Jak nebýt závislí a obětí obviňujícího hodnocení rodičů…

Jak nebýt závislí a obětí obviňujícího hodnocení rodičů, jak se realizovat spontánně v lásce, radosti a spokojenosti?

Autor: Šárka Prokešová – kursistka
Datum: 30. 9. 2015

Poprosila jsem o vnitřní obrazy ze světa jiných bytostí, než jsme my, lidé.

První obraz:

Vidím dvě rodiny. Jedna vypadá jako rodina takových divokých, přírodních lidí. Rodiče křičí na děti, tahají je za vlasy, dají jim občas pohlavek. Děti se brání, křičí na rodiče, nadávají jim a celé je to takový chumel těl. Pak ale jakoby tam problesklo nějaké jejich jiné Vědomí ve tvaru žlutobílých květů a oni jdou společně uklonit se božstvu. Svorně, velmi zbožně, s velkou úctou uctívají kamennou modlu a jdou zase domů. K tomu mi přišla informace, že tím uctíváním se propojili s dalším svým já. Že těch já mají několik částí.

Pak vidím rodinu u stromu, v trávě, která vypadá, jakoby to byli elfové, krásní, vznešení, jemná, pastelová barevnost, vznášejí se jemně nad zemí, mají velmi vysoké emoce, bez konfliktů, jen plují vedle sebe a velmi se milují a podporují.

Pak se tyto dvě rodiny setkávají a vplynou do sebe. Divoká část chce tu jemnou kousnout a tím zlikvidovat, ale ona se rozplyne a zase se vrátí na původní místo. Jemná část chce tu divokou proměnit, ale jen ji obepluje jako mlhovina kolem a do podstaty se nedostane a nezničí ji. A tak obě části koexistují.

Pak vidím nás jako lidstvo, sebe, ostatní teď tady na zemi. Jsme tyto dvě části dohromady a jsme úplně zmatení. Nevíme, za kterou jít, nevíme, jak obě používat dohromady. Obě v nás jsou jako skvrny, tečky, části, obě jsme, ale nevíme, jak to oboje dát dohromady, jak se tím nechat vést. Chvíli jdeme za tou částí, chvíli za tou, jsme takoví rozpolcení, roztahaní, zmatení, nesví.

Ani jedné části se nemůžeme zbavit, vystoupit z ní, popřít jí. Obě jsme. Jako by to byly dvě rasy a my jsme obě dvě a máme být obě dvě, abychom byli šťastní a spokojení.

Další, navazující obraz:

Pak vidím hlavu jako řídící středisko. V ní je člověk, který stojí uprostřed a kolem je kulatý pult. Z něho si ten člověk vybírá jako obrazy různé vzpomínky, různé situace.

Ocitá se v nějaké situaci. Ta situace mu připomene situaci z dětství. I fyzicky tak vypadá, i ta situace se odehrává v podobných kulisách, a tak mi říkali andělé, že to často je. Např. když jsem někde sama a rozjímám si ukřivděně, připomíná to situaci, kdy jsem si sama něco ukřivděně řešila v dětství. Seděla ve svém pokoji v bytě a psala si do deníčku, jak mě naši naštvali.

A pak přichází návod: jsme tedy v těžké situaci. Mám si vzpomenout na podobnou situaci v dětství. Vytáhnout si ji a rozložit na „prvočinitele“  – jsem tam já, mamka, taťka ségra, mám strach, křivdu, vztek, je to doma, naši mi v mých očích ukřivdili a já si to píšu do sešitu, dávám si tam úctu v tom psaní, vypisuji se ze vzteku. To jsou všechno prvočinitelé.

To mám vzít a vytáhnout to ze souvislostí a zbude mi: já, mamka, taťka, sestra, domov, pokoj, křivda, vztek, sešit, tužka…..jakoby to rozdělit na prvky, buňky, které samy o sobě jsou neutrální. Bez hodnocení! A pak je mám libovolně seskládat. A andělé mi řekli, že se to libovolně seskládat dá i do zdánlivého nesmyslu: mamka má křivdu k taťkovi a oni ke mně, jsou sami v sobě, sdělují si to….prostě udělat novou kašičku, zdánlivě úplně jinou, jako bych brala prvky a dávala je do nové množiny s úplně jinými vztahy.

Ptala jsem se jak: nejdřív je od sebe oddělit, vytáhnout je ze zaběhlého vzorce. Ze zaběhlého hodnocení! Pak jsem viděla, že ony samy se dají do pohybu velké spirály směrem nahoru, a pak se nad tou spirálou rozprsknou a spadají na zem jako blyštivé, třpytivé lístečky, které jsou barevné. Jsou jednotlivé a jsou mi k dispozici. Padají na zem jako zkušenosti, možnosti, jako moudrost.

Tak to mám dělat v těžkých situacích. Rozdělit to do prvků. A seskládat libovolně.

Tím se stanu tvůrcem, pozorovatelem, tím se oddělím od zaběhnutých vzorců. Tím najednou mozek nebude vědět, co má dělat, protože bude mimo zvyk a bude zkoumat, bude v pohotovosti a v bdělosti.

Ptala jsem se, co způsobí ten pohyb ve spirále těch jednotlivostí, jak to dám do pohybu?

Řekli mi, že podle svého vlastního programu, který si zvolím. Pokud chci život v moudrosti a radosti, bude to vypadat jinak, než když chci život v depresi a smutku.

Mám si to prý zkusit a uvidím, že to samo funguje.

Prý co je nejdůležitější, zvolit si program a nebát se a dát si tu práci seskládávat jinak, nově, rozkládat původní situace na fyzické části, účastníky, kulisy, emoce, slova, zvuky, světelné podmínky, jak chci dopodrobna, ale hlavně vytáhnout je z původních emočních programů, díky nimž se do nich vždy zpátky dostávám a už se v tom nevyznám.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *