Poselství k semináři „Jak se stát mistry svých životů“

Od září do prosince roku 2015 vedeme v Brně s Pavlem Polokem velmi oblíbený společný seminář „Jak se stát mistry svých životů“, v jehož teoretické části se dotýkáme nejdůležitějších oblastí našich životů. V praktické části semináře se pak učíme teorii požívat při práci s konkrétními příběhy a problémy účastníků semináře.

V přednáškách pro veřejnost se zabýváme;

  • rodinnými vztahy
  • sexualitou
  • psychosomatikou nemocí
  • spiritualitou, a šamanismem
  • sebehodnocením
  • prací se svými přáními
  • prací s energiemi a čakrami
  • základy numerologie

Praktické zkušenosti s klienty Pavla Poloka s jeho velmi konkrétními návody a příklady ze života doplňuji vždy svými inspiracemi, jak vnímám, že tyto oblasti našich životů fungují, jak vznikají a jak s nimi můžeme pracovat. Ráda Vám své inspirace předkládám jako možné podněty právě pro Vaše životy k jejich zlepšení a radostnějšímu tvoření. Nechť Vám má poselství přinesou mnoho inspirace pro tvoření právě vašeho štěstí.

Šárka

Seznam článků;


Jak chápat, případně měnit naše sexuální chování? 

Představte si, že vaše tělo se rozpouští, rozpouští, až se rozpustí v tekutinu a stane se z něj takové čisté jezírko. Není tělo, není mysl, nejsou pocity….nejsou odděleně, vše je to jedno jezírko plné vody.

A do toho jezírka žbluňkne kamínek a na hladině se začnou dělat kola, rozvibruje se voda a kamínek, jak dopadá na dno, pohybuje vodou kolem něho a vibrace té vody se šíří do okolí a dosáhnou i ke břehu a pokračují břehem do okolí a ovlivní vše, co kolem je.

To jsme my, když k nám přijde zvnějšku nějaký pocit, nějaká emoce. Když se to stane, rozvibruje se celé tělo, celá mysl, celé Vědomí v nás. Nejde to oddělit. Když je emoce hřejivá, příjemná, láskyplná, tělo dostává impuls a začne být sexuálně vzrušené. Celé tělo, celá mysl, celé spektrum pocitů začne být sexuálně vzrušené. Jako když se rozjede program. Když je ta emoce mrazivá, nepříjemná, odmítavá tak tělo, mysl, pocity – voda v jezírku – se stáhnou, jakoby zatuhnou a sexuální vzrušení vyprchá, zastaví se, jako když voda nateče do přehrady a zastaví se o hráz. Voda a její struktura se přeskupí a začne vysílat jiný program. A samozřejmě i břeh kolem ní.

A je to „jen“ program. Není špatný nebo dobrý, prostě je. Jako že v noci je tma a ve dne světlo. Má to tak být. Vše je to zákon přežití člověka tady na Zemi.

Pak vidím změnu. Vidím velký obličej – to jsem já a ten obličej mluví do mikrofonu – v ten mikrofon se změnilo to jezírko. A jak do něj mluvím, mikrofon začíná vibrovat. Tím, co mu říkám. A zároveň vysílá zvuk do okolí podle vibrací, které do něj jdou.

A to s naší sexualitou děláme. Ten, kdo k nám mluví, jsme my, svými pocity a podle toho se chová naše tělo.

Naše sexualita vznikla v dětství, když jsme tělo naučili, jak reagovat na přijímající pocity rodičů a odmítavé pocity rodičů.

Na přijímajících pocitech jsme pořád závislí. A proto si hledáme někoho, kdo by vůči nám vysílal tyto pocity. Ty my zaznamenáme a mluvíme tak sami k sobě a rozvibrujeme příslušnou vibrací naše tělo. Je to závislost na těchto pocitech zvenčí, pokud jich nemáme dost sami k sobě. Pokud není v našem životě dost situací, které bychom vyhodnotili jako přijímající. (a ty si sami tvoříme, to už známe)

A pokud to nedělá partner, maminka a táta, hledáme to dál. Je to zákon našeho těla. A hledáme to pocitově, i kdybychom si to třeba zakázali a neprojevili to. To nás nezastaví. Pak vznikají nevěry. Projevené nebo neprojevené. Tak jim říkáme. A je to jen naše společenské označení – nevěry – velmi obviňující označení a velmi nás omezující.

Ve chvíli, kdy vycítíme zvyk chování partnera, které bylo u nás odmítáno, úplně automaticky vůči sobě vyšleme – zmrazující vibrace, jako zvyk, jako reflex a okamžitě se celé to naše jezírko stáhne a uzavře. A to pak ucítí náš partner a dá program stejný a najednou jsou kolem sebe dvě stažená jezírka, která už do sebe nemohou proniknout, protože cesta je uzavřená.

A obráceně, ve chvíli, kdy vycítíme chování partnera takové, jaké v nás vyvolávalo, že teď bude následovat přijetí, celí se otevřeme, celí jsme nasáklí vibrací přijímat nebo dávat.

A celé jsou to zvyky, jak se k nám chovali rodiče, jak nás objímali a přijímali slovy, činy, pocity nebo jak nás zmrazovali a odmítali svými činy, slovy, pocity.

Jsou to naučené reflexy.

A návod: přesně vědět, kdy se v nás spouští tento nebo druhý reflex. Podívat se do dětství, kdy nás rodiče objímali, chválili, měli rádi, kdy se v nás ten rybníček otevíral radostí, pocity, že chci sdílet, dávat, přijímat a kdy a jak se v nás ten rybníček uzavřel, zatuhl. Co se to muselo stát, aby se tak stalo?

A podívat se na to přes pocity dítěte, jako na reflex, který vyrábělo jako reakci na rodiče dítě – my. Reflex uvolnění, reflex stáhnutí.

A tyto reflexy nám napoví, jakou máme sexualitu. Kdy se stahujeme, kdy se uvolňujeme. Co se musí stát, abychom té naší vodě dali jeden nebo druhý impuls.

Zpět na seznam článků


Spiritualita: jak ji vnímat a používat pro svůj život? 

Vidím člověka – sebe, před zrcadlem. V něm se odráží jedna moje část. Obličej i tělo zepředu, odráží se tam to, co mám zrovna na sobě, jak se zrovna tvářím, jaký zrovna dělám pohyb, odráží se tam i můj momentální pocit. Zrcadlo mi odráží část z mého momentálního stavu.

Mnoho ze sebe ale nevidím. Nevidím zadní část mé hlavy, mého těla, nemohu vidět pohyby, které zrovna nedělám, nemohu vidět jiný odraz mých pocitů, než zrovna cítím.

A pak se vidím v zrcadlovém sále, kde jsou zrcadla všude kolem mě. Zepředu, zezadu, zespodu, zdola. Takže už vidím více částí mého těla, mohu se na sebe podívat zezadu, shora, vidět se zdola. Ale stále vidím jen obličej a odraz pocitů, které zrovna mám, tam je stále odraz omezený.

To je cesta poznání mě samotného. Od jednoho úhlu pohledu, přes další úhly a zase dál. Cesta poznání směrem ke spiritualitě.

Když plně využívám spiritualitu mého života  – vidím ten zrcadlový sál, který je ale i uvnitř mě. Zrcadla se objevují v celém mém těle a odráží všechny mé pocitové procesy, které tam byly, jsou a budou. Spiritualita je dá se říci věda a poznání o mně a mém životě v celé jeho šíři i mimo jeho časové hranice.

Je to dialog sama se sebou, který není omezený na to, co se děje teď. Je to dialog a poznání mého dětství, mých rolí v dětství, je to zaměření se na to, co prožívám teď ve všech oblastech, které si představím, je to dialog s mými představami do budoucna, které jsou živé a závislé na tom, co jsem už prožila a co prožívám.

Spiritualita je velmi plastické a živé zrcadlo, které se vytváří zrovna tam, kam se ve svém životě, ve své realizace zaměřuji. Spiritualita představuje i práci s tím zaměřením.

Spiritualita je dialog a užívání mé moudrosti, mého potenciálu, je to jeho zkoumání, je to zkoumání mých pocitů, je to spojení s nimi a je to jejich přijetí. Je to nekonečná řada informací o mě, o tom, jaká jsem byla, jaká jsem a jaká budu. Jaké mám představy o tom, co bych mohla být. 

Je to most ke mně samotné. 

A jak ji využívat pro můj život?

I spiritualitu dědíme, představy o ní a o jejím potenciálu dědíme od našich předků, od rodičů. Je to způsob jak se propojit sama se sebou a je jen na nás, jakým způsobem to budeme dělat a do jaké míry to budeme dělat. Ale spiritualita není jen vztah sama se sebou, je to propojení s různými vztahy, které jsme k sobě měli od dětství do teď a které se sebou budeme mít, je to i propojení se vztahy se sebou, které bychom mohli mít. Je to, jako bychom se dívali na film o sobě a zaměřovali se na jednotlivé scény. Ve chvíli, kdy si je zastavíme, rozběhnou se další a další filmy, které ty scény rozšiřují.

Žít šťastně naši vlastní spiritualitu je žít s láskou vše, co zrovna jsem, co jsem byla a co budu. Je to mít rád svůj život a vše, co v něm je, to znamená – nesoudit to, spíš to vzít jako nekonečnou řadu studnic poznání o sobě a o tom, co jsem. 

Nejsme jen fyzická bytost, ale i duchovní bytost, kterou ta fyzická stránka odráží. A to je nekonečné množství informací, které mohu používat pro to, abych šťastně žila to, co zrovna jsem: obviňuji – je to pro mě informace o mě – umím to, dělám to z nějakého důvodu, můžu to pochopit u sebe i jiných, vyrovnat se s tím u sebe i u druhých, mohu to pochopit u sebe i u rodičů a už mohu daleko vědoměji a šťastněji žít svou spiritualitu v této oblasti.

Jsem šťastná, když maluji, už tady mohu zase sbírat informace o tom, co mi dělá dobře, jakou mám fantazii, jaké mám ráda barvy, jaké tvary a proč? Mohu to přijímat u sebe i u ostatních, u rodičů a tím si rozšířit další oblasti svého života.

Spiritualita je poznávání, propojovaní a přijímání sebe. A růst může mé poznávání jen v nesouzení, jen v ocenění. Protože co nevidím, to odmítám, co odmítám, to neroste. 

S oceňováním sebe roste moje spiritualita a mnoho mých světů můžu začít používat! To je spiritualita v našem životě. 

Zpět na seznam článků


Jak využít zkušenost svého dětství při výchově vlastních dětí? 

Vidím dvě šroubovice DNA – to jsou informace našich předků. Různé životní zkušenosti, moudrost, způsoby řešení různých situací, potenciál vlastního rozvoje, i mechanismy, které představují boj a destrukci. Ty šroubovice končí v tělech našich rodičů. Potom se spojují v jednu a vzniká dítě.

Dítě v sobě nese informace. Obou DNA, generací našich předků. Všechny jejich zkušenosti, moudrosti, potenciály i destrukce.

Jako děti tedy dostaneme soubor těchto informací. I rodiče nesou tyto informace a nějakým způsobem už vlastní moudrostí a zděděnými způsoby s nimi manipulují. Využívají je nebo je potlačují. Informace už zpracovávají svými pocity, svými zvyky.

Dítě, které má v sobě život, se dívá na rodiče, jak jej má používat a využívat. Dívá se na všechny způsoby. Konstruktivní i destruktivní. Díky hodnocení toho potenciálu vidí, co z něj je dobré a co špatné. Díky hodnocení toho potenciálu, jej v určité oblasti využívá a rozvíjí (a může to být i ta destrukce) a díky hodnocení toho potenciálu, jej v určité oblasti potlačuje nebo prostě neumí využít.

A je to jako s krabicí čajových sáčků, jejichž výběr je naskládaný v přihrádkách. Rodiče nás naučí, který čaj mají rádi, který si vyberou a který nechají uložený. A my to jen opakujeme a nenapadne nás vůbec zkusit další příchutě, neboť to, co u rodičů vidíme za výběr, to je pro nás pravdou.

To, co tentokrát představuje návod je, podívat se, které čaje máme v krabičce. Je potřeba podívat se na všechny příchutě, na všechny barvy čajových sáčků. Je třeba podívat se, jak jsou uloženy v krabičce, jaké barvy mají a proč si některé sáčky vybíráme, protože si je tak vybírali naši rodiče a proč některé necháváme ležet bez povšimnutí.

Je třeba prohlédnout si, jak naše krabička – jak náš genofond – vypadá a proč je seskládaná právě takto. Je třeba prohlédnout si volbu našich rodičů. Proč je právě takováto? Proč je naše volba právě takováto?

A protože si často podle volby rodičů vybíráme čaje, které nám nechutnají, a přesto máme pocit, že si je vybrat musíme, neboť tak nás to naučili, bojujeme s tou volbou, jsme na ni naštvaní, bráníme se jí, ale přitom ji stále „musíme“ dělat. I to prožívali při své volbě rodiče, když po babičce a dědečkovi vybírali nechutný čaj.

I to je třeba prozkoumat. Pohledem nad krabičkou, nadhledem nad krabičkou, nadhledem nad pohybem ruky při výběru sáčků, nadhledem nad pocity, které měli rodiče i my při výběru.

A co nám dá ten nadhled? Nehodnocení! Ale to musíme nejdříve poznat to naše hodnocení, pak z něj teprve můžeme vystoupit. A poznat znamená porozumět mu a tím ho přijmout, jinak se nevzneseme.

Jestliže se nám tedy volba rodičů nelíbí, je třeba poznat ji a poznat to, proč se nám to nelíbí, porozumět tomu, přestat to hodnotit, přijmout to, a potom ji můžeme změnit.

Zpět na seznam článků


Jak vzniká nemoc? 

Vidím stěnu, před kterou stojím. Zdá se neživá, jen chladná, z cihel. A já do ní vší silou a zlostí křičím „JSI ŠPATNÁ“. Pořád dokolečka. Z vlastní frustrace, z vlastní bolesti, z vlastního vzteku a ponížení. Pořád dokola – jsi špatná. A najednou vidím, že ta slova se vrývají do té stěny, pořád víc a víc až se z nich stal reliéf, který je stále hlubší a hlubší. Ta slova jsou jakoby vyražená stále hlouběji, černají a deformují tu stěnu. Ta stěna se propadá a utváří se do ní otvor. Otvor, který jsem vytvořila svými pocity a emocemi. Ta stěna chránila živou tkáň za ní. A teď, když přímo k té tkáni pronikají má slova s emocemi, ta tkáň tvrdne, kornatí a stává se stěnou. Stěnou, která zase nějakou dobu vydrží můj křik – jsi špatná – ale pak se opět proděraví a vytvoří novou situaci, kdy živá tkáň – zase o něco menší – se musí „obrnit“ stěnou. A tak jí ubývá a ubývá. Až zmizí a zůstanou jen zkornatělé neživé zdi.

To děláme se svým tělem, pokud na nějaké místo působíme způsobem, který dává tělu informaci, že je špatné a že tedy nemá žít. 

To je ve zkratce psychosomatika.

Vidím dítě. To žije informaci – jsem dobré, jsem radost, jsem život, ale jakmile uslyší a ucítí informaci, ano, jsi dobré, ale jen takto – tělo se začne deformovat, přizpůsobovat té informaci, začne se vychylovat a přizpůsobovat, kroutit se a hrbit. Podle toho, jaká informace z vnějšího světa je vůči němu vysílána, jakou informaci a jak přijímá a zapojuje do svého programu. Programu svého těla. A ten program pak žije. Žije ho jedna buňka, ta dá informaci druhé a všechny si pak nakonec předají informaci – tady nejste dobré, tady musíte odumírat.

Tak funguje lidské tělo. Podle informací a programů. A lidské tělo má paměť. A ta paměť funguje do doby, kdy přicházejí informace o špatnosti – tak funguje odmítnutí a obvinění. Jakmile tělo začne vnímat informaci o životě a funkčnosti, o potřebě používat, o prostoru růst a tvořit – okamžitě začne přetvářet buněčnou strukturu a začne tvořit, zpevňovat a obnovovat.

Jsou tedy dva póly, které tvoří zdraví lidského těla: pól žij – jsi dobrý a pól – jsi špatný, nežij. To je zákon přírody, to je zákon těla. To je zákon zdraví. 

Od našich pocitů, které jsme odposlouchaly a od pocitů, které si tak sami říkáme, odvisí informace, které dáváme tělu. Je dobré nebo není? Jsme dobří nebo nejsme? To nám tvoří. 

Zpět na seznam článků


Jak funguje a co vše ovlivňuje sebehodnocení – klíč k našemu úspěchu, radosti a zdraví? 

Každý, když se narodíme, dostaneme takový měšec. Moc nevíme, co v něm je. Je tam zlato a jen to. V tom měšci je bohatství našich předků, naší podstaty. Z toho měšce postupně vytahujeme to, co potřebujeme k životu. Naše chování, naše reakce, naše souhlasy, naše odmítání. To všechno, co tam máme, nic víc, nic míň.

To, co tam je, je cenné, velmi cenné, nejcennější, co máme. Ale máme tam taky představy o ceně. Tzn. třeba představu, že když budeme hodní, budeme cenní, představu, že když budeme zlobit, nebudeme mít cenu.

A my si myslíme, že to tak je. Myslím si, že když budu výkonná, vždy připravená pomoct, když se budu smát, nebudu se křivďovat, nebudu padat do pasivity a nešťastnosti – budu dobrá. Myslím si, že když se mi nebude dařit, když budu nadávat, osočovat ostatní ze svých vlastních chyb, že budu špatná. To je moje představa o ceně a tak se ta cena i chová. Klesá nebo roste podle toho, co si myslím, že tak má být.

Takže velmi důležité je vědět, že ten princip, kterým posuzuji svou cenu je dalekosáhlejší než to, co dělám, co si myslím, jak se chovám. Ten princip, který si vymysleli lidé a generace před námi, je silnější, než jednotlivé moje součásti chování a jednání.

A je to princip: toto má cenu a toto cenu nemá. Rodiče nás naučili jej používat. Rodiče nás naučili vyhýbat se tomu principu, když něco nemá cenu, protože tam mám být vina. Rodiče nás naučili jít jen za principem – toto cenu má, protože tam jsme takový pocit viny na chvilku neměli. Ale tím dochází k nevyváženosti. Tam dochází k potlačování. K potlačování vlastní ceny tam, kde opravdu je.

My jsme totiž nedostali černý nebo bílý měšec, ale jenom jeden – zlatý, a tam je všechno, co nemáme odsuzovat. Na sobě, na rodičích. Ale rodiče nás naučili je samotné odsuzovat, protože vše, co se jim nelíbilo na nás, se jim nelíbilo na nich a nás učili to kritizovat.

A to máme změnit. My nejsme černí nebo bílí, my jsme zlatí. A máme tak poznat vše, co v tom měšci máme. Pak budeme celiství. A z toho se máme radovat, a pak to měnit a pak to přetvářet. Dokud to ale neuvidíme neutrálně, nic se s tím nedá dělat!

Dodatek:

Co je štěstí, muška jenom zlatá ☺ ☺ – chvilku tu je, chvilku tu není. A kdo s ním hýbá? Jen my. Chvíli si ho vezmeme, chvíli si ho dáme a můžeme si s tím úplně libovolně hrát. Hrát, až poznáme, co to děláme, když si hrajeme s cenou.

Co jí dáme, to nám vrátí. Dáme jí cenu, vrátí nám cenu. Dáme jí bezcennost, vrátí nám bezcennost.

A co to je hrát si s cenou? Každý si na to musí přijít sám, jak to udělat, ale obecně to znamená – být mistry své ceny, vědět, jak si ji bereme a jak si ji dáváme. Co u sebe považujeme za nehodné ceny a co hodné ceny. To je princip, který nás dovede k pocitu. K pocitu ceny. A pak si s ním můžeme házet jako se zlatým míčem. Chvíli tu je a chvíli tu není. Co je vlastně cena? Všechno a nic, náš život nebo naše smrt, která není smrtí, jen přehozením míče do jiné místnosti.

