cenu nezískáme. Bojem jsme zaslepeni a nemáme schopnost vidět hodnotu kohokoliv. Když totiž svoji cenu vidíme, tak nevznikne žádný boj, není pro něj důvod. Prostě a jednoduše ji uvnitř cítíme.

Na půli cesty.

Třetí možnost je, že už si uvědomujeme, že uvnitř emočně reagujeme na základě svého pocitu vlastní nedostatečnosti, když partner nechválí náš vkus.

V určité fázi už víme, že jenom díky naší představě o vlastní bezcennosti se cítíme nepříjemně. Uvědomujeme si, že své pocity neceny si projektujeme do chování partnera a pak komunikaci vnímáme jako zraňující.

Pak nemáme problém říct: “Nechci ti brát právo na tvůj vkus ani na tvůj způsob vyjadřování. Vím, že já chci mít také právo vidět a říkat věci po svém. Ani mně by se nelíbilo, kdybys mi ho chtěl brát. A přestože vím, že je to o mé méněcennosti, tak způsob, jakým se vyjadřuješ, je pro mě zraňující.

 Vyjadřujme své pocity autenticky!

Ohromně důležité je, aby naše slova pravdivě odrážela naše pocity! Pokud tomu tak není, tak nám nebudou sebemoudřejší a sebekrásnější slova, která rozumem vymyslíme, nic platná. Pokud uvnitř zuříme nebo pláčeme, ale navenek se usmíváme a snažíme se být klidní a laskaví, stejně vytvoříme konflikt, protože ostatní zareagují na naše opravdové pocity, na energie šířící se z našeho středu, jako ona kola na vodě.

Pokud svá slova opravdu hluboko uvnitř sebe cítíme, pak vytvoříme v komunikaci laskavý prostor, ve kterém bude dobře nám i ostatním. Nevznikne žádný boj o vlastní hodnotu ani na jedné straně. Vytvoříme prostor pochopení, přestože naše názory, myšlenky, pocity, vkus i potřeby budou naprosto odlišné.

Pokud v pocitech obviňujeme, pak budou druzí reagovat na obvinění, každý opět podle své přirozenosti. Někdo se stáhne, někdo vyrazí do útoku a jiný se ukřivdí. Ten, kdo se ale cení, ten se obvinit nenechá a bude se zajímat, co nás to bere.

Přesto, nebo právě proto, má veliký smysl všímat si svých pocitů a mluvit o nich. Je to skvělý začátek nového způsobu komunikování. 

Tím, že mluvíme o svých pocitech a emocích, jim dáváme cenu. Jsou pro nás důležité. My jsme pro sebe důležití, protože je pro nás důležité to, co cítíme. Jedině pak mohou být naše názory, pocity a emoce cenné i pro ostatní, když jsme schopni je vnímat a cenit si my sami.

Zároveň si vždy důsledně potřebujeme ohlídat, abychom stejné právo dali ostatním. Abychom měli stejné pochopení pro jejich pocity a emoce, jako pro svoje. Abychom je nesoudili, když vyjadřují nahlas to, co se v nich děje. Tím už tvoříme prostor pro laskavou komunikaci v našich životech. 

 

Poznámka: Článek jsem napsala, jako návod pro kurzisty a klienty, kteří na sobě dlouhodobě pracují. Obsahuje principy tvoření našim klientům známé. I tak je vhodný pro všechny ty, kteří se rozhodli vzít svůj život do vlastních rukou, věnovat svůj čas a energii  pochopení toho, jak si vytvořit realitu, po jaké touží. Protože je to velká věc změnit svůj život, tak návod jak na to, může vypadat po prvním přečtení složitě. Ale když si za jeho pochopením půjdete, uvidíte, že to lze a jste schopní objevit úžasné věci pro svůj život.