Archiv pro rubriku: VZTAHY A PSYCHOLOGIE

Jak se jezdí na býkovi

Autor: Eliška Bečková
Datum: 3.6.2016

Díky jedné prima kamarádce jsem objevila svůj vnitřní svět představ. Vnitřní svět představ máme v sobě úplně všichni a je to svět velmi starý a velmi moudrý. Pokud se naučíme do něho chodit, tak nám může velmi dobře pomáhat. Ve svém vnitřním světě představ jsem našla stromy, brouky, ptáky, vlky, rostliny, a spoustu dalších bytostí.

Jednou jsem ve svém vnitřním světě poprosila o pomoc a o průvodce situacemi, které se v mém životě velice často opakovaly. Byly to situace týkající se mé komunikace s partnerem ve chvílích, kdy máme naprosto rozdílné názory na věc. V těchto situacích já mívám často pocit, že partner mi bere můj názor a pak vyrážím do boje, abych si ten můj názor obhájila. Chvíli nám trvalo, než jsme s partnerem přišli na to, že těchto situacích máme oba naprosto stejné pocity. Partner má totiž také pocit, že já mu beru jeho názor a také vyráží do boje, aby si ho hájil.

Ve chvíli, kdy jsem ve svém vnitřním světě představ poprosila o pomoc průvodce, tak přiběhl býk a funěl a kouřilo se mu z nozder a klopil hlavu a vypadal zuřivě. Tento býk se přede mnou zastavil a čekal. Zeptala jsem se ho, jestli dnes je mým průvodcem on. Odpověděl, že pro tuto situaci, ano.

Já jsem řekla: „ Jo, to mi dává smysl.“ A zeptala jsem se ho, jestli mě někam zavede a něco mi ukáže. On řek: „Nasedej a pevně se drž.“

Hupsla jsem na něj, ale neměla jsem se čeho držet a tak jsem mu to řekla a poprosila ho, aby zpomalil. Zanesl mě vysoko na kopec, na kraj takového útesu. Byl to útes na kraji kaňonu, ve kterém dole tekla řeka. Naproti nám byl úplně stejný útes a úplně stejný býk a ten měl také někoho na zádech. Býk i jezdec se dívali na nás a cokoli jsem udělala já na mém býkovi, to udělal ten naproti také. Bylo to jako v té hře, co jsme hráli jako děti, když jsme se opičili a opakovali jsme jeden po druhém úplně přesně stejně pohyby, grimasy i slova.

A v té chvíli, když jsem to takhle viděla a když mi to býk propojil s tou dětskou hrou, tak jsem pochopila. Tu moudrost o zrcadlení jsem znala už docela dlouho a rozuměla jsem jí dobře, ale prožít ten pocit, to bylo něco úplně jiného. Tím, že jsem zažila ten pocit uvnitř sebe, tím se ten prožitek stal mojí součástí.

Řekla jsem býkovi: „Ahá, tak takhle to vypadá, když se hádáme. Takhle to je, když já vidím partnerův obličej a připadá mi, že má zlý výraz a že říká zlá slova. Tak to vlastně vidím přesně to, co vidí on zase u mě. Je to naprosto a doslova dokonalé zrcadlo, jako v té hře. Vidím sebe sama a svoje pocity a také vidím, jak při tom vypadám a co se dá číst z mého obličeje. A to, co cítím já, to přesně cítí také partner. A když vidím jeho zuřivost, vidím také svoji vlastní zuřivost.“

A býk souhlasil a pokýval hlavou. Přijetí sebe, že to tak mám a přijetí celé situace se ve mně dostavilo samo od sebe, zároveň s tímto pochopením.

Pak jsem se zeptala, jak mám celou situaci proměnit, jaký je první krok ke změně?

A býk mi řekl: „Dívej se na toho naproti, dívej se v hádce na partnera. Co chceš vidět v jeho obličeji a v jeho očích? Co chceš od něho načíst za pocity. Po čem v té chvíli velké zuřivosti toužíš nejvíc? Po pochopení pro tebe? Po přijetí tebe?Po přijetí tvého názoru, třebaže je jiný? Po laskavosti?

Ty přece víš, jak se ta hra hraje. Ty víš, že jediný způsob, jak vidět v partnerovi to, po čem tak toužíš je, abys to udělala ty sama. Abys to udělala v hádce stejně, jako tady na útesu a stejně, jako v té dětské hře. Ten naproti udělá jen to, co ty sama uděláš.

Nádherný pocit pochopení a radosti, kdy vidím řešení a všechno mi dává smysl.

Poděkovala jsem mu a zeptala jsem se, jestli je něco, co bych mohla udělat já pro něj. Řekl, že se mám postarat o sebe, že to je nejvíc. A že on si tady dobře žije, ve svém velkém stádu býků. Řekl, že je jich tu spousta, protože každý můj předek měl svého býka. Také mi řekl, že oni, naši rodoví býci, jsou ohromně cenní. Jsou to býci, na kterých moji předkové vyjížděly do svých bojů, hájit svoje názory, svoje sny a svoje představy. A často to byla jediná chvíle a jediný způsob, jak si moji předkové, ve svých životech, šli za svým. Byla to chvíle, kdy byli zoufalí až k zuřivosti, že jim není vůbec nic dovoleno a že jim všichni okolo berou.

Nevěděli, že je to jenom představa, že jim ostatní berou a nevěděli, že to oni sami si to nedovolili, protože se báli, že by byli označeni za špatné lidi a nikdo by je neměl rád, kdyby si plnili svoje sny. A tak raději plnili sny lidí okolo sebe, aby si zasloužili jejich přijetí a lásku. Nevěděli, že takhle to nefunguje a že pokud nemají přijetí a lásku sami pro sebe uvnitř sebe, tak se jich zvenčí nikdy nedočkají. Teprve, když byli celí zoufalí z toho, že na světě není nikdo, kdo by plnil jejich sny a přání, pak teprve vyrazili do boje. Byl to boj o jejich vlastní cenu, o cenu jejich názoru, jejich představ a přání. A byl to boj slepý, který neviděl cenu nikoho a ničeho. Proto neviděli, že chtěli získat prostor pro svoje představy tím, že vezmou prostor druhým pro jejich představy. Nevěděli, že kdyby viděli cenu svoji a svých představ, tak by viděli i cenu druhých s jejich představami a viděli by, že je zde místo pro oba.

Čas od času se jim povedlo něco tím bojem získat, a tak alespoň něco prožít podle jejich představ. A tak jsem díky tomuto výletu do svého vnitřního světa viděla, že jsem sice už spoustu věcí ve svém životě pochopila, změnila a uzdravila, ale že ještě často jezdím na svém býkovi a vyrážím do boje.

A uvědomila jsem si, že pokud budu chtít získat prostor na svůj názor tím, že budu brát prostor partnerovi na jeho názor, tak on se bude bránit. Tímto způsobem, nevytvořím prostor, ale vytvořím konflikt a boj. To proto, že tento svět má svoje zákonitosti, a pokud já chci získat prostor pro přijetí mého názoru, pak je potřeba, abych dala přijetí a prostor i odlišnému názoru ostatních. Nelze získat přijetí tím, že odmítnu. A mluvím zde o pocitovém přijetí, ne o tom, že řeknu: „ Dávám ti prostor.“ a myslím si svoje a mám pocit, že ten druhý blbec a jeho názory, že jsou kraviny. Často se dokonce odmítneme nejen protichůdný názor, ale dokonce i celého člověka, který ten názor má. A zároveň chceme, aby on přijal nás i náš názor.

Dát pocitově prostor na naprosto rozdílný názor jde. Jde to dokonce krásně, chce to „jen“ jediné cítit svoji vnitřní cenu sebe sama. Pak dávám prostor a cenu svým názorům a nepotřebuji získávat prostor a cenu od ostatních. Pak nemám pocit, že by bylo prostoru a ceny málo, nemám potřebu získat víc. Cítím dostatek a tak nemám potřebu brát ostatním.

A není to o kompromisu, kdy vydržím něco, co mi nevyhovuje a je mi nepříjemné. Je to o pohodové koexistenci, o umožnění a o svobodě.

Ale já dobře vím, jak se ta dětská hra hraje. ☺☺ Také vím, že když se mi povede získat něco pomocí ocenění, tak je to úplně jiný pocit, než když totéž získám bojem. Je to pocit obrovské radosti. Můžeme hrát hru na boj, na radost, na ocenění, jak kdo chceme a umíme.

Co je to osud II, schopnost cenit

Autor: Pavel Polok
Datum: 14. 10. 2015

 

Tento článek je volným pokračováním článku, “Co je to osud”.

Lze říci, že jsme jen nositeli potenciálů, které reprezentujeme, které nevznikly naší prací, ale že jsme pouze jejich správci…

Jsme nositeli a správci potenciálů, které vytvořili postupně naši předci v našich rodových liniích a které nám rodiče geneticky, výchovou a vzory předali a které jednou předáme i my zase svým dětem, aniž bychom to tušili. Pokud ale použijeme moudrost, můžeme cokoli ve svých životech změnit. Můžeme velmi pevné řetězy správcovství přetrhnout a začít žít cokoliv jiného. Cokoliv jiného pak můžeme předat i svým dětem. Můžeme jako správci rozvinout destrukci našich potenciálů, ale můžeme být i správci moudrými, kteří své potenciály prozkoumají, pochopí a uzdraví.

Co jsou to vlastně ty potenciály? Jsou to naše pocitové, představy, představy o nás samých, našich možnostech, představy o tom, co se okolo nás děje, které si vkládáme do všeho, co vnímáme. Jedná se o emoční představy, tedy o emoční reakce na sebe a na okolí, které rozum nijak neovlivňuje, které ale rozum registruje a na základě těchto představ potom i rozumově jednáme.

