6. ČAKRA

TŘETÍ OKO (Verze pdf ke stažení)

Šestá čakra, inspirace anděly, Šárka Prokešová

Umístění: čelo, palec nad kořenem nosu, nebo na spojnici páteře s lebkou
Duchovní aspekt: odpovědnost za sebe sama
Princip: poznání a uvědomění bytí
Základní potřeba: vize a rovnováha
Emoce: zmatek a jasnost
Žlázy s vnitřní sekrecí: hypofýza – podvések mozkový
Tělesné orgány: oči, spodní část čela, dutiny, je spojena s meridiány močového měchýře a trávicí soustavy
Barva: indigo, žlutá a fialová
Element:
Smyslová funkce: nadsmyslové vnímání, všechny smysly

 

Kdo jsem a jak zapadám do tohoto světa?

INTUICE

V dnešní době absolutně nepochopený a nechápaný fenomén. Jak bychom ji definovali? Jako pocitovou potřebu se nějak projevovat, nějak chovat, jako potřebu se něčemu, co nás zajímá věnovat, jako potřebu se v životě vydat nějakým směrem. Potřebu, „puzení“ mít určité koníčky a zájmy.

A teď jiný příběh, o mořských želvách. Jediné, co mořská želva dá svému dítěti, želvátku je to, že jej zplodí na straně samce a na straně samice, že se o něj postará, když je ještě vajíčkem. A přesto, když se želvátku podaří prokousat z vajíčka a vyhrabat se z písku, okamžitě ví, že musí jako o zlom krk, jako o život běžet do vody. A opravdu to běh o život je. Protože na okamžik klubání želvátek čeká mnoho predátorů. Když už je želvátko ve vodě, umí používat ploutvičky a ví, že dýchat pod vodou nesmí a že dýchat musí nad vodou, že musí jíst a ví co jíst. Na to jsme celkem zvyklí u zvířat. Želvy žijí celkem osaměle. A přesto vědí, že musí plavat do nějaké oblasti oceánu za potravou, a pak zase, že se mají vrátit ke svému rodnému ostrovu a tam naklást zase svoje vejce. A najdou a neminou ostrůvek a pak pláž o takové velikosti, že my lidé s dnešními GPS bychom měli problém tu pláž najít. Jak to?

Želvy si pocitově pamatují to, co prožili jejich „tatínek“ a jejich „maminka“a tuto schopnost máme všichni i my lidé, nezapomněli jsme ji, aktivně ji používáme. Malé želvičky si vzpomínají, co dělali a co prožívali jejich rodiče. Ale takové vzpomínky mají jiný charakter. Nemají konkrétní děj a nejsou to obrazy a zvuky, jsou to POCITY. Pocit plavat k ostrovu, a když jsem moc vpravo od správné trasy, pocit, že mám zahnout doleva, je to pocit, jenž želvičku nutí konat, jenž ji vede… Pod vlivem tohoto jednají všechna zvířata a u některých je to i dobře vidět, třeba lososi a příkladů si každý sám najdete víc. Zvířata prostě jen replikují své rodiče a my máme fyzická těla, jako zvířata a fungujeme naprosto stejně, jako ona.

Takže, co je to intuice? Už asi tušíte, z 90 až 99 procent pocitová potřeba replikovat chování rodičů. A protože rodiče replikujeme, jsou i výsledky našeho jednání dost podobné.

A tak v naší praxi třeba slyším takové věci, jako: „Nechápu svoji maminku, měla milence z Německa. Bylo to za socialismu, tak ji asi to, že byl ze západu, nějak imponovalo“. Za rok mi ta samá paní říká: „Nevím proč, nechápu to, ale našla jsem si přítele Mexičana“.

Anebo se můžeme podívat na slavné lidi, třeba Steve Jobs. Měl křesťanskou maminku a ta jej počala jako svobodná. Pod tlakem křesťanství se jej vzdala a nabídla jej k adopci. A Steve? Ten toto jednání zopakoval. Zplodil dítě, odmítl jej přijmout a starat se o něj, dokonce byl stejně starý, jako jeho otec, když se mu dítě narodilo a on jej odmítl. „Intuice“, pocitová vzpomínka, nutkavá potřeba se nějak chovat jej k tomu dovedla, i když měl problém se s jednáním svých rodičů vyrovnat, neviděl, že jedná stejně.

Ve své praxi tyto vazby vidíme a aktivně s nimi pracujeme. Prostě jen replikujeme rodiče, ale musíme se umět dívat, abychom to viděli.

A teď vám to celé ještě zkomplikuji. Abyste chápali, prozradím vám některé skutečnosti z oblasti karmy. Karmou jsou nám naši rodiče a naše karma je v nich vyjádřena. Takže na začátku každého zvířete, i nás lidí je spermie a vajíčko. Tyto buňky v sobě nesou genetickou informaci. A jako všechny buňky těla v sobě nesou genetickou informaci o celém těle. Díky tomu je možné klonování. Na mentální rovině to znamená, že každá buňka, i tyto dvě, v sobě nese vědomí buňky, genetickou informaci o funkci buňky a zároveň vědomí celé bytosti, jejíž součástí buňka je.

Takže můžeme říct, že na začátku každého z nás jsou dvě vědomí, vědomí matky a vědomí otce. Ta dvě vědomí se setkají a splynou v jedno, dojde k početí. A každé dítě zkombinuje vědomí, geny rodičů jinak. Proto mohou být děti v rámci jedné rodiny velmi různé.

Takže všichni máme v sobě pocitové vzpomínky na to, co a jak a s jakými pocity prožil táta a co maminka. A máme nutkavou, pocitovou potřebu to zopakovat, replikovat. VLASTNĚ ANI NIC JINÉHO NEUMÍME. Jsme vlastně takoví robůtci naprogramovaní svými rodiči. Neseme v sobě vše, čím byli naši rodiče, neseme v sobě i vzpomínky na jejich rodiče, to znamená, neseme v sobě i informace o tom, co budou mít potřebu žít naši rodiče po tom, co nás zplodili a i toto pak nepřímo replikujeme také.

A tak je mnoho lidí, kteří nic neví o nevěrách rodičů, protože rodiče je dobře utajili, nebo je žili jen ve svých představách, lidí, kteří mají velkou potřebu nevěry a neví, kde se v nich bere. A toto lze vyjádřit ještě trochu jinak. Potřeba nevěry, co to je? Jsou to pocitová východiska pro partnerský vztah, která vedou k nevěře. Způsobů a možností je mnoho, tak třeba: vztahuji se pocitově k partnerovi tak, že k němu mám hodně výhrad, vadí mi na něm spousta věcí, není to nic o partnerovi, ale je to o tom, jak já jej vnímám. Pak si takového partnera pomalu přestávám vážit a přirozený důsledek je, že si hledám partnera, kterého bych si vážit mohl. TOTO JE TO, CO PÍŠI, KDYŽ ŘÍKÁM, ŽE REPLIKUJEME MIMO JINÉ POCITOVÉ VZORCE JEDNÁNÍ. Vědci tento fenomén znají a říkají mu genetická paměť a současné době se intenzivně zkoumá, třeba u slonů.

Takže naše intuice je potřeba replikovat rodiče. Potřeba replikovat i to, co teprve prožijí. Takže rodiče nás zplodí v 25 a pak jsou si ve 40 nevěrní. A my, až nám bude čtyřicet, budeme mít neodolatelnou potřebu se chovat tak, že do nevěry jaksi spadneme také, nebo o ní budeme intenzivně uvažovat. Protože máme v sobě vědomí rodičů a jeho součástí je i vzpomínka na jejich rodiče, naše prarodiče.

Když děláme kurzy, kurzisté někde kolem 5. kurzu obvykle pochopí, že žijí replikaci a jsou v šoku. A ptají se: „A kde jsem já?“ A říkají: „Já tady nikde nejsem. To je hrozné. A to jsem si myslel celý život, že se snažím si jít svojí cestou. Budovat vlastní osobnost.“ A my jim odpovídáme: „Skutečně tu nikde nejsi, ale přesto tu jsi, protože ty jsi ta JEDINEČNÁ kombinace mámy a táty“. Je to málo? Je to hodně?

Je hodně lidí, kteří překvapivě své rodiče nemají rádi a vyjadřují to tak, že jim vadí, když zjišťují, že jsou nějakým způsobem povahově, gestikulací, vzhledem rodičům podobní. Tak těmto lidem je to málo, že jsou jedinečnou kombinací. A vyvstává tu otázka. Je možné toto změnit? A my odpovídáme ano, je to možné a víme také, jak se to dělá. A zároveň říkáme: „Je to dřina, velká dřina a počítejte s tím, že vám zabere 2, možná 3 roky života“. Říkáme: „Stačí, když pochopíte své rodiče, stačí, když pochopíte, co je za jejich a tím i za vaším jednáním. Když pochopíte jejich a svoje pocitové postoje. Vše, co pochopíte, už můžeš změnit. Ale pochopit tak, aby byly změny možné, to je velmi pracné. Nestačí jen rozumové pochopení, ale pochopení pocitové, neb intuice leží v pocitových vzpomínkách.

