Archiv pro rubriku: NOVÉ ČLÁNKY

Setkání se zdrojem mojí vnitřní síly, lásky a moudrosti

Autor: Eliška Bečková
Datum: 24.6.2018

Jednou jsem si vybrala takové prima počasí na procházku, byla zrovna sněhová vánice, a já jsem po celodenní práci u počítače prostě musela vyrazit ven, protáhnout tělo a provětrat hlavu. 

Prodírala jsem se větrem a chumelenicí, když se mi ve vědomí, pár metrů za domem, kde bydlím, objevil zvláštní vnitřní obraz. Tu chvíli, kdy se to děje už dobře znám, a vím, že to můj vnitřní svět pocitů, představ a vzpomínek mi chce sdělit něco důležitého.

Se zvědavostí jsem vnitřním zrakem pozorovala tu krajinu, která se postupně v mém vědomí objevovala. Byla to krajina trochu zamlžená.  A z té mlhy se pomalu vynořovaly nějaké postavy.

Ty postavy ke mně přicházely blíž velice pomalu a klidně. A jak se vynořovaly postavy, tak se ve mně vynořovaly také vzpomínky. Byly to vzpomínky na situace, které jsem prožila během svého dosavadního života, ale jen ty, které nebyly příjemné. Viděla jsem znovu věci, které jsme neuměla, nezvládla, zkazila, a kterými jsem ublížila sobě i druhým. 

Viděla jsem, že moje osobnost je složená z mnoha částí. A části mě z těchto situací byly ty vynořující se postavy. Vypadaly, jako temné stíny, a jen se ploužily. Vypadaly jako šedé lidské postavy, a byly hubené a slabé.  Byly nemocné a strašně smutné. Oči se mi zaplavily slzami, a nešlo je zastavit. Vlastně jsem je ani zastavit nechtěla.

Toho smutku tam bylo tolik, a dral se ven. Chtěl, abych o něm věděla, abych mu uznala právo na existenci, abych mu dala prostor ve svém životě. Chtěl, abych si dovolila cítit ho, a prožít ho, abych ho před sebou neschovávala. 

Uvědomila jsem si, že jsem celé roky odsuzovala a odmítala sebe. Odmítala jsem a odsuzovala části mě, o kterých jsem si myslela, že jsou špatné. Popírala jsem jejich existenci a styděla jsem se za ně.

Plakala jsem docela dlouho, a během toho pláče se ve mě postupně měnily pocity. Začala ve mě narůstat laskavost a soucit ke všem těm částem mne, které jsem odsoudila živořit schované někde na okraji mého vnitřního světa.

A teď se mi ukázaly, a přišly mi říct, že i ony jsou součástí mého vnitřního zdroje. 

Až do téhle chvíle jsem si myslela, že můj vnitřní zdroj lásky a moudrosti je zářivý. A najednou jsem viděla, že ty části mě, které září, a na které jsem hrdá, ty, které jsem považovala za žádoucí  a cenné, že tvoří jen polovinu kruhu. Druhá polovina kruhu úplně chyběla.

Ta druhá, ta chybějící polovina kruhu, byla tvořena právě těmi temnými částmi, které se mi právě ukázaly. A ony mi přišly říct důležitou věc, přišly mi sdělit, že když si jich budu vážit, když je přijmu a ocením stejnou měrou, jako ty části mě, kterým se věci daří, že teprve pak bude můj vnitřní zdroj kompletní a silný. Bude to celistvý kruh. 

To je můj zdroj. Jsem to já celá, úplně kompletně celičká, přijímající se se všemi svými částmi, i s těmi temnými. Je v tom obrovská svoboda a radost, když to cítím. Když dám všem částem mě, uznání, soucit, přijetí, cenu, laskavost a lásku, tak budu kompletní, a budu silná, svobodná, šťastná, radostná a nic a nikdo mě nezasáhne, nezraní, protože budu umět říct s přijetím sebe, bez pocitů viny, bez potřeby něco zdůvodňovat a vysvětlovat, „ano, toto jsem neuměla, toto jsem zkazila“.

Pak, když někdo poukáže, že jsem udělala toto a tamto, že jsem něco zkazila, tak mi bude stejně dobře, jako když bude mluvit o tom, co se mi povedlo. Protože já budu vědět o všech svých částech, a nebudu je schovávat, budu je přijímat a budu k nim laskavá.

Já jsem zdroj sama sobě.
Všechny mé části jsou můj zdroj.
Čím jsem kompletnější, tím je můj zdroj silnější.
Pozvala jsem je, ať přijdou ke mě blíž, že už se nemusejí schovávat, a omluvila jsem se jim.

Uvědomila jsem si, že nejdůležitější pro můj život právě teď, je přijmout všechny moje části a nesoudit je, neodmítat je, neodstrkovat je. A také jsem si uvědomila, že to je a bude proces, který potřebuje čas a energii, a že já mu je chci dát. Protože tento proces mne vede do lásky k sobě sama, a tak i do lásky k druhým.

Všechny ty chyby, které jsem udělala, byly velmi cenné a důležité, protože díky nim jsem právě taková, jaká jsem. Díky všem mým prožitkům jsem, tam kde jsem, a díky nim, jsem se hodně naučila.

Vypadá to docela obyčejně přijmout sama sebe, a být se sebou s takovou jaká právě jsem, ale je to ta nejúžasnější věc, jakou pro sebe můžeme udělat.

 

 

 

 

Jak se jezdí na býkovi

Autor: Eliška Bečková
Datum: 3.6.2016

Díky jedné prima kamarádce jsem objevila svůj vnitřní svět představ. Vnitřní svět představ máme v sobě úplně všichni a je to svět velmi starý a velmi moudrý. Pokud se naučíme do něho chodit, tak nám může velmi dobře pomáhat. Ve svém vnitřním světě představ jsem našla stromy, brouky, ptáky, vlky, rostliny, a spoustu dalších bytostí.

Jednou jsem ve svém vnitřním světě poprosila o pomoc a o průvodce situacemi, které se v mém životě velice často opakovaly. Byly to situace týkající se mé komunikace s partnerem ve chvílích, kdy máme naprosto rozdílné názory na věc. V těchto situacích já mívám často pocit, že partner mi bere můj názor a pak vyrážím do boje, abych si ten můj názor obhájila. Chvíli nám trvalo, než jsme s partnerem přišli na to, že těchto situacích máme oba naprosto stejné pocity. Partner má totiž také pocit, že já mu beru jeho názor a také vyráží do boje, aby si ho hájil.

Ve chvíli, kdy jsem ve svém vnitřním světě představ poprosila o pomoc průvodce, tak přiběhl býk a funěl a kouřilo se mu z nozder a klopil hlavu a vypadal zuřivě. Tento býk se přede mnou zastavil a čekal. Zeptala jsem se ho, jestli dnes je mým průvodcem on. Odpověděl, že pro tuto situaci, ano.

Já jsem řekla: „ Jo, to mi dává smysl.“ A zeptala jsem se ho, jestli mě někam zavede a něco mi ukáže. On řek: „Nasedej a pevně se drž.“

Hupsla jsem na něj, ale neměla jsem se čeho držet a tak jsem mu to řekla a poprosila ho, aby zpomalil. Zanesl mě vysoko na kopec, na kraj takového útesu. Byl to útes na kraji kaňonu, ve kterém dole tekla řeka. Naproti nám byl úplně stejný útes a úplně stejný býk a ten měl také někoho na zádech. Býk i jezdec se dívali na nás a cokoli jsem udělala já na mém býkovi, to udělal ten naproti také. Bylo to jako v té hře, co jsme hráli jako děti, když jsme se opičili a opakovali jsme jeden po druhém úplně přesně stejně pohyby, grimasy i slova.

A v té chvíli, když jsem to takhle viděla a když mi to býk propojil s tou dětskou hrou, tak jsem pochopila. Tu moudrost o zrcadlení jsem znala už docela dlouho a rozuměla jsem jí dobře, ale prožít ten pocit, to bylo něco úplně jiného. Tím, že jsem zažila ten pocit uvnitř sebe, tím se ten prožitek stal mojí součástí.

Řekla jsem býkovi: „Ahá, tak takhle to vypadá, když se hádáme. Takhle to je, když já vidím partnerův obličej a připadá mi, že má zlý výraz a že říká zlá slova. Tak to vlastně vidím přesně to, co vidí on zase u mě. Je to naprosto a doslova dokonalé zrcadlo, jako v té hře. Vidím sebe sama a svoje pocity a také vidím, jak při tom vypadám a co se dá číst z mého obličeje. A to, co cítím já, to přesně cítí také partner. A když vidím jeho zuřivost, vidím také svoji vlastní zuřivost.“

A býk souhlasil a pokýval hlavou. Přijetí sebe, že to tak mám a přijetí celé situace se ve mně dostavilo samo od sebe, zároveň s tímto pochopením.

Pak jsem se zeptala, jak mám celou situaci proměnit, jaký je první krok ke změně?

A býk mi řekl: „Dívej se na toho naproti, dívej se v hádce na partnera. Co chceš vidět v jeho obličeji a v jeho očích? Co chceš od něho načíst za pocity. Po čem v té chvíli velké zuřivosti toužíš nejvíc? Po pochopení pro tebe? Po přijetí tebe?Po přijetí tvého názoru, třebaže je jiný? Po laskavosti?

Ty přece víš, jak se ta hra hraje. Ty víš, že jediný způsob, jak vidět v partnerovi to, po čem tak toužíš je, abys to udělala ty sama. Abys to udělala v hádce stejně, jako tady na útesu a stejně, jako v té dětské hře. Ten naproti udělá jen to, co ty sama uděláš.

Nádherný pocit pochopení a radosti, kdy vidím řešení a všechno mi dává smysl.

Poděkovala jsem mu a zeptala jsem se, jestli je něco, co bych mohla udělat já pro něj. Řekl, že se mám postarat o sebe, že to je nejvíc. A že on si tady dobře žije, ve svém velkém stádu býků. Řekl, že je jich tu spousta, protože každý můj předek měl svého býka. Také mi řekl, že oni, naši rodoví býci, jsou ohromně cenní. Jsou to býci, na kterých moji předkové vyjížděly do svých bojů, hájit svoje názory, svoje sny a svoje představy. A často to byla jediná chvíle a jediný způsob, jak si moji předkové, ve svých životech, šli za svým. Byla to chvíle, kdy byli zoufalí až k zuřivosti, že jim není vůbec nic dovoleno a že jim všichni okolo berou.

Nevěděli, že je to jenom představa, že jim ostatní berou a nevěděli, že to oni sami si to nedovolili, protože se báli, že by byli označeni za špatné lidi a nikdo by je neměl rád, kdyby si plnili svoje sny. A tak raději plnili sny lidí okolo sebe, aby si zasloužili jejich přijetí a lásku. Nevěděli, že takhle to nefunguje a že pokud nemají přijetí a lásku sami pro sebe uvnitř sebe, tak se jich zvenčí nikdy nedočkají. Teprve, když byli celí zoufalí z toho, že na světě není nikdo, kdo by plnil jejich sny a přání, pak teprve vyrazili do boje. Byl to boj o jejich vlastní cenu, o cenu jejich názoru, jejich představ a přání. A byl to boj slepý, který neviděl cenu nikoho a ničeho. Proto neviděli, že chtěli získat prostor pro svoje představy tím, že vezmou prostor druhým pro jejich představy. Nevěděli, že kdyby viděli cenu svoji a svých představ, tak by viděli i cenu druhých s jejich představami a viděli by, že je zde místo pro oba.

Čas od času se jim povedlo něco tím bojem získat, a tak alespoň něco prožít podle jejich představ. A tak jsem díky tomuto výletu do svého vnitřního světa viděla, že jsem sice už spoustu věcí ve svém životě pochopila, změnila a uzdravila, ale že ještě často jezdím na svém býkovi a vyrážím do boje.

A uvědomila jsem si, že pokud budu chtít získat prostor na svůj názor tím, že budu brát prostor partnerovi na jeho názor, tak on se bude bránit. Tímto způsobem, nevytvořím prostor, ale vytvořím konflikt a boj. To proto, že tento svět má svoje zákonitosti, a pokud já chci získat prostor pro přijetí mého názoru, pak je potřeba, abych dala přijetí a prostor i odlišnému názoru ostatních. Nelze získat přijetí tím, že odmítnu. A mluvím zde o pocitovém přijetí, ne o tom, že řeknu: „ Dávám ti prostor.“ a myslím si svoje a mám pocit, že ten druhý blbec a jeho názory, že jsou kraviny. Často se dokonce odmítneme nejen protichůdný názor, ale dokonce i celého člověka, který ten názor má. A zároveň chceme, aby on přijal nás i náš názor.

Dát pocitově prostor na naprosto rozdílný názor jde. Jde to dokonce krásně, chce to „jen“ jediné cítit svoji vnitřní cenu sebe sama. Pak dávám prostor a cenu svým názorům a nepotřebuji získávat prostor a cenu od ostatních. Pak nemám pocit, že by bylo prostoru a ceny málo, nemám potřebu získat víc. Cítím dostatek a tak nemám potřebu brát ostatním.

A není to o kompromisu, kdy vydržím něco, co mi nevyhovuje a je mi nepříjemné. Je to o pohodové koexistenci, o umožnění a o svobodě.

Ale já dobře vím, jak se ta dětská hra hraje. ☺☺ Také vím, že když se mi povede získat něco pomocí ocenění, tak je to úplně jiný pocit, než když totéž získám bojem. Je to pocit obrovské radosti. Můžeme hrát hru na boj, na radost, na ocenění, jak kdo chceme a umíme.

Ať je mi 5 nebo 50, v baťůžku si nosím stále totéž

Autor: Eliška Bečková
Datum: 12.2.2012

Nedávno jsem oslavila padesáté narozeniny. Poslední rok před narozeninami jsem prožívala spoustu situací, které si byly podobné jako vejce v jednom hnízdě. Měsíc před narozeninami se mi tyto situace opakovaly čím dál častěji a nakonec téměř každý den.

Všechno to byly situace, které moc dobře znám, a které mě provázejí celý život už od dětství. Situace, při kterých mě vždycky v bříšku kouše můj pocit, že jsem špatná, protože jsem zase udělala chybu, protože zase něco nevím a neumím. Pocit, že jsem horší než všichni ostatní, protože jsem zase něco nezvládla. Pocit viny, že mi nedošlo něco, co mi přece mělo dojít, tedy pokud nejsem úplně blbá.

Stejné situace jsem prožívala v práci, ve vztahu s partnerem, s mamkou i s dětmi. Situace, kdy jsem měla pocit, že jsem velmi nedostatečná a okamžitě jsem vyrážela do boje na svoji obhajobu. Tak překotně jsem se hnala obhájit se a vysvětlit příčinu svých chyb a poukázat na svoji velkou snahu a dobrý úmysl, že jsem jaksi zapomněla svoji chybu uznat. A nejen, že jsem „zapomněla“ uznat svoji chybu, já jsem si navíc vůbec nevšimla, že jsem ji neuznala.

Ohromě jsem se divila, proč všechny tak štvu a proč se mnou bojují. Roky jsem to nechápala. Vlastně celý život jsem to nechápala. Až teď, když se mi vše tak nakumulovalo a bylo mi čím dál hůř, až teď jsem to najednou uviděla. Všimla jsem si, že mi vůbec nejde z pusy vypustit: „Ano, já jsem udělala chybu.“ Všimla jsem si, že mi vlastně nejde ani uznat: „Ano, já jsem udělala chybu.“

Když jsem přemýšlela, proč to tak mám, došlo mi, že mám obrovský strach z odsouzení, z despektu a z arogance, které za svoje chyby očekávám. A také jsem si všimla, že jak ten despekt, tak to odsouzení, které očekávám od ostatních, že si oboje plnými hrstmi dávám v těch všech situacích vlastně ve svých představách sama. Že sama sebe obviním, že se tak sama před sebou cítím.

Když jsem nad tím vším přemýšlela, když jsem přemýšlela, kde se to vše vzalo, najednou jsem viděla v sobě takový obraz. V tom obraze jsem se dívala na sebe samu, když mi bylo pět roků. Byla jsem malá holka, stála jsem u řeky a na zádech jsem měla baťůžek. Byla jsem prťavka, která s tím baťůžkem na zádech vyrazila do světa. Do toho baťůžku jsem si dala věci na cestu životem. Věci, které jsem našla v naší rodinné spížce. Do té spížky ukládali po celé generace moji předkové pocity a emoční představy, které objevili a používali ve svých životech. Ukládali je tam mí rodiče, jejich rodiče a  prarodiče atd. Každý, z té spížky nejprve čerpal a pak sám přidal to, co žil, co uměl i co neuměl. I já jsem si vzala do baťůžku od všeho kousek a vyrazila jsem. Začala jsem ve svém životě používat vše, co jsem si nesla v baťůžku. A používám to do dneška.

Vždycky když udělám ve svém životě nějakou chybu, tak najdu v baťůžku despekt a odsouzení a ty pocity mě začnou kousat do bříška. A protože to hodně bolí, tak zoufale prohledávám baťůžek znovu a znovu. Hledám laskavost, hledám pochopení, soucit a přijetí. A hledám marně. V baťůžku nejsou. Ale kousání bolí a já vím, že laskavost a pochopení je lék na to kousání. Jako dítě, i jako dospělá jsem často chtěla, aby mi laskavost a pochopení dali rodiče. Chci, aby mi dali to, co nemám v baťůžku. Jenže oni mi ten lék dát nemohou. Oni si berou ze stejné spížky jako já. A v rodinné spížce laskavost, pochopení a soucit k chybujícím prostě nejsou. Můžu se uprosit a můžu se uvztekat, stejně mi to není nic platné.

Ale je tu jeden člověk, který mi může laskavost, soucit, pochopení a přijetí dát. Je tu jeden jediný. Může mi to vše dát i zpětně ve všech situacích mého života a uzdravit je a může mi to dát i v situacích současných. Ten člověk jsem já.

A jak to můžu udělat?

Můžu se ve vzpomínkách vrátit do těch situací, ve kterých mě kouše bříško. Můžu se vrátit a dobře se dívat. Dívat se na sebe a na role, které jsem si tam přisoudila. A dívat se také na všechny ostatní aktéry a ostatní role. Mám velkou šanci pochopit, jaké role jsme tam hráli a proč. Najednou vidím, jejich roli, odsuzují mne, a pak zažívám šok, když se dívám na svoji roli, odsuzuji je. Tedy, dívat se na emoční role je opravdu zážitek.

Najednou mohu pochopit, co si kdo neseme ve svém baťůžku, co kdo máme v rodinné spížce a čemu jsme uvěřili, pak si najednou mohu zvolit roli úplně jinou. Můžu si v těch situacích vybrat pocity, které nekoušou a které jsou ke mě laskavé.

Vím, že to jde a že to funguje. Už jsem to párkrát zažila. Ještě si ten pocit, co je hladivý a hřejivý neudržím moc dlouho. Ale pomaloučku začíná mít své místečko v mém baťůžku a v mém bříšku, velmi si jej opatruji a vážím.

Každá chvilka, která je spojená s laskavostí ke mně chybující, má pro mě obrovskou cenu. A každou další takovou chvilkou přibývá v mém baťůžku a v mém bříšku, v mém životě o trošku víc laskavosti a pochopení a soucitu a přijetí mě mnou. A všimla jsem si, že když takto umím vnímat sebe, umím si dát laskavost chybující, že se najednou stala taková zvláštní věc. Mnohem méně bojuji s chybami ostatních, mnohem méně je za jejich chyby soudím, a protože nebojuji, najednou se s těmi lidmi umím i domluvit. To jsem tedy nečekala. Tak mám další zkušenost další příjemný pocit, který mi v baťůžku taky scházel, ani jsem to nevěděla.

Tento svět je světem našich představ a?

A je možné si s ním hrát, je možné jej měnit

Tento svět je světem našich představ a interpretací o tom, co se děje okolo nás, představ o našich možnostech reagovat, představ o nás samých, představ o druhých… Vše co vnímáme musíme interpretovat, do všeho musíme vložit představu o tom, co to vlastně vnímáme. A na tuto svoji představu pak reagujeme a říkáme tomu, reaguji na něj či na ni. Ne reagujeme na svoji představu o jeho, jejím jednání.

A často u nás lidí vidím takovou zvláštní věc. Pokud žijeme v představách, že my sami jsme nějak špatní, nebo že se špatně chováme, nebo že by bylo hodně špatné dělat to, po čem toužíme, pokud žijeme nějakou představu ne-ceny sami sebe, svých potřeb, svých možností a potenciálů, pak se nám snadno stane, že jsme těmito vlastními představami neustále zraňováni.

Přes představy o sobě vnímáme ty druhá a jejich činy. Jestliže my se vnímáme v mnoha ohledech jako ti špatní, pak tuto představu musíme vkládat i do jednání druhých a pak na tuto svoji představu i reagujeme. A tak v sobě vytvoříme pocit, že jsme stále znovu a znovu zraňováni realitou, kterou žijeme, lidmi okolo nás. Přitom jen projektujeme svoji ne-cenu do jednání a chování druhých.

Pak se docela často postupně dostáváme do stavu, kdy máme pocit, že nemá smysl se snažit, tolik úsilí jsme vynaložili na dosažení svých cílů, tolik úsilí jsme vynaložili na začlenění se do světa svých blízkých a stále ztroskotáváme.

Dostáváme se postupně do emoční představy zmaru a zklamání a máme stále menší a menší schopnost se nadchnout pro další aktivity. SVOJE SNAHY VZDÁME. Máme pocit, že jsme se opravdu snažili, hodně snažili a naši blízcí to nevidí, neocení, zanedbávají nás, nebo dokonce ponižují, či urážejí… Definitivně jsme se ztratili ve svém vlastním světě představ o své ne-ceně a o ne-ceně druhých…

Často se takto ztratíme jen v určité oblasti svého života, velmi často je to oblast partnerství. Nakonec pro nás i náš vlastní život ztratí cenu, ve smyslu mít snahu ještě něco hezkého v dané oblasti života, obvykle v partnerství, prožít. REZIGNUJEME, a začneme v dané oblasti smutně , často ukřivděně přežívat.

Když s takovými lidmi mluvím a hledám nějaký jejich vnitřní zdroj, který by je z jejich rezignace vyvedl, často zjistím, že jim jsou jejich děti. Děti máme potřebu v jakémkoli období našeho života podporovat a pomáhat jim. Je zajímavé, že když těmto ztraceným lidem řeknu, jste pro vaše děti za všech okolností zdrojem jejich života a pokud nenajdete řešení vy, budou jej jednou velmi obtížně hledat i vaše děti, je zajímavé, že pro svoje děti tito lidé jsou schopní se zvednout a znovu zkusit svoji ztracenou část života najít.

Přitom právě děti obecně můžeme použít pro své léčení mnohem lépe jako inspiraci. I dítě si ve svém dětském věku svými představami vytváří situace, které jej rozbrečí, které jej bolí, kde je nešťastné. Ale dítě je plné entuziasmu, nadšení. Ve fyzickém světě je krátce, je pro něj nádherný a s nadšením jej potřebuje dál a dál objevovat. Má plno očekávání, je toho tolik, co si lze užít a je to nové…

Dobře, na dlouhou dobu jsme se ztratili v nějaké oblasti našich životů ve vlastních ne-cenách, ne-cenách sebe a jejich projekce, ne-cenách našich blízkých. Unavili jsme se tím, vyčerpali a ztratili jsme schopnost se radovat. Ztratili jsme jediný motor našich životů, schopnost očekávat a tvořit radost, motor, který nádherně funguje dětem.

Ale mějme pro sebe cenu, my sami. Podívejme se na děti, popláčou si, nebo se povztekají a pak jim znovu a znovu vyjde sluníčko a plní očekávaní a radosti jdou do dalších a dalších her, ve kterých očekávají a tvoří radost a nadšení.

I my toto můžeme pro sebe sama, svůj život udělat. Použijme moudrost a zkusme pochopit kde my jsme udělali chyby a zkusme se jim tentokrát vyhnout, zkusme to jinak a vytvořme v sobě zase radost z tohoto světa, z tohoto života, z daru, který dočasně máme.

Stačí poměrně málo, změnit představu o sobě a svém jednání. Přijmout se, cenit se vážit si se. Je to nesnadné a je potřeba odborné vedení, ale je to možné. No ale zkusme to a obohaťme sebe, své blízké a tento svět obecně, pokud dýcháme, můžeme.

Poselství k semináři „Jak se stát mistry svých životů“

Od září do prosince roku 2015 vedeme v Brně s Pavlem Polokem velmi oblíbený společný seminář „Jak se stát mistry svých životů“, v jehož teoretické části se dotýkáme nejdůležitějších oblastí našich životů. V praktické části semináře se pak učíme teorii požívat při práci s konkrétními příběhy a problémy účastníků semináře.

V přednáškách pro veřejnost se zabýváme;

  • rodinnými vztahy
  • sexualitou
  • psychosomatikou nemocí
  • spiritualitou, a šamanismem
  • sebehodnocením
  • prací se svými přáními
  • prací s energiemi a čakrami
  • základy numerologie

Praktické zkušenosti s klienty Pavla Poloka s jeho velmi konkrétními návody a příklady ze života doplňuji vždy svými inspiracemi, jak vnímám, že tyto oblasti našich životů fungují, jak vznikají a jak s nimi můžeme pracovat. Ráda Vám své inspirace předkládám jako možné podněty právě pro Vaše životy k jejich zlepšení a radostnějšímu tvoření. Nechť Vám má poselství přinesou mnoho inspirace pro tvoření právě vašeho štěstí.

Šárka

Seznam článků;


Jak chápat, případně měnit naše sexuální chování? 

Představte si, že vaše tělo se rozpouští, rozpouští, až se rozpustí v tekutinu a stane se z něj takové čisté jezírko. Není tělo, není mysl, nejsou pocity….nejsou odděleně, vše je to jedno jezírko plné vody.

A do toho jezírka žbluňkne kamínek a na hladině se začnou dělat kola, rozvibruje se voda a kamínek, jak dopadá na dno, pohybuje vodou kolem něho a vibrace té vody se šíří do okolí a dosáhnou i ke břehu a pokračují břehem do okolí a ovlivní vše, co kolem je.

To jsme my, když k nám přijde zvnějšku nějaký pocit, nějaká emoce. Když se to stane, rozvibruje se celé tělo, celá mysl, celé Vědomí v nás. Nejde to oddělit. Když je emoce hřejivá, příjemná, láskyplná, tělo dostává impuls a začne být sexuálně vzrušené. Celé tělo, celá mysl, celé spektrum pocitů začne být sexuálně vzrušené. Jako když se rozjede program. Když je ta emoce mrazivá, nepříjemná, odmítavá tak tělo, mysl, pocity – voda v jezírku – se stáhnou, jakoby zatuhnou a sexuální vzrušení vyprchá, zastaví se, jako když voda nateče do přehrady a zastaví se o hráz. Voda a její struktura se přeskupí a začne vysílat jiný program. A samozřejmě i břeh kolem ní.

A je to „jen“ program. Není špatný nebo dobrý, prostě je. Jako že v noci je tma a ve dne světlo. Má to tak být. Vše je to zákon přežití člověka tady na Zemi.

Pak vidím změnu. Vidím velký obličej – to jsem já a ten obličej mluví do mikrofonu – v ten mikrofon se změnilo to jezírko. A jak do něj mluvím, mikrofon začíná vibrovat. Tím, co mu říkám. A zároveň vysílá zvuk do okolí podle vibrací, které do něj jdou.

A to s naší sexualitou děláme. Ten, kdo k nám mluví, jsme my, svými pocity a podle toho se chová naše tělo.

Naše sexualita vznikla v dětství, když jsme tělo naučili, jak reagovat na přijímající pocity rodičů a odmítavé pocity rodičů.

Na přijímajících pocitech jsme pořád závislí. A proto si hledáme někoho, kdo by vůči nám vysílal tyto pocity. Ty my zaznamenáme a mluvíme tak sami k sobě a rozvibrujeme příslušnou vibrací naše tělo. Je to závislost na těchto pocitech zvenčí, pokud jich nemáme dost sami k sobě. Pokud není v našem životě dost situací, které bychom vyhodnotili jako přijímající. (a ty si sami tvoříme, to už známe)

A pokud to nedělá partner, maminka a táta, hledáme to dál. Je to zákon našeho těla. A hledáme to pocitově, i kdybychom si to třeba zakázali a neprojevili to. To nás nezastaví. Pak vznikají nevěry. Projevené nebo neprojevené. Tak jim říkáme. A je to jen naše společenské označení – nevěry – velmi obviňující označení a velmi nás omezující.

Ve chvíli, kdy vycítíme zvyk chování partnera, které bylo u nás odmítáno, úplně automaticky vůči sobě vyšleme – zmrazující vibrace, jako zvyk, jako reflex a okamžitě se celé to naše jezírko stáhne a uzavře. A to pak ucítí náš partner a dá program stejný a najednou jsou kolem sebe dvě stažená jezírka, která už do sebe nemohou proniknout, protože cesta je uzavřená.

A obráceně, ve chvíli, kdy vycítíme chování partnera takové, jaké v nás vyvolávalo, že teď bude následovat přijetí, celí se otevřeme, celí jsme nasáklí vibrací přijímat nebo dávat.

A celé jsou to zvyky, jak se k nám chovali rodiče, jak nás objímali a přijímali slovy, činy, pocity nebo jak nás zmrazovali a odmítali svými činy, slovy, pocity.

Jsou to naučené reflexy.

A návod: přesně vědět, kdy se v nás spouští tento nebo druhý reflex. Podívat se do dětství, kdy nás rodiče objímali, chválili, měli rádi, kdy se v nás ten rybníček otevíral radostí, pocity, že chci sdílet, dávat, přijímat a kdy a jak se v nás ten rybníček uzavřel, zatuhl. Co se to muselo stát, aby se tak stalo?

A podívat se na to přes pocity dítěte, jako na reflex, který vyrábělo jako reakci na rodiče dítě – my. Reflex uvolnění, reflex stáhnutí.

A tyto reflexy nám napoví, jakou máme sexualitu. Kdy se stahujeme, kdy se uvolňujeme. Co se musí stát, abychom té naší vodě dali jeden nebo druhý impuls.

Zpět na seznam článků


Spiritualita: jak ji vnímat a používat pro svůj život? 

Vidím člověka – sebe, před zrcadlem. V něm se odráží jedna moje část. Obličej i tělo zepředu, odráží se tam to, co mám zrovna na sobě, jak se zrovna tvářím, jaký zrovna dělám pohyb, odráží se tam i můj momentální pocit. Zrcadlo mi odráží část z mého momentálního stavu.

Mnoho ze sebe ale nevidím. Nevidím zadní část mé hlavy, mého těla, nemohu vidět pohyby, které zrovna nedělám, nemohu vidět jiný odraz mých pocitů, než zrovna cítím.

A pak se vidím v zrcadlovém sále, kde jsou zrcadla všude kolem mě. Zepředu, zezadu, zespodu, zdola. Takže už vidím více částí mého těla, mohu se na sebe podívat zezadu, shora, vidět se zdola. Ale stále vidím jen obličej a odraz pocitů, které zrovna mám, tam je stále odraz omezený.

To je cesta poznání mě samotného. Od jednoho úhlu pohledu, přes další úhly a zase dál. Cesta poznání směrem ke spiritualitě.

Když plně využívám spiritualitu mého života  – vidím ten zrcadlový sál, který je ale i uvnitř mě. Zrcadla se objevují v celém mém těle a odráží všechny mé pocitové procesy, které tam byly, jsou a budou. Spiritualita je dá se říci věda a poznání o mně a mém životě v celé jeho šíři i mimo jeho časové hranice.

Je to dialog sama se sebou, který není omezený na to, co se děje teď. Je to dialog a poznání mého dětství, mých rolí v dětství, je to zaměření se na to, co prožívám teď ve všech oblastech, které si představím, je to dialog s mými představami do budoucna, které jsou živé a závislé na tom, co jsem už prožila a co prožívám.

Spiritualita je velmi plastické a živé zrcadlo, které se vytváří zrovna tam, kam se ve svém životě, ve své realizace zaměřuji. Spiritualita představuje i práci s tím zaměřením.

Spiritualita je dialog a užívání mé moudrosti, mého potenciálu, je to jeho zkoumání, je to zkoumání mých pocitů, je to spojení s nimi a je to jejich přijetí. Je to nekonečná řada informací o mě, o tom, jaká jsem byla, jaká jsem a jaká budu. Jaké mám představy o tom, co bych mohla být. 

Je to most ke mně samotné. 

A jak ji využívat pro můj život?

I spiritualitu dědíme, představy o ní a o jejím potenciálu dědíme od našich předků, od rodičů. Je to způsob jak se propojit sama se sebou a je jen na nás, jakým způsobem to budeme dělat a do jaké míry to budeme dělat. Ale spiritualita není jen vztah sama se sebou, je to propojení s různými vztahy, které jsme k sobě měli od dětství do teď a které se sebou budeme mít, je to i propojení se vztahy se sebou, které bychom mohli mít. Je to, jako bychom se dívali na film o sobě a zaměřovali se na jednotlivé scény. Ve chvíli, kdy si je zastavíme, rozběhnou se další a další filmy, které ty scény rozšiřují.

Žít šťastně naši vlastní spiritualitu je žít s láskou vše, co zrovna jsem, co jsem byla a co budu. Je to mít rád svůj život a vše, co v něm je, to znamená – nesoudit to, spíš to vzít jako nekonečnou řadu studnic poznání o sobě a o tom, co jsem. 

Nejsme jen fyzická bytost, ale i duchovní bytost, kterou ta fyzická stránka odráží. A to je nekonečné množství informací, které mohu používat pro to, abych šťastně žila to, co zrovna jsem: obviňuji – je to pro mě informace o mě – umím to, dělám to z nějakého důvodu, můžu to pochopit u sebe i jiných, vyrovnat se s tím u sebe i u druhých, mohu to pochopit u sebe i u rodičů a už mohu daleko vědoměji a šťastněji žít svou spiritualitu v této oblasti.

Jsem šťastná, když maluji, už tady mohu zase sbírat informace o tom, co mi dělá dobře, jakou mám fantazii, jaké mám ráda barvy, jaké tvary a proč? Mohu to přijímat u sebe i u ostatních, u rodičů a tím si rozšířit další oblasti svého života.

Spiritualita je poznávání, propojovaní a přijímání sebe. A růst může mé poznávání jen v nesouzení, jen v ocenění. Protože co nevidím, to odmítám, co odmítám, to neroste. 

S oceňováním sebe roste moje spiritualita a mnoho mých světů můžu začít používat! To je spiritualita v našem životě. 

Zpět na seznam článků


Jak využít zkušenost svého dětství při výchově vlastních dětí? 

Vidím dvě šroubovice DNA – to jsou informace našich předků. Různé životní zkušenosti, moudrost, způsoby řešení různých situací, potenciál vlastního rozvoje, i mechanismy, které představují boj a destrukci. Ty šroubovice končí v tělech našich rodičů. Potom se spojují v jednu a vzniká dítě.

Dítě v sobě nese informace. Obou DNA, generací našich předků. Všechny jejich zkušenosti, moudrosti, potenciály i destrukce.

Jako děti tedy dostaneme soubor těchto informací. I rodiče nesou tyto informace a nějakým způsobem už vlastní moudrostí a zděděnými způsoby s nimi manipulují. Využívají je nebo je potlačují. Informace už zpracovávají svými pocity, svými zvyky.

Dítě, které má v sobě život, se dívá na rodiče, jak jej má používat a využívat. Dívá se na všechny způsoby. Konstruktivní i destruktivní. Díky hodnocení toho potenciálu vidí, co z něj je dobré a co špatné. Díky hodnocení toho potenciálu, jej v určité oblasti využívá a rozvíjí (a může to být i ta destrukce) a díky hodnocení toho potenciálu, jej v určité oblasti potlačuje nebo prostě neumí využít.

A je to jako s krabicí čajových sáčků, jejichž výběr je naskládaný v přihrádkách. Rodiče nás naučí, který čaj mají rádi, který si vyberou a který nechají uložený. A my to jen opakujeme a nenapadne nás vůbec zkusit další příchutě, neboť to, co u rodičů vidíme za výběr, to je pro nás pravdou.

To, co tentokrát představuje návod je, podívat se, které čaje máme v krabičce. Je potřeba podívat se na všechny příchutě, na všechny barvy čajových sáčků. Je třeba podívat se, jak jsou uloženy v krabičce, jaké barvy mají a proč si některé sáčky vybíráme, protože si je tak vybírali naši rodiče a proč některé necháváme ležet bez povšimnutí.

Je třeba prohlédnout si, jak naše krabička – jak náš genofond – vypadá a proč je seskládaná právě takto. Je třeba prohlédnout si volbu našich rodičů. Proč je právě takováto? Proč je naše volba právě takováto?

A protože si často podle volby rodičů vybíráme čaje, které nám nechutnají, a přesto máme pocit, že si je vybrat musíme, neboť tak nás to naučili, bojujeme s tou volbou, jsme na ni naštvaní, bráníme se jí, ale přitom ji stále „musíme“ dělat. I to prožívali při své volbě rodiče, když po babičce a dědečkovi vybírali nechutný čaj.

I to je třeba prozkoumat. Pohledem nad krabičkou, nadhledem nad krabičkou, nadhledem nad pohybem ruky při výběru sáčků, nadhledem nad pocity, které měli rodiče i my při výběru.

A co nám dá ten nadhled? Nehodnocení! Ale to musíme nejdříve poznat to naše hodnocení, pak z něj teprve můžeme vystoupit. A poznat znamená porozumět mu a tím ho přijmout, jinak se nevzneseme.

Jestliže se nám tedy volba rodičů nelíbí, je třeba poznat ji a poznat to, proč se nám to nelíbí, porozumět tomu, přestat to hodnotit, přijmout to, a potom ji můžeme změnit.

Zpět na seznam článků


Jak vzniká nemoc? 

Vidím stěnu, před kterou stojím. Zdá se neživá, jen chladná, z cihel. A já do ní vší silou a zlostí křičím „JSI ŠPATNÁ“. Pořád dokolečka. Z vlastní frustrace, z vlastní bolesti, z vlastního vzteku a ponížení. Pořád dokola – jsi špatná. A najednou vidím, že ta slova se vrývají do té stěny, pořád víc a víc až se z nich stal reliéf, který je stále hlubší a hlubší. Ta slova jsou jakoby vyražená stále hlouběji, černají a deformují tu stěnu. Ta stěna se propadá a utváří se do ní otvor. Otvor, který jsem vytvořila svými pocity a emocemi. Ta stěna chránila živou tkáň za ní. A teď, když přímo k té tkáni pronikají má slova s emocemi, ta tkáň tvrdne, kornatí a stává se stěnou. Stěnou, která zase nějakou dobu vydrží můj křik – jsi špatná – ale pak se opět proděraví a vytvoří novou situaci, kdy živá tkáň – zase o něco menší – se musí „obrnit“ stěnou. A tak jí ubývá a ubývá. Až zmizí a zůstanou jen zkornatělé neživé zdi.

To děláme se svým tělem, pokud na nějaké místo působíme způsobem, který dává tělu informaci, že je špatné a že tedy nemá žít. 

To je ve zkratce psychosomatika.

Vidím dítě. To žije informaci – jsem dobré, jsem radost, jsem život, ale jakmile uslyší a ucítí informaci, ano, jsi dobré, ale jen takto – tělo se začne deformovat, přizpůsobovat té informaci, začne se vychylovat a přizpůsobovat, kroutit se a hrbit. Podle toho, jaká informace z vnějšího světa je vůči němu vysílána, jakou informaci a jak přijímá a zapojuje do svého programu. Programu svého těla. A ten program pak žije. Žije ho jedna buňka, ta dá informaci druhé a všechny si pak nakonec předají informaci – tady nejste dobré, tady musíte odumírat.

Tak funguje lidské tělo. Podle informací a programů. A lidské tělo má paměť. A ta paměť funguje do doby, kdy přicházejí informace o špatnosti – tak funguje odmítnutí a obvinění. Jakmile tělo začne vnímat informaci o životě a funkčnosti, o potřebě používat, o prostoru růst a tvořit – okamžitě začne přetvářet buněčnou strukturu a začne tvořit, zpevňovat a obnovovat.

Jsou tedy dva póly, které tvoří zdraví lidského těla: pól žij – jsi dobrý a pól – jsi špatný, nežij. To je zákon přírody, to je zákon těla. To je zákon zdraví. 

Od našich pocitů, které jsme odposlouchaly a od pocitů, které si tak sami říkáme, odvisí informace, které dáváme tělu. Je dobré nebo není? Jsme dobří nebo nejsme? To nám tvoří. 

Zpět na seznam článků


Jak funguje a co vše ovlivňuje sebehodnocení – klíč k našemu úspěchu, radosti a zdraví? 

Každý, když se narodíme, dostaneme takový měšec. Moc nevíme, co v něm je. Je tam zlato a jen to. V tom měšci je bohatství našich předků, naší podstaty. Z toho měšce postupně vytahujeme to, co potřebujeme k životu. Naše chování, naše reakce, naše souhlasy, naše odmítání. To všechno, co tam máme, nic víc, nic míň.

To, co tam je, je cenné, velmi cenné, nejcennější, co máme. Ale máme tam taky představy o ceně. Tzn. třeba představu, že když budeme hodní, budeme cenní, představu, že když budeme zlobit, nebudeme mít cenu.

A my si myslíme, že to tak je. Myslím si, že když budu výkonná, vždy připravená pomoct, když se budu smát, nebudu se křivďovat, nebudu padat do pasivity a nešťastnosti – budu dobrá. Myslím si, že když se mi nebude dařit, když budu nadávat, osočovat ostatní ze svých vlastních chyb, že budu špatná. To je moje představa o ceně a tak se ta cena i chová. Klesá nebo roste podle toho, co si myslím, že tak má být.

Takže velmi důležité je vědět, že ten princip, kterým posuzuji svou cenu je dalekosáhlejší než to, co dělám, co si myslím, jak se chovám. Ten princip, který si vymysleli lidé a generace před námi, je silnější, než jednotlivé moje součásti chování a jednání.

A je to princip: toto má cenu a toto cenu nemá. Rodiče nás naučili jej používat. Rodiče nás naučili vyhýbat se tomu principu, když něco nemá cenu, protože tam mám být vina. Rodiče nás naučili jít jen za principem – toto cenu má, protože tam jsme takový pocit viny na chvilku neměli. Ale tím dochází k nevyváženosti. Tam dochází k potlačování. K potlačování vlastní ceny tam, kde opravdu je.

My jsme totiž nedostali černý nebo bílý měšec, ale jenom jeden – zlatý, a tam je všechno, co nemáme odsuzovat. Na sobě, na rodičích. Ale rodiče nás naučili je samotné odsuzovat, protože vše, co se jim nelíbilo na nás, se jim nelíbilo na nich a nás učili to kritizovat.

A to máme změnit. My nejsme černí nebo bílí, my jsme zlatí. A máme tak poznat vše, co v tom měšci máme. Pak budeme celiství. A z toho se máme radovat, a pak to měnit a pak to přetvářet. Dokud to ale neuvidíme neutrálně, nic se s tím nedá dělat!

Dodatek:

Co je štěstí, muška jenom zlatá ☺ ☺ – chvilku tu je, chvilku tu není. A kdo s ním hýbá? Jen my. Chvíli si ho vezmeme, chvíli si ho dáme a můžeme si s tím úplně libovolně hrát. Hrát, až poznáme, co to děláme, když si hrajeme s cenou.

Co jí dáme, to nám vrátí. Dáme jí cenu, vrátí nám cenu. Dáme jí bezcennost, vrátí nám bezcennost.

A co to je hrát si s cenou? Každý si na to musí přijít sám, jak to udělat, ale obecně to znamená – být mistry své ceny, vědět, jak si ji bereme a jak si ji dáváme. Co u sebe považujeme za nehodné ceny a co hodné ceny. To je princip, který nás dovede k pocitu. K pocitu ceny. A pak si s ním můžeme házet jako se zlatým míčem. Chvíli tu je a chvíli tu není. Co je vlastně cena? Všechno a nic, náš život nebo naše smrt, která není smrtí, jen přehozením míče do jiné místnosti.

Hra: Házet si zlatým míčem. Míč má zrovna ten hráč, který považuje to, co říká, za cenné, má jej do doby, kdy umí vyjmenovat, kdy je pro sebe cenný. Jakmile najde něco, co u sebe považuje za bezcenné, prohrál, už nemá cenu a hodí míč někomu jinému. Ten jej zase drží do té doby, než najde něco, co u sebe považuje za bezcenné.

Zpět na seznam článků


Jak si přát? Jak využívat Vědomí při stanovování a realizaci svých snů? 

Vidím krajinu, stojíme před ní, díváme se na ni. Je poměrně šedavá, je tam pár stromů, pár kopců, hor, jezer, je poměrně fádní a neutěšená, otevřená, fouká tam vítr, je neútulná. Občas, jak se tak dívám na krajinu, ke mně probleskne nějaké světlo v podobě barevného záblesku a zase zmizí. Přeju si, aby se ty záblesky zpomalily, a ony se zpomalí. Přeju si, aby se zastavily přede mnou, a ony se zastaví. Přeju si vidět, co jsou a ony se mi ukážou jako zabalené ruličky filmu, který se rozvine, a já v něm vidím lidi. A ti lidé mi něco vyprávějí. Nerozumím jim. Přeju si, abych jim rozuměla, a oni mi vypráví příběhy. Jsou krásní, zlatí a barevní. Přeju si, abych těm příběhům rozuměla, a oni mi vypráví příběhy mých předků. Přeju si, abych se z nich poučila, a postupně nacházím porozumění a pochopení s těmi příběhy a tak se sebou a svou historií.

Pak přemýšlím, odkud se ty záblesky berou a chci to vědět. A tak vidím celou situaci z nadhledu. Přicházejí odněkud zvenku, ze širšího prostoru. Chci vědět, co to je ten širší prostor. Je to prostor Vědomí – prostor, kde jsou všechny informace, co vesmír už prožil. Přeji si vidět ten prostor, a tak se v něm objevím. Přeji si vidět svůj svět v tom prostoru a vidím, jak je velmi malinký vedle mnoha dalších takových světů, ale je velmi moudrý, dokonale funkční a přispívající svou moudrostí do toho velikého prostoru. Je velmi, velmi důležitý.

A já si přeju najít most z toho mého světa k tomu prostoru kolem, abych ten svůj svět mohla zvětšovat a propojovat a inspirovat se z toho Vědomí. A tak se mi objevují schody. A vše řídím já svými přáními, svými představami o možných řešeních. Bez nich bych se nepohnula z místa. Nic, co si neumím představit, se mi nesplní. Nic, co si neumím představit, mě nepovede.

Představy o tom, co je můj svět, jak se v něm chovat a jednat v něm, mám vrozené a rodiče mě naučí, jak ty představy používat. Mám ale taky vrozené, že ty představy se dají měnit, že se dá růst a vždy mám možnost volit mezi těmi představami. Ty představy se stávají mými přáními, které mi tvoří. Změním přání, změním směr. Okamžitě.

I to, čeho se bojím, je mé přání, i to, čemu se chci vyhnout, je mé přání, protože o tom aktivuji představu a dávám jí tak energii. Tělo a mysl se pak na ten objekt napojí a přitáhne ho. A pokud si přejeme ten strach změnit, bude nám strach přicházet ke změně.

Proto je velmi, velmi dobré vedení našich představ při léčení našeho života nějakým učitelem, protože zvenku jsou lépe vidět naše přání než zevnitř, a pokud nás vede někdo, kdo má zkušenosti se svými představami a jejich následky, máme vyšlapanou cestu. Ale naše přání teprve nás na ni dovede.

To, co se nám děje, je vždy výsledek našich přání, to je velmi dobré vědět a pozorovat to. Napodobujeme přání rodičů, a tak se můžeme velmi věrně dostat tam, kam si přáli rodiče.

Vědomí je nekonečná množina možností a naše přání jsou ukazovátkem, které možnosti chceme vybrat. To nekonečno je ale v nás. Je dobré poznat ukazovátko, jak jej používáme a co si vlastně vybíráme a staneme se velmi svobodnými mistry svých možností a jejich využití.

Zpět na seznam článků

Co je to osud II, schopnost cenit

Autor: Pavel Polok
Datum: 14. 10. 2015

 

Tento článek je volným pokračováním článku, “Co je to osud”.

Lze říci, že jsme jen nositeli potenciálů, které reprezentujeme, které nevznikly naší prací, ale že jsme pouze jejich správci…

Jsme nositeli a správci potenciálů, které vytvořili postupně naši předci v našich rodových liniích a které nám rodiče geneticky, výchovou a vzory předali a které jednou předáme i my zase svým dětem, aniž bychom to tušili. Pokud ale použijeme moudrost, můžeme cokoli ve svých životech změnit. Můžeme velmi pevné řetězy správcovství přetrhnout a začít žít cokoliv jiného. Cokoliv jiného pak můžeme předat i svým dětem. Můžeme jako správci rozvinout destrukci našich potenciálů, ale můžeme být i správci moudrými, kteří své potenciály prozkoumají, pochopí a uzdraví.

Co jsou to vlastně ty potenciály? Jsou to naše pocitové, představy, představy o nás samých, našich možnostech, představy o tom, co se okolo nás děje, které si vkládáme do všeho, co vnímáme. Jedná se o emoční představy, tedy o emoční reakce na sebe a na okolí, které rozum nijak neovlivňuje, které ale rozum registruje a na základě těchto představ potom i rozumově jednáme.

To co jsme zdědili, naše schopnost emočně vnímat je neuvěřitelně bohatá a rozsáhlá. Je to, jako bychom po předcích zdědili nádherné velké panství, bohatství. Toto bohatství je jakási pocitová struktura, kanály, kterými se ve svém vědomí a pak životě pohybujeme. Tyto pocitové kanály vynalezli a vybudovali naši předci. Stálo je to mnoho úsilí, vynaložili mnoho práce a mnoho energie. Budovali je vlastními prožitky, vlastními životy po stovky generací. Museli toho velmi mnoho prožít, museli vynaložit velmi mnoho úsilí, aby pocitové kanály, které jsme my nyní zdědili, aby je vytvořili. Toto království je plné různých pocitových darů které my nyní můžeme spravovat, rozvíjet a opečovávat. To znamená plujeme po stejných řekách, chodíme po stejných cestách a objevujeme, co jsme to zdědili za panství. Jsme ve svém království, ve svém vědomí jediní vládci všeho zděděného.

Pokud chceme moudře panovat a pokud chceme expandovat a vybudovat něco víc pro své následníky, pro své děti, musíme své království znát dobře. Musíme vědět, jak tečou řeky, kde je půda úrodná a kde je sucho. Kde se dařilo předkům dobře hospodařit a kde jim to nešlo. V našem království jsou odpovědi na naše otázky. To co žijeme je naše království a jak ho umíme řídit je naše realita. A tak chceme-li cokoli v našich životech změnit, třeba naši poníženou, nebo nějak podřízenou roli v partnerství, nebo chceme-li pochopit své silné stránky, které nám umožní ve svých životech zazářit, prožít úspěch a radost, vždy musíme hledat ve svém panství, abychom pochopili, co jsme to zdědili, co to vlastně užíváme a spravujeme, co to žijeme.

Dám vám příklad. Zdědil jsem takový zvláštní pocit ze sebe sama. Kam až si vzpomínám, vždy, když jsem myslel na sebe v kontextu s ostatními, měl jsem pocit jistého studu a nedostatečnosti. Pocit, že jsem něco méně, než druzí, že to co ostatní dělají a říkají má nějak větší cenu, než to, co dělám a říkám já. Když se na sebe dívám zpětně, na svoje dětství a na první půlku života, kdy jsem tento pocit používal, nevidím, že by pro něj byl nějak racionální důvod. Ale jiný pocit ze sebe sama jsem mít prostě neuměl, tak jsem tento používal téměř všude. Používal jsem jej ve škole, v dětském kolektivu, před rodiči, prostě všude.

Tento pocit samozřejmě velmi ovlivňoval mé jednání v dětství a pak i v dospělosti. Vzpomínám si, že v osmé třídě základní školy mne kamarádi a kamarádky začali zvát na různé oslavy a večírky, kde byla ta děvčata, co se mi tak hodně líbila. Ale můj pocit vnitřní nejistoty sama sebou, můj pocit, se kterým jsem se narodil a který jsem spravoval mi nedovolil nikam jít. Co bych tam dělal? Neuměl jsem ve svých představách být zábavný a ani zajímavý, nebyl jsem ve svých představách fyzicky přitažlivý, sám sebe jsem vnímal přes pocit; “jsem něco méně, něco horšího, než druzí”. Přesto, že jsem byl stále zván nikdy jsem nešel.

Všimněte si, jak jsem tvořil svůj život, zcela svobodně, jen projekcí svých zděděných emočních představ  o sobě a okolí, do reality okolo sebe. Jsem někam pozván a já si do představy, co to pro mne znamená vložím své velmi špatné mínění o sobě, svém vzhledu a schopnosti jednat. A na tuto představu pak zareaguji odmítnutím její realizace. Přeci se nebudu ztrapňovat.

Dnes, kdy mám díky práci na sobě za sebou již velmi mnoho vnitřních změn sebe sama, změn vnitřních emočních představ o sobě a okolí, o svých možnostech a schopnostech, dnes vidím, že jsem si do reality mohl emočně vložit naprosto cokoliv. Tedy, pokud bych to měl ve své emoční výbavě, v potenciálech, které jsem zdědil, pokud bych toho byl schopen. Ve své emoční výbavě   jsem měl jen špatné hodnocení sebe, tak jsem žil takový zvláštní život, velmi pokřivený.

Na jedné straně jsem měl představy o základních sociálních potřebách běžného dítěte, pak teenagera a pak běžného dospělého člověka, které jsem chtěl uspokojovat a tak jsem tvořil realitu, kde pro jejich uspokojení byl prostor, ve které byla možnost tyto potřeby uskutečnit a zrealizovat. Na druhé straně jsem měl velmi zdeformované představy o své ceně a svých schopnostech a možnostech a ty jsem do reality, kterou jsem vytvořil neustále naprosto nevědomě vkládal.

Zde si můžeme dobře uvědomit, jak vnímáme realitu. Nevnímáme ji přímo, my si ji interpretujeme, vkládáme si do ní svoje emoční představy o ní… Představy, které jsme zdědili a které spravujeme.

Všichni jdeme životem s nějakými představami o své ceně a o svých možnostech a o ceně a možnostech druhých. Všichni se s těmi představami už rodíme a v průběhu života je rozvíjíme…

Proto i to, co k nám rodiče vysílali v dětství, co nám v dětství dělali, jak se k nám chovali, už to byla odpověď na naše vlastní představy o sobě sama, na naše představy o realitě, se kterými jsme na tento svět přišli. Tu hru hrajeme od narození. I to, co jsme zažili v dětství, jsme vytvořili tím, s čím jsme se narodili.

Se svými představami o sobě a druhých, o své ceně, o ceně druhých, o svých možnostech jednat a o možnostech druhých přijdeme na tento svět. Postupně, jak se vyvíjí náš mozek a naše schopnosti si uvědomit sebe a druhé, postupně tyto představy začínáme uvědomovat a používat. V dospělosti pak vše už jen rozvíjíme a automatizujeme. Tím tvoříme svůj život, svoji zkušenost a říkáme tomu osud.

Se svými rodiči jsem ve svých představách prožil mnoho ponížení a ústrků, ale nebylo to nic jiného, než to, jaké představy o sobě a o svých možnostech a o možnostech druhých jsem do reality vkládal a jak jsem realitu interpretoval. Rodiče si neuměli vážit toho, čím jsem, mých představ a cílů, když jsem byl dítě a ani když jsem už byl dospělý a měl svoji rodinu. A já jsem měl pocit, jak mi ubližují, a jak jsou hrozní… Ve vztahu s nimi jsem přes domnělé ústrky prožil, vytvořil velmi mnoho bolesti. Ale vše jsem vytvořil tím, jaké pocity ze sebe sama jsem si do jejich chování vkládal.

Jestliže já, jako dítě, a pak jako dospělý člověk nevidím svoji cenu, svoje možnosti, těžko je může vidět někdo jiný. Bylo by naivní si myslet, že když dospěji a stanu se dospělým, že začnu používat jiné představy o realitě, než ty dětské. A tak i já jsem byl i v dospělosti dál ponižován, tentokrát manželkou, přáteli, v zaměstnání. Ono ty dětské představy o mé méněcennosti, tak jak jsem rostl a vyvíjel se rostly a vyvíjely se taky. Ale pořád to byly jen představy o mé méněcennosti. Představy, kterými jsem si já sám přes domnělé ústrky druhých vytvořil mnoho bolesti.

Zraňovalo mne jednání druhých a já se stále ptal, proč se ke mně tak chovají? Často jsem s nimi i bojoval a snažil jsem se vynutit si úctu a respekt. Ale s vnitřním nastavením, se kterým jsem přišel na svět to nebylo možné. Běženě si své vnitřní emoční konflikty, které v sobě neseme neuvědomujeme, ale zkuste někoho přesvědčit, aby si vás vážil, aby viděl vaši cenu v nějaké konkrétní situaci, když vy si vnitřně sami sebe nevážíte, když vnitřně žijete s obecným pocitem jsem něco méně, než druzí. Za svůj život jsem ve svých představách zažil velmi mnoho zranění, tak jsem se snažil, tolik jsem do svých vztahů investoval a oni mně podváděli, nevážili si mne a soudili mne. Nakonec jsem se úplně ztratil ve své nešťastnosti a vytvořil jsem si tak vážnou nemoc, která mne ohrožovala na životě.

Ta nemoc mne přinutila zastavit se, neboť mi najednou došly fyzické síly, musel jsem se přestat hnát za obhajobou sebe a své existence, najednou jsem měl prostot přemýšlet nad tím, co žiji. A tam jsem to poprvé viděl. Viděl jsem, jak proto, že nerozumím, jak funguje život, jak jsem hodně zraněný a nešťastný a že ve své zraněnosti a nešťastnosti si druhých nevážím naprosto stejně, jako oni mne, že nejsem ve svých reakcích o nic lepší, než ti, které tak soudím. Protože je v konfliktech a neshodách soudím naprosto stejně, jako oni soudí mne.

V té době jsem ještě neuměl vidět, že všechny zranění jsem si vytvořil zcela sám, neviděl jsem, že i já svým souzením také zraňuji. A ta zranění mne velmi bolela, kdykoliv jsem si na ně vzpomněl. Pod vlivem té bolesti jsem se pak choval tak, že jsem ve svém životě vytvářel další prostor pro další a další zranění. Neviděl jsem, že  jediné, co umím, je řetězit posuzování, nevoli a souzení ve většině situací, kdy já, nenaplňuji své představy o sobě, nebo když druzí nenaplňují moje představy o nich.

Tenkrát jsem ještě nevěděl, nechápal, že si sám mohu uzdravit svůj život a že se tím uzdraví má nemoc, která mi jen fyzicky ukazovala, co žiji. Nevěděl jsem, že jsem jen obětí svých představ o sobě sama, svého souzení a odmítání se a projekce, souzení a odmítání druhých. Nevěděl jsem, že tak tvořím nenávist. Stejnou měrou, jakou jsem nenáviděl ty, kteří mne nerespektovali, necenili, obviňovali, stejnou měrou jsem v těch konkrétních situacích odmítal, nebo nenáviděl sebe sama za svoji roli, za svoji neschopnost jednat rovnocenně. Považoval jsem se za špatného, neschopného a za svoji roli jsem se často soudil a styděl. Nechápal jsem, že žiji něco, co jsem zdědil, že žiji chybu, kterou jsem nevytvořil já, že tuto chybu vybudovali mí předci. A nenáviděl jsem.

Když jsem pochopil, že jen spravuji a užívám emoční potenciály svých předků, svých rodičů, najednou jsem byl schopen svůj život přijmout, najednou jsem si byl schopen odpustit své prohry. Najednou jsem viděl své pocity v širším kontextu. Jsou to moje pocity, jsem to já a musím za ně a jejich důsledky umět nést zodpovědnost. Ale pozor, zodpovědnost nelze chápat tak, že musím sebe soudit a odsoudit. Myslím zodpovědnost ve smyslu přijmout představu, tuto realitu jsem ve svém životě vytvořil já a přesto nejsem souzení hodný.

Své emoční potenciály jsem nevytvořil já, ty jsem zdědil, a toto uvědomění mi velmi pomohlo. Odpustil jsem si, přestal jsem se soudit, chápal jsem, že jinak jsem nemohl, neměl jsem k dispozici než jen to, co jsem zdědil. A tak to máme všichni. Díky tomuto pochopení se stala zvláštní věc, najednou jsem chápal i ty, kteří mi v mých představách ublížili. Také jsou správci, také nerozumí, také jsou nějak nešťastní, a tak ubližují, jako já. Všichni si žijeme ve svém světě svých představ o sobě a druhých. A všichni bychom si měli být za svoje světy, za svoje představy, za svoje reakce zodpovědní.

Všichni, když pochopíme, první co potřebujeme je odpustit si to, co jsme odjakživa tvořili, pokud nás to nějak zraňovalo, bolelo. To, co potřebujeme tady a teď je, odpustit si, že jsme tak tvořili a že tak tvoříme. Odpustit si i to, že i my pak svým jednáním ve své bolesti obvykle zraňujeme druhé, a vytváříme konflikty postavené na naší nešťastnosti.

Všichni jsme nějakým způsobem obětí svých představ o sobě, se kterými jsme se narodili, pokud jim nerozumíme. Pokud tyto představy neobsahují cenu a úctu, fyzický svět to vyjádří, chová se k nám, jako bychom byli bezcenní…

Všichni si můžeme své představy o sobě a zranění, která jsme si jimi přivodili postupně uzdravit. Znamená to přestat si svoje neúspěchy a ústrky projektovat do druhých. Znamená to pochopit, s jakými představami o sobě sama jsme to vlastně na svět přišli. A tam, kde schází cena, tam cenu dát. To znamená plně převzít zodpovědnost za svůj život.

Vždy, když chceme pochopit svůj dospělý život, svůj svět, musíme se podívat na svoje dětství. Vždy uvidíme jeden jediný obraz. To, co jsme tvořili v dětství se svými rodiči, jen to pak rozvíjíme se svými partnery, partnerkami, dětmi, přáteli a v zaměstnání. Je celkem jedno, na jaké partnery narazíme, vždy si do nich budeme projektovat svoje emoční představy o sobě druhých a o realitě, kterou žijeme. Když uvidíme, že to, co žijeme nyní je jen pokračováním, rozvíjením toho, co jsme žili v dětství, máme už na půl vyhráno. Pak už obvykle nějak vnitřně chápeme, že problémy našeho života nejsou v druhých, ale že klíč k jejich vyřešení se nachází někde uvnitř nás samých, v principech, jak my interpretujeme sebe sama a realitu okolo nás. Že klíč je v té naší interpretaci.

Naše představy o sobě a druhých jsou často tak zasaženy odmítáním a špatným hodnocením, že přestávají být funkční a vedou k řetězení konfliktů a proher v našich životech. Přitom naše potenciály jsou velmi, velmi bohaté a jsme schopní pomoci nich tvořit neuvěřitelně krásné věci. Ale aby to bylo možné, je potřeba je pochopit a případné chyby, které do nich naši předci zanesli odstranit. Pak už můžeme žít jejich neuvěřitelnou hloubku, bohatost a krásu v celé šíři. Pak můžeme zazářit, můžeme to díky tomu, co jsme zdědili.

I já, když jsem pochopil, že jsem dědic, přestal jsem se za to co vnímám a jak vnímám stydět a odmítat. Začalo mne zajímat, co jsem to vlastně zdědil. Začal jsem to, co jsem zdědil zkoumat. A začal jsem objevovat, a ani v nejbujnějších snech by mne nenapadlo, co všechno v sobě najdu. A stále mám pocit, že jsem na úplném začátku.

Pro lepší pochopení zde uvedu ještě příklad jedné ženy, která za mnou přišla, protože si se svým životem nevěděla rady. Byla podruhé rozvedená a děti s ní měly velmi špatný vztah a nevážily si ji. Přitom se opravdu velmi snažila ve svých vztazích uspět, velmi do nich investovala, hodně se snažila své blízké a děti podporovat. Byla hodně vstřícná k manželovi i dětem, plnila jim jejich přání a sny a přesto ji děti i manžel odmítali.  Byla zoufalá a nerozuměla svému životu. Ta žena je svým způsobem typickým příkladem toho, jak dnes žijeme.

Když jsme se podívali na její vnitřní nastavení, zjistili jsme, že od dětství velmi bojovala s nezájmem rodičů, s jejich neschopností ji nějak ocenit, ocenit její potřeby, představy, její výsledky. Snažila se, ale často byla obviňována, že není spořádané dítě, že nemá uklizeno, že, že, že… Když jsem se jí zeptal, jak v dětství na toto jednání rodičů reagovala, řekla mi, vztekala jsem se, ale ne nahlas, to jsem si nedovolila. Chodila jsem do lesa, který jsme měli u domu a tam jsem si nadávala, jací jsou hrozní a oddávala se své nešťastnosti a vzteku. Žena si vůbec nevšimla, že ani ona neumí své rodiče ocenit, že neumí respektovat jejich právo na názor, či představu. Že vždy, když byly jejich názory a představy rozdílné, než ty její, že reagovala despektem, bojem a obviněním. Že na své rodiče reaguje způsobem, ze kterého je ona sama obviňuje, který ji samé u nich vadí dodnes a nevidí to.

Žena přišla na svět s neschopností vážit si a nic o tom nevěděla. Ale ta neschopnost vážit si měla zničující dopad na její život nejen v dětství, ale i v dospělosti. Žena si svoje nevážím si projektovala do rodičů a obviňovala je stejně, jako oni ji, vůbec si nevšimla, že je obviňuje z jednání, které ona sama používá, z jednání nevážím si. A dělala to celé své dětství stále stejným, právě pro ni charakteristickým způsobem. Rodiče ji, jako dítě obviňovali nahlas a ona je obviňovala vnitřně, se zlobou a vztekem, který pak ale stejně ve svém jednání nakonec vyjádřila nešťastností a pasivním odmítáním, ve kterém bylo emoční obvinění rodičů.

Žena pak v dospělosti jen rozvíjela příběh, který nastartovala v dětství. Tím vytvořila své dva rozvody a vztahy s dětmi, kde scházela úcta. Žena tak zcela sama vytvořila svůj příběh, jen díky zděděným představám o sobě a druhých, které do svých představ o realitě neustále vkládala.

Když žena pochopila svoje emoční nastavení a svůj dětský příběh, byla už schopná převzít za svůj život a za vše, co v něm měla plnou zodpovědnost. Už viděla, že nemůže své partnery obvinit z neúspěchů a rozvodů, že vše systematicky budovala svým způsobem vnímání reality, se kterým se narodila. Najednou viděla i neuvěřitelnou vyváženost jejího příběhu, ve kterém najednou byla schopná vidět stejnou míru nerespektu a nevážení si na všech stranách. Na straně své, i na straně jejích rodičů a pak manželů a dětí. Najednou už situace, které ve svém příběhu vytvořila neuměla vidět jako zraňující, časem získala dokonce schopnost se smát situacím, které ji dřív velmi bolely.

Naše panství je neuvěřitelně rozsáhlé a tak pro nás, jako správce není snadné pochopit alespoň rámcově, co jsme to vlastně zdědili. A tak i této ženě trvalo skoro rok, než se dopracovala k popsané změně vnímání.

Nyní se tato žena učí žít jinak. V jejím životě se stále ještě objevují situace, do kterých zcela spontánně vloží své rodové nevážím si a občas tak ještě ve svém životě vytvoří destrukci ve formě vnitřní nešťastnosti, nebo konfliktu. Ale vždy, když ji emoce přejdou se podívá, jak vlastně a s jakým nevážím si to zase tvořila, že se jí vrátilo nevážím si, se kterým si neuměla poradit. Tyto situace už nechápe jako zrady a útoky okolí, ale jako osobní výzvy. S pocitem; “pochopím, jak jsem tvořila a vytvořila tuto část svého příběhu?”

Tato žena pomalu a jistě získává pro svůj život potřebnou vnitřní svobodu, učí se cenit za všech okolností a pomalu objevuje neuvěřitelnou vnitřní bohatost sebe sama, bohatost, kterou zdědila, bohatost, kterou může rozvíjet, ale i ničit, stejně tak, jako její předci.

Ta žena díky tomu všemu už má ve svém životě, vlastně úplně poprvé období, kdy je opravdu šťastná, protože svému životu rozumí mnohem lépe, než kdykoli dřív. Díky novému pohledu na svůj život vyléčila všechna svá vnitřní zranění, která v sobě nesla, která si uměla uvědomit a vzpomenout. Ta žena nyní objevuje, co vše ve svém životě skutečně může, svoji a jeho krásu. Jak ona sama nyní říká, “objevuji své neuvěřitelné vnitřní bohatství”. Poprvé v životě skutečně objevuje své panství a jeho magickou krásu. Poprvé v životě je díky své moudrosti zvelebuje. Poprvé v životě díky své moudrosti skutečně miluje svůj život.

Poděkování

Tento článek obsahuje některé myšlenky a formulace, které objevily Šárka Prokešová a Bára Zachařová. Mé dřívější klientky, které už nyní samy duchovně pracují, objevují a tak mne, jejich učitele, zpětně inspirují. Šárka už sama pracuje s lidmi. Jeden z nádherných darů, který při zkoumání svých potenciálů objevila je schopnost vidět potenciály druhých lidí a pracovat s nimi.

Láska, vztahy, partnerství, základní principy…

Láska, vztahy, partnerství, základní principy, o kterých bychom měli vědět, abychom byly ve vztazích úspěšnější. Jak nás pro partnerství definovalo dětství a vztah s rodiči?

Autor: Šárka Prokešová – kursistka
Datum: 2. 10. 2015

Vidím dvě bytosti, jsou průhledné, trochu duhové a uvnitř sebe mají velice složitý a výkonný mechanismus, vypadá trochu jako stroj, počítač.

Ty bytosti se setkávají, jakoby do sebe narazí. Zaujmou se a zkoumají se, dívají se na sebe smysly i mimo smysly, pak se dotýkají. Sbírají informace. Vším a všechno je to sbírání informací. Zajímají se bez hodnocení, co vzájemně nesou. Vše, co dělají je sbírání informací.

Zajímají se o sebe do té míry, že sbírají informace i uvnitř těl. Prolnou se, stále se zájmem a radostnou chutí vědět informace stopují, co nesou. Dívají se na svoje potenciály. Potom najdou příjemné, radostné, styčné informace, které jim jsou velmi příjemné a naplňují jejich vizi, pomáhají jejich vlastnímu potenciálu jej nést, podporovat, rozšiřovat, rozkvétat. Je tam velmi příjemné teplo, velmi příjemné tělesné teplo, jako když se k někomu tulíme a ten někdo nás chová. Dívají se jedním směrem, směřují stejným směrem. Tak velmi, že vytvářejí třetí entitu. Novou, živou, s vlastním potenciálem. Podporují i ji.

Co je tam důležité je, že oni spolu jsou proto, že jejich potenciály se mohou vzájemně rozvíjet a podporovat, ale ví (mají informaci), že kdykoli mohou odejít zkoumat možnosti svého potenciálu v koexistenci s někým jiným a s jejich hodnotou to vůbec nic neudělá. Byli šťastní, že se mohou vzájemně podpořit, bylo jim ctí, že si mohli přinést nové informace a potřebují ve smyslu jejich života ten svůj potenciál rozvíjet. Dál mohou spolu zůstat po zbytek času, ale také nemusejí.

Pro malou entitu – jakoby dítě je dobré, když s ním zpočátku zůstanou, neboť jej naučí používat vlastní potenciál, který už pak samo rozvine. Předají mu zkušenosti, a pak se všichni tři mohou velmi přirozeně odebrat dál.

Další obraz:

Je to ale svět, stejně jako lidé, kde má každý ve vztahu velmi významné místo. Vidím bytost v krajině, začíná pršet, druhý mu vlastním tělem chrání suchý prostor nad ním. Je to velmi přirozené, má to tak být. Oba se realizují ve vztahu, mají svoji funkci. V tom velkém společenství máme mít každý svou originální funkci, která je nezastupitelná a která přesně skvěle všem slouží, když je projevená. Máme být trpěliví a počkat, až se ta funkce vyjeví.

Třetí obraz:

My tady na zemi se potkáme a jediné po čem toužíme je přijetí! Navíc se zhrozíme, jaké zrcadlo jsme to potkali. Takže vše obětujeme přijetí. Svobodu, úctu, respekt, náš rozkvět, pohodlí, jdeme do vztahů, které nám nevyhovují, jen abychom si potvrdili, že ty vztahy můžeme tvořit a někdo s námi do nich jde, jsme tím tedy v našich očích dobří. Ale protože chceme přijmout,  přizpůsobíme se druhému – slepě jdoucí za přijetím a zároveň odmítající toho druhého, protože v něm vidíme to, za co se sami stydíme u sebe.

Takové vztahy nás se vším všudy naučili rodiče. To břímě nepřijetí, pod kterým se hrbíme, je způsobeno výchovou. Způsobem výchovy a přístupu k nám. A je to přejatá výchova, mrtvá, neživá, napodobená beze smyslu, bez života.

A návod: máme stopovat tu výchovu, protože to jsou nalepené zvyky na nás. Máme stopovat, co přesně za výchovu u nás doma bylo a proč. Každý mrtvý zvyk.

A jak to poznáme? Že je tam obviňování.

Máme jít za obviňováním v našem životě, protože to nás teď v této době poprvé je schopno vést. My už jsme na to připravení. To obviňování vždy dělá mrtvý zvyk. To je ta přejatá výchova nás vůči nám samotným. Tak to poznáme.

Obviňování je tedy mocný učitel, kterého si máme vážit, neboť nás vyvede ze sebe samého. Vyvede nás k nám samotným. Kde obviňujeme sebe nebo někoho, tam jsme to slepě převzali. A co a proč? To je třeba stopovat.

Všechno, co odmítáme na partnerovi, odmítáme na sobě a to na nás nějakým způsobem odmítali rodiče, potažmo na sobě, to je návod, to je slepý zvyk.

Máme se podívat – pocitově podívat na rozdíl mezi zkoumáním bytostí a našim přístupem ke vztahům.

Je to velký rozdíl v přístupu a velký návod.

Jak nebýt závislí a obětí obviňujícího hodnocení rodičů…

Jak nebýt závislí a obětí obviňujícího hodnocení rodičů, jak se realizovat spontánně v lásce, radosti a spokojenosti?

Autor: Šárka Prokešová – kursistka
Datum: 30. 9. 2015

Poprosila jsem o vnitřní obrazy ze světa jiných bytostí, než jsme my, lidé.

První obraz:

Vidím dvě rodiny. Jedna vypadá jako rodina takových divokých, přírodních lidí. Rodiče křičí na děti, tahají je za vlasy, dají jim občas pohlavek. Děti se brání, křičí na rodiče, nadávají jim a celé je to takový chumel těl. Pak ale jakoby tam problesklo nějaké jejich jiné Vědomí ve tvaru žlutobílých květů a oni jdou společně uklonit se božstvu. Svorně, velmi zbožně, s velkou úctou uctívají kamennou modlu a jdou zase domů. K tomu mi přišla informace, že tím uctíváním se propojili s dalším svým já. Že těch já mají několik částí.

Pak vidím rodinu u stromu, v trávě, která vypadá, jakoby to byli elfové, krásní, vznešení, jemná, pastelová barevnost, vznášejí se jemně nad zemí, mají velmi vysoké emoce, bez konfliktů, jen plují vedle sebe a velmi se milují a podporují.

Pak se tyto dvě rodiny setkávají a vplynou do sebe. Divoká část chce tu jemnou kousnout a tím zlikvidovat, ale ona se rozplyne a zase se vrátí na původní místo. Jemná část chce tu divokou proměnit, ale jen ji obepluje jako mlhovina kolem a do podstaty se nedostane a nezničí ji. A tak obě části koexistují.

Pak vidím nás jako lidstvo, sebe, ostatní teď tady na zemi. Jsme tyto dvě části dohromady a jsme úplně zmatení. Nevíme, za kterou jít, nevíme, jak obě používat dohromady. Obě v nás jsou jako skvrny, tečky, části, obě jsme, ale nevíme, jak to oboje dát dohromady, jak se tím nechat vést. Chvíli jdeme za tou částí, chvíli za tou, jsme takoví rozpolcení, roztahaní, zmatení, nesví.

Ani jedné části se nemůžeme zbavit, vystoupit z ní, popřít jí. Obě jsme. Jako by to byly dvě rasy a my jsme obě dvě a máme být obě dvě, abychom byli šťastní a spokojení.

Další, navazující obraz:

Pak vidím hlavu jako řídící středisko. V ní je člověk, který stojí uprostřed a kolem je kulatý pult. Z něho si ten člověk vybírá jako obrazy různé vzpomínky, různé situace.

Ocitá se v nějaké situaci. Ta situace mu připomene situaci z dětství. I fyzicky tak vypadá, i ta situace se odehrává v podobných kulisách, a tak mi říkali andělé, že to často je. Např. když jsem někde sama a rozjímám si ukřivděně, připomíná to situaci, kdy jsem si sama něco ukřivděně řešila v dětství. Seděla ve svém pokoji v bytě a psala si do deníčku, jak mě naši naštvali.

A pak přichází návod: jsme tedy v těžké situaci. Mám si vzpomenout na podobnou situaci v dětství. Vytáhnout si ji a rozložit na „prvočinitele“  – jsem tam já, mamka, taťka ségra, mám strach, křivdu, vztek, je to doma, naši mi v mých očích ukřivdili a já si to píšu do sešitu, dávám si tam úctu v tom psaní, vypisuji se ze vzteku. To jsou všechno prvočinitelé.

To mám vzít a vytáhnout to ze souvislostí a zbude mi: já, mamka, taťka, sestra, domov, pokoj, křivda, vztek, sešit, tužka…..jakoby to rozdělit na prvky, buňky, které samy o sobě jsou neutrální. Bez hodnocení! A pak je mám libovolně seskládat. A andělé mi řekli, že se to libovolně seskládat dá i do zdánlivého nesmyslu: mamka má křivdu k taťkovi a oni ke mně, jsou sami v sobě, sdělují si to….prostě udělat novou kašičku, zdánlivě úplně jinou, jako bych brala prvky a dávala je do nové množiny s úplně jinými vztahy.

Ptala jsem se jak: nejdřív je od sebe oddělit, vytáhnout je ze zaběhlého vzorce. Ze zaběhlého hodnocení! Pak jsem viděla, že ony samy se dají do pohybu velké spirály směrem nahoru, a pak se nad tou spirálou rozprsknou a spadají na zem jako blyštivé, třpytivé lístečky, které jsou barevné. Jsou jednotlivé a jsou mi k dispozici. Padají na zem jako zkušenosti, možnosti, jako moudrost.

Tak to mám dělat v těžkých situacích. Rozdělit to do prvků. A seskládat libovolně.

Tím se stanu tvůrcem, pozorovatelem, tím se oddělím od zaběhnutých vzorců. Tím najednou mozek nebude vědět, co má dělat, protože bude mimo zvyk a bude zkoumat, bude v pohotovosti a v bdělosti.

Ptala jsem se, co způsobí ten pohyb ve spirále těch jednotlivostí, jak to dám do pohybu?

Řekli mi, že podle svého vlastního programu, který si zvolím. Pokud chci život v moudrosti a radosti, bude to vypadat jinak, než když chci život v depresi a smutku.

Mám si to prý zkusit a uvidím, že to samo funguje.

Prý co je nejdůležitější, zvolit si program a nebát se a dát si tu práci seskládávat jinak, nově, rozkládat původní situace na fyzické části, účastníky, kulisy, emoce, slova, zvuky, světelné podmínky, jak chci dopodrobna, ale hlavně vytáhnout je z původních emočních programů, díky nimž se do nich vždy zpátky dostávám a už se v tom nevyznám.

Co je to osud?

Autor: Pavel Polok
Datum: 1. 9. 2015

Dávej si pozor na svoje pocity, protože tvoje pocity se stanou tvými myšlenkami. Dávej si pozor na svoje myšlenky, protože tvoje myšlenky se stanou tvými slovy. Dávej si pozor na svoje slova, protože tvoje slova se stanou tvými skutky. Dávej si pozor na svoje skutky, protože tvoje skutky se stanou tvými zvyky. Dávej si pozor na svoje zvyky, protože tvoje zvyky se stanou tvým charakterem. Dávej si pozor na svůj charakter, protože tvůj charakter se stane tvým osudem. (indické přísloví)

Vstoupit do života, do fyzické reality? Co to znamená? Znamená to narodit se dvěma lidem. Lidem, kteří si přesně dle indického přísloví vytvořili a tvoří svůj osud.

A co to znamená někomu se narodit? Znamená to zdědit jeho geny, znamená to seskládat své tělo geneticky z genů svých rodičů. A znamená to mnohem víc, znamená to geneticky zdědit jejich charaktery a seskládat z nich charakter svůj a s ním se narodit. Znamená to, žít v prostředí návyků rodičů a ty návyky převzít a žít je svým vlastním způsobem. Často i přes fakt, že s návyky rodičů bojuji a odsuzuji je.

Narodit se znamená, seskládat sebe sama kompletně ze všeho, čím jsou naši rodiče, z toho, co se nám na nich líbí i z toho, co se nám nelíbí. Pak se dá říct, že náš osud je jen pokračováním osudu rodičů. A je to velmi, velmi pevná definice našich životů.

Lze říci, že jsme jen nositeli potenciálů, které reprezentujeme, které nevznikly naší prací, ale že jsme pouze jejich správci…

Jsme nositeli potenciálů, které vytvořili postupně naši předci v našich rodových liniích a které nám rodiče geneticky, výchovou a vzory předali a které jednou předáme i my zase svým dětem.

Co tím myslím? Dám vám příklad z jedné rodiny se dvěma dětmi. Jedno z dětí tak, tak zvládá učební obor, přesně jako jeho tatínek a druhé dítě studuje bez problémů vysokou školu, jako její maminka. To mohou být potenciály, které v sobě neseme a srovnávat pak výkony dětí je nesmyslné.

Nyní byste si mohli říct, a kde je nějaký vývoj? Vývoj je právě v té kombinaci. Stejně jako v genetice, díky kombinaci můžeme některé své charakterové vlastnosti použít zcela novým, nečekaným způsobem a vytvořit tak zdánlivě „nový“ charakterový rys. Další důležitý moment, který bychom měli vzít v potaz je, že děti často žijí ve výrazně jiných životních podmínkách a okolnostech, než jejich rodiče a to je nutí rodové dovednosti použít nějak jinak, nově. Zároveň jsem si všiml, že vývoj mezi následujícími generacemi není nijak závratný. Přece jenom neměnnost vytváří určitou stabilitu v jednání člověka a následně společnosti jako takové.

A nyní z jiného soudku, jezdím už 8 let na dovolenou do Francie a jezdím tam minimálně na měsíc. Tam vstupuji do úplně jiné reality, máme tam přátele, ale ne česky mluvící a uvažující, nechodím do práce, je tam jiné prostředí, jiné obchody, jiná jídla, jiné bydlení, bydlím ten měsíc ve stanu, luxusním, ale stanu.

A tam jsem to zahlédnul, jak i já jsem velmi pevně seskládán ze schopností a neschopností svých rodičů a jak i já jsem velmi definován jejich, nyní svými návyky, svým okolím a prostředím, svými blízkými, jak já jsem vše z rodových linií jen seskládal svým vlastním způsobem a nějak rozvinul a vytvořil tak svůj vlastní charakter. A viděl jsem také, jak velmi, velmi obtížné je z této definice vystoupit. Vytvořit o čemkoli jinou představu, než mám ve svém rejstříku. Interpretovat jakoukoli událost a zareagovat na ni jinak, než je můj standart. Vystoupit ze zahrady svých představ a jít hledat představy o čemkoli ve svém životě jiné, než ty zaběhnuté, rodové. Třeba obyčejné představy o tom, čím jsem, jak se hodnotím, jak interpretuji své jednání, své úspěchy a neúspěchy. Nebo představy o tom, jak interpretovat jednání druhých a jak na ně reagovat.

A viděl jsem, jak vše začíná našimi emočními reakcemi, pocitovými přesvědčeními a postoji. Totální změna prostředí a způsobu života mi na chvilku umožnila zahlédnout svoji definici – svůj osud. Uvědomil jsem si také, jak velmi obtížné je z této definice vystoupit. A jak, když na sobě pracujeme, ze své definice vystupujeme postupně, na začátku pozvolna později už rychleji. Viděl jsem, jak práce na sobě a svém životě, chceme-li provést opravdu velké změny, vyžaduje neobyčejně velké nasazení, velmi mnoho odvahy a hlavně, že potřebujeme vedení….

Co je tedy klíč ke změnám sebe sama, své osobnosti, a následně svého života, svého osudu? Čím začíná přísloví?

Chceme-li změnit svůj život, svoji osobnost, měli bychom změnit své pocity.…

Nejvýrazněji ovlivní náš život emoční představa o sobě sama a o druhých. Například jak sebe hodnotíme, jak hodnotíme druhé? Cítíme se bezvýznamní, špatní? Vnímáme tak druhé, když se jim díky zděděným rysům v životě nedaří? Když díky nim mají tendenci ubližovat? Necháváme si emočně díky problematickému sebehodnocení ublížit? Střídáme, nebo odmítáme partnery, díky problematickému nastavení sebepřijetí a přijetí? Všimněte si, stále mluvím o emoční oblasti.

Změnit ji je nesnadné, protože emocím nelze rozumem poručit, a přesto je to možné.

Naše pocity vychází z našich představ.…

Měňte svoje představy, ty zděděné od rodičů, o tom co žijete, o tom co můžete, o tom, jaká je vaše cena, cena vašich představ, cena vašich činů. A otevřete si dveře do libovolně jiného života, do libovolně jiného světa. Ale nepočítejte s tím, že to půjde snadno. I vaše představy jsou velmi pevné konstrukce. Ta pevnost je zárukou stability života vašeho, i společnosti. A přesto, pokud víte jak, je možné tyto představy měnit poměrně snadno, jen potřebujete někoho, kdo ví, kdo umí.

Jak být rovnocenná…

Autor: Šárka Prokešová – kursistka
Datum: 21. 4. 2015

 Jak být rovnocenná s rodiči i ostatními lidmi? Jak vidět a úspěšně využívat pro svou realizaci s láskou zrcadlení mého chování v chování druhých?

Nepřišli jsme na tento svět nezářit. Nepřišli jsme na tento svět podřízeně poslouchat, nepřišli jsme na tento svět nebýt sami sebou. To bychom sem nemuseli chodit. To bychom nebyli pro svůj druh přeživší jedinci.

Přišli jsme sem se realizovat, ale tak, že ne na úkor ostatních. Ne na jejich úkor ve smyslu – obvinit je, urazit je, vzít jim důstojnost a úctu.

 Ale ani sobě.

 To, jak si bereme důstojnost a úctu se učíme v dětství.

Každý má individuální způsob. Narodíme se s tímto genem – „nemám cenu“ a vstoupíme do prostředí, kde se tento gen používá. A jak to poznáme?

 Že se k nám tak ostatní chovají, protože my to vysíláme.
To je velmi moudré vidět, kde přesně a jak to vysíláme.

A jak to zjistíme? Vraťme se do dětství, vraťme se k rodičům. Kde se tak žilo? Kde tak žili rodiče vůči nám, kde jsme to tak, že nám berou úctu, vnímali, kde jsme měli pocit zášti, křivdy, zloby a lítosti? Kde se tak chovali rodiče k sobě? Kde se tak chovali ke svým rodičům? Kde se tak chovali rodiče k nim?

To jsou modely, které nám vždy pomohou vidět. Vidět, kde to děláme my. Vidět, jak to umíme my.

Kde se zlobíme a ukřivďujeme? Tam pociťujeme a používáme tento jedinečný gen.
Gen malé hodnoty!

A také jej užíváme tam, kde se zlobíme, když nás někdo neocení. Protože tam jsme na ocenění závislí a proč? Protože nechceme zažívat a používat gen malé hodnoty. On je totiž velmi nepříjemný. A proč? Protože nám dává zakusit nicotnost, nicotnost, již mnohdy chceme vnutit ostatním, když nás neoceňují. Chceme se jej zbavit. Pocitově zbavit.

Ale je to past, protože nicotnost vyvolá zase nicotnost, která se k nám vrátí.

Co my máme žít  – je mnohost, mnohost naší identity, vážnost a úctu naší identity. Ten pocit musíme najít v sobě, ten všichni máme, ale hledat jej máme tak, že budeme umět identifikovat, jak žijeme gen – jsem nic. Jsem míň, než ostatní i gen jsem víc, než ostatní. To je obrácená strana nicotnosti, tam musíme dokazovat, že nejsme nic.

Pokud si stavíme hodnotu na povyšování se nebo ponižování se, pokud si ji tedy stavíme na reakcích ostatních, nikdy svoji vážnost nenajdeme a budeme drogově závislí. Na lásce a ocenění. A ta závislost nás udělá slepými, slepými na droze a jejím užívání.

Protože budeme vždy někdo jiný a nikdy my.

A my máme být my. To je zákon života, to je zákon přežití, to je informace, já tady jsem a to je vše. Já jsem tady jako informace, jako radost, jako gen. Pak přežiji a prožiji život s radostí.

To je náš úkol.

Šárka Prokešová, inspirace anděly