Co je to osud II, schopnost cenit

Autor: Pavel Polok
Datum: 14. 10. 2015

 

Tento článek je volným pokračováním článku, “Co je to osud”.

Lze říci, že jsme jen nositeli potenciálů, které reprezentujeme, které nevznikly naší prací, ale že jsme pouze jejich správci…

Jsme nositeli a správci potenciálů, které vytvořili postupně naši předci v našich rodových liniích a které nám rodiče geneticky, výchovou a vzory předali a které jednou předáme i my zase svým dětem, aniž bychom to tušili. Pokud ale použijeme moudrost, můžeme cokoli ve svých životech změnit. Můžeme velmi pevné řetězy správcovství přetrhnout a začít žít cokoliv jiného. Cokoliv jiného pak můžeme předat i svým dětem. Můžeme jako správci rozvinout destrukci našich potenciálů, ale můžeme být i správci moudrými, kteří své potenciály prozkoumají, pochopí a uzdraví.

Co jsou to vlastně ty potenciály? Jsou to naše pocitové, představy, představy o nás samých, našich možnostech, představy o tom, co se okolo nás děje, které si vkládáme do všeho, co vnímáme. Jedná se o emoční představy, tedy o emoční reakce na sebe a na okolí, které rozum nijak neovlivňuje, které ale rozum registruje a na základě těchto představ potom i rozumově jednáme.

To co jsme zdědili, naše schopnost emočně vnímat je neuvěřitelně bohatá a rozsáhlá. Je to, jako bychom po předcích zdědili nádherné velké panství, bohatství. Toto bohatství je jakási pocitová struktura, kanály, kterými se ve svém vědomí a pak životě pohybujeme. Tyto pocitové kanály vynalezli a vybudovali naši předci. Stálo je to mnoho úsilí, vynaložili mnoho práce a mnoho energie. Budovali je vlastními prožitky, vlastními životy po stovky generací. Museli toho velmi mnoho prožít, museli vynaložit velmi mnoho úsilí, aby pocitové kanály, které jsme my nyní zdědili, aby je vytvořili. Toto království je plné různých pocitových darů které my nyní můžeme spravovat, rozvíjet a opečovávat. To znamená plujeme po stejných řekách, chodíme po stejných cestách a objevujeme, co jsme to zdědili za panství. Jsme ve svém království, ve svém vědomí jediní vládci všeho zděděného.

Pokud chceme moudře panovat a pokud chceme expandovat a vybudovat něco víc pro své následníky, pro své děti, musíme své království znát dobře. Musíme vědět, jak tečou řeky, kde je půda úrodná a kde je sucho. Kde se dařilo předkům dobře hospodařit a kde jim to nešlo. V našem království jsou odpovědi na naše otázky. To co žijeme je naše království a jak ho umíme řídit je naše realita. A tak chceme-li cokoli v našich životech změnit, třeba naši poníženou, nebo nějak podřízenou roli v partnerství, nebo chceme-li pochopit své silné stránky, které nám umožní ve svých životech zazářit, prožít úspěch a radost, vždy musíme hledat ve svém panství, abychom pochopili, co jsme to zdědili, co to vlastně užíváme a spravujeme, co to žijeme.

Dám vám příklad. Zdědil jsem takový zvláštní pocit ze sebe sama. Kam až si vzpomínám, vždy, když jsem myslel na sebe v kontextu s ostatními, měl jsem pocit jistého studu a nedostatečnosti. Pocit, že jsem něco méně, než druzí, že to co ostatní dělají a říkají má nějak větší cenu, než to, co dělám a říkám já. Když se na sebe dívám zpětně, na svoje dětství a na první půlku života, kdy jsem tento pocit používal, nevidím, že by pro něj byl nějak racionální důvod. Ale jiný pocit ze sebe sama jsem mít prostě neuměl, tak jsem tento používal téměř všude. Používal jsem jej ve škole, v dětském kolektivu, před rodiči, prostě všude.

Tento pocit samozřejmě velmi ovlivňoval mé jednání v dětství a pak i v dospělosti. Vzpomínám si, že v osmé třídě základní školy mne kamarádi a kamarádky začali zvát na různé oslavy a večírky, kde byla ta děvčata, co se mi tak hodně líbila. Ale můj pocit vnitřní nejistoty sama sebou, můj pocit, se kterým jsem se narodil a který jsem spravoval mi nedovolil nikam jít. Co bych tam dělal? Neuměl jsem ve svých představách být zábavný a ani zajímavý, nebyl jsem ve svých představách fyzicky přitažlivý, sám sebe jsem vnímal přes pocit; “jsem něco méně, něco horšího, než druzí”. Přesto, že jsem byl stále zván nikdy jsem nešel.

Všimněte si, jak jsem tvořil svůj život, zcela svobodně, jen projekcí svých zděděných emočních představ  o sobě a okolí, do reality okolo sebe. Jsem někam pozván a já si do představy, co to pro mne znamená vložím své velmi špatné mínění o sobě, svém vzhledu a schopnosti jednat. A na tuto představu pak zareaguji odmítnutím její realizace. Přeci se nebudu ztrapňovat.

Dnes, kdy mám díky práci na sobě za sebou již velmi mnoho vnitřních změn sebe sama, změn vnitřních emočních představ o sobě a okolí, o svých možnostech a schopnostech, dnes vidím, že jsem si do reality mohl emočně vložit naprosto cokoliv. Tedy, pokud bych to měl ve své emoční výbavě, v potenciálech, které jsem zdědil, pokud bych toho byl schopen. Ve své emoční výbavě   jsem měl jen špatné hodnocení sebe, tak jsem žil takový zvláštní život, velmi pokřivený.

Na jedné straně jsem měl představy o základních sociálních potřebách běžného dítěte, pak teenagera a pak běžného dospělého člověka, které jsem chtěl uspokojovat a tak jsem tvořil realitu, kde pro jejich uspokojení byl prostor, ve které byla možnost tyto potřeby uskutečnit a zrealizovat. Na druhé straně jsem měl velmi zdeformované představy o své ceně a svých schopnostech a možnostech a ty jsem do reality, kterou jsem vytvořil neustále naprosto nevědomě vkládal.

Zde si můžeme dobře uvědomit, jak vnímáme realitu. Nevnímáme ji přímo, my si ji interpretujeme, vkládáme si do ní svoje emoční představy o ní… Představy, které jsme zdědili a které spravujeme.

Všichni jdeme životem s nějakými představami o své ceně a o svých možnostech a o ceně a možnostech druhých. Všichni se s těmi představami už rodíme a v průběhu života je rozvíjíme…

Proto i to, co k nám rodiče vysílali v dětství, co nám v dětství dělali, jak se k nám chovali, už to byla odpověď na naše vlastní představy o sobě sama, na naše představy o realitě, se kterými jsme na tento svět přišli. Tu hru hrajeme od narození. I to, co jsme zažili v dětství, jsme vytvořili tím, s čím jsme se narodili.

Se svými představami o sobě a druhých, o své ceně, o ceně druhých, o svých možnostech jednat a o možnostech druhých přijdeme na tento svět. Postupně, jak se vyvíjí náš mozek a naše schopnosti si uvědomit sebe a druhé, postupně tyto představy začínáme uvědomovat a používat. V dospělosti pak vše už jen rozvíjíme a automatizujeme. Tím tvoříme svůj život, svoji zkušenost a říkáme tomu osud.

Se svými rodiči jsem ve svých představách prožil mnoho ponížení a ústrků, ale nebylo to nic jiného, než to, jaké představy o sobě a o svých možnostech a o možnostech druhých jsem do reality vkládal a jak jsem realitu interpretoval. Rodiče si neuměli vážit toho, čím jsem, mých představ a cílů, když jsem byl dítě a ani když jsem už byl dospělý a měl svoji rodinu. A já jsem měl pocit, jak mi ubližují, a jak jsou hrozní… Ve vztahu s nimi jsem přes domnělé ústrky prožil, vytvořil velmi mnoho bolesti. Ale vše jsem vytvořil tím, jaké pocity ze sebe sama jsem si do jejich chování vkládal.

Jestliže já, jako dítě, a pak jako dospělý člověk nevidím svoji cenu, svoje možnosti, těžko je může vidět někdo jiný. Bylo by naivní si myslet, že když dospěji a stanu se dospělým, že začnu používat jiné představy o realitě, než ty dětské. A tak i já jsem byl i v dospělosti dál ponižován, tentokrát manželkou, přáteli, v zaměstnání. Ono ty dětské představy o mé méněcennosti, tak jak jsem rostl a vyvíjel se rostly a vyvíjely se taky. Ale pořád to byly jen představy o mé méněcennosti. Představy, kterými jsem si já sám přes domnělé ústrky druhých vytvořil mnoho bolesti.

Zraňovalo mne jednání druhých a já se stále ptal, proč se ke mně tak chovají? Často jsem s nimi i bojoval a snažil jsem se vynutit si úctu a respekt. Ale s vnitřním nastavením, se kterým jsem přišel na svět to nebylo možné. Běženě si své vnitřní emoční konflikty, které v sobě neseme neuvědomujeme, ale zkuste někoho přesvědčit, aby si vás vážil, aby viděl vaši cenu v nějaké konkrétní situaci, když vy si vnitřně sami sebe nevážíte, když vnitřně žijete s obecným pocitem jsem něco méně, než druzí. Za svůj život jsem ve svých představách zažil velmi mnoho zranění, tak jsem se snažil, tolik jsem do svých vztahů investoval a oni mně podváděli, nevážili si mne a soudili mne. Nakonec jsem se úplně ztratil ve své nešťastnosti a vytvořil jsem si tak vážnou nemoc, která mne ohrožovala na životě.

Ta nemoc mne přinutila zastavit se, neboť mi najednou došly fyzické síly, musel jsem se přestat hnát za obhajobou sebe a své existence, najednou jsem měl prostot přemýšlet nad tím, co žiji. A tam jsem to poprvé viděl. Viděl jsem, jak proto, že nerozumím, jak funguje život, jak jsem hodně zraněný a nešťastný a že ve své zraněnosti a nešťastnosti si druhých nevážím naprosto stejně, jako oni mne, že nejsem ve svých reakcích o nic lepší, než ti, které tak soudím. Protože je v konfliktech a neshodách soudím naprosto stejně, jako oni soudí mne.

V té době jsem ještě neuměl vidět, že všechny zranění jsem si vytvořil zcela sám, neviděl jsem, že i já svým souzením také zraňuji. A ta zranění mne velmi bolela, kdykoliv jsem si na ně vzpomněl. Pod vlivem té bolesti jsem se pak choval tak, že jsem ve svém životě vytvářel další prostor pro další a další zranění. Neviděl jsem, že  jediné, co umím, je řetězit posuzování, nevoli a souzení ve většině situací, kdy já, nenaplňuji své představy o sobě, nebo když druzí nenaplňují moje představy o nich.

Tenkrát jsem ještě nevěděl, nechápal, že si sám mohu uzdravit svůj život a že se tím uzdraví má nemoc, která mi jen fyzicky ukazovala, co žiji. Nevěděl jsem, že jsem jen obětí svých představ o sobě sama, svého souzení a odmítání se a projekce, souzení a odmítání druhých. Nevěděl jsem, že tak tvořím nenávist. Stejnou měrou, jakou jsem nenáviděl ty, kteří mne nerespektovali, necenili, obviňovali, stejnou měrou jsem v těch konkrétních situacích odmítal, nebo nenáviděl sebe sama za svoji roli, za svoji neschopnost jednat rovnocenně. Považoval jsem se za špatného, neschopného a za svoji roli jsem se často soudil a styděl. Nechápal jsem, že žiji něco, co jsem zdědil, že žiji chybu, kterou jsem nevytvořil já, že tuto chybu vybudovali mí předci. A nenáviděl jsem.

Když jsem pochopil, že jen spravuji a užívám emoční potenciály svých předků, svých rodičů, najednou jsem byl schopen svůj život přijmout, najednou jsem si byl schopen odpustit své prohry. Najednou jsem viděl své pocity v širším kontextu. Jsou to moje pocity, jsem to já a musím za ně a jejich důsledky umět nést zodpovědnost. Ale pozor, zodpovědnost nelze chápat tak, že musím sebe soudit a odsoudit. Myslím zodpovědnost ve smyslu přijmout představu, tuto realitu jsem ve svém životě vytvořil já a přesto nejsem souzení hodný.

Své emoční potenciály jsem nevytvořil já, ty jsem zdědil, a toto uvědomění mi velmi pomohlo. Odpustil jsem si, přestal jsem se soudit, chápal jsem, že jinak jsem nemohl, neměl jsem k dispozici než jen to, co jsem zdědil. A tak to máme všichni. Díky tomuto pochopení se stala zvláštní věc, najednou jsem chápal i ty, kteří mi v mých představách ublížili. Také jsou správci, také nerozumí, také jsou nějak nešťastní, a tak ubližují, jako já. Všichni si žijeme ve svém světě svých představ o sobě a druhých. A všichni bychom si měli být za svoje světy, za svoje představy, za svoje reakce zodpovědní.

Všichni, když pochopíme, první co potřebujeme je odpustit si to, co jsme odjakživa tvořili, pokud nás to nějak zraňovalo, bolelo. To, co potřebujeme tady a teď je, odpustit si, že jsme tak tvořili a že tak tvoříme. Odpustit si i to, že i my pak svým jednáním ve své bolesti obvykle zraňujeme druhé, a vytváříme konflikty postavené na naší nešťastnosti.

Všichni jsme nějakým způsobem obětí svých představ o sobě, se kterými jsme se narodili, pokud jim nerozumíme. Pokud tyto představy neobsahují cenu a úctu, fyzický svět to vyjádří, chová se k nám, jako bychom byli bezcenní…

Všichni si můžeme své představy o sobě a zranění, která jsme si jimi přivodili postupně uzdravit. Znamená to přestat si svoje neúspěchy a ústrky projektovat do druhých. Znamená to pochopit, s jakými představami o sobě sama jsme to vlastně na svět přišli. A tam, kde schází cena, tam cenu dát. To znamená plně převzít zodpovědnost za svůj život.

Vždy, když chceme pochopit svůj dospělý život, svůj svět, musíme se podívat na svoje dětství. Vždy uvidíme jeden jediný obraz. To, co jsme tvořili v dětství se svými rodiči, jen to pak rozvíjíme se svými partnery, partnerkami, dětmi, přáteli a v zaměstnání. Je celkem jedno, na jaké partnery narazíme, vždy si do nich budeme projektovat svoje emoční představy o sobě druhých a o realitě, kterou žijeme. Když uvidíme, že to, co žijeme nyní je jen pokračováním, rozvíjením toho, co jsme žili v dětství, máme už na půl vyhráno. Pak už obvykle nějak vnitřně chápeme, že problémy našeho života nejsou v druhých, ale že klíč k jejich vyřešení se nachází někde uvnitř nás samých, v principech, jak my interpretujeme sebe sama a realitu okolo nás. Že klíč je v té naší interpretaci.

Naše představy o sobě a druhých jsou často tak zasaženy odmítáním a špatným hodnocením, že přestávají být funkční a vedou k řetězení konfliktů a proher v našich životech. Přitom naše potenciály jsou velmi, velmi bohaté a jsme schopní pomoci nich tvořit neuvěřitelně krásné věci. Ale aby to bylo možné, je potřeba je pochopit a případné chyby, které do nich naši předci zanesli odstranit. Pak už můžeme žít jejich neuvěřitelnou hloubku, bohatost a krásu v celé šíři. Pak můžeme zazářit, můžeme to díky tomu, co jsme zdědili.

I já, když jsem pochopil, že jsem dědic, přestal jsem se za to co vnímám a jak vnímám stydět a odmítat. Začalo mne zajímat, co jsem to vlastně zdědil. Začal jsem to, co jsem zdědil zkoumat. A začal jsem objevovat, a ani v nejbujnějších snech by mne nenapadlo, co všechno v sobě najdu. A stále mám pocit, že jsem na úplném začátku.

Pro lepší pochopení zde uvedu ještě příklad jedné ženy, která za mnou přišla, protože si se svým životem nevěděla rady. Byla podruhé rozvedená a děti s ní měly velmi špatný vztah a nevážily si ji. Přitom se opravdu velmi snažila ve svých vztazích uspět, velmi do nich investovala, hodně se snažila své blízké a děti podporovat. Byla hodně vstřícná k manželovi i dětem, plnila jim jejich přání a sny a přesto ji děti i manžel odmítali.  Byla zoufalá a nerozuměla svému životu. Ta žena je svým způsobem typickým příkladem toho, jak dnes žijeme.

Když jsme se podívali na její vnitřní nastavení, zjistili jsme, že od dětství velmi bojovala s nezájmem rodičů, s jejich neschopností ji nějak ocenit, ocenit její potřeby, představy, její výsledky. Snažila se, ale často byla obviňována, že není spořádané dítě, že nemá uklizeno, že, že, že… Když jsem se jí zeptal, jak v dětství na toto jednání rodičů reagovala, řekla mi, vztekala jsem se, ale ne nahlas, to jsem si nedovolila. Chodila jsem do lesa, který jsme měli u domu a tam jsem si nadávala, jací jsou hrozní a oddávala se své nešťastnosti a vzteku. Žena si vůbec nevšimla, že ani ona neumí své rodiče ocenit, že neumí respektovat jejich právo na názor, či představu. Že vždy, když byly jejich názory a představy rozdílné, než ty její, že reagovala despektem, bojem a obviněním. Že na své rodiče reaguje způsobem, ze kterého je ona sama obviňuje, který ji samé u nich vadí dodnes a nevidí to.

Žena přišla na svět s neschopností vážit si a nic o tom nevěděla. Ale ta neschopnost vážit si měla zničující dopad na její život nejen v dětství, ale i v dospělosti. Žena si svoje nevážím si projektovala do rodičů a obviňovala je stejně, jako oni ji, vůbec si nevšimla, že je obviňuje z jednání, které ona sama používá, z jednání nevážím si. A dělala to celé své dětství stále stejným, právě pro ni charakteristickým způsobem. Rodiče ji, jako dítě obviňovali nahlas a ona je obviňovala vnitřně, se zlobou a vztekem, který pak ale stejně ve svém jednání nakonec vyjádřila nešťastností a pasivním odmítáním, ve kterém bylo emoční obvinění rodičů.

Žena pak v dospělosti jen rozvíjela příběh, který nastartovala v dětství. Tím vytvořila své dva rozvody a vztahy s dětmi, kde scházela úcta. Žena tak zcela sama vytvořila svůj příběh, jen díky zděděným představám o sobě a druhých, které do svých představ o realitě neustále vkládala.

Když žena pochopila svoje emoční nastavení a svůj dětský příběh, byla už schopná převzít za svůj život a za vše, co v něm měla plnou zodpovědnost. Už viděla, že nemůže své partnery obvinit z neúspěchů a rozvodů, že vše systematicky budovala svým způsobem vnímání reality, se kterým se narodila. Najednou viděla i neuvěřitelnou vyváženost jejího příběhu, ve kterém najednou byla schopná vidět stejnou míru nerespektu a nevážení si na všech stranách. Na straně své, i na straně jejích rodičů a pak manželů a dětí. Najednou už situace, které ve svém příběhu vytvořila neuměla vidět jako zraňující, časem získala dokonce schopnost se smát situacím, které ji dřív velmi bolely.

Naše panství je neuvěřitelně rozsáhlé a tak pro nás, jako správce není snadné pochopit alespoň rámcově, co jsme to vlastně zdědili. A tak i této ženě trvalo skoro rok, než se dopracovala k popsané změně vnímání.

Nyní se tato žena učí žít jinak. V jejím životě se stále ještě objevují situace, do kterých zcela spontánně vloží své rodové nevážím si a občas tak ještě ve svém životě vytvoří destrukci ve formě vnitřní nešťastnosti, nebo konfliktu. Ale vždy, když ji emoce přejdou se podívá, jak vlastně a s jakým nevážím si to zase tvořila, že se jí vrátilo nevážím si, se kterým si neuměla poradit. Tyto situace už nechápe jako zrady a útoky okolí, ale jako osobní výzvy. S pocitem; “pochopím, jak jsem tvořila a vytvořila tuto část svého příběhu?”

Tato žena pomalu a jistě získává pro svůj život potřebnou vnitřní svobodu, učí se cenit za všech okolností a pomalu objevuje neuvěřitelnou vnitřní bohatost sebe sama, bohatost, kterou zdědila, bohatost, kterou může rozvíjet, ale i ničit, stejně tak, jako její předci.

Ta žena díky tomu všemu už má ve svém životě, vlastně úplně poprvé období, kdy je opravdu šťastná, protože svému životu rozumí mnohem lépe, než kdykoli dřív. Díky novému pohledu na svůj život vyléčila všechna svá vnitřní zranění, která v sobě nesla, která si uměla uvědomit a vzpomenout. Ta žena nyní objevuje, co vše ve svém životě skutečně může, svoji a jeho krásu. Jak ona sama nyní říká, “objevuji své neuvěřitelné vnitřní bohatství”. Poprvé v životě skutečně objevuje své panství a jeho magickou krásu. Poprvé v životě je díky své moudrosti zvelebuje. Poprvé v životě díky své moudrosti skutečně miluje svůj život.

Poděkování

Tento článek obsahuje některé myšlenky a formulace, které objevily Šárka Prokešová a Bára Zachařová. Mé dřívější klientky, které už nyní samy duchovně pracují, objevují a tak mne, jejich učitele, zpětně inspirují. Šárka už sama pracuje s lidmi. Jeden z nádherných darů, který při zkoumání svých potenciálů objevila je schopnost vidět potenciály druhých lidí a pracovat s nimi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *