Ve vztazích s rodiči můžeme být svobodní a šťastní.

Velmi často řeším ve své praxi problémy ve vztazích rodič dítě. Mnoho lidí ve svých třiceti, čtyřiceti, nebo padesáti letech má pocit, že se k nim rodiče chovali, často chovají nějak nepřijatelně, nesprávně, nehezky. Tito lidé jsou díky tomu často dlouhodobě nešťastní, nespokojení a tak svůj vztah s rodiči potřebují řešit. Tito lidé mi říkají,

„táta, ten mne jen kritizoval a srážel, nevzpomínám si, že by mne pochválil“,
„máma, když nebylo po jejím dlouho obviňujícím způsobem mlčela, nebo obviňujícím způsobem křičela a nešlo jí nic vysvětlit“,
„vůbec jsem si nemohl zvolit koníčky, školu, musel jsem jít na“,
„celé dětství jsem musel hrát na klavír. Jak já to nenáviděl, ale nešlo s tím nic udělat, zachránila mne až vysoká škola“,
„vůbec nic jsem nesměla, bylo to hrozné“
„s tátou to nešlo, stačila maličkost a zmlátil nás a u toho na nás vztekle křičel a dodnes na mne, nyní na dospělou křičí“,
a mnoho dalšího.

Rozhodně tyto dnes již dospělé lidi, kteří jdou životem s pocitem, že nebyli přijímáni, respektování, ceněni, milováni chápu. Rodiče se k nim nechovali hezky, a dotyční mají pravdu. A mají pravdu, i když říkají,

„a nyní jsem si našla Vaška, a je přesně jako táta a nesnáším jej, protože mi jej připomíná“, nebo „a nyní žiji s Evou, a ta je stejně despotická, jako moje máma a jako s mámou s tím nejde nic dělat, nedá se jí nic říct“.

Tito lidé přijdou k nám do kanceláře, protože si se svými blízkými neví rady a jsou velmi nešťastní. Rozumíme jim, sami jsme takto nešťastní byly také. Vlastně si vůbec neumí představit, že by mohli vztah se svými rodiči změnit, protože nechápou, že příčina jejich vztahu není jen v rodičích, ale i v nich samých. A pak si tito lidé samozřejmě neumí představit, že by bylo možné změnit vztah se svými partnery, dětmi, protože i zde dělají stejnou chybu, nevidí, že vztah neurčují jen ti druzí, ale že jej určují i oni sami.

Tito lidé se ve svém životě ztratili, protože vlastně nechápou, co je to vztah a co je to láska.

Co tedy je vztah, a co je láska?
Co vlastně nechápeme?

Když se lidí ptám, ‘Co je láska?’, překvapivě mi nikdo neumí dát smysluplnou odpověď, nikdo.

Láska vzniká ve schopnosti vnímat souvislosti svého života tak, že mně nejde nic vnutit a ani vzít protože ani já nikomu nic nenutím a ani neberu. Vzniká ve vnímání druhých přes vnímání sebe a obráceně. Pak protože rozumím druhým i sobě, nejsem schopen soudit sebe a ani druhé. V tomto emoční prostoru nesouzení vzniká ten příjemný pocit hlubokého porozumění, pocit lásky, kde všichni mohou mít všechno.

Láska je respektující, svobodná, nikdy nikomu nic nebere a tak ji nejde nic vzít.

Je to krásné a nesrozumitelné, že? Zkusme to prakticky.

Všichni lidé, o kterých jsem psal výše, nejprve nespokojení se svými rodiči a pak partnery si nevšimli jedné věci. Jsou nespokojení s jednáním rodičů a partnerů, stejně tak, jako jsou partneři a rodiče nespokojení s nimi. Je pro ně velkým překvapením, když je na to upozorním. Když jim řeknu,

„všiml jsi si? Máš na rodiče naprosto stejný vztek, jako rodič na tebe, a kdyby sis to dovolil, možná by jsi na něj i stejně křičel“,

nebo,

„všiml jsi si, rodič po tobě chce, abys nebyl sám sebou, abys dělal to, co chce on, a ty? Nechceš ty náhodou, aby se zase rodič choval tak, jak chceš ty, aby rodič nebyl sám sebou?“

Toto, právě toto je ten jeden z kroků do lásky. Schopnost vnímat svoje jednání přes jednání druhého a obráceně. Ještě se mi nestalo, že by člověk, který ke mně přišel nereagoval na destrukci rodiče stejnou, nebo velmi podobnou emoční destrukcí vlastní. Odmítnutí dítěte rodičem může být třeba nadřazené, rodič snadno řekne,

„Podívej se, jak hrozně se chováš, co děláš, proč jsi to rozbil?, neučíš se, máš čtyřku, nechceš si uklidit, jsi stále na mobilu.“

Rodič odmítne, obviní, křičí, zmlátí dítě. A dítě? Pokud samo nemá pocity viny, vždy naprosto stejně obviní rodiče zpět, někdy vnitřně, někdy otevřeně. Když vnímáme láskou, vidíme, že se oba chovají stejně, oba odmítají, oba kritizují, oba mají pocit, že jsou v právu. Je úsměvné vidět tu situaci očima lásky.

Mnoho lidí se nyní zeptá, a kde je řešení? To si to mám nechat líbit? Nebo to se mám hádat?

Je to láska? Není, ani jedno řešení není láskou.

Řešení, které je láskou nelze vymyslet rozumem. Láska je pocit a ten rozumem nemůžeme vymyslet, ten prostě máme, anebo nemáme. Nemohu dát rodiči, který na mne s despektem křičí rozumově porozumění, to nejde, i když se o to mnoho lidí snaží.

Řešení je v našem vnitřním emočním světě, řešení si nosíme všichni v sobě, úplně všichni. A vysvětlím vám jej na příkladě.

Přišla ke mně jedna klientka která velmi bojovala se svým tátou a následně s muži svého života. Řekla mi,

„táta se doma hrozně vztekal, hrozně mne byl, ještě na střední škole mne za čtyřku zmlátil tak hodně, že jsem se týden nemohla posadit, tak mi mamka musela napsat omluvenku“.

Viděl jsem, jak táta uměl klientku, jako dítě, když donesla špatnou známku opravdu hluboce nenávidět a klientka? Mluvila o tátovi a jeho jednání s velkým despektem. Oba se ve svém vztahu chovali emočně stejně. Na zlobu táty reagovala klientka svoji zlobou. Všimnout si toho, otvírá dveře do lásky. Stále ještě odmítáme, zlobíme se, ale vidíme stejnost, propojili jsme. Udělali jsme první krok k porozumění a nesouzení.

Když jsme hledali řešení vztahu s tátou, vzpomněla si klientka ještě na jednu velkou křivdu a řekla mi,

„mne táta za čtyřky mlátil ještě na střední škole a mladší sestru za známky nemlátil nikdy“.

A bylo vidět, jak tento fakt ji vede do ještě většího odmítnutí táty, do ještě větší nelásky. A byla v té své nelásce úplně ztracená a vůbec si toho neuměla všimnout.

Když se podíváme očima lásky, vidíme tu stejnost, táta velmi tvrdě odmítá dceru, je velmi nešťastný z jejího chování, z jejich výsledků ve škole, z toho, jak se neučí a dcera je naprosto stejně nešťastná z chování táty, jako rodiče, z jeho křiku a násilí. Oba se ztratili v nelásce a nevidí, jak velmi stejně emočně vnímají jeden druhého a jak velmi stejně se ve vztahu chovají. Jen se zlobí a odmítají se navzájem, když neodpovídají představám jeden druhého.

A přes to, láska řešení vidí. Zeptal jsem se klientky,

„a jaké pocity jste vlastně měla, když jste dostala 4?“.

Klientka si musela přiznat, že vždy v tomto případě měla pocit selhání. A pak jsem se zeptal, jak to vlastně měla sestra, když dostala čtyřku? Klientka chvilku vzpomínala a pak začala vykládat,

„Vzpomínám si na jednu situaci, když byla sestra ve druhé třídě a dostala možná svoji první špatnou známku. Táta si začala sundávat opasek a ona mu řekla,

„Tati co to děláš?“,

„dostala jsi čtyřku“, odvětil táta.

„Ale ty jsi mi říkal, učíte se pro sebe,“ nedala se sestra, „a mně čtyřka tati stačí.“

Táta se na sestru chvíli díval, bylo na něm vidět, jak přemýšlí, jak se s tím, co mu sestra řekla vypořádat, a pak vztekle řekl, „toto vychovávat nebudu“ a odešel.

A pak už táta známky sestry nikdy neřešil. Jen se ptal, „A v tom jsi opravdu spokojená?“

Klientka sama byla překvapená svoji vzpomínkou. Klíč k lásce je v nás, v našem emočním světě.

Sestra klientky se uměla cítit v pořádku, bez viny i se čtyřkou, tak nedala svému tátovi prostor na odmítnutí, protože se sama se čtyřkou neodmítla a necítila se vinna. Táta to zkusil, ale ona se se svým pocitem ‘jsem v pořádku i se čtyřkou’ obhájila. Zatím co klientka se svým pocitem selhání tátovi prostor pro odmítnutí dala. Sama se se čtyřkou odmítala, ale velmi se na tátu zlobila, když ji odmítal i on.

Svým vnitřním pocitovým světem, svojí schopností reagovat v různých situacích svého života s určitým zcela konkrétním pocitem utváříme svoji realitu, náš vnitřní pocitový svět ji utváří. Svými pocity ze sebe sama ovládáme situace, které žijeme. Ovládáme jimi i své blízké.
Za našimi neúspěchy v našich vztazích je vždy naše nepřijetí sebe, nejistota sama sebou, odmítnutí se. Pokud s těmito pocity ze sebe sama budeme tvořit svůj život, bude to v něm v jednání druhých k nám vždy vidět.
Druhé vždy vnímáme přes pocity k sobě sama, a tak pokud sami sebe odmítáme, budeme vždy dávat prostor k odmítání druhým, a sami je budeme odmítat.

Pochopit svůj emoční svět, prozkoumat jej, to vůbec není snadné, protože jsme naučeni vnímat svůj život rozumově a svůj emoční svět před sebou sama skrývat. Rozum ale náš život nikdy neřídil. Náš život řídí čistě naše schopnost mít pocit ze sebe sama v konkrétní situaci. Tak, jak jsme viděli na příkladě klientky.

Klientce pak ještě dlouho trvalo, než si vystoupila ze své nelásky k tátovi a následně k mužům svého života. A to přesto, že se na situace, které spolu prožili uměla podívat tímto novým propojeným pohledem. Pohledem, ve kterém viděla, jak se navzájem neuměli ocenit, respektovat mít rádi, nikdo nikoho.

Časem pochopila, že chce-li změnit svoji realitu, svůj vztah s tátou, svoje vztahy s muži obecně, musí prozkoumat, s jakými pocity ze sebe sama vlastně vztahy s muži tvoří. A postupně objevovala spoustu vlastního despektu a odmítnutí mužů v nejrůznějších situacích. A protože se už uměla dívat očima lásky, viděla, že to je ta příčina v jejím životě, proč je muži stále odmítána, proč si ji muži neváží, protože se odmítá, neumí si vážit sebe a pak ani těch mužů a odmítá je také.

Ale byla to klientka, stejně, jako mnoho z vás, která se nikdy ve svém hledání svého životního štěstí nevzdá. A tak pomalu objevovala lásku k sobě, přijetí sebe a pomalu viděla i své muže jinak a nakonec to, co hledala našla.

Naučila se vnímat sebe a své muže propojeně a viděla, jak šla životem s pocity méněcennosti, které si do svých mužů vždy projektovala a viděla, že i oni dělali jen to samé. Přestala se svými muži bojovat a začala jim rozumět a to samé umožnila jim. Našla svoje štěstí a radost v této oblasti. Sice až v druhé půlce života, ale našla je.

Naše pocity ze sebe sama v konkrétních situacích jsou to kouzlo, které rozhodne, jak se budou situace našeho života odehrávat. A naše schopnost vnímat propojeně nám umožní nepadat do nelásky vždy, když se nám hned nepodaří najít způsob, jak seskládat naše často velmi rozdílné představy a potřeby tak, abychom je měli všichni uspokojeny bez toho, že bychom sobě a druhým brali svobodu.

Všichni chceme být obklopeni lidmi, kteří umí lásku, a tak nám nezbývá, než abychom se lásku naučili. Láska je způsob vnímání, uvědomování si sebe a následné propojování svých pocitů s pocity druhých. Tímto propojeným vnímáním postupně vstupujeme na emoční hřiště porozumění, a na tomto hřišti se v nás postupně samy uzdraví všechny odmítnutí sebe, nevážení si sebe a všechny na tyto pocity vázané strachy, nejistoty a zranění.

Pak, až budeme láskou, budeme jako sestra klientky, už nebudeme umět druhým dát prostor pro nelásku. Změníme je, aniž bychom je měnili, změníme je sami sebou. A jen tato změna druhých funguje.

Pokud chceme, aby aby nás druzí lépe chápali, aby se druzí měnili, chovali jinak, bez toho, že bychom se snažili lépe pochopit sebe a změnit sebe, nemůžeme uspět.
Když nám vztah s někým nejde, musíme oba, vždy oba ve svém jednání dělat nějakou chybu. Pokud chceme aby si druhý svoji chybu uvědomil a aby se změnil a sami svoji chybu neumíme vidět a neřešíme, pak nechápeme lásku, jsme neláskou a tak právo na lásku ztrácíme.

Pokud chápeme lásku, víme, že jestliže mi něco chceme, musíme si za dosažením toho jít. Jestliže nejsme s výsledkem vztahu s druhým spokojeni, jestliže nejsme spokojeni s jeho jednáním směrem k nám, pokud chápeme lásku, víme že je něco špatně v obou zúčastněných. A pak stačí udělat změnu jednoho. V příkladě klienty, vystoupit ze svého pocitu ‘selhání’ a proměnit jej za pocit, ‘jsem v pořádku i se špatnou známkou’. Změna tohoto pocitu změní jednání druhého.

Mnoho rodičů si asi nyní říká, a to má mám svoje dítě nechat domů chodit se čtyřkami? Ne to ne, ale propojujte. Jaké jste vy sami, nebo váš partner měli známky? Jak jste se dokázali přinutit učit, když vám učení nešlo a nebavilo vás? A jak jste vnímali rodiče, který na vás křičel s despektem? Možná budete lépe chápat neúspěchy svého dítěte, přes sebe, možná se zamyslíte, co by asi váš rodič měl udělat, abyste vy, když jste byli dětmi měli lepší výsledky ve škole… Možná si uvědomíte, dobře měl jsem taky špatné známky, ale byl jsem něco méně, byl jsem špatným dítětem? A jsem nyní něco méně? I toto je kouzlo vstupování do lásky, do vnímání tebe přes sebe. Učte se jej.

A pokud si toto uvědomíte, a přes to budete velmi nespokojení, když vaše dítě dostane špatnou známku, možná se podívejte, jak velmi nespokojení jste se sebou sama, když někde neuspějete, něco se vám nepovede… A propojujte dál, dokud se vám nepodaří vašemu dítěti rozumět přes sebe a tak jej přijmout. V tomto prostoru se dítě obvykle začne učit mnohem lépe. Změníte jej sebou sama.

Do lásky a následného porozumění sobě a pak druhým lze jít velmi hluboko a svět pak velmi zkrásní a vy to vytvoříte. Ono, nikdo jiný to ve vašem životě ani udělat nemůže. To porozumění je váš pocit a že jej neumíte mít, vytvořit, to je jen vaše zodpovědnost, nikoho jiného.

Všichni se narodíme s reálným emočním světem, ne dokonalým, často v mnoha ohledech ne hezkým, zdědíme jej po předcích v našich rodových liniích. Je na nás, chceme-li být šťastní, prozkoumat jej a pomalu opravit. Opravit láskou.

Nezapomínejte, i vaši rodiče se tak narodili a chtít po nich, dokonalost je docela komické a přitom to slyším ve své kanceláři velmi často.

Velmi vám držím pěsti v cestě za vaší láskou, krásou a radostí.

Odeslat komentář

  Odebírat upozornění  
Upozornit na
X