Obvykle není nutné, aby člověk žil šťastně, měnit jeho osudové nastavení. Obvykle stačí pochopit destrukci rodičů, pochopit to, co je pocitově za jich destruktivními projevy a najít jiná pocitová řešení pro reakce na jejich destrukci nasměrovanou na nás samotné. Pak si dál můžeme žít dle programu, který jsme, stejně jako želvičky, od rodičů všichni obdrželi, ale protože do toho co, žijeme, nevkládáme destrukci, je nám v tom hezky. Stále žijeme svoji karmu, ale jiným způsobem. Všimli jste si, destrukci naší karmy, ale i to hezké, co obsahuje, můžeme vidět v našem vztahu k rodičům a v tom, co rodiče a jak prožili. A chceme-li v naší karmě cokoli pochopit, cokoli měnit, ve vztahu k rodičům je to nejsnadnější.

Všimli jste si, v intuici je vyjádřena naše karma. Intuice nás vede do prožitků, daných nám karmou. Všichni si na určité rovině před zrozením své rodiče vybereme. A vybereme si je takovým způsobem, aby nám kombinace jejich vědomí v nás, umožnila prožít to, co ještě potřebujeme prožít, co se potřebujeme naučit z titulu toho, co jsme již prožili v minulých existencích. Abychom si mohli vytvářet zkušenosti, ve kterých jsme v předcházejících existencích ještě úspěšní nebyli a abychom k řešení těchto témat mohli použít již získané silné stránky našeho vědomí, silné stránky sebe sama. Vidíte to, všichni hledáme lásku, spějeme k lásce, ale hledáme a spějeme k ní přes a skrze svoji karmu. Abychom uměli prožít cokoli, jakoukoli realitu s láskou, neboť žádnou lekci nelze přeskočit, žádnou vynechat.

Pochopte, celý fyzický vesmír vzešel z jediného hmotného bodu. S vědomím je to stejné. Máme v sobě vzpomínku, všichni, na vše, co jsme prožili až úplně k té první Buňce, která v tomto vesmíru, nebo na planetě Zemi vznikla. Ale od té první buňky jsme se pak už ubírali svými vlastními jedinečnými cestami. Všechno to v sobě máme jako svoji zkušenost a stojíme na vrcholu toho, ve svém současném životě. Nechcete si toho současného života trochu víc vážit a nechcete na základě toho k němu přistupovat jinak? Jistě, stále se ve svých zkušenostech jakoby ztrácíme, ale i to je trochu jinak, jen zkoumáme všechny oblasti života, i ty kudy je cesta nepříjemná, nebo ty, kudy cesta nevede, což třeba znamená předčasnou smrt bez možnosti zplodit dítě, vytvořit pokračování sebe sama.

Ztrácíme a nacházíme cestu k lásce, k radosti a štěstí. A můžeme uchopit život jakkoli, pokud do něj nevložíme nízké hodnocení a pak obviňování a odsuzování, můžeme zažívat nádherné věci, nádherné zkušenosti. Můžeme objevit ten legendární Ráj, který je pro nás připravený na Zemi tady a teď.

Vlastně hledáme a učíme se, jak žít jakoukoli realit v lásce a radosti. A protože se to učíme, tak to prostě není dokonalé. Ale jednou pochopíme, že nepříjemné se to celé stane jen v případě, kdy na nedokonalé dáváme nálepku špatné, na nedokonalá, nedokonalý dáváme nálepku špatná a špatný.

Tento svět je zvláštní místo. Jsme vědomí, které něco v sobě uvědomuje a prožívá na základě podnětů vnějšího světa. Jsme vědomí, které vnější svět zároveň samo tvoří. To, co je vně nás, co vnímáme jako vnější realitu, vychází z nás a my na to reagujeme a tím to dál tvoříme. A ta realita je zároveň jak naše, tak zároveň nás všech, živých bytostí, neb jsme ji postupně tvořili všichni. Od první živé buňky, od prvního hmotného bodu.

Na začátku bylo jen vědomí. Pak bylo vědomí projeveno jen jako čisté minerály, ale i ty jsou vědomé, jen jiným způsobem než my. A protože i toto vědomí minerálů má svůj vývoj, jednou toto vědomí došlo do bodu, kdy vytvořilo první živou buňku. Takže v rámci obecného světa, jejž tvoříme všichni, všechna současná vědomí, včetně vědomí minerálů, si všichni žijeme své konkrétní životy a zkušenosti, své vlastní představy o realitě, své vlastní reality, které si v rámci obecné reality, obecných podmínek vytváříme sami. Složitá věta, ale má smysl. A je velmi mnoho realit, protože je velmi mnoho představ o realitách. Přírodní lidé tomuto tématu rozumí mnohem lépe, než my civilizovaní. Přírodní lidé třeba říkají: „Svět je to, co si myslí většina“. Rozumí tomu, jak si reality tvoříme zcela sami na mnoha různých úrovních, včetně té osobní.

ODPOVĚDNOST ZA SEBE SAMA

Z úvah, se kterými jsem vás seznámil, vyplývá, že v rámci obecné reality jsme za svůj život kompletně a úplně zodpovědní my sami. Byl nám předán nějaký program, plán našeho života i představy o jeho řešení, plán i představy můžeme vidět v našich rodičích a jejich životech. A tento program máme dál rozvíjet tím, že kombinujeme. Kombinujeme představy maminky a tatínka a každý svým způsobem. V té kombinaci, v tom kombinování je ten posun, ten rozvoj.

A my, jež máme rodiče, a je nás většina, nějak destruktivní tak, že jejich život měl mnoho nedostatků a nebyl moc hezký, my jsme odkázáni na duchovní práci. My všichni, chceme-li žít jinak, než žili naši rodiče, nechceme-li prostě jen naplnit svoji karmu, musíme na sobě pracovat. A duchovní práce spočívá v pochopení, porozumění. Chceme-li se vyhnout destrukci, která je nám naplánována a ke které pod vedením intuice máme dojít, měli bychom pochopit, kde rodiče, naši rodiče, dělali v pocitových postojích chyby a proč. Měli bychom pochopit, proč jednali, jak jednali. Jaká východiska měli a to nám umožní pochopit sebe.

Ale proč vlastně chápat sebe přes rodiče? Vědomí v lidské podobě ve fyzické realitě nějak funguje. A platí zde pravidlo vyjádřené třeba v Bibli. Břevno ve svém oku nevidíš, ale třísku v oku bližního ano. Prostě neumíme sami sebe vidět, to je pro nás problém, ostatní ale vidět umíme dobře. A rodiče jsme my. Když se budeme dívat na rodiče, uvidíme sebe. Jen se musíme naučit se dívat. Tato společnost to neumí. Učíme to na kurzech a kurzistům trvá tři čtvrtiny roku, než se naučí základy. Trvá to dlouho, ale získají moudrost, kterou mohou rozvíjet pak už bez nás. Získají moudrost, se kterou jsou schopni, budou-li opravdu chtít, změnit cokoli ve svých životech. Získají moudrost, která jim může umožnit třeba prožít karmicky naplánované lekce bez destrukce, hezky a v radosti.

Zkoumat životy svých rodičů je jako dívat se do vlastní budoucnosti. Jen se člověk musí umět dívat. Pochopíte, co vás čeká, jaké zkušenosti, jaké radosti, často i jaké nemoci. A pokud máte moudrost, můžete se, podle tohoto návodu, také téměř čemukoli z toho vyhnout. Můžete téměř cokoli změnit. Ale nečekejte, že to bude snadné, ale není to zase tak nemožné. Prostě ten proces jen chce vaši energii. A kdo říká, že to lze snadno a rychle, tomu nikdy nevěřte. Takový svět zatím neumíme tvořit…

A dál? Tak třeba, odsuzovat rodiče za to či ono, to je nejspolehlivější cesta, jak zopakovat jejich destrukci ve svých vlastních kulisách. Vědomí má své zákony stejně, jako jsou zákony fyzikální. A ve vědomí platí takový zákon:

„Cokoliv odsoudíme, odsoudíme se žít a prožít“.

Všimněte si, jediná destrukce našich životů, kromě fyzického násilí, je v odsuzování a obviňování. My něco chceme mít, něco chceme prožít, ale neumíme to. A pokud si svoji neschopnost mít promítáme do druhých, jako; nechtějí nám to dát, nechtějí se nám dát, nechtějí být takoví, jací bychom chtěli, aby byli, vytváříme velkou destrukci, kterou žijeme jako nespokojenost se sebou, nebo nespokojenost s druhými, nejčastěji jako obojí.

Takže můžete žít naprosto dle společenských pravidel a zvyklostí a můžete žít velkou destrukci, použijete-li obviňování a souzení. A můžete žít naprosto mimo společenské normy, třeba mimo manželství, s více partnery, pokud přijdete na to, jak to udělat bez obviňování a souzení, bude to krásné a nikdo vás neodsoudí. Jediný problém našich životů je neláska a tou je souzení a odsuzování. A důsledkem toho je pak i fyzické násilí a zabíjení.

A všichni víme, že rozumem pocitům poručit nelze, když mně něco štve, tak mně to štve a nenamluvím si, že ne. Ale pocity také mohu pochopit, a pokud je pochopení dostatečné, pocity pocitové nastavení se změní. A protože sebe objektivně vidět moc neumíme, máme na pochopení sebe zase rodiče.

Použijte jakýkoli postoj, který by vás vyvedl z odsuzování, a vězte, že veškeré odsuzování druhých vychází z odsuzování sebe. Takže jediný způsob, jak je vyléčit, je vyléčit souzení sebe a to má zase kořeny v rodičích a v jejich vztahu k nám.

A tak vám dám takový pohled, který pro vás bude možná nový. Například herečka Stela Zázvorková. Krásná a úspěšná osobnost, krásný člověk. Ale kdo zná její život, ví, že byla vdaná pouze dva roky a pak už žila sama. Ty dva roky jí stačily na to, aby pochopila, že manželství, partnerský vztah prostě bez destrukce neumí. Tak se mu vyhnula. A vidíte? Přesto byla krásným člověkem, protože se za to nesoudila! I vy toto můžete udělat, být tímto způsobem krásnými lidmi. Jen musíte počítat s tím, že důsledky svých neschopností vždy žít budete, jako Stela. Žila bez manželství a asi to pro ni nebylo snadné.

Takže, chcete-li v životě něco mít, hledejte, co je ve vás za neschopnost, že to mít neumíte. Nikdy nehledejte problém v druhých, nebo v okolnostech. Tam není. Svůj svět si tvoříme všichni sami. A lze u toho tvoření udělat velmi, velmi mnoho chyb. A nejvíce se naši klienti natrápí s takovým zajímavým myšlenkovým zkratem. Ze začátku prostě klienti neumí vidět problémy v sobě, setrvačností je stále promítají do druhých. A tak vždy zase znovu a znovu spadnou do postojů, problém je v těch okolo a znovu se ztratí ve svých životech. Místo toho, aby přemýšleli, proč vlastně svoje problémy nejsou schopni vidět v sobě.

Abyste pochopili, co vám tady píšu, asi se neobejdete bez znalostí textů z nižších čaker a měli byste těmto textům alespoň trochu rozumět.

VIZE A ROVNOVÁHA

Jakou máme všichni vizi, to už víme. Chceme prožít život, jako naši rodiče. Nicméně kombinací vědomí našich rodičů, jejich představ a pocitových postojů, může vzniknout mnoho nových aspektů, tedy představ o tom, jak se k životu postavit a jak jej prožít.

Všichni máme svoji vizi, jak život prožít, rodiče byli inženýři a my jsme třeba umělci. Ale ke svému umělectví přistupujeme naprosto stejně, jako rodiče ke svému inženýrství. Naše životy nemusí vypadat stejně, ale mohou být prožity velmi, velmi podobně. Se stejnou měrou sebe přijetí, anebo odsouzení. A tam je míra pocitů radosti a štěstí bez ohledu na to, jakou realitu žijeme. Tam může být rovnováha, anebo ne.

ZMATEK A JASNOST

Pocity, pocity, které v nás mohou vznikat mnoha způsoby, a my se teď budeme zabývat tím, jak v nás mohou vznikat díky problémům v šesté čakře. Pokud naše karma obsahuje mnoho potřeba postojů, které sestavujeme tak, že mezi sebou vytváří konflikty, pak v nás vzniká zmatek.

Třeba taková lidská klasika. Chci mít milence, potřebuji mít milence, ale odsuzuji se za to, že to chci. Mám v sobě dvoje protichůdné potřeby být věrný a být nevěrný a mnohdy si ani takto život uvědomit neumím a přesto tento konflikt v sobě žiji a vzniká ve mně zmatek.

Ale stačí dát postoje do harmonie, a je nám jasné, co máme dělat, jak se máme chovat a cokoliv na co přijdete a cokoliv, co objevíte, jak prožít s láskou, bude hezké. A cokoliv, na co přijdete, jak prožít bez lásky, hezké nebude. A tak jsem svědky životů, kdy lidé pod vlajkou morálky svoji potřebu nevěry popřeli a pak šel život v jejich představách mimo ně, nebyl naplněný a nebyl hezký. A obráceně, lidé, kteří přišli na to, jak žít život a mít víc partnerů s láskou a bez souzení, tudíž bez destrukce, z toho žili život plný krásný a šťastný. Ale pozor. Jediné kritérium, jestli vám to jde nebo ne, jsou důsledky toho, co žijete… Nedá se říct, co je správně a co je špatně.

Hledejte jasnost, a když v sobě máte zmatek, vězte, že jeho příčina je zase, jak jinak, v nějakém sebe odsuzování se, v nějakém obviňování se, které pak vždy promítáme do svého jednání a postojů k okolní, námi tvořené realitě. Hledejte, co ve vás je v konfliktu, jaké potřeby a postoje. A dívejte se na rodiče, na sto procent žili stejný konflikt, jako vy. Pokud konflikt vyřešíte, rozpustili jste část destrukce své karmy.

NADSMYSLOVÉ VNÍMÁNÍ

Je mnoho realit, které jsme, jako vědomí, v tomto existujícím vesmíru již vytvořili. A my lidé umíme z nějakého důvodu vnímat a používat jen velmi malou část existujícího jsoucna. Jsme jako televize, naladěná na jedinou stanici, jediný aspekt jsoucna, přitom součástí jsoucna je realit nekonečně mnoho. Je velmi inspirující naladit jinou stanici, vstoupit do jiných světů, jiných realit. A je to možné na mnoha různých úrovních. Jak ale takové mosty mezi realitami postavit? Někteří z nás ten potenciál stavět mosty v sobě nesou jako zkušenost z minulých existencí, ale protože jim nikdo neřekl, že jej mají, nikdy je nenapadlo, ke své škodě, jej využít.

Ale i používat mosty mezi realitami není snadné, můžete si naladit jinou stanici a může být v jiném jazyce, uslyšíte krásnou, velmi krásnou hudbu, velmi krásný obraz, ale rozumět nebudete ničemu. Toho jsem svědkem velmi často. Takže postavit most a vstoupit do jiné reality ještě nic neznamená, vám řeknou všichni, kteří s tím mají opravdovou zkušenost. Život a karmu vám to samo o sobě nezmění. To stále musíte udělat sami. A dlouho, dlouho trvá, než pochopíte, co se to na té jiné stanici vlastně děje. Já sám takovou jinou stanici už poslouchám skoro deset let. A vidím, jak rozumím jen malému zlomku toho, co slyším a vidím.

Všimněte si, svět je o rezonanci, stejně jako rádio, či televize. Naladit se můžeme jen na světy, na kterých umíme rezonovat. Máme-li v sobě dost lásky, tak jsme schopni rezonovat se světy, kde není obviňování, jako je v tomto světě. Přemýšlejte o tom, přemýšlejte o sobě, připusťte si to.

Pak vás tyto stanice mohou inspirovat a pomoci vám zakusit, jak může chutnat a vonět právě vaše realita, pokud z ní obviňování vypustíte. Mohou vám ukázat, jak se můžete cítit bez omezení vaší karmy, jak může vaše sebepřijetí vypadat. Mohou vás k tomu částečně vést, ale jen tak, jak se budete umět ptát, jak budete umět naslouchat, jak budete umět pochopit. A umění pochopit je přímo závislé na vaší schopnosti pochopit sebe, tvoření vašeho života a na vaší práci na něm. A s každým opravdovým pocitem „můžu“, se vám mohou otevřít další a další dveře.

A i zde platí, je tak snadné, velmi snadné se ztratit. Jde o priority, vážení, o třetí čakru. Važte špatně, zaměřte se na nepodstatné a život, nebo jeho část je prohrána. Stále si pokládejte otázku, co je nyní pro vás v této fyzické realitě důležité, před jakými dilematy a problémy stojíte, važte, hodnoťte, co je pro vás důležité, opravdu důležité, co vás udělá šťastnými. Lítání v oblacích to nikdy nebude…

V Litomyšli, 2. května 2012