Ať je mi 5 nebo 50, v baťůžku si nosím stále totéž

Autor: Eliška Bečková
Datum: 12.2.2012

Nedávno jsem oslavila padesáté narozeniny. Poslední rok před narozeninami jsem prožívala spoustu situací, které si byly podobné jako vejce v jednom hnízdě. Měsíc před narozeninami se mi tyto situace opakovaly čím dál častěji a nakonec téměř každý den.

Všechno to byly situace, které moc dobře znám, a které mě provázejí celý život už od dětství. Situace, při kterých mě vždycky v bříšku kouše můj pocit, že jsem špatná, protože jsem zase udělala chybu, protože zase něco nevím a neumím. Pocit, že jsem horší než všichni ostatní, protože jsem zase něco nezvládla. Pocit viny, že mi nedošlo něco, co mi přece mělo dojít, tedy pokud nejsem úplně blbá.

Stejné situace jsem prožívala v práci, ve vztahu s partnerem, s mamkou i s dětmi. Situace, kdy jsem měla pocit, že jsem velmi nedostatečná a okamžitě jsem vyrážela do boje na svoji obhajobu. Tak překotně jsem se hnala obhájit se a vysvětlit příčinu svých chyb a poukázat na svoji velkou snahu a dobrý úmysl, že jsem jaksi zapomněla svoji chybu uznat. A nejen, že jsem „zapomněla“ uznat svoji chybu, já jsem si navíc vůbec nevšimla, že jsem ji neuznala.

Ohromě jsem se divila, proč všechny tak štvu a proč se mnou bojují. Roky jsem to nechápala. Vlastně celý život jsem to nechápala. Až teď, když se mi vše tak nakumulovalo a bylo mi čím dál hůř, až teď jsem to najednou uviděla. Všimla jsem si, že mi vůbec nejde z pusy vypustit: „Ano, já jsem udělala chybu.“ Všimla jsem si, že mi vlastně nejde ani uznat: „Ano, já jsem udělala chybu.“

Když jsem přemýšlela, proč to tak mám, došlo mi, že mám obrovský strach z odsouzení, z despektu a z arogance, které za svoje chyby očekávám. A také jsem si všimla, že jak ten despekt, tak to odsouzení, které očekávám od ostatních, že si oboje plnými hrstmi dávám v těch všech situacích vlastně ve svých představách sama. Že sama sebe obviním, že se tak sama před sebou cítím.

Když jsem nad tím vším přemýšlela, když jsem přemýšlela, kde se to vše vzalo, najednou jsem viděla v sobě takový obraz. V tom obraze jsem se dívala na sebe samu, když mi bylo pět roků. Byla jsem malá holka, stála jsem u řeky a na zádech jsem měla baťůžek. Byla jsem prťavka, která s tím baťůžkem na zádech vyrazila do světa. Do toho baťůžku jsem si dala věci na cestu životem. Věci, které jsem našla v naší rodinné spížce. Do té spížky ukládali po celé generace moji předkové pocity a emoční představy, které objevili a používali ve svých životech. Ukládali je tam mí rodiče, jejich rodiče a  prarodiče atd. Každý, z té spížky nejprve čerpal a pak sám přidal to, co žil, co uměl i co neuměl. I já jsem si vzala do baťůžku od všeho kousek a vyrazila jsem. Začala jsem ve svém životě používat vše, co jsem si nesla v baťůžku. A používám to do dneška.

Vždycky když udělám ve svém životě nějakou chybu, tak najdu v baťůžku despekt a odsouzení a ty pocity mě začnou kousat do bříška. A protože to hodně bolí, tak zoufale prohledávám baťůžek znovu a znovu. Hledám laskavost, hledám pochopení, soucit a přijetí. A hledám marně. V baťůžku nejsou. Ale kousání bolí a já vím, že laskavost a pochopení je lék na to kousání. Jako dítě, i jako dospělá jsem často chtěla, aby mi laskavost a pochopení dali rodiče. Chci, aby mi dali to, co nemám v baťůžku. Jenže oni mi ten lék dát nemohou. Oni si berou ze stejné spížky jako já. A v rodinné spížce laskavost, pochopení a soucit k chybujícím prostě nejsou. Můžu se uprosit a můžu se uvztekat, stejně mi to není nic platné.

Ale je tu jeden člověk, který mi může laskavost, soucit, pochopení a přijetí dát. Je tu jeden jediný. Může mi to vše dát i zpětně ve všech situacích mého života a uzdravit je a může mi to dát i v situacích současných. Ten člověk jsem já.

A jak to můžu udělat?

Můžu se ve vzpomínkách vrátit do těch situací, ve kterých mě kouše bříško. Můžu se vrátit a dobře se dívat. Dívat se na sebe a na role, které jsem si tam přisoudila. A dívat se také na všechny ostatní aktéry a ostatní role. Mám velkou šanci pochopit, jaké role jsme tam hráli a proč. Najednou vidím, jejich roli, odsuzují mne, a pak zažívám šok, když se dívám na svoji roli, odsuzuji je. Tedy, dívat se na emoční role je opravdu zážitek.

Najednou mohu pochopit, co si kdo neseme ve svém baťůžku, co kdo máme v rodinné spížce a čemu jsme uvěřili, pak si najednou mohu zvolit roli úplně jinou. Můžu si v těch situacích vybrat pocity, které nekoušou a které jsou ke mě laskavé.

Vím, že to jde a že to funguje. Už jsem to párkrát zažila. Ještě si ten pocit, co je hladivý a hřejivý neudržím moc dlouho. Ale pomaloučku začíná mít své místečko v mém baťůžku a v mém bříšku, velmi si jej opatruji a vážím.

Každá chvilka, která je spojená s laskavostí ke mně chybující, má pro mě obrovskou cenu. A každou další takovou chvilkou přibývá v mém baťůžku a v mém bříšku, v mém životě o trošku víc laskavosti a pochopení a soucitu a přijetí mě mnou. A všimla jsem si, že když takto umím vnímat sebe, umím si dát laskavost chybující, že se najednou stala taková zvláštní věc. Mnohem méně bojuji s chybami ostatních, mnohem méně je za jejich chyby soudím, a protože nebojuji, najednou se s těmi lidmi umím i domluvit. To jsem tedy nečekala. Tak mám další zkušenost další příjemný pocit, který mi v baťůžku taky scházel, ani jsem to nevěděla.

4 komentáře u „Ať je mi 5 nebo 50, v baťůžku si nosím stále totéž

  1. Helena Švecová

    Velmi pěkný srozumitelný článek, děkuji moc a učím se. Všichni toužíme po uznání, přijetí a laskavosti a všichni stále strádáme. Emoce-nemoce. Cesta vede přes láskyplné sebepřijetí. Zdraví Helena.

  2. Eva

    Eliško, děkuji za tento článek..
    Dnes mi naprosto zapadl i na můj život a situace v něm…
    Ať k sobě umíme být více laskaví ;), to bych přála všem :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *