KRČNÍ ČAKRA

DUCHOVNÍ ASPEKT SEBEVYJÁDŘENÍ

Krční čakra je něco jiného, než čakry nad ní a čakry pod ní. Je to jakýsi rezonanční bod v těle, ke kterému jsou všechny čakry nějak vztaženy. Nahoře nad krční čakrou jsou čakry inspirace a dole pod ní jsou čakry realizace. Pátá čakra je křižovatkou. Sebevyjádření je proto něco mnohem víc, než si běžně uvědomujeme.

Pátou čakru lze přirovnat k hudebnímu nástroji, třeba k houslím. Inspirace, hudebník řídí pohyb smyčce a pohyb ruky na strunách a struny vyjadřují spodní čtyři čakry a nástroj jako celek naši osobnost. A když se hraje, je to o spolupráci všeho, hudebníka, naladění jednotlivých strun a zvuku celého nástroje. Může být mnoho způsobů, jak výsledný efekt hraného umocnit, nebo pokazit.

• problémy s intuicí – můžeme být výborný nástroj i virtuos, ale můžeme hrát nezajímavý kousek, intuice chce pro nás nezajímavé, nebo také nemusíme housle ovládat, neumíme na ně hrát, intuice neumí práci s nástrojem s námi, tak nezníme. Můžeme být výborným nástrojem a nic zajímavého se nestane.
• problémy se spodními čakrami – každá čakra jedna struna. Nástroj může být rozladěn, neladí-li jediná struna, je téměř nemožné zahrát na housle něco hezkého.
• problémy s osobností, jako celkem – nástroj, osobnost člověka zkrátka nemá ty správné proporce a tudíž nezní hezky.

A vše se může všelijak kombinovat. Výborný virtuos, skvělá intuice, která umí tělo řídit, zahraje i na špatné housle skvělý kousek a může zahrát skvělou hudbu i s nástrojem rozladěným, umí to. A obráceně, špatná intuice, intuice, která neumí ovládat tělo, nerozumí jeho potřebám a zákonům, jakými se zde řídí, na skvělý nástroj nezahraje nic krásného, nic inspirativního.

Tak toto je sebevyjádření, musíme zapojit vše, co jsme, abychom se mohli vyjádřit, komunikace nejsou jen slova, za slovy je všechno to, co jsme.

Lidé mají mylnou představu o tom, co jsme a jak fungujeme. Myslím, že tento problém je moc hezky vyjádřen tarotovou kartou Kompromis. Cituji:

„Na dvorech starého Japonska bývali služebníci často vybíráni z vrstvy méně významných zločinců, kteří byli vykastrovaní. Protože byli důvěrně obeznámeni s životem dvora, často se ocitali ve středu politických a společenských intrik a za oponou těchto scén měli velkou moc.“

Jak vlastně funguje vědomí? Kdo je pán a kdo sluha? Pán je náš rozum, všichni se přece rozhodujeme rozumově a sluha je pocit. Ale kdo vlastně určí, jak budeme jednat, pán, anebo sluha? Kdo má skutečnou moc v rukou? Máme-li pocit strachu, pán, rozum jedná ustrašeně. Jsme-li zamilovaní, rozum jedná zamilovaně, nenávidíme-li, rozumem vyjadřujeme nenávist. Sluha pocit určí a pán rozum jej slepě následuje. Jen abyste věděli, když mluvíte rozumně, co je vše ve hře a jak to celé je. Naše rozumové jednání řídí pocity v našich čakrách a intuice.

Rozum – pán takto nad pocity žádnou moc nemá a nikdy neměl, i když si to často myslí. Rozum je v jednání a komunikaci slepý následovník sluhů – pocitů. A přesto můžeme rozumem pocity měnit. Jak? Poručit jim nesmíme, tím bychom vyvolali vnitřní boj, vnitřní konfrontaci a ta by pak byla vyjádřena v událostech našeho života. Ale můžeme své pocity pochopit, můžeme pochopit mechanismy toho, jak a proč v nás vznikají a jak fungují. A toto pochopení vede k jejich změně jakoby mimochodem. Toto pochopení může vést ke změně naladění člověka, naladění nástroje, toto pochopení může vést ke změně osobnosti, ke změně života. Jediné skutečné změně, kterou můžeme učinit ve svých životech.

Takže, v komunikaci vyjadřujeme všechno, co jsme a komunikace se účastní všechny čakry, celá osobnost člověka. V komunikaci, jen v ní můžeme sami sebe vidět, kdo jsme a jedině v komunikaci toto můžeme zhodnotit.

Komunikace se účastní i šestá a sedmá čakra. A když své pocity, když svou komunikaci, když sebe sama díky komunikaci pochopíte a vyčistíte od základní pocitové destrukce, můžete intuici uslyšet přímo ve své komunikaci.

Někdy se mi stává, že něco říkám, něco vysvětluji a najednou si uvědomím, že vlastně vůbec nevím, jak věta kterou jsem začal, skončí a kam sdělované směřuje. Něco ve mně jakoby mluvilo skrze mě a já jsem sám zvědavý, jak to bude pokračovat, protože to nevím. A někdy takto řeknu něco, co si pak musím napsat, jak se mi to líbí, ale nemyslím, že bych to vymyslel, jakoby se to při mluvení vymyslí samo. Je to přímé vyjádření inspirace, přímé vyjádření vědomí.

SMYSLOVÁ FUNKCE – SLUCH

Takže k tomu, abychom vůbec chápali, kdo jsme, musíme hrát a musíme mluvit. Je to způsob, jak sama sebe vyjádřit v tomto světě. A máme uši, ty musíme používat, aby nám komunikace fungovala. Umět slyšet svoje falešné a krásné tóny, to je umění, umět poslouchat a zahrát duet, nebo zahrát ve větší skupině nemůžeme, pokud pozorně neposloucháme sebe a druhé.

Můžeme být skvělý sólový nástroj, můžeme chtít vést orchestr, musíme na to mít, musíme perfektně znít a umět hrát, a musíme umět stále pozorně poslouchat ty druhé. Chceme-li hrát duet, tvořit v páru, musíme stále dobře poslouchat sebe, zda jsme správně naladěni, a to jak hrajeme a musíme dobře poslouchat i druhý nástroj. Můžeme i svoje struny naladit tak, abychom spolu, v duetu zněli. Na to vše máme sluch. Toto je možné jen díky komunikaci.

A vytváříme hudbu – prožitky. Hudba může být zážitkem, ale i utrpením. Muzikanti vědí, jaká radost je hrát ve skupině, v orchestru. Musíme hrát, mluvit, abychom upoutali pozornost druhých, abychom je oslovili, inspirovali, abychom jim mohli udělat radost svým projevem. Abychom se projevili.

Slovy, zvukem vyjadřujeme fakta a postoje a v komunikaci vyjadřujeme své pocity, vyjadřujeme, co jsme a jak jsme. To vše je obsaženo v intonaci, zabarvení a rytmu hlasu. Třeba, někdo má hlas autoritativní, někdo bázlivý, někdy máme hlas vzrušený, jindy podrážděný, někdy náš hlas vyjadřuje zájem a jindy nezájem. Pocity nevyjadřují jen slova sama, ale jejich zabarvení intonace a rytmus. To vše vyjadřuje, co je za slovy, nás samé. Při komunikaci se vyjadřujeme celým svým tělem, jeho držením, gestikulací a pohledem.

JAK VLASTNĚ FUNGUJE KOMUNIKACE

Předně, komunikace funguje úplně jinak, než si myslíme. Platí zde základní duchovní zákon, který běžně v této společnosti neuvědomujeme. Obsah sdělovaného v komunikaci je především pocitový, cca 85% a 15% faktografický. Skrze zvuky a slova si sdělujeme z 15% fakta a z 85% pocity, které k těmto faktům vážeme. Takže:

Někdo nám něco řekne, my si do toho, co nám řekl, vložíme svůj vlastní pocit a na ten pocit pak i zareagujeme.

Dám vám příklad. Někdo vám řekne, jak jste hrozní. Někteří z vás si do toho, co bylo o vás řečeno, vloží pocit, „to je ponižující, to mně ponižuje“. Ale pochopte to, ten pocit jste si tam svobodně vložili sami. Nikdo vás nenutil si jej tam vkládat. A pak na tento svůj pocit, který ve vás řeč toho druhého vyvolala i zareagujete.

V komunikaci nereagujeme na to, co nám druzí sdělili, ale především na svoje pocity, které jsme si do sděleného sami vložili.

Ten co o nás řekl, že jsme hrozní, mohl toto říct s velmi obviňujícím pocitem, anebo s pocitem, že i přesto nás chápe a nesoudí. Nebo s pocitem, že jsme mu ublížili tím, jak hrozní jsme. Ten pocit často není vyjádřen slovně, faktograficky, ale v intonaci a zabarvení hlasu. A my máme stále na výběr, co si do sdělení vložíme, jaký svůj vlastní pocit.

• pro mnoho z nás je neodolatelné do obvinění vložit vlastní pocity viny, pocity, že jsme špatní, když ne podle představ a pak musíme obvykle bojovat. Nechceme být ti špatní v očích druhých. Taktiky boje bývají různé. Mlčíme, cítíme se vinni, ale stejně nám ten, co nám to říká, vadí a téměř vždy jej v pocitech obviníme. Anebo sami otevřeně obviníme zpět.
• jiní zase neodolají a vloží si do řečeného ponížení a s pocitem “ponižuje mně tím, co říká“, promítnutým do řečeného vyrazí do boje. A snaží se druhému vysvětlit, že to co říká, není pravda. Bojujeme s vlastním pocitem ponížení promítnutým do slov a pocitů druhého.
• ti, co mají porozumění pro sebe a porozumění pro druhé, ti, co se nesoudí, ti si do řečeného vloží, jak jinak, „porozumění“. Ti jsou obvykle svobodní. Nevadí jim, co bylo řečeno, nesoudí se, mají pro sebe porozumění, odsuzovaní si do ničeho nevkládají, pak nemají s čím bojovat. Druhé vyslechnou a zamyslí se, je-li to na omluvu, omluví se bez pocitu studu, anebo viny. Dojdou-li k závěru, že obvinění je nesmyslné, snaží se o porozumění druhého, mají porozumění pro sebe, tak jej hledají i v těch druhých. Diskutují, nerozumí-li obvinění, chtějí druhého také chápat. Ale neposlouchá-li je druhý a jen vytrvale trvá na svém odsudku, nebojují. Nechají jemu jeho názor, svůj si nenechají vzít a situace jako taková jim nevadí. Neodsuzují se, neumí si do toho, co říkají druzí vložit pocit odsouzení. Nemají s čím bojovat. Jsou svobodní a svobodu umí dát.

A všimněte si, vzteklí lidé jsou vzteklí víceméně na všechny, na některé otevřeně a na ty, kterých se bojí stranou, nebo dovnitř. Je to o jejich pocitovém naladění, o tom, jaké pocity si do řečeného vloží.

A zase laskaví a láskyplní lidé jsou takoví zase více méně na všechny. Je velmi těžké je dovést ke konfliktu, k agresi.

Všichni si svoje pocitové naladění, pocitovou schopnost reagovat promítáme do toho, co nám řekli druzí. A pokud naše pocitové reakce obsahují destrukci, promítáme si svoji destrukci do druhých, máme pocit, že destruktivní jsou oni. Ale pokud se nám bez destrukce nedaří domluvit, je to naše destrukce a obviňovat ty druhé je nesmysl. MY SE NEUMÍME DOMLUVIT. My si neustále do toho, co druzí říkají, neustále promítáme chybná pocitová východiska.

Komunikace je o našem pocitovém nastavení a naše pocitové nastavení je naší karmou. Bylo do nás vloženo rodiči při početí, pak nás je rodiče v dětství vlastním příkladem naučili používat. Zároveň jsme si pro své pocitové naladění přišli z titulu našeho pocitového nastavení v předcházející existenci. Smrt rozvoj vědomí nepřeruší. Vědomí v následujících existencích vždy navazuje na dosažené uvědomění v existenci předcházející.

VZTAŽENÍ SE

Jen jak se pocitově vztahujeme k sobě, jen tak se umíme vztáhnout k druhým. Obviňujeme-li se, pak si vytrvale do toho, co nám druzí říkají o nás, vkládáme obvinění a pak s tímto obviněním i bojujeme. Naše vztažení se k druhým je jen projekce našeho vztažení se k sobě do jednání druhých směrem k nám. Jsme-li k sobě tvrdí, kritičtí, stydíme-li se za sebe, hodnotíme-li se nízko, stále si toto promítáme do toho, co nám druzí říkají a na to pak reagujeme a s tím bojujeme. Ale je to jen boj se sebou samým a nikdo to nechápe.

Jako civilizace jsme ztratili díky neznalosti toho způsobu funkce vědomí, schopnost sebereflexe. Schopnost vnímat a učit se, kdo vlastně jsme, abychom když toto díky správně chápané komunikaci pochopíme, mohli dělat změny sebe sama. Hledejte pochopení toho, jaké pocity ve vás slova druhých vyvolávají a proč. A pochopíte své pocitové vybavení, naladění a budete jej moci měnit, pokud pochopení bude dostatečně hluboké. Budete schopni dělat jediné skutečné změny ve svých životech.

SCHOPNOST PŘIJMOUT ZMĚNU

Opravdová změna našich životů je vlastně velmi těžká. Aby byla možná, musíme něco, ze svého pocitového nastavení pochopit dostatečně hodně, abychom to mohli změnit. Musíme měnit sebe, nesmíme chtít měnit ty druhé. Ale naše změna sebe zdánlivě a často i skutečně změnu druhých způsobí.

Pokud se nízko hodnotím, a druhé pak jen obviňuji, pak mám pocit, že je okolo mě jen parta pitomců, kteří jen těžce zkouší můj život.

Ale změňte své pocitové nastavení na „laskavý s porozuměním“. A ta parta pitomců se vám rázem změní na skupinu docela příjemných lidí, kteří sice nejsou dokonalí, ostatně, stejně, jako vy, ale vy jim rozumíte a tak s nimi umíte vyjít, nemáte potřebu je stále soudit. Umíte je najednou vidět mnohem lepší, protože jako lepšího vidíte sama sebe a tento pocitový postoj pak na druhé projektujete.

Sám jsem si takovou změnou prošel. Měl jsem velmi nízké sebehodnocení, hodně jsem se soudil a tak jsem své kamarády a děvčata soudil stejně nízko a viděl jsem na nich především jejich chyby. Pořád jsem si říkal, „proč právě já mám okolo sebe takové exoty“? Ale byla to jen moje projekce pocitů k sobě na ně.

A když jsem se změnil, když jsem našel mnohem lepší sebehodnocení a když jsem alespoň trochu zvládl svoji kritičnost k sobě, najednou mi připadalo, že se mí kamarádi a mé přítelkyně změnili. Přestal jsem svoji kritičnost k sobě projektovat na ně.

Nechtějte měnit druhé, žádná práva na to stejně nemáte a ani vám se nelíbí, když druzí chtějí měnit vás. Dělejte změny sebe a budete v šoku, jak hodně změnit lze. Ale musíte změnit postoj k tomu, co je komunikace, jinak se vám změny nebudou dařit.

Vidíte? Realita není realitou, ale naší představou o sobě promítanou do okolí. To, čemu říkáme realita je jen naše interpretace toho, co se okolo nás děje skrze naše pocity. Realitu změna pocitových postojů mění. Mění ji mnohem více, než si umíte představit.

Staré civilizace znalost toho měly. Proto změnu zařadily do páté čakry.

EMOCE ZNECHUCENÍ A SVOBODA

Jsme-li pocitově svobodní, znamená to, že jsme pocitově vybavení tak, že máme pocit, že „můžeme“. Pocit, že můžeme realizovat své plány a představy. Třeba Hanzelka a Zikmund měli v totalitním státě pocit, že mohou cestovat a nemusí být servilní k nastolené diktatuře. Měli pocit, že mohou a důsledkem toho byl pocit svobody. Všimněte si, pocit svobody je o vnějších podmínkách a o pocitové výbavě jedince.

A lidé, kteří pocit „mohu“ nemají, zažívají pocit „znechucení“. Docela obvyklé je toto schéma v partnerství. Partneři spolu začnou žít, mají děti a časem zjistí, že se jejich partner nechová podle jejich představ. Neumí se k partnerovi pocitově vztáhnout tak, aby jej dovedli k tomu, co oni sami od něj v partnerství chtějí, mají a aplikují pocit „nemohu“. A pak jsou partnerem znechucení, je to jejich pocit a ten si promítají do partnera. A tímto pocitovým schématem sami vztah vedou do hlubší a hlubší destrukce a neví o tom. Celý problém si promítají do toho druhého, partnera. Přitom je jejich.

Někdy se stane, že se partneři tímto způsobem dovedou do tak velké destrukce, že skončí v násilí. Oba partneři si neumí obhájit svoje představy o vztahu díky svému pocitovému naladění a skončí v trestání se navzájem. A když partnerovi, který je ve vztahu ponižován říkám, proč jste partnerovi neřekl, tak takový já nejsem, takto se ke mně chovat nemůžeš, máš právo žít si, jak ty chceš, ale já mám jiné představy, když budeš pokračovat, odejdu. Když se jich ptám, proč dotyčný neodešel a nenašel si svého prince, princeznu, se kterým by byl šťastný, obvykle mi tito lidé řeknou, že měli pocit, že nemohou. Ten pocit si promítali do okolností svého života a pak měli pocit znechucení. Je jejich, je to důsledek jejich pocitového nastavení a nikdo kromě nich samých za to nemůže a ony, nebo oni to neumí pochopit.

Při tomto pohledu na věc začneme chápat, jak „oběť“ musí s „tyranem“ velmi úzce pocitově spolupracovat. Z tohoto pohledu jsou oba stejní, oba destruktivní, každý jinak. Jeden partner pocit „jsem špatný“ projektuje především na sebe, a pak si nechá líbit násilí a ponižování a druhý partner pocit „jsem špatný“ především projektuje na toho druhého a má pocit, že je v právu. Ale ani jeden z partnerů není lepší, nebo horší. Oba používají stejnou projekci „jsem ten špatný“ ale každý jinak. Toto téma je společností zatím nepochopeno úplně a tak i řešení ponižování a násilí ve vztazích je v naší společnosti řešeno chybně.

Mnohdy takto ztratíme mnoho let, někdy celý život, v pocitu nemůžu a v následném obviňování se, nebo těch druhých, obvykle obojího. Ale proč? Tyto ženy a muži kdesi hluboko v sobě dobře vědí, že si vlastně nikoho lepšího najít neumí. Jsme schopní si najít jen partnery pocitově stejně naladěné, kteří to stejné vyjadřují protichůdně. Vzpomínáte? Druhá čakra.

A pocit „nemohu“, tak jako všechny pocity mohu promítat do všech možných aspektů svého života, třeba i do schopnosti vydělat dost peněz a podobně. Přitom v různých oblastech života můžeme mít pocit „mohu“ nastaven velmi rozdílně. Je mnoho lidí, kteří v oblasti majetkového zabezpečení žijí pocit „mohu“ velmi dobře a v partnerství jim vůbec nevzniká. Pak jsou tito lidé bohatí a sami.

Ale rozhlédněte se kolem sebe, kolik lidí žije šťastně, to vše jsou lidé, jejichž pocitová výbava vytváří převážně pocit „můžu“.

Pocitové schéma; „nemohu a kritizuji“, do nás vloží rodiče a omezováním v dětství anebo životem v omezeních nás tento pocit ještě naučí používat. A protože nad svými pocity nejsme zvyklí přemýšlet tak, jak zde bylo ukázáno, vůbec si toho nevšimneme, a tento pocit pro tvorbu vlastního života vytrvale používáme po celý svůj dospělý život. A vložíme jej do pocitové výbavy svých dětí a naučíme je zase my, svým vlastním příkladem, jak jej používat. A tak stále dokola, dokud nepochopíme komunikaci a skvělé možnosti sebereflexe a sebe pochopení, které nám komunikace skýtá. A dokud skrze pochopení vlastních pocitů nedovedeme sami sebe ke změně.

Jsme nástroj a muzikant zároveň a jen v komunikaci, při hraní, jsme schopní slyšet, jaký. A náš život je náš koncert.

Pokud máme nějaké problémy v páté čakře, pokud ji máme zablokovanou, nebo v oblasti páté čakry žijeme nějakou destrukci vyjádřenou až do nemoci, pak je to vlastně projekce celé osobnosti, schopnosti anebo neschopnosti její potřeby sladit a vyjádřit tak, aby v nás vznikala radost a pocity štěstí. Jedná se vlastně o projekce z bloků ostatních čaker do čakry páté.

V kurzech jsou kurzíci obvykle v páté čakře poprvé schopni vidět svoji karmu a zažijí obvykle velký šok, když zjistí, že jen prostě replikují své rodiče, že ve svých životech vlastně nikde nejsou vyjádřeni, jak si doposud mysleli. Poprvé vidí, že vše, co žijí je jen zkombinované vyjádření a replikace jejich rodičů a jejich životů, jejich příběhů.

A pokud kurzíci pochopí poselství páté čakry, mohou se poprvé opravdu zamýšlet, co by vlastně chtěli žít a jak, co by vlastně ve svých životech chtěli vyjádřit, jaké zkušenosti by si chtěli projít oni sami. A pokud rozumí poselství páté čakry, jsou už natolik schopní ovlivnit díky SEBEREFLEXI a jejímu pochopení svoji pocitovou výbavu tak, že se vydají do svého vlastního života a začnou být jeho vědomým pánem. Postupně, nejdříve jen trochu a pak, pracují-li na svém pochopení sebe sama dál, pak si mohou zvolit i úplně jiný život, než jaký jim byl určen karmou.

SEBEREFLEXE je jediný skutečný nástroj, který nám dá svobodu a který umožní změnu sebe sama. A sebereflexe jsme schopni především díky a v komunikaci.

A díky práci kurzistů ročníku 2011/2012, díky jejich sebereflexi a zkušeností s ní i tento text vznikl v této podobě. Kurzisté díky svému pochopení sebe, mohli být jeho spolutvůrci a za to jím tímto děkuji.

Pavel Polok a kurzíci V Litomyšli, 30. března 2012