Hra: Házet si zlatým míčem. Míč má zrovna ten hráč, který považuje to, co říká, za cenné, má jej do doby, kdy umí vyjmenovat, kdy je pro sebe cenný. Jakmile najde něco, co u sebe považuje za bezcenné, prohrál, už nemá cenu a hodí míč někomu jinému. Ten jej zase drží do té doby, než najde něco, co u sebe považuje za bezcenné.

Zpět na seznam článků


Jak si přát? Jak využívat Vědomí při stanovování a realizaci svých snů? 

Vidím krajinu, stojíme před ní, díváme se na ni. Je poměrně šedavá, je tam pár stromů, pár kopců, hor, jezer, je poměrně fádní a neutěšená, otevřená, fouká tam vítr, je neútulná. Občas, jak se tak dívám na krajinu, ke mně probleskne nějaké světlo v podobě barevného záblesku a zase zmizí. Přeju si, aby se ty záblesky zpomalily, a ony se zpomalí. Přeju si, aby se zastavily přede mnou, a ony se zastaví. Přeju si vidět, co jsou a ony se mi ukážou jako zabalené ruličky filmu, který se rozvine, a já v něm vidím lidi. A ti lidé mi něco vyprávějí. Nerozumím jim. Přeju si, abych jim rozuměla, a oni mi vypráví příběhy. Jsou krásní, zlatí a barevní. Přeju si, abych těm příběhům rozuměla, a oni mi vypráví příběhy mých předků. Přeju si, abych se z nich poučila, a postupně nacházím porozumění a pochopení s těmi příběhy a tak se sebou a svou historií.

Pak přemýšlím, odkud se ty záblesky berou a chci to vědět. A tak vidím celou situaci z nadhledu. Přicházejí odněkud zvenku, ze širšího prostoru. Chci vědět, co to je ten širší prostor. Je to prostor Vědomí – prostor, kde jsou všechny informace, co vesmír už prožil. Přeji si vidět ten prostor, a tak se v něm objevím. Přeji si vidět svůj svět v tom prostoru a vidím, jak je velmi malinký vedle mnoha dalších takových světů, ale je velmi moudrý, dokonale funkční a přispívající svou moudrostí do toho velikého prostoru. Je velmi, velmi důležitý.

A já si přeju najít most z toho mého světa k tomu prostoru kolem, abych ten svůj svět mohla zvětšovat a propojovat a inspirovat se z toho Vědomí. A tak se mi objevují schody. A vše řídím já svými přáními, svými představami o možných řešeních. Bez nich bych se nepohnula z místa. Nic, co si neumím představit, se mi nesplní. Nic, co si neumím představit, mě nepovede.

Představy o tom, co je můj svět, jak se v něm chovat a jednat v něm, mám vrozené a rodiče mě naučí, jak ty představy používat. Mám ale taky vrozené, že ty představy se dají měnit, že se dá růst a vždy mám možnost volit mezi těmi představami. Ty představy se stávají mými přáními, které mi tvoří. Změním přání, změním směr. Okamžitě.

I to, čeho se bojím, je mé přání, i to, čemu se chci vyhnout, je mé přání, protože o tom aktivuji představu a dávám jí tak energii. Tělo a mysl se pak na ten objekt napojí a přitáhne ho. A pokud si přejeme ten strach změnit, bude nám strach přicházet ke změně.

Proto je velmi, velmi dobré vedení našich představ při léčení našeho života nějakým učitelem, protože zvenku jsou lépe vidět naše přání než zevnitř, a pokud nás vede někdo, kdo má zkušenosti se svými představami a jejich následky, máme vyšlapanou cestu. Ale naše přání teprve nás na ni dovede.

To, co se nám děje, je vždy výsledek našich přání, to je velmi dobré vědět a pozorovat to. Napodobujeme přání rodičů, a tak se můžeme velmi věrně dostat tam, kam si přáli rodiče.

Vědomí je nekonečná množina možností a naše přání jsou ukazovátkem, které možnosti chceme vybrat. To nekonečno je ale v nás. Je dobré poznat ukazovátko, jak jej používáme a co si vlastně vybíráme a staneme se velmi svobodnými mistry svých možností a jejich využití.

Zpět na seznam článků