3. ČAKRA

ČAKRA SOLAR PLEXU (Verze pdf ke stažení)

Třetí čakra, inspirace anděly, Šárka Prokešová

Umístění: nadbřišek, dva centimetry nad pupkem
Duchovní aspekt: sebeocenění, vědomí vlastní hodnoty
Princip: přitahování, plnění přání a tužeb
Základní potřeba: ocenění vlastních potřeb
Emoce: uspokojení, radost, hněv, lítost, zbytečnost, vina
Žlázy s vnitřní sekrecí: slinivka
Tělesné orgány: játra, slezina, žaludek, tenké střevo
Barva: žlutá
Element: oheň
Smyslová funkce: zrak

HODNOCENÍ

Ve třetí čakře hodnotíme, oceňujeme. Sebe, ty druhé, to co jsme prožili a to, co nám dali prožít ti druzí, svoje potřeby a potřeby druhých. V první čakře jsme se naučili vytvářet si a obhájit si svůj životní prostor, ve druhé čakře jsme se naučili úctě k sobě a druhým lidem a ve třetí čakře se učíme hodnocení sebe, druhých, svých potřeb a potřeb těch druhých.

Jsme schopni se ocenit, jsme schopni vidět svoji hodnotu a hodnotu svých potřeb. A jen tak, jak to k sobě máme, jen tak to k nám mohou mít druzí lidé. Jestliže se neumíme ocenit, pak nás nikdy neocení. Jestliže neumíme přiřadit správně hodnotu svým potřebám, pak ani druzí nepřiřadí našim potřebám tu správnou hodnotu a pak nemají potřebu nám je uspokojit. Protože tady není nikdo, kdo by naše potřeby správně ocenil.

A jestliže neumíme ocenit svoje potřeby, pak neumíme ocenit správně ani potřeby těch druhých. Pak nás nic nenutí jejich potřeby uspokojovat, vážit si jich, nevysíláme to, nemůže se to k nám vrátit. Neb svět vztahů okolo nás je jen ozvěnou nás samých. Vzniká smutný, nehezký svět nerespektování a vynucování si.

Pokud sami sobě skutečně přiřadíme správnou hodnotu, poznáme to podle toho, že si nebudeme muset v dané oblasti nic vynucovat. Partneři a blízcí nám budou uspokojovat naše potřeby sami od sebe. Ale proč je ve větě v dané oblasti? Jsme složití, máme celkové nastavení hodnoty, jako jedince a pak máme ještě další nastavení hodnoty pro konkrétní oblasti života. Samostatně v zaměstnání, v partnerství s partnerem a samostatně třeba i v partnerství s rodiči, nebo dětmi. Tam všude můžeme mít laťky nastavené různě vysoko a podle toho i hodně rozdílné výsledky.

PŘITAHOVÁNÍ

Jsme vědomím, jež se rozhodlo pro sebevyjádření v tomto materiálním světě. Vědomí samo o sobě má jeden důležitý aspekt. Cokoli uvědomí, se stává neprodleně jeho realitou. I v Bibli o tomto máme zprávu. Na počátku bylo slovo, nebo myšlenka? Nebo pocit? Vědomí tvoří tímto způsobem.

Jsme vědomím, které vstoupilo do tohoto světa. A i v lidském těle si vědomí zachovává svoji schopnost tvořit. Funguje trochu jinak, ale stále jsme tvůrci. Vším, co jsme prožili, vnitřně, pocitově a pak i fyzicky, jsme obohatili trvale tento vesmír, tento svět. Vše to jsme stvořili, pro sebe sama, jako svoji zkušenost a přesvědčení a pro ostatní.

Jak vlastně vědomí tvoří v lidském těle? Cokoli uvědomíme POCITEM má tendenci se stát součástí naší fyzické reality. Je to poměrně složitý proces, do kterého je zapojená celá osobnost jedince, všechny jeho postoje, jeho přesvědčení, jeho zkušenosti a víry.

Schopnost tvořit dostáváme do vínku ve dvou rovinách. Při početí se zkombinují vědomí dvou lidí, spojí se vajíčko se spermií. Tak, jak se zkombinují vědomí, přesně tak se zkombinují genetické informace a vzniká nový jedinec, jenž je vyjádřením nově zkombinovaného vědomí. Geneticky jsme dostali do vínku základní představy o tom, jak budeme pocitově postojově, zkušenostně a v důsledku toho i fyzicky fungovat. Fyzické tělo je důsledkem vědomí, to je důležitá informace. Třeba pro léčení nemocí.

