Archiv pro rubriku: ŠÁRKA

Kontakt na Mgr. Šárku Prokešovou, tel: 732 436 738, mail: sarkasei@email.cz
Již 6. rokem pracuji a rozvíjím svou schopnost vnímat. Vnímat souvislosti našich osobností, které vycházejí z našeho vlastního zdroje moudrosti a lásky, jenž přesahuje naši kulturu, výchovu i životní zkušenosti. Vytvářím tak osobní vhledy (diagnostiky) pracující s Vaší vlastní moudrostí, kterou máte nasbíranou po generace a která je ve Vás. Vytvářím texty jako základ pro osobní konzultace, kde pracujeme s Vaším emočním nastavením, s Vaším potenciálem a můžeme tak přijít na vznik a příčinu vašich nemocí, vztahových, finančních či jiných problémů a disharmonií. Mohu vám zprostředkovat kontakt s těmi souvislostmi Vašich životů, které nyní nejste schopni vidět či vnímat a nabídnout Vám řešení toho, co Vás trápí. Řešení, které nebudeme vymýšlet spolu, ale které je ve Vaše, které si dáte Vy sami, jen Vám pomohu si je uvědomit a najdeme Vaši vlastní cestu, jak s ním pracovat a Vaši vlastní možnost, jak se uzdravovat.

Poselství k semináři „Jak se stát mistry svých životů“

Od září do prosince roku 2015 vedeme v Brně s Pavlem Polokem velmi oblíbený společný seminář „Jak se stát mistry svých životů“, v jehož teoretické části se dotýkáme nejdůležitějších oblastí našich životů. V praktické části semináře se pak učíme teorii požívat při práci s konkrétními příběhy a problémy účastníků semináře.

V přednáškách pro veřejnost se zabýváme;

  • rodinnými vztahy
  • sexualitou
  • psychosomatikou nemocí
  • spiritualitou, a šamanismem
  • sebehodnocením
  • prací se svými přáními
  • prací s energiemi a čakrami
  • základy numerologie

Praktické zkušenosti s klienty Pavla Poloka s jeho velmi konkrétními návody a příklady ze života doplňuji vždy svými inspiracemi, jak vnímám, že tyto oblasti našich životů fungují, jak vznikají a jak s nimi můžeme pracovat. Ráda Vám své inspirace předkládám jako možné podněty právě pro Vaše životy k jejich zlepšení a radostnějšímu tvoření. Nechť Vám má poselství přinesou mnoho inspirace pro tvoření právě vašeho štěstí.

Šárka

Seznam článků;


Jak chápat, případně měnit naše sexuální chování? 

Představte si, že vaše tělo se rozpouští, rozpouští, až se rozpustí v tekutinu a stane se z něj takové čisté jezírko. Není tělo, není mysl, nejsou pocity….nejsou odděleně, vše je to jedno jezírko plné vody.

A do toho jezírka žbluňkne kamínek a na hladině se začnou dělat kola, rozvibruje se voda a kamínek, jak dopadá na dno, pohybuje vodou kolem něho a vibrace té vody se šíří do okolí a dosáhnou i ke břehu a pokračují břehem do okolí a ovlivní vše, co kolem je.

To jsme my, když k nám přijde zvnějšku nějaký pocit, nějaká emoce. Když se to stane, rozvibruje se celé tělo, celá mysl, celé Vědomí v nás. Nejde to oddělit. Když je emoce hřejivá, příjemná, láskyplná, tělo dostává impuls a začne být sexuálně vzrušené. Celé tělo, celá mysl, celé spektrum pocitů začne být sexuálně vzrušené. Jako když se rozjede program. Když je ta emoce mrazivá, nepříjemná, odmítavá tak tělo, mysl, pocity – voda v jezírku – se stáhnou, jakoby zatuhnou a sexuální vzrušení vyprchá, zastaví se, jako když voda nateče do přehrady a zastaví se o hráz. Voda a její struktura se přeskupí a začne vysílat jiný program. A samozřejmě i břeh kolem ní.

A je to „jen“ program. Není špatný nebo dobrý, prostě je. Jako že v noci je tma a ve dne světlo. Má to tak být. Vše je to zákon přežití člověka tady na Zemi.

Pak vidím změnu. Vidím velký obličej – to jsem já a ten obličej mluví do mikrofonu – v ten mikrofon se změnilo to jezírko. A jak do něj mluvím, mikrofon začíná vibrovat. Tím, co mu říkám. A zároveň vysílá zvuk do okolí podle vibrací, které do něj jdou.

A to s naší sexualitou děláme. Ten, kdo k nám mluví, jsme my, svými pocity a podle toho se chová naše tělo.

Naše sexualita vznikla v dětství, když jsme tělo naučili, jak reagovat na přijímající pocity rodičů a odmítavé pocity rodičů.

Na přijímajících pocitech jsme pořád závislí. A proto si hledáme někoho, kdo by vůči nám vysílal tyto pocity. Ty my zaznamenáme a mluvíme tak sami k sobě a rozvibrujeme příslušnou vibrací naše tělo. Je to závislost na těchto pocitech zvenčí, pokud jich nemáme dost sami k sobě. Pokud není v našem životě dost situací, které bychom vyhodnotili jako přijímající. (a ty si sami tvoříme, to už známe)

A pokud to nedělá partner, maminka a táta, hledáme to dál. Je to zákon našeho těla. A hledáme to pocitově, i kdybychom si to třeba zakázali a neprojevili to. To nás nezastaví. Pak vznikají nevěry. Projevené nebo neprojevené. Tak jim říkáme. A je to jen naše společenské označení – nevěry – velmi obviňující označení a velmi nás omezující.

Ve chvíli, kdy vycítíme zvyk chování partnera, které bylo u nás odmítáno, úplně automaticky vůči sobě vyšleme – zmrazující vibrace, jako zvyk, jako reflex a okamžitě se celé to naše jezírko stáhne a uzavře. A to pak ucítí náš partner a dá program stejný a najednou jsou kolem sebe dvě stažená jezírka, která už do sebe nemohou proniknout, protože cesta je uzavřená.

A obráceně, ve chvíli, kdy vycítíme chování partnera takové, jaké v nás vyvolávalo, že teď bude následovat přijetí, celí se otevřeme, celí jsme nasáklí vibrací přijímat nebo dávat.

A celé jsou to zvyky, jak se k nám chovali rodiče, jak nás objímali a přijímali slovy, činy, pocity nebo jak nás zmrazovali a odmítali svými činy, slovy, pocity.

Jsou to naučené reflexy.

A návod: přesně vědět, kdy se v nás spouští tento nebo druhý reflex. Podívat se do dětství, kdy nás rodiče objímali, chválili, měli rádi, kdy se v nás ten rybníček otevíral radostí, pocity, že chci sdílet, dávat, přijímat a kdy a jak se v nás ten rybníček uzavřel, zatuhl. Co se to muselo stát, aby se tak stalo?

A podívat se na to přes pocity dítěte, jako na reflex, který vyrábělo jako reakci na rodiče dítě – my. Reflex uvolnění, reflex stáhnutí.

A tyto reflexy nám napoví, jakou máme sexualitu. Kdy se stahujeme, kdy se uvolňujeme. Co se musí stát, abychom té naší vodě dali jeden nebo druhý impuls.

Zpět na seznam článků


Spiritualita: jak ji vnímat a používat pro svůj život? 

Vidím člověka – sebe, před zrcadlem. V něm se odráží jedna moje část. Obličej i tělo zepředu, odráží se tam to, co mám zrovna na sobě, jak se zrovna tvářím, jaký zrovna dělám pohyb, odráží se tam i můj momentální pocit. Zrcadlo mi odráží část z mého momentálního stavu.

Mnoho ze sebe ale nevidím. Nevidím zadní část mé hlavy, mého těla, nemohu vidět pohyby, které zrovna nedělám, nemohu vidět jiný odraz mých pocitů, než zrovna cítím.

A pak se vidím v zrcadlovém sále, kde jsou zrcadla všude kolem mě. Zepředu, zezadu, zespodu, zdola. Takže už vidím více částí mého těla, mohu se na sebe podívat zezadu, shora, vidět se zdola. Ale stále vidím jen obličej a odraz pocitů, které zrovna mám, tam je stále odraz omezený.

To je cesta poznání mě samotného. Od jednoho úhlu pohledu, přes další úhly a zase dál. Cesta poznání směrem ke spiritualitě.

Když plně využívám spiritualitu mého života  – vidím ten zrcadlový sál, který je ale i uvnitř mě. Zrcadla se objevují v celém mém těle a odráží všechny mé pocitové procesy, které tam byly, jsou a budou. Spiritualita je dá se říci věda a poznání o mně a mém životě v celé jeho šíři i mimo jeho časové hranice.

Je to dialog sama se sebou, který není omezený na to, co se děje teď. Je to dialog a poznání mého dětství, mých rolí v dětství, je to zaměření se na to, co prožívám teď ve všech oblastech, které si představím, je to dialog s mými představami do budoucna, které jsou živé a závislé na tom, co jsem už prožila a co prožívám.

Spiritualita je velmi plastické a živé zrcadlo, které se vytváří zrovna tam, kam se ve svém životě, ve své realizace zaměřuji. Spiritualita představuje i práci s tím zaměřením.

Spiritualita je dialog a užívání mé moudrosti, mého potenciálu, je to jeho zkoumání, je to zkoumání mých pocitů, je to spojení s nimi a je to jejich přijetí. Je to nekonečná řada informací o mě, o tom, jaká jsem byla, jaká jsem a jaká budu. Jaké mám představy o tom, co bych mohla být. 

Je to most ke mně samotné. 

A jak ji využívat pro můj život?

I spiritualitu dědíme, představy o ní a o jejím potenciálu dědíme od našich předků, od rodičů. Je to způsob jak se propojit sama se sebou a je jen na nás, jakým způsobem to budeme dělat a do jaké míry to budeme dělat. Ale spiritualita není jen vztah sama se sebou, je to propojení s různými vztahy, které jsme k sobě měli od dětství do teď a které se sebou budeme mít, je to i propojení se vztahy se sebou, které bychom mohli mít. Je to, jako bychom se dívali na film o sobě a zaměřovali se na jednotlivé scény. Ve chvíli, kdy si je zastavíme, rozběhnou se další a další filmy, které ty scény rozšiřují.

Žít šťastně naši vlastní spiritualitu je žít s láskou vše, co zrovna jsem, co jsem byla a co budu. Je to mít rád svůj život a vše, co v něm je, to znamená – nesoudit to, spíš to vzít jako nekonečnou řadu studnic poznání o sobě a o tom, co jsem. 

Nejsme jen fyzická bytost, ale i duchovní bytost, kterou ta fyzická stránka odráží. A to je nekonečné množství informací, které mohu používat pro to, abych šťastně žila to, co zrovna jsem: obviňuji – je to pro mě informace o mě – umím to, dělám to z nějakého důvodu, můžu to pochopit u sebe i jiných, vyrovnat se s tím u sebe i u druhých, mohu to pochopit u sebe i u rodičů a už mohu daleko vědoměji a šťastněji žít svou spiritualitu v této oblasti.

Jsem šťastná, když maluji, už tady mohu zase sbírat informace o tom, co mi dělá dobře, jakou mám fantazii, jaké mám ráda barvy, jaké tvary a proč? Mohu to přijímat u sebe i u ostatních, u rodičů a tím si rozšířit další oblasti svého života.

Spiritualita je poznávání, propojovaní a přijímání sebe. A růst může mé poznávání jen v nesouzení, jen v ocenění. Protože co nevidím, to odmítám, co odmítám, to neroste. 

S oceňováním sebe roste moje spiritualita a mnoho mých světů můžu začít používat! To je spiritualita v našem životě. 

Zpět na seznam článků


Jak využít zkušenost svého dětství při výchově vlastních dětí? 

Vidím dvě šroubovice DNA – to jsou informace našich předků. Různé životní zkušenosti, moudrost, způsoby řešení různých situací, potenciál vlastního rozvoje, i mechanismy, které představují boj a destrukci. Ty šroubovice končí v tělech našich rodičů. Potom se spojují v jednu a vzniká dítě.

Dítě v sobě nese informace. Obou DNA, generací našich předků. Všechny jejich zkušenosti, moudrosti, potenciály i destrukce.

Jako děti tedy dostaneme soubor těchto informací. I rodiče nesou tyto informace a nějakým způsobem už vlastní moudrostí a zděděnými způsoby s nimi manipulují. Využívají je nebo je potlačují. Informace už zpracovávají svými pocity, svými zvyky.

Dítě, které má v sobě život, se dívá na rodiče, jak jej má používat a využívat. Dívá se na všechny způsoby. Konstruktivní i destruktivní. Díky hodnocení toho potenciálu vidí, co z něj je dobré a co špatné. Díky hodnocení toho potenciálu, jej v určité oblasti využívá a rozvíjí (a může to být i ta destrukce) a díky hodnocení toho potenciálu, jej v určité oblasti potlačuje nebo prostě neumí využít.

A je to jako s krabicí čajových sáčků, jejichž výběr je naskládaný v přihrádkách. Rodiče nás naučí, který čaj mají rádi, který si vyberou a který nechají uložený. A my to jen opakujeme a nenapadne nás vůbec zkusit další příchutě, neboť to, co u rodičů vidíme za výběr, to je pro nás pravdou.

To, co tentokrát představuje návod je, podívat se, které čaje máme v krabičce. Je potřeba podívat se na všechny příchutě, na všechny barvy čajových sáčků. Je třeba podívat se, jak jsou uloženy v krabičce, jaké barvy mají a proč si některé sáčky vybíráme, protože si je tak vybírali naši rodiče a proč některé necháváme ležet bez povšimnutí.

Je třeba prohlédnout si, jak naše krabička – jak náš genofond – vypadá a proč je seskládaná právě takto. Je třeba prohlédnout si volbu našich rodičů. Proč je právě takováto? Proč je naše volba právě takováto?

A protože si často podle volby rodičů vybíráme čaje, které nám nechutnají, a přesto máme pocit, že si je vybrat musíme, neboť tak nás to naučili, bojujeme s tou volbou, jsme na ni naštvaní, bráníme se jí, ale přitom ji stále „musíme“ dělat. I to prožívali při své volbě rodiče, když po babičce a dědečkovi vybírali nechutný čaj.

I to je třeba prozkoumat. Pohledem nad krabičkou, nadhledem nad krabičkou, nadhledem nad pohybem ruky při výběru sáčků, nadhledem nad pocity, které měli rodiče i my při výběru.

A co nám dá ten nadhled? Nehodnocení! Ale to musíme nejdříve poznat to naše hodnocení, pak z něj teprve můžeme vystoupit. A poznat znamená porozumět mu a tím ho přijmout, jinak se nevzneseme.

Jestliže se nám tedy volba rodičů nelíbí, je třeba poznat ji a poznat to, proč se nám to nelíbí, porozumět tomu, přestat to hodnotit, přijmout to, a potom ji můžeme změnit.

Zpět na seznam článků


Jak vzniká nemoc? 

Vidím stěnu, před kterou stojím. Zdá se neživá, jen chladná, z cihel. A já do ní vší silou a zlostí křičím „JSI ŠPATNÁ“. Pořád dokolečka. Z vlastní frustrace, z vlastní bolesti, z vlastního vzteku a ponížení. Pořád dokola – jsi špatná. A najednou vidím, že ta slova se vrývají do té stěny, pořád víc a víc až se z nich stal reliéf, který je stále hlubší a hlubší. Ta slova jsou jakoby vyražená stále hlouběji, černají a deformují tu stěnu. Ta stěna se propadá a utváří se do ní otvor. Otvor, který jsem vytvořila svými pocity a emocemi. Ta stěna chránila živou tkáň za ní. A teď, když přímo k té tkáni pronikají má slova s emocemi, ta tkáň tvrdne, kornatí a stává se stěnou. Stěnou, která zase nějakou dobu vydrží můj křik – jsi špatná – ale pak se opět proděraví a vytvoří novou situaci, kdy živá tkáň – zase o něco menší – se musí „obrnit“ stěnou. A tak jí ubývá a ubývá. Až zmizí a zůstanou jen zkornatělé neživé zdi.

To děláme se svým tělem, pokud na nějaké místo působíme způsobem, který dává tělu informaci, že je špatné a že tedy nemá žít. 

To je ve zkratce psychosomatika.

Vidím dítě. To žije informaci – jsem dobré, jsem radost, jsem život, ale jakmile uslyší a ucítí informaci, ano, jsi dobré, ale jen takto – tělo se začne deformovat, přizpůsobovat té informaci, začne se vychylovat a přizpůsobovat, kroutit se a hrbit. Podle toho, jaká informace z vnějšího světa je vůči němu vysílána, jakou informaci a jak přijímá a zapojuje do svého programu. Programu svého těla. A ten program pak žije. Žije ho jedna buňka, ta dá informaci druhé a všechny si pak nakonec předají informaci – tady nejste dobré, tady musíte odumírat.

Tak funguje lidské tělo. Podle informací a programů. A lidské tělo má paměť. A ta paměť funguje do doby, kdy přicházejí informace o špatnosti – tak funguje odmítnutí a obvinění. Jakmile tělo začne vnímat informaci o životě a funkčnosti, o potřebě používat, o prostoru růst a tvořit – okamžitě začne přetvářet buněčnou strukturu a začne tvořit, zpevňovat a obnovovat.

Jsou tedy dva póly, které tvoří zdraví lidského těla: pól žij – jsi dobrý a pól – jsi špatný, nežij. To je zákon přírody, to je zákon těla. To je zákon zdraví. 

Od našich pocitů, které jsme odposlouchaly a od pocitů, které si tak sami říkáme, odvisí informace, které dáváme tělu. Je dobré nebo není? Jsme dobří nebo nejsme? To nám tvoří. 

Zpět na seznam článků


Jak funguje a co vše ovlivňuje sebehodnocení – klíč k našemu úspěchu, radosti a zdraví? 

Každý, když se narodíme, dostaneme takový měšec. Moc nevíme, co v něm je. Je tam zlato a jen to. V tom měšci je bohatství našich předků, naší podstaty. Z toho měšce postupně vytahujeme to, co potřebujeme k životu. Naše chování, naše reakce, naše souhlasy, naše odmítání. To všechno, co tam máme, nic víc, nic míň.

To, co tam je, je cenné, velmi cenné, nejcennější, co máme. Ale máme tam taky představy o ceně. Tzn. třeba představu, že když budeme hodní, budeme cenní, představu, že když budeme zlobit, nebudeme mít cenu.

A my si myslíme, že to tak je. Myslím si, že když budu výkonná, vždy připravená pomoct, když se budu smát, nebudu se křivďovat, nebudu padat do pasivity a nešťastnosti – budu dobrá. Myslím si, že když se mi nebude dařit, když budu nadávat, osočovat ostatní ze svých vlastních chyb, že budu špatná. To je moje představa o ceně a tak se ta cena i chová. Klesá nebo roste podle toho, co si myslím, že tak má být.

Takže velmi důležité je vědět, že ten princip, kterým posuzuji svou cenu je dalekosáhlejší než to, co dělám, co si myslím, jak se chovám. Ten princip, který si vymysleli lidé a generace před námi, je silnější, než jednotlivé moje součásti chování a jednání.

A je to princip: toto má cenu a toto cenu nemá. Rodiče nás naučili jej používat. Rodiče nás naučili vyhýbat se tomu principu, když něco nemá cenu, protože tam mám být vina. Rodiče nás naučili jít jen za principem – toto cenu má, protože tam jsme takový pocit viny na chvilku neměli. Ale tím dochází k nevyváženosti. Tam dochází k potlačování. K potlačování vlastní ceny tam, kde opravdu je.

My jsme totiž nedostali černý nebo bílý měšec, ale jenom jeden – zlatý, a tam je všechno, co nemáme odsuzovat. Na sobě, na rodičích. Ale rodiče nás naučili je samotné odsuzovat, protože vše, co se jim nelíbilo na nás, se jim nelíbilo na nich a nás učili to kritizovat.

A to máme změnit. My nejsme černí nebo bílí, my jsme zlatí. A máme tak poznat vše, co v tom měšci máme. Pak budeme celiství. A z toho se máme radovat, a pak to měnit a pak to přetvářet. Dokud to ale neuvidíme neutrálně, nic se s tím nedá dělat!

Dodatek:

Co je štěstí, muška jenom zlatá ☺ ☺ – chvilku tu je, chvilku tu není. A kdo s ním hýbá? Jen my. Chvíli si ho vezmeme, chvíli si ho dáme a můžeme si s tím úplně libovolně hrát. Hrát, až poznáme, co to děláme, když si hrajeme s cenou.

Co jí dáme, to nám vrátí. Dáme jí cenu, vrátí nám cenu. Dáme jí bezcennost, vrátí nám bezcennost.

A co to je hrát si s cenou? Každý si na to musí přijít sám, jak to udělat, ale obecně to znamená – být mistry své ceny, vědět, jak si ji bereme a jak si ji dáváme. Co u sebe považujeme za nehodné ceny a co hodné ceny. To je princip, který nás dovede k pocitu. K pocitu ceny. A pak si s ním můžeme házet jako se zlatým míčem. Chvíli tu je a chvíli tu není. Co je vlastně cena? Všechno a nic, náš život nebo naše smrt, která není smrtí, jen přehozením míče do jiné místnosti.

Hra: Házet si zlatým míčem. Míč má zrovna ten hráč, který považuje to, co říká, za cenné, má jej do doby, kdy umí vyjmenovat, kdy je pro sebe cenný. Jakmile najde něco, co u sebe považuje za bezcenné, prohrál, už nemá cenu a hodí míč někomu jinému. Ten jej zase drží do té doby, než najde něco, co u sebe považuje za bezcenné.

Zpět na seznam článků


Jak si přát? Jak využívat Vědomí při stanovování a realizaci svých snů? 

Vidím krajinu, stojíme před ní, díváme se na ni. Je poměrně šedavá, je tam pár stromů, pár kopců, hor, jezer, je poměrně fádní a neutěšená, otevřená, fouká tam vítr, je neútulná. Občas, jak se tak dívám na krajinu, ke mně probleskne nějaké světlo v podobě barevného záblesku a zase zmizí. Přeju si, aby se ty záblesky zpomalily, a ony se zpomalí. Přeju si, aby se zastavily přede mnou, a ony se zastaví. Přeju si vidět, co jsou a ony se mi ukážou jako zabalené ruličky filmu, který se rozvine, a já v něm vidím lidi. A ti lidé mi něco vyprávějí. Nerozumím jim. Přeju si, abych jim rozuměla, a oni mi vypráví příběhy. Jsou krásní, zlatí a barevní. Přeju si, abych těm příběhům rozuměla, a oni mi vypráví příběhy mých předků. Přeju si, abych se z nich poučila, a postupně nacházím porozumění a pochopení s těmi příběhy a tak se sebou a svou historií.

Pak přemýšlím, odkud se ty záblesky berou a chci to vědět. A tak vidím celou situaci z nadhledu. Přicházejí odněkud zvenku, ze širšího prostoru. Chci vědět, co to je ten širší prostor. Je to prostor Vědomí – prostor, kde jsou všechny informace, co vesmír už prožil. Přeji si vidět ten prostor, a tak se v něm objevím. Přeji si vidět svůj svět v tom prostoru a vidím, jak je velmi malinký vedle mnoha dalších takových světů, ale je velmi moudrý, dokonale funkční a přispívající svou moudrostí do toho velikého prostoru. Je velmi, velmi důležitý.

A já si přeju najít most z toho mého světa k tomu prostoru kolem, abych ten svůj svět mohla zvětšovat a propojovat a inspirovat se z toho Vědomí. A tak se mi objevují schody. A vše řídím já svými přáními, svými představami o možných řešeních. Bez nich bych se nepohnula z místa. Nic, co si neumím představit, se mi nesplní. Nic, co si neumím představit, mě nepovede.

Představy o tom, co je můj svět, jak se v něm chovat a jednat v něm, mám vrozené a rodiče mě naučí, jak ty představy používat. Mám ale taky vrozené, že ty představy se dají měnit, že se dá růst a vždy mám možnost volit mezi těmi představami. Ty představy se stávají mými přáními, které mi tvoří. Změním přání, změním směr. Okamžitě.

I to, čeho se bojím, je mé přání, i to, čemu se chci vyhnout, je mé přání, protože o tom aktivuji představu a dávám jí tak energii. Tělo a mysl se pak na ten objekt napojí a přitáhne ho. A pokud si přejeme ten strach změnit, bude nám strach přicházet ke změně.

Proto je velmi, velmi dobré vedení našich představ při léčení našeho života nějakým učitelem, protože zvenku jsou lépe vidět naše přání než zevnitř, a pokud nás vede někdo, kdo má zkušenosti se svými představami a jejich následky, máme vyšlapanou cestu. Ale naše přání teprve nás na ni dovede.

To, co se nám děje, je vždy výsledek našich přání, to je velmi dobré vědět a pozorovat to. Napodobujeme přání rodičů, a tak se můžeme velmi věrně dostat tam, kam si přáli rodiče.

Vědomí je nekonečná množina možností a naše přání jsou ukazovátkem, které možnosti chceme vybrat. To nekonečno je ale v nás. Je dobré poznat ukazovátko, jak jej používáme a co si vlastně vybíráme a staneme se velmi svobodnými mistry svých možností a jejich využití.

Zpět na seznam článků

Láska, vztahy, partnerství, základní principy…

Láska, vztahy, partnerství, základní principy, o kterých bychom měli vědět, abychom byly ve vztazích úspěšnější. Jak nás pro partnerství definovalo dětství a vztah s rodiči?

Autor: Šárka Prokešová – kursistka
Datum: 2. 10. 2015

Vidím dvě bytosti, jsou průhledné, trochu duhové a uvnitř sebe mají velice složitý a výkonný mechanismus, vypadá trochu jako stroj, počítač.

Ty bytosti se setkávají, jakoby do sebe narazí. Zaujmou se a zkoumají se, dívají se na sebe smysly i mimo smysly, pak se dotýkají. Sbírají informace. Vším a všechno je to sbírání informací. Zajímají se bez hodnocení, co vzájemně nesou. Vše, co dělají je sbírání informací.

Zajímají se o sebe do té míry, že sbírají informace i uvnitř těl. Prolnou se, stále se zájmem a radostnou chutí vědět informace stopují, co nesou. Dívají se na svoje potenciály. Potom najdou příjemné, radostné, styčné informace, které jim jsou velmi příjemné a naplňují jejich vizi, pomáhají jejich vlastnímu potenciálu jej nést, podporovat, rozšiřovat, rozkvétat. Je tam velmi příjemné teplo, velmi příjemné tělesné teplo, jako když se k někomu tulíme a ten někdo nás chová. Dívají se jedním směrem, směřují stejným směrem. Tak velmi, že vytvářejí třetí entitu. Novou, živou, s vlastním potenciálem. Podporují i ji.

Co je tam důležité je, že oni spolu jsou proto, že jejich potenciály se mohou vzájemně rozvíjet a podporovat, ale ví (mají informaci), že kdykoli mohou odejít zkoumat možnosti svého potenciálu v koexistenci s někým jiným a s jejich hodnotou to vůbec nic neudělá. Byli šťastní, že se mohou vzájemně podpořit, bylo jim ctí, že si mohli přinést nové informace a potřebují ve smyslu jejich života ten svůj potenciál rozvíjet. Dál mohou spolu zůstat po zbytek času, ale také nemusejí.

Pro malou entitu – jakoby dítě je dobré, když s ním zpočátku zůstanou, neboť jej naučí používat vlastní potenciál, který už pak samo rozvine. Předají mu zkušenosti, a pak se všichni tři mohou velmi přirozeně odebrat dál.

Další obraz:

Je to ale svět, stejně jako lidé, kde má každý ve vztahu velmi významné místo. Vidím bytost v krajině, začíná pršet, druhý mu vlastním tělem chrání suchý prostor nad ním. Je to velmi přirozené, má to tak být. Oba se realizují ve vztahu, mají svoji funkci. V tom velkém společenství máme mít každý svou originální funkci, která je nezastupitelná a která přesně skvěle všem slouží, když je projevená. Máme být trpěliví a počkat, až se ta funkce vyjeví.

Třetí obraz:

My tady na zemi se potkáme a jediné po čem toužíme je přijetí! Navíc se zhrozíme, jaké zrcadlo jsme to potkali. Takže vše obětujeme přijetí. Svobodu, úctu, respekt, náš rozkvět, pohodlí, jdeme do vztahů, které nám nevyhovují, jen abychom si potvrdili, že ty vztahy můžeme tvořit a někdo s námi do nich jde, jsme tím tedy v našich očích dobří. Ale protože chceme přijmout,  přizpůsobíme se druhému – slepě jdoucí za přijetím a zároveň odmítající toho druhého, protože v něm vidíme to, za co se sami stydíme u sebe.

Takové vztahy nás se vším všudy naučili rodiče. To břímě nepřijetí, pod kterým se hrbíme, je způsobeno výchovou. Způsobem výchovy a přístupu k nám. A je to přejatá výchova, mrtvá, neživá, napodobená beze smyslu, bez života.

A návod: máme stopovat tu výchovu, protože to jsou nalepené zvyky na nás. Máme stopovat, co přesně za výchovu u nás doma bylo a proč. Každý mrtvý zvyk.

A jak to poznáme? Že je tam obviňování.

Máme jít za obviňováním v našem životě, protože to nás teď v této době poprvé je schopno vést. My už jsme na to připravení. To obviňování vždy dělá mrtvý zvyk. To je ta přejatá výchova nás vůči nám samotným. Tak to poznáme.

Obviňování je tedy mocný učitel, kterého si máme vážit, neboť nás vyvede ze sebe samého. Vyvede nás k nám samotným. Kde obviňujeme sebe nebo někoho, tam jsme to slepě převzali. A co a proč? To je třeba stopovat.

Všechno, co odmítáme na partnerovi, odmítáme na sobě a to na nás nějakým způsobem odmítali rodiče, potažmo na sobě, to je návod, to je slepý zvyk.

Máme se podívat – pocitově podívat na rozdíl mezi zkoumáním bytostí a našim přístupem ke vztahům.

Je to velký rozdíl v přístupu a velký návod.

Jak nebýt závislí a obětí obviňujícího hodnocení rodičů…

Jak nebýt závislí a obětí obviňujícího hodnocení rodičů, jak se realizovat spontánně v lásce, radosti a spokojenosti?

Autor: Šárka Prokešová – kursistka
Datum: 30. 9. 2015

Poprosila jsem o vnitřní obrazy ze světa jiných bytostí, než jsme my, lidé.

První obraz:

Vidím dvě rodiny. Jedna vypadá jako rodina takových divokých, přírodních lidí. Rodiče křičí na děti, tahají je za vlasy, dají jim občas pohlavek. Děti se brání, křičí na rodiče, nadávají jim a celé je to takový chumel těl. Pak ale jakoby tam problesklo nějaké jejich jiné Vědomí ve tvaru žlutobílých květů a oni jdou společně uklonit se božstvu. Svorně, velmi zbožně, s velkou úctou uctívají kamennou modlu a jdou zase domů. K tomu mi přišla informace, že tím uctíváním se propojili s dalším svým já. Že těch já mají několik částí.

Pak vidím rodinu u stromu, v trávě, která vypadá, jakoby to byli elfové, krásní, vznešení, jemná, pastelová barevnost, vznášejí se jemně nad zemí, mají velmi vysoké emoce, bez konfliktů, jen plují vedle sebe a velmi se milují a podporují.

Pak se tyto dvě rodiny setkávají a vplynou do sebe. Divoká část chce tu jemnou kousnout a tím zlikvidovat, ale ona se rozplyne a zase se vrátí na původní místo. Jemná část chce tu divokou proměnit, ale jen ji obepluje jako mlhovina kolem a do podstaty se nedostane a nezničí ji. A tak obě části koexistují.

Pak vidím nás jako lidstvo, sebe, ostatní teď tady na zemi. Jsme tyto dvě části dohromady a jsme úplně zmatení. Nevíme, za kterou jít, nevíme, jak obě používat dohromady. Obě v nás jsou jako skvrny, tečky, části, obě jsme, ale nevíme, jak to oboje dát dohromady, jak se tím nechat vést. Chvíli jdeme za tou částí, chvíli za tou, jsme takoví rozpolcení, roztahaní, zmatení, nesví.

Ani jedné části se nemůžeme zbavit, vystoupit z ní, popřít jí. Obě jsme. Jako by to byly dvě rasy a my jsme obě dvě a máme být obě dvě, abychom byli šťastní a spokojení.

Další, navazující obraz:

Pak vidím hlavu jako řídící středisko. V ní je člověk, který stojí uprostřed a kolem je kulatý pult. Z něho si ten člověk vybírá jako obrazy různé vzpomínky, různé situace.

Ocitá se v nějaké situaci. Ta situace mu připomene situaci z dětství. I fyzicky tak vypadá, i ta situace se odehrává v podobných kulisách, a tak mi říkali andělé, že to často je. Např. když jsem někde sama a rozjímám si ukřivděně, připomíná to situaci, kdy jsem si sama něco ukřivděně řešila v dětství. Seděla ve svém pokoji v bytě a psala si do deníčku, jak mě naši naštvali.

A pak přichází návod: jsme tedy v těžké situaci. Mám si vzpomenout na podobnou situaci v dětství. Vytáhnout si ji a rozložit na „prvočinitele“  – jsem tam já, mamka, taťka ségra, mám strach, křivdu, vztek, je to doma, naši mi v mých očích ukřivdili a já si to píšu do sešitu, dávám si tam úctu v tom psaní, vypisuji se ze vzteku. To jsou všechno prvočinitelé.

To mám vzít a vytáhnout to ze souvislostí a zbude mi: já, mamka, taťka, sestra, domov, pokoj, křivda, vztek, sešit, tužka…..jakoby to rozdělit na prvky, buňky, které samy o sobě jsou neutrální. Bez hodnocení! A pak je mám libovolně seskládat. A andělé mi řekli, že se to libovolně seskládat dá i do zdánlivého nesmyslu: mamka má křivdu k taťkovi a oni ke mně, jsou sami v sobě, sdělují si to….prostě udělat novou kašičku, zdánlivě úplně jinou, jako bych brala prvky a dávala je do nové množiny s úplně jinými vztahy.

Ptala jsem se jak: nejdřív je od sebe oddělit, vytáhnout je ze zaběhlého vzorce. Ze zaběhlého hodnocení! Pak jsem viděla, že ony samy se dají do pohybu velké spirály směrem nahoru, a pak se nad tou spirálou rozprsknou a spadají na zem jako blyštivé, třpytivé lístečky, které jsou barevné. Jsou jednotlivé a jsou mi k dispozici. Padají na zem jako zkušenosti, možnosti, jako moudrost.

Tak to mám dělat v těžkých situacích. Rozdělit to do prvků. A seskládat libovolně.

Tím se stanu tvůrcem, pozorovatelem, tím se oddělím od zaběhnutých vzorců. Tím najednou mozek nebude vědět, co má dělat, protože bude mimo zvyk a bude zkoumat, bude v pohotovosti a v bdělosti.

Ptala jsem se, co způsobí ten pohyb ve spirále těch jednotlivostí, jak to dám do pohybu?

Řekli mi, že podle svého vlastního programu, který si zvolím. Pokud chci život v moudrosti a radosti, bude to vypadat jinak, než když chci život v depresi a smutku.

Mám si to prý zkusit a uvidím, že to samo funguje.

Prý co je nejdůležitější, zvolit si program a nebát se a dát si tu práci seskládávat jinak, nově, rozkládat původní situace na fyzické části, účastníky, kulisy, emoce, slova, zvuky, světelné podmínky, jak chci dopodrobna, ale hlavně vytáhnout je z původních emočních programů, díky nimž se do nich vždy zpátky dostávám a už se v tom nevyznám.

Jak být rovnocenná…

Autor: Šárka Prokešová – kursistka
Datum: 21. 4. 2015

 Jak být rovnocenná s rodiči i ostatními lidmi? Jak vidět a úspěšně využívat pro svou realizaci s láskou zrcadlení mého chování v chování druhých?

Nepřišli jsme na tento svět nezářit. Nepřišli jsme na tento svět podřízeně poslouchat, nepřišli jsme na tento svět nebýt sami sebou. To bychom sem nemuseli chodit. To bychom nebyli pro svůj druh přeživší jedinci.

Přišli jsme sem se realizovat, ale tak, že ne na úkor ostatních. Ne na jejich úkor ve smyslu – obvinit je, urazit je, vzít jim důstojnost a úctu.

 Ale ani sobě.

 To, jak si bereme důstojnost a úctu se učíme v dětství.

Každý má individuální způsob. Narodíme se s tímto genem – „nemám cenu“ a vstoupíme do prostředí, kde se tento gen používá. A jak to poznáme?

 Že se k nám tak ostatní chovají, protože my to vysíláme.
To je velmi moudré vidět, kde přesně a jak to vysíláme.

A jak to zjistíme? Vraťme se do dětství, vraťme se k rodičům. Kde se tak žilo? Kde tak žili rodiče vůči nám, kde jsme to tak, že nám berou úctu, vnímali, kde jsme měli pocit zášti, křivdy, zloby a lítosti? Kde se tak chovali rodiče k sobě? Kde se tak chovali ke svým rodičům? Kde se tak chovali rodiče k nim?

To jsou modely, které nám vždy pomohou vidět. Vidět, kde to děláme my. Vidět, jak to umíme my.

Kde se zlobíme a ukřivďujeme? Tam pociťujeme a používáme tento jedinečný gen.
Gen malé hodnoty!

A také jej užíváme tam, kde se zlobíme, když nás někdo neocení. Protože tam jsme na ocenění závislí a proč? Protože nechceme zažívat a používat gen malé hodnoty. On je totiž velmi nepříjemný. A proč? Protože nám dává zakusit nicotnost, nicotnost, již mnohdy chceme vnutit ostatním, když nás neoceňují. Chceme se jej zbavit. Pocitově zbavit.

Ale je to past, protože nicotnost vyvolá zase nicotnost, která se k nám vrátí.

Co my máme žít  – je mnohost, mnohost naší identity, vážnost a úctu naší identity. Ten pocit musíme najít v sobě, ten všichni máme, ale hledat jej máme tak, že budeme umět identifikovat, jak žijeme gen – jsem nic. Jsem míň, než ostatní i gen jsem víc, než ostatní. To je obrácená strana nicotnosti, tam musíme dokazovat, že nejsme nic.

Pokud si stavíme hodnotu na povyšování se nebo ponižování se, pokud si ji tedy stavíme na reakcích ostatních, nikdy svoji vážnost nenajdeme a budeme drogově závislí. Na lásce a ocenění. A ta závislost nás udělá slepými, slepými na droze a jejím užívání.

Protože budeme vždy někdo jiný a nikdy my.

A my máme být my. To je zákon života, to je zákon přežití, to je informace, já tady jsem a to je vše. Já jsem tady jako informace, jako radost, jako gen. Pak přežiji a prožiji život s radostí.

To je náš úkol.

Šárka Prokešová, inspirace anděly

Jak měnit svůj život přes přijetí.

Autor: Šárka Prokešová – kursistka
Datum: 2. 4. 2015

Přijetí je jako oči, které jsou buď zavřené, nebo otevřené.
Otevřené nebo zavřené před naším životem.

Je velmi moudré oči nechat otevřené, neboť tak vidíme, co v našem životě funguje za zákonitosti a za představy. Je velmi moudré nechat oči otevřené, protože tak můžeme naše zákony našeho života číst.

Celý příspěvek

Jak poznat svůj život, kdo jsem já aneb co je to „já jsem“?

Autor: Šárka Prokešová – kursistka
Datum: 5. 3. 2015

Poselství je koncipováno tak, že provází úvodní část našeho společného semináře s Pavlem Polokem s názvem: Jak měnit v radosti a moudře svůj život směrem k lásce, svobodě a seberealizaci. Je tedy počátečním návodem, jak začít úspěšnou a radostnou seberealizaci.

Celý příspěvek

INSPIRACE ANDĚLY – SEDMÁ ČAKRA

Autor: Šárka Prokešová – kursistka
Datum: 8. 6. 2016

Vidím duhový vír energie, velmi silný, velmi radostný s obrovským potenciálem, jak žít život šťastně, nekonečně jej zkoumat a zkoušet, prožívat nekonečnou radost.

Ten vír je mezi námi, je v nás, je stále k dispozici.

Ten vír té energie byl vytvořen životem tady na Zemi i mimo Zemi generacemi lidí, působením rostlin, živočichů, plynů, světla a mnoha a mnoha dalších veličin, které se tvořením různě seskupovaly a zase oddělovaly a vytvářely hmoty i „ne-hmoty“, pocity a emoce.

Ta energie, která je nám nejbližší, je sestavena z obrovského množství představ, které vytvořilo lidstvo a se kterým nás pojí proud představ našich předků.

7. čakra umožňuje, pokud není blokována, spojit se s tímto množstvím představ jako s našim potenciálem. Umožňuje vybrat si podle libosti, kterou představu, emoční představu, která má různé fyzické projevy, chci použít. A plně ji prožít, plně si ji integrovat jako svoji součást. Díky 7. čakře máme také možnost prožívat vývoj těchto představ, změny těchto představ, pokud chceme některé naše destruktivní nebo nepříjemné představy měnit.

7. čakra je velmi kouzelná a mocná v tom, že nám dává moc nad našimi představami, dává nám nadhled nad našimi představami, dává nám je poznat. 

7. čakra je jako lékař, který vidí naší nemoc, vidí naše příznaky, vidí, jak se nemoc chová v těle i v našich emocích a dává nám vybrat lék v podobě léčivé představy, který můžeme užít.

7. čakra může užít náš rozum k popisu příběhů a porozumění představ, které máme nebo které můžeme mít. Tak si představu přiřadíme k příběhu a příběh nám umí vytvořit i novou emoci.

To, jak užíváme 7. čakru a přístup k ní, dědíme. Je velmi moudré poznat, jakým způsobem si umíme uvědomit náš život, jakým způsobem si umíme uvědomit, z jakých představ se skládá a jakým způsobem si umíme představit jeho proměnu.

7. čakra nám může pomoci přímo Vědomě náš život měnit pomocí jiných představ.

Využít plně potenciál 7. čakry nám umožní to, když se umíme postupně plně potkat s našimi představami, které žijeme.

A potkat se s nimi, znamená, přijmout je za své, neodsuzovat a neodmítat je. Naučili nás je především rodiče. A poznání našich rodičů a jejich představ nás přivede k poznání nás a tím už jsme schopni vidět se z nadhledu, vidět část našeho potenciálu a tím pochopit, že celkový náš potenciál je daleko obsáhlejší, pokud budeme chtít. Uvidět se znamená stát se svobodným a to znamená hrát si, radovat se a zkoušet, moci zkoušet, co všechno jsem a můžu být, co mě baví, těší, co mě uzdravuje, co mi vytváří radost. Pak mohu být nevyčerpatelně živý. Neboť mou představou se stane život sám, který bude nekonečně naplňovat sám sebe. Podle té představy.

Šárka Prokešová, inspirace anděly

INSPIRACE ANDĚLY – ŠESTÁ ČAKRA

Autor: Šárka Prokešová – kursistka
Datum: 17. 6. 2014

Představte si DNA, šroubovici, která nese informaci.

Informaci, která se po generace tříbí, cizeluje, uspořádává, má v sobě vlastní systém, který se staletí vyvíjel a který je nějakým způsobem zvyklý fungovat, který se těmi léty vyvinul až do TEĎ.

Představte si druhou DNA s podobným vývojem, s podobnou informací, která se vyvíjela v složitý systém do TEĎ.

Celý příspěvek

INSPIRACE ANDĚLY – PÁTÁ ČAKRA

Autor: Šárka Prokešová – kursistka
Datum: 10. 6. 2014

Představte si kámen vhozený do vody.
Dívejte se na kola, která to na vodní hladině vytvořilo.

Ty vibrace směřující od středu ovlivňují okolí toho středu a šíří se dál a dál. Tak vypadá směřování pocitů, které vycházejí z páté čakry.

Pokud všechny spodní a horní čakry vytvářely zdroj pocitů v těle, 5. čakra ty pocity směřuje do širšího okolí. Pátá čakra je předává prostředky, které jsou dalekosáhlejší.

Celý příspěvek

INSPIRACE ANDĚLY – ČTVRTÁ ČAKRA

Autor: Šárka Prokešová – kursistka
Datum: 4. 6. 2014

Představte si dítě.

Jak se směje, jak je překvapené, jak je zmatené, jak je rozmrzelé, jak pláče, jak se vzteká a zlobí. Představte si, že se na něj nezaujatě, neutrálně díváte. Zkoumáte jej a jeho chování ve vás vyvolává jen přijetí a úsměv, podporu a porozumění.

Celý příspěvek