To co jsme zdědili, naše schopnost emočně vnímat je neuvěřitelně bohatá a rozsáhlá. Je to, jako bychom po předcích zdědili nádherné velké panství, bohatství. Toto bohatství je jakási pocitová struktura, kanály, kterými se ve svém vědomí a pak životě pohybujeme. Tyto pocitové kanály vynalezli a vybudovali naši předci. Stálo je to mnoho úsilí, vynaložili mnoho práce a mnoho energie. Budovali je vlastními prožitky, vlastními životy po stovky generací. Museli toho velmi mnoho prožít, museli vynaložit velmi mnoho úsilí, aby pocitové kanály, které jsme my nyní zdědili, aby je vytvořili. Toto království je plné různých pocitových darů které my nyní můžeme spravovat, rozvíjet a opečovávat. To znamená plujeme po stejných řekách, chodíme po stejných cestách a objevujeme, co jsme to zdědili za panství. Jsme ve svém království, ve svém vědomí jediní vládci všeho zděděného.

Pokud chceme moudře panovat a pokud chceme expandovat a vybudovat něco víc pro své následníky, pro své děti, musíme své království znát dobře. Musíme vědět, jak tečou řeky, kde je půda úrodná a kde je sucho. Kde se dařilo předkům dobře hospodařit a kde jim to nešlo. V našem království jsou odpovědi na naše otázky. To co žijeme je naše království a jak ho umíme řídit je naše realita. A tak chceme-li cokoli v našich životech změnit, třeba naši poníženou, nebo nějak podřízenou roli v partnerství, nebo chceme-li pochopit své silné stránky, které nám umožní ve svých životech zazářit, prožít úspěch a radost, vždy musíme hledat ve svém panství, abychom pochopili, co jsme to zdědili, co to vlastně užíváme a spravujeme, co to žijeme.

Dám vám příklad. Zdědil jsem takový zvláštní pocit ze sebe sama. Kam až si vzpomínám, vždy, když jsem myslel na sebe v kontextu s ostatními, měl jsem pocit jistého studu a nedostatečnosti. Pocit, že jsem něco méně, než druzí, že to co ostatní dělají a říkají má nějak větší cenu, než to, co dělám a říkám já. Když se na sebe dívám zpětně, na svoje dětství a na první půlku života, kdy jsem tento pocit používal, nevidím, že by pro něj byl nějak racionální důvod. Ale jiný pocit ze sebe sama jsem mít prostě neuměl, tak jsem tento používal téměř všude. Používal jsem jej ve škole, v dětském kolektivu, před rodiči, prostě všude.

Tento pocit samozřejmě velmi ovlivňoval mé jednání v dětství a pak i v dospělosti. Vzpomínám si, že v osmé třídě základní školy mne kamarádi a kamarádky začali zvát na různé oslavy a večírky, kde byla ta děvčata, co se mi tak hodně líbila. Ale můj pocit vnitřní nejistoty sama sebou, můj pocit, se kterým jsem se narodil a který jsem spravoval mi nedovolil nikam jít. Co bych tam dělal? Neuměl jsem ve svých představách být zábavný a ani zajímavý, nebyl jsem ve svých představách fyzicky přitažlivý, sám sebe jsem vnímal přes pocit; “jsem něco méně, něco horšího, než druzí”. Přesto, že jsem byl stále zván nikdy jsem nešel.

Všimněte si, jak jsem tvořil svůj život, zcela svobodně, jen projekcí svých zděděných emočních představ  o sobě a okolí, do reality okolo sebe. Jsem někam pozván a já si do představy, co to pro mne znamená vložím své velmi špatné mínění o sobě, svém vzhledu a schopnosti jednat. A na tuto představu pak zareaguji odmítnutím její realizace. Přeci se nebudu ztrapňovat.

Dnes, kdy mám díky práci na sobě za sebou již velmi mnoho vnitřních změn sebe sama, změn vnitřních emočních představ o sobě a okolí, o svých možnostech a schopnostech, dnes vidím, že jsem si do reality mohl emočně vložit naprosto cokoliv. Tedy, pokud bych to měl ve své emoční výbavě, v potenciálech, které jsem zdědil, pokud bych toho byl schopen. Ve své emoční výbavě   jsem měl jen špatné hodnocení sebe, tak jsem žil takový zvláštní život, velmi pokřivený.

Na jedné straně jsem měl představy o základních sociálních potřebách běžného dítěte, pak teenagera a pak běžného dospělého člověka, které jsem chtěl uspokojovat a tak jsem tvořil realitu, kde pro jejich uspokojení byl prostor, ve které byla možnost tyto potřeby uskutečnit a zrealizovat. Na druhé straně jsem měl velmi zdeformované představy o své ceně a svých schopnostech a možnostech a ty jsem do reality, kterou jsem vytvořil neustále naprosto nevědomě vkládal.

Zde si můžeme dobře uvědomit, jak vnímáme realitu. Nevnímáme ji přímo, my si ji interpretujeme, vkládáme si do ní svoje emoční představy o ní… Představy, které jsme zdědili a které spravujeme.

Všichni jdeme životem s nějakými představami o své ceně a o svých možnostech a o ceně a možnostech druhých. Všichni se s těmi představami už rodíme a v průběhu života je rozvíjíme…

Proto i to, co k nám rodiče vysílali v dětství, co nám v dětství dělali, jak se k nám chovali, už to byla odpověď na naše vlastní představy o sobě sama, na naše představy o realitě, se kterými jsme na tento svět přišli. Tu hru hrajeme od narození. I to, co jsme zažili v dětství, jsme vytvořili tím, s čím jsme se narodili.

Se svými představami o sobě a druhých, o své ceně, o ceně druhých, o svých možnostech jednat a o možnostech druhých přijdeme na tento svět. Postupně, jak se vyvíjí náš mozek a naše schopnosti si uvědomit sebe a druhé, postupně tyto představy začínáme uvědomovat a používat. V dospělosti pak vše už jen rozvíjíme a automatizujeme. Tím tvoříme svůj život, svoji zkušenost a říkáme tomu osud.

Se svými rodiči jsem ve svých představách prožil mnoho ponížení a ústrků, ale nebylo to nic jiného, než to, jaké představy o sobě a o svých možnostech a o možnostech druhých jsem do reality vkládal a jak jsem realitu interpretoval. Rodiče si neuměli vážit toho, čím jsem, mých představ a cílů, když jsem byl dítě a ani když jsem už byl dospělý a měl svoji rodinu. A já jsem měl pocit, jak mi ubližují, a jak jsou hrozní… Ve vztahu s nimi jsem přes domnělé ústrky prožil, vytvořil velmi mnoho bolesti. Ale vše jsem vytvořil tím, jaké pocity ze sebe sama jsem si do jejich chování vkládal.

Jestliže já, jako dítě, a pak jako dospělý člověk nevidím svoji cenu, svoje možnosti, těžko je může vidět někdo jiný. Bylo by naivní si myslet, že když dospěji a stanu se dospělým, že začnu používat jiné představy o realitě, než ty dětské. A tak i já jsem byl i v dospělosti dál ponižován, tentokrát manželkou, přáteli, v zaměstnání. Ono ty dětské představy o mé méněcennosti, tak jak jsem rostl a vyvíjel se rostly a vyvíjely se taky. Ale pořád to byly jen představy o mé méněcennosti. Představy, kterými jsem si já sám přes domnělé ústrky druhých vytvořil mnoho bolesti.

Zraňovalo mne jednání druhých a já se stále ptal, proč se ke mně tak chovají? Často jsem s nimi i bojoval a snažil jsem se vynutit si úctu a respekt. Ale s vnitřním nastavením, se kterým jsem přišel na svět to nebylo možné. Běženě si své vnitřní emoční konflikty, které v sobě neseme neuvědomujeme, ale zkuste někoho přesvědčit, aby si vás vážil, aby viděl vaši cenu v nějaké konkrétní situaci, když vy si vnitřně sami sebe nevážíte, když vnitřně žijete s obecným pocitem jsem něco méně, než druzí. Za svůj život jsem ve svých představách zažil velmi mnoho zranění, tak jsem se snažil, tolik jsem do svých vztahů investoval a oni mně podváděli, nevážili si mne a soudili mne. Nakonec jsem se úplně ztratil ve své nešťastnosti a vytvořil jsem si tak vážnou nemoc, která mne ohrožovala na životě.

Ta nemoc mne přinutila zastavit se, neboť mi najednou došly fyzické síly, musel jsem se přestat hnát za obhajobou sebe a své existence, najednou jsem měl prostot přemýšlet nad tím, co žiji. A tam jsem to poprvé viděl. Viděl jsem, jak proto, že nerozumím, jak funguje život, jak jsem hodně zraněný a nešťastný a že ve své zraněnosti a nešťastnosti si druhých nevážím naprosto stejně, jako oni mne, že nejsem ve svých reakcích o nic lepší, než ti, které tak soudím. Protože je v konfliktech a neshodách soudím naprosto stejně, jako oni soudí mne.

V té době jsem ještě neuměl vidět, že všechny zranění jsem si vytvořil zcela sám, neviděl jsem, že i já svým souzením také zraňuji. A ta zranění mne velmi bolela, kdykoliv jsem si na ně vzpomněl. Pod vlivem té bolesti jsem se pak choval tak, že jsem ve svém životě vytvářel další prostor pro další a další zranění. Neviděl jsem, že  jediné, co umím, je řetězit posuzování, nevoli a souzení ve většině situací, kdy já, nenaplňuji své představy o sobě, nebo když druzí nenaplňují moje představy o nich.

Tenkrát jsem ještě nevěděl, nechápal, že si sám mohu uzdravit svůj život a že se tím uzdraví má nemoc, která mi jen fyzicky ukazovala, co žiji. Nevěděl jsem, že jsem jen obětí svých představ o sobě sama, svého souzení a odmítání se a projekce, souzení a odmítání druhých. Nevěděl jsem, že tak tvořím nenávist. Stejnou měrou, jakou jsem nenáviděl ty, kteří mne nerespektovali, necenili, obviňovali, stejnou měrou jsem v těch konkrétních situacích odmítal, nebo nenáviděl sebe sama za svoji roli, za svoji neschopnost jednat rovnocenně. Považoval jsem se za špatného, neschopného a za svoji roli jsem se často soudil a styděl. Nechápal jsem, že žiji něco, co jsem zdědil, že žiji chybu, kterou jsem nevytvořil já, že tuto chybu vybudovali mí předci. A nenáviděl jsem.

Když jsem pochopil, že jen spravuji a užívám emoční potenciály svých předků, svých rodičů, najednou jsem byl schopen svůj život přijmout, najednou jsem si byl schopen odpustit své prohry. Najednou jsem viděl své pocity v širším kontextu. Jsou to moje pocity, jsem to já a musím za ně a jejich důsledky umět nést zodpovědnost. Ale pozor, zodpovědnost nelze chápat tak, že musím sebe soudit a odsoudit. Myslím zodpovědnost ve smyslu přijmout představu, tuto realitu jsem ve svém životě vytvořil já a přesto nejsem souzení hodný.

Své emoční potenciály jsem nevytvořil já, ty jsem zdědil, a toto uvědomění mi velmi pomohlo. Odpustil jsem si, přestal jsem se soudit, chápal jsem, že jinak jsem nemohl, neměl jsem k dispozici než jen to, co jsem zdědil. A tak to máme všichni. Díky tomuto pochopení se stala zvláštní věc, najednou jsem chápal i ty, kteří mi v mých představách ublížili. Také jsou správci, také nerozumí, také jsou nějak nešťastní, a tak ubližují, jako já. Všichni si žijeme ve svém světě svých představ o sobě a druhých. A všichni bychom si měli být za svoje světy, za svoje představy, za svoje reakce zodpovědní.

Všichni, když pochopíme, první co potřebujeme je odpustit si to, co jsme odjakživa tvořili, pokud nás to nějak zraňovalo, bolelo. To, co potřebujeme tady a teď je, odpustit si, že jsme tak tvořili a že tak tvoříme. Odpustit si i to, že i my pak svým jednáním ve své bolesti obvykle zraňujeme druhé, a vytváříme konflikty postavené na naší nešťastnosti.

Všichni jsme nějakým způsobem obětí svých představ o sobě, se kterými jsme se narodili, pokud jim nerozumíme. Pokud tyto představy neobsahují cenu a úctu, fyzický svět to vyjádří, chová se k nám, jako bychom byli bezcenní…

Všichni si můžeme své představy o sobě a zranění, která jsme si jimi přivodili postupně uzdravit. Znamená to přestat si svoje neúspěchy a ústrky projektovat do druhých. Znamená to pochopit, s jakými představami o sobě sama jsme to vlastně na svět přišli. A tam, kde schází cena, tam cenu dát. To znamená plně převzít zodpovědnost za svůj život.

Vždy, když chceme pochopit svůj dospělý život, svůj svět, musíme se podívat na svoje dětství. Vždy uvidíme jeden jediný obraz. To, co jsme tvořili v dětství se svými rodiči, jen to pak rozvíjíme se svými partnery, partnerkami, dětmi, přáteli a v zaměstnání. Je celkem jedno, na jaké partnery narazíme, vždy si do nich budeme projektovat svoje emoční představy o sobě druhých a o realitě, kterou žijeme. Když uvidíme, že to, co žijeme nyní je jen pokračováním, rozvíjením toho, co jsme žili v dětství, máme už na půl vyhráno. Pak už obvykle nějak vnitřně chápeme, že problémy našeho života nejsou v druhých, ale že klíč k jejich vyřešení se nachází někde uvnitř nás samých, v principech, jak my interpretujeme sebe sama a realitu okolo nás. Že klíč je v té naší interpretaci.

Naše představy o sobě a druhých jsou často tak zasaženy odmítáním a špatným hodnocením, že přestávají být funkční a vedou k řetězení konfliktů a proher v našich životech. Přitom naše potenciály jsou velmi, velmi bohaté a jsme schopní pomoci nich tvořit neuvěřitelně krásné věci. Ale aby to bylo možné, je potřeba je pochopit a případné chyby, které do nich naši předci zanesli odstranit. Pak už můžeme žít jejich neuvěřitelnou hloubku, bohatost a krásu v celé šíři. Pak můžeme zazářit, můžeme to díky tomu, co jsme zdědili.

I já, když jsem pochopil, že jsem dědic, přestal jsem se za to co vnímám a jak vnímám stydět a odmítat. Začalo mne zajímat, co jsem to vlastně zdědil. Začal jsem to, co jsem zdědil zkoumat. A začal jsem objevovat, a ani v nejbujnějších snech by mne nenapadlo, co všechno v sobě najdu. A stále mám pocit, že jsem na úplném začátku.

Pro lepší pochopení zde uvedu ještě příklad jedné ženy, která za mnou přišla, protože si se svým životem nevěděla rady. Byla podruhé rozvedená a děti s ní měly velmi špatný vztah a nevážily si ji. Přitom se opravdu velmi snažila ve svých vztazích uspět, velmi do nich investovala, hodně se snažila své blízké a děti podporovat. Byla hodně vstřícná k manželovi i dětem, plnila jim jejich přání a sny a přesto ji děti i manžel odmítali.  Byla zoufalá a nerozuměla svému životu. Ta žena je svým způsobem typickým příkladem toho, jak dnes žijeme.

Když jsme se podívali na její vnitřní nastavení, zjistili jsme, že od dětství velmi bojovala s nezájmem rodičů, s jejich neschopností ji nějak ocenit, ocenit její potřeby, představy, její výsledky. Snažila se, ale často byla obviňována, že není spořádané dítě, že nemá uklizeno, že, že, že… Když jsem se jí zeptal, jak v dětství na toto jednání rodičů reagovala, řekla mi, vztekala jsem se, ale ne nahlas, to jsem si nedovolila. Chodila jsem do lesa, který jsme měli u domu a tam jsem si nadávala, jací jsou hrozní a oddávala se své nešťastnosti a vzteku. Žena si vůbec nevšimla, že ani ona neumí své rodiče ocenit, že neumí respektovat jejich právo na názor, či představu. Že vždy, když byly jejich názory a představy rozdílné, než ty její, že reagovala despektem, bojem a obviněním. Že na své rodiče reaguje způsobem, ze kterého je ona sama obviňuje, který ji samé u nich vadí dodnes a nevidí to.

Žena přišla na svět s neschopností vážit si a nic o tom nevěděla. Ale ta neschopnost vážit si měla zničující dopad na její život nejen v dětství, ale i v dospělosti. Žena si svoje nevážím si projektovala do rodičů a obviňovala je stejně, jako oni ji, vůbec si nevšimla, že je obviňuje z jednání, které ona sama používá, z jednání nevážím si. A dělala to celé své dětství stále stejným, právě pro ni charakteristickým způsobem. Rodiče ji, jako dítě obviňovali nahlas a ona je obviňovala vnitřně, se zlobou a vztekem, který pak ale stejně ve svém jednání nakonec vyjádřila nešťastností a pasivním odmítáním, ve kterém bylo emoční obvinění rodičů.

Žena pak v dospělosti jen rozvíjela příběh, který nastartovala v dětství. Tím vytvořila své dva rozvody a vztahy s dětmi, kde scházela úcta. Žena tak zcela sama vytvořila svůj příběh, jen díky zděděným představám o sobě a druhých, které do svých představ o realitě neustále vkládala.

Když žena pochopila svoje emoční nastavení a svůj dětský příběh, byla už schopná převzít za svůj život a za vše, co v něm měla plnou zodpovědnost. Už viděla, že nemůže své partnery obvinit z neúspěchů a rozvodů, že vše systematicky budovala svým způsobem vnímání reality, se kterým se narodila. Najednou viděla i neuvěřitelnou vyváženost jejího příběhu, ve kterém najednou byla schopná vidět stejnou míru nerespektu a nevážení si na všech stranách. Na straně své, i na straně jejích rodičů a pak manželů a dětí. Najednou už situace, které ve svém příběhu vytvořila neuměla vidět jako zraňující, časem získala dokonce schopnost se smát situacím, které ji dřív velmi bolely.

Naše panství je neuvěřitelně rozsáhlé a tak pro nás, jako správce není snadné pochopit alespoň rámcově, co jsme to vlastně zdědili. A tak i této ženě trvalo skoro rok, než se dopracovala k popsané změně vnímání.

Nyní se tato žena učí žít jinak. V jejím životě se stále ještě objevují situace, do kterých zcela spontánně vloží své rodové nevážím si a občas tak ještě ve svém životě vytvoří destrukci ve formě vnitřní nešťastnosti, nebo konfliktu. Ale vždy, když ji emoce přejdou se podívá, jak vlastně a s jakým nevážím si to zase tvořila, že se jí vrátilo nevážím si, se kterým si neuměla poradit. Tyto situace už nechápe jako zrady a útoky okolí, ale jako osobní výzvy. S pocitem; “pochopím, jak jsem tvořila a vytvořila tuto část svého příběhu?”

Tato žena pomalu a jistě získává pro svůj život potřebnou vnitřní svobodu, učí se cenit za všech okolností a pomalu objevuje neuvěřitelnou vnitřní bohatost sebe sama, bohatost, kterou zdědila, bohatost, kterou může rozvíjet, ale i ničit, stejně tak, jako její předci.

Ta žena díky tomu všemu už má ve svém životě, vlastně úplně poprvé období, kdy je opravdu šťastná, protože svému životu rozumí mnohem lépe, než kdykoli dřív. Díky novému pohledu na svůj život vyléčila všechna svá vnitřní zranění, která v sobě nesla, která si uměla uvědomit a vzpomenout. Ta žena nyní objevuje, co vše ve svém životě skutečně může, svoji a jeho krásu. Jak ona sama nyní říká, “objevuji své neuvěřitelné vnitřní bohatství”. Poprvé v životě skutečně objevuje své panství a jeho magickou krásu. Poprvé v životě je díky své moudrosti zvelebuje. Poprvé v životě díky své moudrosti skutečně miluje svůj život.

Poděkování

Tento článek obsahuje některé myšlenky a formulace, které objevily Šárka Prokešová a Bára Zachařová. Mé dřívější klientky, které už nyní samy duchovně pracují, objevují a tak mne, jejich učitele, zpětně inspirují. Šárka už sama pracuje s lidmi. Jeden z nádherných darů, který při zkoumání svých potenciálů objevila je schopnost vidět potenciály druhých lidí a pracovat s nimi.

Co je to osud?

Autor: Pavel Polok
Datum: 1. 9. 2015

Dávej si pozor na svoje pocity, protože tvoje pocity se stanou tvými myšlenkami. Dávej si pozor na svoje myšlenky, protože tvoje myšlenky se stanou tvými slovy. Dávej si pozor na svoje slova, protože tvoje slova se stanou tvými skutky. Dávej si pozor na svoje skutky, protože tvoje skutky se stanou tvými zvyky. Dávej si pozor na svoje zvyky, protože tvoje zvyky se stanou tvým charakterem. Dávej si pozor na svůj charakter, protože tvůj charakter se stane tvým osudem. (indické přísloví)

Vstoupit do života, do fyzické reality? Co to znamená? Znamená to narodit se dvěma lidem. Lidem, kteří si přesně dle indického přísloví vytvořili a tvoří svůj osud.

A co to znamená někomu se narodit? Znamená to zdědit jeho geny, znamená to seskládat své tělo geneticky z genů svých rodičů. A znamená to mnohem víc, znamená to geneticky zdědit jejich charaktery a seskládat z nich charakter svůj a s ním se narodit. Znamená to, žít v prostředí návyků rodičů a ty návyky převzít a žít je svým vlastním způsobem. Často i přes fakt, že s návyky rodičů bojuji a odsuzuji je.

Narodit se znamená, seskládat sebe sama kompletně ze všeho, čím jsou naši rodiče, z toho, co se nám na nich líbí i z toho, co se nám nelíbí. Pak se dá říct, že náš osud je jen pokračováním osudu rodičů. A je to velmi, velmi pevná definice našich životů.

Lze říci, že jsme jen nositeli potenciálů, které reprezentujeme, které nevznikly naší prací, ale že jsme pouze jejich správci…

Jsme nositeli potenciálů, které vytvořili postupně naši předci v našich rodových liniích a které nám rodiče geneticky, výchovou a vzory předali a které jednou předáme i my zase svým dětem.

Co tím myslím? Dám vám příklad z jedné rodiny se dvěma dětmi. Jedno z dětí tak, tak zvládá učební obor, přesně jako jeho tatínek a druhé dítě studuje bez problémů vysokou školu, jako její maminka. To mohou být potenciály, které v sobě neseme a srovnávat pak výkony dětí je nesmyslné.

Nyní byste si mohli říct, a kde je nějaký vývoj? Vývoj je právě v té kombinaci. Stejně jako v genetice, díky kombinaci můžeme některé své charakterové vlastnosti použít zcela novým, nečekaným způsobem a vytvořit tak zdánlivě „nový“ charakterový rys. Další důležitý moment, který bychom měli vzít v potaz je, že děti často žijí ve výrazně jiných životních podmínkách a okolnostech, než jejich rodiče a to je nutí rodové dovednosti použít nějak jinak, nově. Zároveň jsem si všiml, že vývoj mezi následujícími generacemi není nijak závratný. Přece jenom neměnnost vytváří určitou stabilitu v jednání člověka a následně společnosti jako takové.

A nyní z jiného soudku, jezdím už 8 let na dovolenou do Francie a jezdím tam minimálně na měsíc. Tam vstupuji do úplně jiné reality, máme tam přátele, ale ne česky mluvící a uvažující, nechodím do práce, je tam jiné prostředí, jiné obchody, jiná jídla, jiné bydlení, bydlím ten měsíc ve stanu, luxusním, ale stanu.

A tam jsem to zahlédnul, jak i já jsem velmi pevně seskládán ze schopností a neschopností svých rodičů a jak i já jsem velmi definován jejich, nyní svými návyky, svým okolím a prostředím, svými blízkými, jak já jsem vše z rodových linií jen seskládal svým vlastním způsobem a nějak rozvinul a vytvořil tak svůj vlastní charakter. A viděl jsem také, jak velmi, velmi obtížné je z této definice vystoupit. Vytvořit o čemkoli jinou představu, než mám ve svém rejstříku. Interpretovat jakoukoli událost a zareagovat na ni jinak, než je můj standart. Vystoupit ze zahrady svých představ a jít hledat představy o čemkoli ve svém životě jiné, než ty zaběhnuté, rodové. Třeba obyčejné představy o tom, čím jsem, jak se hodnotím, jak interpretuji své jednání, své úspěchy a neúspěchy. Nebo představy o tom, jak interpretovat jednání druhých a jak na ně reagovat.

A viděl jsem, jak vše začíná našimi emočními reakcemi, pocitovými přesvědčeními a postoji. Totální změna prostředí a způsobu života mi na chvilku umožnila zahlédnout svoji definici – svůj osud. Uvědomil jsem si také, jak velmi obtížné je z této definice vystoupit. A jak, když na sobě pracujeme, ze své definice vystupujeme postupně, na začátku pozvolna později už rychleji. Viděl jsem, jak práce na sobě a svém životě, chceme-li provést opravdu velké změny, vyžaduje neobyčejně velké nasazení, velmi mnoho odvahy a hlavně, že potřebujeme vedení….

Co je tedy klíč ke změnám sebe sama, své osobnosti, a následně svého života, svého osudu? Čím začíná přísloví?

Chceme-li změnit svůj život, svoji osobnost, měli bychom změnit své pocity.…

Nejvýrazněji ovlivní náš život emoční představa o sobě sama a o druhých. Například jak sebe hodnotíme, jak hodnotíme druhé? Cítíme se bezvýznamní, špatní? Vnímáme tak druhé, když se jim díky zděděným rysům v životě nedaří? Když díky nim mají tendenci ubližovat? Necháváme si emočně díky problematickému sebehodnocení ublížit? Střídáme, nebo odmítáme partnery, díky problematickému nastavení sebepřijetí a přijetí? Všimněte si, stále mluvím o emoční oblasti.

Změnit ji je nesnadné, protože emocím nelze rozumem poručit, a přesto je to možné.

Naše pocity vychází z našich představ.…

Měňte svoje představy, ty zděděné od rodičů, o tom co žijete, o tom co můžete, o tom, jaká je vaše cena, cena vašich představ, cena vašich činů. A otevřete si dveře do libovolně jiného života, do libovolně jiného světa. Ale nepočítejte s tím, že to půjde snadno. I vaše představy jsou velmi pevné konstrukce. Ta pevnost je zárukou stability života vašeho, i společnosti. A přesto, pokud víte jak, je možné tyto představy měnit poměrně snadno, jen potřebujete někoho, kdo ví, kdo umí.

Lidé & vztahy – konflikty

Autor: Pavel Polok
Datum: 1. 3. 2015

Asi by bylo naivní, myslet si, že by vztah byl možný bez konfliktů. Konflikty ke vztahům patří stejně tak, jako k počasí bouřky. Prostě tu jsou… Jak ale po konfliktu dál? Emoce se již uklidnily, už jsme schopní myslet a chceme-li mít vztah funkční, neměli bychom konflikt nechat plavat, aby nezůstal jako pachuť ve vztahu s partnerem natrvalo. Co tedy dál? Máme pocit, že nám partner ublížil, nebo se k nám nechoval hezky, a máme pocit „jsem v právu“, nejnebezpečnější pocit ve vztahu vůbec.

Celý příspěvek

POHÁDKY A NÁŠ ŽIVOT

Autor: Pavel Polok
Datum: 1.6.2011

Vážení přátelé, dlouho jsem nepsal žádné úvahy, vlastně skoro půl roku. Přemýšlel jsem proč? Zjistil, jsem, že všichni máme ve svém životě určitá období, ve kterých se věnujeme různým věcem. Různým učebním lekcím a různým způsobem. Uvědomil jsem si, zpětně, že jsem si právě takovým obdobím prošel. Před půl rojem jsem se rozhodl pochopit některé aspekty našeho života. A toto rozhodnutí spustilo lavinu událostí, které byly mými učebními lekcemi a umožnily mi pochopit životní témata, která jsem pochopit chtěl. Celý příspěvek

O LÁSCE A BOLESTI

Autor: Magda
Datum: 1.5.2011

Se svým milým jsem slavila své 27. narozeniny. Popřál mi hodně štěstí, zdraví a dostatek dobře zaplacené práce. Po chvíli se ujišťoval, zda na něco nezapomněl … na zdraví? Odvětila jsem, že mám pocit, že mi nepopřál nějakou tu lásku. Avšak, to prý ani neměl v úmyslu, protože láska bývá často doprovázená bolestí … Celý příspěvek

LÁSKA – NEKONEČNÝ PŘÍBĚH

Autor: Petra Poloková
Datum: 11.4.2011

Malá mořská víla obětovala svůj život pro blaho prince, protože neměla jinou možnost. Myslela si, že může spojit nespojitelné, sloučit neslučitelné. Její moudrá babička jí varovala, vysvětlila ji, že není možné spojit člověka s vílou, nebudou jeden druhému rozumět. Nicméně, víla po princi tolik toužila, že se vzdala sama sebe. Přála si stát se člověkem, být někým jiným, než ve skutečnosti je. Celý příspěvek

MOŽNÁ

Autor: Josef Čižinský
Datum: 1.4.2011

… Možná, že je to cesta správným směrem. … Možná, že je to naposledy. … Možná, že se zase uvidíme. … Možná, že to nebude tak hrozné. … Možná, že dostanu dárek. … Možná, že mě má rád. … Možná, že to bude kluk. … Možná, že to bude holka. … Možná … Celý příspěvek

MANŽELSKÝ TROJÚHELNÍK

Autor: Petra Poloková
Datum: 2.1.2011

Při svých terapiích jsem si všimla jedné věci. V posledních měsících mne navštívilo nejvíce klientů, kteří žijí nedobrovolně v manželských trojúhelnících. Jeden z partnerů si žije paralelní vztah a druhý hledá, jak se k tomu postavit, co v takové situaci dělat. Nejedná se vždy o fyzické nevěry, někteří se jen „platonicky zamilovávají“, nicméně, důsledky takového soužití jsou stejně destruktivní, jako při fyzické nevěře. Celý příspěvek