A po narození se učíme to, co do nás bylo vloženo, to co se nějak zkombinovalo a vytvořilo nové vědomí a tomu odpovídající tělo používat. Učí nás to ti, jež považujeme za rodiče. Ne společnost, ne spolužáci, ale rodiče. Ti a jen ti nás učí používat to, co do nás vložili. Pokud jsou to adoptivní rodiče, pak náš genetický potenciál probouzí oni. Zhruba v 21 letech stojíme všichni bez rozdílu na prahu života, s veškerou výbavou a potenciálem a můžeme to, co jsme, můžeme představu, kterou jsme dál rozvíjet. Tolik teorie.

NÍZKÉ SEBEHODNOCENÍ

A podívejme se nyní na praxi. Představím vám nyní jeden z mnoha možných úhlů pohledu. Každý z nás je tvořen, definován souborem přesvědčení. Jsou různá. Dám vám příklad ze svého života. Mám jednu jedinou vzpomínku ze školky, z období asi kolem tří let věku. Jsem ve školce, jsem tam zcela sám s učitelkami, protože mne maminka přivedla výjimečně velmi brzo. Beru si jeřáb, krásnou hračku, se kterou jsem si nikdy nehrál, protože je ta nejhezčí a nejžádanější. Hraju si s ní tak deset minut a přichází první další dítě, nějaký chlapec. Já poslušně jdu a hračku mu odevzdávám, aniž by po mně cokoli chtěl.

Když se ve vzpomínce dívám, co se ve mně pocitově odehrávalo, zjišťuji, že jsem v sobě měl jakýsi pocit podřízenosti všem. Měl jsem pocit, že jsem nějak horší a slabší, než ti druzí. Tak jsem si nikdy nehájil svoje potřeby a představy mezi ostatními. Byli lepší, chytřejší a silnější, než já. V mých PŘEDSTAVÁCH. Ve skutečnosti jsem byl dítě fyzicky nejsilnější. Na fotkách vidím, že jsem byl ve školce vždy ten největší ze všech. Ale kdykoli mne kdokoli přepral, právě díky tomu pocitu, že jsem ten horší, slabší. Moje přesvědčení, moje víra, kterou jsem geneticky dostal do vínku od rodičů. A rodiče pak díky tomu, že sami takoví byli, mi toto přesvědčení pomáhali rozvinout a naučit se žít. Narodil jsem se s přesvědčením, že jsem slabší, hloupější, něco míň, než ti druzí. Narodil jsem se s přesvědčením velmi nízkého sebehodnocení, které mne rodiče učili v dětství používat vlastním chováním, vlastním vzorem.

A když se podívám třeba do sedmnáctého roku svého života? Moje nízké sebehodnocení je stále přítomno. Na střední škole se ostatních spíš bojím, a zároveň se snažím vyniknout. V některých oblastech života středoškoláků vynikám. Umím stavět zesilovače, gramofony a reproduktorové soustavy. Tím jsem výjimečný, nikdo jiný to neumí tak, jak já. Ale protože v sobě mám přesvědčení, že jsem ten horší, neumím s tím vyniknout, ohromit, neumím ze svých dovedností mít nějaký prospěch. Spíše naopak. Kamarádi po mně chtějí, abych jim zesilovače, i gramofony i reproduktorové soustavy postavil. Ale já, nízko se hodnotící, abych byl oceněn, jsem neuměl říct ne, ale zároveň mne nebavilo takové věci dělat pro druhé. Sliboval jsem a neplnil sliby a vše mi to bylo jen velmi nepříjemné. Ostatní mne pak nízko hodnotili, nevážili si mně.

A v mém životě se začala objevovat děvčata. Líbila se mi, moc. A cítil jsem silnou potřebu se s nimi stýkat, měl jsem silnou, neukojeno potřebu sexu. Ale já, člověk, který je něco méně, ty dle mých představ opravdu hezké dívky nikdy ani neoslovil. Vybíral jsem si spíše dívky průměrné a choval se velmi bázlivě. Vzpomínám si na jedno rande, bylo první, s dívkou z místního dívčího internátu. Mluvil jsem o neutrálních věcech a snažil se ji zabavit, jako sluha, abych ji získal. A zároveň jsem se velmi bál jí dát třeba jen pusu, abych se nezesměšnil. Chudák dívka už nevěděla, jak mi naznačit, že chce obejmout, políbit, tlačila se na mne svými boky, že mne při chůzi vytlačila z chodníku na trávník. Neodvážil jsem se ničeho a další rande odmítla. Proč jsem se ničeho neodvážil? No, já? Co kdybych ji dal polibek a ona to tak neměla? Neuvěřitelně bych se ztrapnil, ve svých představách. Vidíte to? Jak to má dívka, to je 100% hodnocení. Jak to mám já, to je 0% hodnocení. Proč záleželo jen na tom, jak to má dívka a proč v mých představách vůbec nezáleželo na tom, jak to mám já? Tak toto je jeden z projevů velmi nízkého sebehodnocení. Proč jsem to tak měl?

Můj život, když jsem začal chodit do školy, obohatil ještě jeden rozměr. Vždy, když jsem donesl špatnou známku, si mně táta zavolal a ptal se mně, „Pavle proč nám to děláš?“ „My, rodiče se tak snažíme, co chceš, to ti koupíme a ty nosíš domů takové známky.“ Já jsem se tenkrát velmi, velmi odsuzoval, rodiče se tak snaží a já raději lítám s klukama, místo, co bych se učil. Jsem hrozný, stydím se, odsuzuji se.

V mém životě se začal rozvíjet nové přesvědčení, nový vnitřní pocit. Jsem špatný, odsouzení hodný, když ne podle představ druhých. Už víte, proč jsem to tak měl s dívkami? Vidíte to? Měl jsem představu, že jsem tu od toho, abych naplňoval představy druhých, tak jsem se snažil, ale protože jsem se neuměl vidět, jako rovnocenný partner, nikdy jsem žádnou představu skutečně tomu druhému naplnit nemohl.

Takže, když to shrnu, když mi bylo kolem 21. roku života, měl jsem v sobě pocitové přesvědčení, že jsem horší slabší, míň chytrý, než ti druzí. Naučil jsem se to skrývat, neb toto dělali i mí rodiče. A měl jsem pocitové přesvědčení, že jsem odsouzení hodný, když nenaplňuji představy druhých. Ale z pozice podřízeného člověka jsem potřeby druhých nikdy skutečně naplnit nemohl. A okolní svět mých vztahů je jen ozvěna mne samotného.

Vůbec jsem neuměl vidět svoji hodnotu jako člověka. Informace mi nebyla dána geneticky, neb i moji rodiče neuměli vidět svoji hodnotu a pak nemohli vidět ani hodnotu svého dítěte. Nedali mi tím pádem možnost ten pocit, jsem člověk, kterého si druzí cení zakusit. Neměl jsem s ním žádnou zkušenost, proto nebyl v mé pocitové výbavě.

Ani já jsem nemohl vidět hodnotu nikoho okolo sebe. Neb ten pocit jsem prostě neměl k dispozici. Neuměl jsem skutečně nikoho ocenit a velmi snadno jsem lidi odsuzoval, ti hloupí pitomí, blbí lidé, vždy když měli jiný názor, než já. Když mněli díky mým pocitům v mých představách navrch nade mnou. Vadilo mi to. A vadil mi i jejich úspěch. Taky jsem chtěl být úspěšný, Ale zkuste to s takovou pocitovou výbavou. Úspěšný jsem ve skutečnosti třeba v práci byl. Ale neuměl jsem to tak vyhodnotit, neuměl jsem to vidět. Bez schopnosti se ocenit to prostě vidět nemůžete. Když jsem v dětství cokoli udělal, rodiče si velmi často našli způsob, jak mne shodit, neocenit, anebo mi řekli, „no, mohlo to být lepší.“ A toto se stalo součástí mého přesvědčení o sobě a mé schopnosti ohodnotit sám sebe. Neuměl jsem být spokojený sám se sebou. To jsem v pocitové výbavě neměl. Jen jsem pokračoval v tom, o čem mne přesvědčili rodiče.

Samozřejmě, mí rodiče byli i milující, měli nás svým způsobem rádi, rádi nám dávali dárky, maminka ráda vařila jídla, která mi chutnala. Ale musel jsem být přesně podle jejich představ, jinak mne velmi tvrdě soudili. Nemohl jsem mít svůj názor, životní směr, nemohl jsem si zvolit školu, jen v rámci představ rodičů o mně.

Rodiče ve mně tím, co do mě vložili, vytvořili soubor přesvědčení o mých schopnostech, o mé hodnotě, a o tom, že je špatné nebýt podle představ druhých. Jen tak jsem uměl hodnotit sebe a jen přes brýle těchto postojů jsem vnímal lidi okolo sebe. Byl jsem bázlivý, velmi citlivý a nikdy jsem, jako dítě nevěděl, kdy ze strany rodičů přijde destrukce, které jsem se neuměl postavit. To jsem se naučil očekávat v dětství a jen to jsem byl schopen očekávat v dospělosti. Že svět je nebezpečné místo a je těžké se vyhnout destrukci, zlobě druhých. Místo, kde se musí poslouchat. A to se mi zároveň nelíbilo a bojoval jsem s tím. A svět je stále ozvěna nás samých. Jen to jsem uměl tvořit a nevěděl jsem to. A okolní svět mých vztahů mi to stále ukazoval, vracel, znásobené, jako ozvěna. Neuměl jsem toto uvědomit, vědět, takže jsem to neuměl ani vyřešit. Oddával jsem se dnes tak rozšířenému pocitu, špatní jsou ti druzí. Legrační.

Měl jsem mnoho problémů. V práci, partnerkám jsem nemohl říct ne, a když jsem to udělal, ozval se ve mně pocit, že jsem ten špatný člověk. A pocit je jako zákon. Všichni si je odečítáme. Takže vždy, když jsem řekl ne, byl jsem označen za špatného a neobhájil jsem se, i když rozumově jsem viděl, že jsem v právu. A neuměl jsem to vidět. Že konflikt mezi mým pocitovým vnímáním situace a rozumovým chápáním musí vyústit v konflikt v mé fyzické realitě. Je to jeden z mnoha způsobů, jak si jeden každý z nás tvoří realitu svého života zcela sám.

Zároveň, když mi v práci nevyhověli, když partnerka nedělala, co jsem po ní chtěl, měl jsem pocit, že jsou špatní, že je špatná. Já NE neříkám, protože je to špatně, tak jak to, že ona NE říká? Je špatná. Choval jsem se velmi despoticky. Vynucoval jsem si. To je vždy důsledek nízkého sebehodnocení.

A člověk si za životní partnery zvolí vždy lidi, kteří jsou mu pocitově podobní. Našel jsem si nakonec životní partnerku stejně poníženou svými rodiči, jako jsem byl já sám. Navzájem jsme neuměli vidět svoji hodnotu, zároveň jsme měli pocit, že jeden, druhý je špatný, když nevyhověl, když nebyl podle představ. Oba jsme se v důsledku velmi nízkého sebehodnocení chovali velmi despoticky, vynucovali jsme si na sobě navzájem.

Můj život, díky mým vnitřním pocitovým přesvědčením nebyl vůbec hezký, v práci jsem byl velmi nespokojený, neuměl jsem nikde pořádně říct ne, (byl bych ten špatný), tak jsem nakonec děla práci, kterou jsem dělat nechtěl. Měl jsem pocit, že musím poslouchat tam, kde jsem poslouchat nemusel. A protože jsem neuměl vidět hodnotu lidí, nebyl pro mne problém všechny za to všechno, co mi v mých představách dělali, obvinit a odsoudit. A svět se chová, jen jako ozvěna, co do něj svými vnitřními prožitky, pocity a skutky vyšlete, to vám v jednání lidí k vám zase vrátí. Odsoudil jsem je a tím jsem k odsuzování druhými odsoudil sebe.

Zvláštní jsem to měl s kamarády. Měl jsem jich pár, ale, jací to byli exotové, pitomci a hlupáci. Uměl jsem je vidět jen prizmatem svého sebehodnocení. A samozřejmě, umím se kamarádit s lidmi jen nějak podobnými mě samému. Neuměl jsem je bez odporu přijmout, neb tak jsem to měl k sobě. Styděl jsem se za ně, za to jací jsou, neb tak jsem to měl k sobě i já.

V manželství jsem díky tomu ztroskotal. Našel jsem si manželku, která měla velmi podobnou pocitovou výbavu. Navzájem jsme měli pocit, že jeden druhý je špatný, když nevyhoví, neuměli jsme se přijmout, hodnotili jsme se navzájem velmi nízko, tak jsme si dělali nehezké věci a byli na sebe despotičtí, vynucovali si navzájem a neviděli jsme to.

Neuměli jsme to vidět, protože jsme nechápali svoje pocity, svoje představy o sobě samém, nevěděli jsme, že si svoje představy o sobě jen promítáme do představ o tom, jak se chová ten druhý. Pak jsme se chovali nehezky a svět jej jen ozvěna. Námi vyslané chování, často žité jen v našich představách nám druzí dávají zakusit zpět, abychom viděli, jak to co dáváme chutná.

A do tohoto světa jsme přivedli děti, které jsme před tím geneticky vybavili a pak je vlastním vzorem i učili. Předali jsme jim vlastní pocitovou výbavu. Vytvořili jsme své vlastní repliky, své pokračování. Tak, jak to udělali i naši rodiče. Tak, jak to funguje od věků, z generace na generaci. Předáváme si to dobré, i to zlé a pomalu, jako lidé se díky tomu vyvíjíme. Evoluce ve fyzické rovině je jen důsledkem evoluce vědomí.

Pak přišla vážná nemoc. Velká pocitová destrukce vždy musí vést k velké destrukci v těle. Tělo jen vyjadřuje, jak pocitově fungujeme, velmi přesně, je toho jen důsledkem. A pak přišel i rozvod, s přesvědčením, že manželka byla hrozná. Na druhé straně bylo přesvědčení stejné, manžel je hrozný. Já jsem neuměl vidět svoje chyby ve svém jednání, a pak jsem neuměl na ně navázat ty manželčiny a obráceně. Jen jeden každý z nás viděl chyby toho druhého. Vždy to tak je, jen velmi výjimečně si jeden z partnerů je svých problémů skutečně vědom.

Vidíte, jak je vše, co žijeme jen naše iluze? Jak je to vše jen soubor představ a postojů o sobě vztažený na sebe a na hodnocení vlastního chování v různých situacích? A jak je toto hodnocení promítáno i na hodnocení lidí okolo mne? A jak jsou všude okolo mne jen důsledky mého vlastního jednání?

Jaká v takovém světě mohou být pocitová přání? Co myslíte? Třeba chci být lepší, než ti druzí, jako důsledek podceňování se. Co myslíte, že vám ozvěna, vnější svět vrátí? Ostatní jsou lepší, než vy.

Nebo, chci být despotický, jinými slovy chci si vynucovat, neb jinak získávat neumím, pak si lidé na mně vynucují. Co pocitově, vnitřním prožitkem, vnějším jednáním vyšlu, to se mi jako ozvěna vrátí v chování lidí okolo mě ke mně, abych věděl, co to vysílám.

Stále, stále stejná písnička. Naše představy o sobě, postoje k sobě, postoje k vlastnímu jednání promítané do hodnocení jednání druhých. A důsledky našich činů, které sami neumíme objektivně vidět. To vše vytváří náš život. Naši představu o nás, o našem jednání. Představu o druhých a jejich jednání.

Náš svět je představa a důsledek této představy. To vše je velmi pevné jen proto, že to neumíme vidět. V okamžiku, kdy některou svoji představu pochopíme, jsme svobodní. Už ji nemusíme žít. Můžeme si najít jinou. Ale má to háček. Každý si musí pochopit svůj vlastní život sám.

Tento svět je jen takovou zvláštní projekcí našich představ, mája, a vždy to tak bude. Tento svět je takový, je představou, myšlenkou. Pokud toto chápeme, můžeme hledat představy, rozumová a pocitová východiska, která nebudou v našich životech vytvářet destrukci.

Abychom se od starých představ mohli vysvobodit, potřebujeme vidět, kde a jak v dětství jsme se je naučili. Jak nám je rodiče, jakým chováním vnutili, jak nás přesvědčili. A pokud je v nich skryta destrukce, pak bychom měli přijít na to, kde a proč tam je.

A potřebujeme někoho, kdo by nám umožnil to vše vidět. Někoho, kdo by nám dal nová, lepší východiska pro život. Kdo by nám dal nové představy a přesvědčil nás o nich. Alespoň na začátku, abychom viděli, jak se to dělá. Až se to naučíme, můžeme si pak měnit, tvořit svůj život sami. I já, i manželka jsme měli svého učitele.

Nízké sebehodnocení tedy s sebou vždy přináší emoce hněvu, lítosti, viny, zbytečnosti.

Na kurzech, které děláme, učíme klienty vidět svět popsaným způsobem. Vedeme je, aby byli schopni vidět vlastní destrukci, aby viděli svá pocitová přesvědčení, kterými tvoří svůj život. Aby viděli, jak to dělají. A pomáháme jim nacházet nová pocitová a postojová východiska, nová přesvědčení. A ty je pak učíme i používat pro řešení jejich konkrétních životních situací. Je to zajímavé, ale mít nové pocitové a postojové východisko nestačí. Stále zde musí být k dispozici celý řetězec, který byl uplatňován v dětství. Rodiče nám dali pocitové východisko, přesvědčili nás a svým vlastním chováním a příkladem nás i naučili, jak toto východisko, přesvědčení používat.

Svět, život je představou, přesvědčením. To, co můžeme žít, nemá žádné hranice. Jediné naše hranice jsou hranice naší představivosti, hranice naší fantazie a hranice našich schopností přesvědčit sebe sama, že je to možné. Schopnost mít jiné přesvědčení, víru. Přesvědčení je jen víra, že něco je tak, jak je. Musíme si vytvořit nové víry.

Víru, přesvědčení lze přirovnat ke kruhu. Takových přesvědčení, vír, kruhů používáme pro svůj život velmi mnoho. Například, já sám sebe neumím ohodnotit, pak neumím ohodnotit ty druhé a druzí, ozvěna, pak díky mým pocitům ze sebe mně nikdy neohodnotí, a když přesto ano, pak to neumím přijmout. Všimněte si, jak mi chování druhých potvrdí moje pocity, moje přesvědčení. Všimněte si, jak pocitové přesvědčení potvrzuje samo sebe, vytváří kruh. Já a manželka jsme se jen naučili naše kruhy vidět a přerušovat je.

Na to, jak kruhy vytváříme a žijeme, vám dám příklad. Je více způsobů, jak to lze dělat. Měli jsme jednu klientku, které byl manžel nevěrný a ona ještě pět let po ukončení jeho velmi krátké nevěry manžela stále nenáviděla. A jednou přišla na kurz s přeraženou čelistí. Když jsme se jí ptali, jak se jí to stalo, řekla „byla jsem na plese, šel okolo opilý muž, něco se mu v jeho opilosti na mně nezdálo a tak mi jednu vrazil a já skončila v nemocnici. Když jsem se jí zeptal, jak si takovou realitu vytvořila, dost nazlobeně odsekla, „nevytvořila, dobytek byl opilý, nemohla jsem nic dělat“. A ostatní kurzisté se ji začali smát. Když se jich zeptala, proč se jí smějí, řekli ji. „Víš, co jsi říkala minule na minulém kurzu? Říkala jsi, že bys svému manželovi rozbila hubu, za to, co ti udělal“. Všimněte si, jak přesně událost vyjádřila pocitový prožitek, kursistka chtěla manželovi rozbít hubu prakticky v té době už bezdůvodně, tak se to tak i odehrálo.

Vidíte to? Pouze pocitově prožitý čin se vrátí, někde jinde, od někoho jiného, často někdy jindy a my nechápeme, že my jsme zdroj. Ženu by tato situace utvrdila v jejím nově se rodícím přesvědčení, že ne jen její muž, ale všichni muži jsou hrozní. Pomalu začala zobecňovat. To děláme všichni. Je to dobře vidět třeba na znásilněných dívkách. Znásilní je jeden muž a ony pak nenávidí všechny muže. Takto si sami vytváříme stále nová a nová přesvědčení a pak zkušenosti a pak reality svých životů. Zcela sami. Náš svět je jen náš!

LÉČENÍ NÍZKÉHO SEBEHODNOCENÍ

Kapitola „Nízké sebehodnocení“ je napsaná, jako návod. Vzpomínáte? V okamžiku, kdy některou svoji představu začneme vidět ve všech souvislostech, jsme schopní se od ní osvobodit. V kapitole „Nízké sebehodnocení“ jsem vám ukázal, jak se na sebe dívat. Je potřeba být poctivý a upřímný. Svoje chyby neumíme vidět hlavně proto, že je potlačujeme sami v sobě, protože se za ně odsuzujeme. Sami před sebou děláme, že takoví nejsme. No, tak tak se nikam nedostanete, tak se nikdy nevysvobodíte.

Součástí nízkého sebehodnocení je jednání na efekt. Protože jsem musel skrýt to, co jsem si představoval, že jsem. Snažil jsem se ukázat sebe, jako toho hezkého, a cílevědomě jsem se snažil o tom druhé přesvědčit. Ale pak už jsem nemohl být svobodný, musel jsem se kontrolovat přetvařovat, jen, abych nějak vypadal. Vytvořil jsem si masku, za kterou jsem se skrýval. Masky jsou součástí nízkého sebehodnocení. Někdy se stane, že svoji masce sami uvěříme a myslíme si, že my jsme maska. Je pak pro nás těžké se uvidět a najít. Bez pomoci to nedokážeme. Mně do dnes jako pozůstatek nízkého sebehodnocení zůstala potřeba se tak trochu předvádět. Ale nemám problém ostatním přiznat, o čem mé předvádění je, a smát se s nimi tomu. Teď je to hra v hravosti, je vědomá, dříve jsem si své jednání neuvědomoval. Chápal jsem, že tak jednám, že se přetvařuji, ale moc jsem nechápal, proč to vlastně dělám a kde se to v mém životě vzalo.

Další součástí nízkého sebehodnocení je zvláštní způsob vidění druhých, buďto na ně koukáme shora, často i na lidi, kteří hodnocením stojí vysoko nad námi, anebo na druhé koukáme zdola a máme tendenci se jich bát a zase se můžeme bát i lidí, kteří pocitově sebehodnocením stojí hluboko pod námi. Ale jediný správný způsob vidění druhých je vidět je, jako rovnocenné partnery. Umíte to?

Všichni, co jste zjistili, že se hodnotíte nějak podobně, jak jsem se hodnotil já, přestaňte se za to stydět, přestaňte se za to odsuzovat, přestaňte se za to na sebe zlobit, neb to vše je právě to nízké sebehodnocení, to je vaše kouzlo, které vás drží tam, kde jste. V okamžiku, kdy se přestanete soudit a odsuzovat, v ten okamžik se budete moci začít osvobozovat.

A potvrďte to menší odsuzování. Sundejte si masku a začněte otevřeně o svém odsuzování se o svém studu, a o svých problémech mluvit. Mluvte o tom se svými přáteli, se svými partnery se svými rodiči. Mluvení je taková zvláštní věc. Při mluvení si uvědomujeme mnohonásobně víc, než při přemýšlení. A tím, že o věcech mluvíme bez destrukce a odsuzování, tím tu destrukci v nich obsaženou velmi rychle rozpouštíme. Zkuste si to, budete překvapení.

Je dobré si uvědomit, že když nám něco v našich životech nefunguje, když se s někým neumíme domluvit, když se k někomu neumíme vztáhnout rovnocenně, že to vše je náš výtvor. Vlastně, když nám v životě něco nefunguje, jsme sami sobě někde překážkou. Neperme se, přemýšlejme, kde jsme tou překážkou, kde my děláme chybu. Ostatní nám mohou do života vstoupit jen tak, jak my to pocitově a pak i v realitě připustíme. Naučte se nechat věcem volný průběh a pozorovat je bez hodnocení. Uvidíte souvislosti, které jste nikdy neviděli, protože jste se věnovali boji.

Všichni máme chyby, prakticky nejsou naše, je to dárek rodičů. Přišli jsme se sem něco naučit, pak tedy musíme něco neumět. Není špatné mít chyby. Ale nepříjemné pro nás je, se za ně odsuzovat a pak je popírat. Pak je nikdy nebudeme umět vidět a pak je nikdy nebudeme umět řešit. A tím se odsoudíme je stále žít a žít jejich důsledky, destrukci, která k nám v našich představách přichází od druhých.

Buďte k sobě upřímní, jako já jsem byl v kapitole „Nízké sebehodnocení“. Učte se tak myslet. I vy se můžete vysvobodit. I vy můžete měnit svá přesvědčení, svoje představy, svoji realitu. Dnes mi to, co jsem napsal o sobě, připadá absurdní a neuvěřitelné, jak jsem tak mohl žít? Změnil jsem svá přesvědčení, vynaložil jsem energii, hodně energie a mohu žít jiné představy, ve kterých je mnohem méně destrukce, to je vše. A můžete to i vy.

Nízké sebehodnocení musíte léčit v sobě, nemůžete z něj nikoho obvinit, obviňování je jen jeden z projevů špatného hodnocení se promítnutého na druhé. Špatné sebehodnocení je vlastně obviňování se. Špatné sebehodnocení můžete vyléčit jen tak, že prozkoumáte poctivě, jak se v různých oblastech života, v různých situacích cítíte, hodnotíte. Udělejte si třeba seznam toho. Při psaní seznamu si zase ještě uvědomíte spoustu dalších věcí, jak je máte. A pak přemýšlejte, jak a kde vás rodiče naučili se zrovna takto pocitově vztahovat k druhým a situacím. V jakých konkrétních situacích v dětství a kde tam kdo, včetně vás dělal jaké chyby a proč. Pokud si s tím nebudete vědět rady, najděte si někoho, kdo takto umí pracovat, aby vám pomohl. Někdy vám může pomoci i mluvit o tom s přítelem, partnerem.

PŘITAHOVÁNÍ

Naše přání mají tendenci se nám plnit. Kdysi, když jsem psal první verzi čaker, moc jsem nerozuměl tomu, jak vlastně přitahování funguje. Tenkrát jsem si přál to jednou pochopit. Dnes to, co jsem si přál chápat, chápu. Všichni, úplně všichni máme své zlaté rybky, máme jich, kolik jen chceme, jen si toho musíme být vědomi. Můžeme si přát i směrem k druhým lidem, je to dost neslušné, když to děláme bez jejich svolení. Co přejeme jim, se obvykle nějakou formou stane i nám samým.

Myslím, že teď už si všichni, kdo jste dočetli až sem, umíte představit, jak přitahování funguje. Jak si kursistka přitáhla situaci na plese, jak já jsem si neustále přitahoval neúspěchy u děvčat. Jak jsem si do svého života přitáhl zcela sám rozvod, jak jsem si zcela sám vyrobil nemoc.

Přitahování je velmi prosté. Používáme pro existenci v tomto světě ve svém těle představy o tom všem. A to co žijeme, to jsme si do svých životů svými představami sami vložili, je to jen důsledek našich představ, našich kruhů, našeho pocitového prožívání a našeho skutečného jednání. Vše, úplně vše v našich životech je náš výtvor.

Je tu planeta, je tu společnost. Jsou tu vnější okolnosti a podmínky, někdy obtížné, jindy snadné. A my se k nim nějak vztáhneme, nějak je uchopíme, pochopíme a sami k nim svými pocity a postoji přispějeme. Spolu tvoříme je. Spolutvoříme je všichni. A máme a žijeme jen to, co umíme spolutvořit.

Podívejme se, jak tvoříme nízkým sebehodnocením i společnost. Jsme my tady v lokalitě Česká republika velmi, velmi bohatí. Nikdy jsme tak bohatí nebyli, jak jsme nyní. Naši dědové a rodiče zažili dvě války, velký nedostatek, jak jídla, tak i ostatních hmotných statků. V osmnáctém století a dříve vždy panoval ve společnosti hlad a materiální nedostatek. Děti měly jedny boty všechny společně a používaly je jen v zimě, aby jim vydržely. Lidé měli velmi chudé vybavení domácnosti a často oblečení, které jim vydrželo větší část života. Jak my jsme ve srovnání s tím neuvěřitelně bohatí a neumíme to vidět, neumíme to ohodnotit, neb sami sebe, statisticky, každý, jeden z nás velmi nízko hodnotíme. A co myslíte, že takto přitáhneme?

No dobře, prošli jsme si krizí, byli jsme najednou o něco chudší, byli jsme najednou bohatí jen tak, jako jsme byli bohatí před deseti lety. A hroutili jsme se, proč? Jste schopni zahlédnout absurdnost toho?

Nebo se podívejme na naše postoje k vládě. Je statistickým vzorkem nás samých, naší společnosti. To jaká je vláda říká něco o tom, jaká je společnost, jací jsme my. My jsme společnost, my jsme vláda. Pokud se budeme vidět odděleně, oni jsou vláda, vždy budeme chápat svoji realitu destruktivně, protože nebudeme vidět svoji zodpovědnost, spoluúčast.

Čtyřicet let jsme se učili krást, podvádět, lhát, necenit si člověka. Změna se musí odehrát v nás, v jednom každém z nás, neb my jsme společnost. Odsuzování, které vysíláme, nám ozvěna vrátí. Co tím získáme? Jen další odsuzování na naší osobní rovině, neb my jsme odsouzení vyslali, nám se musí vrátit. A všimněte si, jaký pocit ve vás takové odsuzování vytváří. Je to váš pocit, je vaší součástí, tvoříte jím svoji představu o svém životě. Tímto pocitem přispíváme každý jeden z nás k tomu, čemu říkáme společnost. Lépe je hledat porozumění a pak pochopení.

Z dob socialismu trpíme společně velmi pocitem, že nemůžeme. Že nemůžeme nic ovlivnit, neb v té době to bylo těžké. Taky jedno z přesvědčení. Je vaše věc, jestli si jej necháte, ale má své důsledky. Přitáhne vám do života řadu nepříjemných pocitů a nehezkých zkušeností. Je to vaše věc. Pak ale nenadávejte, jste neschopni přispět, to je vše. A díky těm, kteří toto přesvědčení mění, se pomalu bude měnit i tato společnost. Vždy můžete třeba vytvořit občanskou iniciativu, vždy můžete. Ale musíte vynaložit úsilí, věnovat čas. Kritizovat je neskonale jednodušší. A velká část nás to dělá také proto, že se nízko hodnotí, a když mohou mluvit o problémech jiných, jsou pak sami ve svých očích jaksi lepší.

Všimněte si, jak i takové věci, jako společnost a životní podmínky vidíme jen prizmatem našich přesvědčení. Jak vlastně nejde vidět realitu objektivně. Vždy vidíme jen svoji představu o ní.

Jsme tvůrci a zároveň uživatelé stvořeného. Učme se rozumět svému tvoření, pak budeme umět tvořit mnohem, mnohem vědoměji, nebudeme sami svojí obětí, jak tomu nyní často bývá.

Pavel Polok V Litomyšli, 7. prosince 2011