Archiv pro rubriku: INSPIRACE

Setkání se zdrojem mojí vnitřní síly, lásky a moudrosti

Autor: Eliška Bečková
Datum: 24.6.2018

Jednou jsem si vybrala takové prima počasí na procházku, byla zrovna sněhová vánice, a já jsem po celodenní práci u počítače prostě musela vyrazit ven, protáhnout tělo a provětrat hlavu. 

Prodírala jsem se větrem a chumelenicí, když se mi ve vědomí, pár metrů za domem, kde bydlím, objevil zvláštní vnitřní obraz. Tu chvíli, kdy se to děje už dobře znám, a vím, že to můj vnitřní svět pocitů, představ a vzpomínek mi chce sdělit něco důležitého.

Se zvědavostí jsem vnitřním zrakem pozorovala tu krajinu, která se postupně v mém vědomí objevovala. Byla to krajina trochu zamlžená.  A z té mlhy se pomalu vynořovaly nějaké postavy.

Ty postavy ke mně přicházely blíž velice pomalu a klidně. A jak se vynořovaly postavy, tak se ve mně vynořovaly také vzpomínky. Byly to vzpomínky na situace, které jsem prožila během svého dosavadního života, ale jen ty, které nebyly příjemné. Viděla jsem znovu věci, které jsme neuměla, nezvládla, zkazila, a kterými jsem ublížila sobě i druhým. 

Viděla jsem, že moje osobnost je složená z mnoha částí. A části mě z těchto situací byly ty vynořující se postavy. Vypadaly, jako temné stíny, a jen se ploužily. Vypadaly jako šedé lidské postavy, a byly hubené a slabé.  Byly nemocné a strašně smutné. Oči se mi zaplavily slzami, a nešlo je zastavit. Vlastně jsem je ani zastavit nechtěla.

Toho smutku tam bylo tolik, a dral se ven. Chtěl, abych o něm věděla, abych mu uznala právo na existenci, abych mu dala prostor ve svém životě. Chtěl, abych si dovolila cítit ho, a prožít ho, abych ho před sebou neschovávala. 

Uvědomila jsem si, že jsem celé roky odsuzovala a odmítala sebe. Odmítala jsem a odsuzovala části mě, o kterých jsem si myslela, že jsou špatné. Popírala jsem jejich existenci a styděla jsem se za ně.

Plakala jsem docela dlouho, a během toho pláče se ve mě postupně měnily pocity. Začala ve mě narůstat laskavost a soucit ke všem těm částem mne, které jsem odsoudila živořit schované někde na okraji mého vnitřního světa.

A teď se mi ukázaly, a přišly mi říct, že i ony jsou součástí mého vnitřního zdroje. 

Až do téhle chvíle jsem si myslela, že můj vnitřní zdroj lásky a moudrosti je zářivý. A najednou jsem viděla, že ty části mě, které září, a na které jsem hrdá, ty, které jsem považovala za žádoucí  a cenné, že tvoří jen polovinu kruhu. Druhá polovina kruhu úplně chyběla.

Ta druhá, ta chybějící polovina kruhu, byla tvořena právě těmi temnými částmi, které se mi právě ukázaly. A ony mi přišly říct důležitou věc, přišly mi sdělit, že když si jich budu vážit, když je přijmu a ocením stejnou měrou, jako ty části mě, kterým se věci daří, že teprve pak bude můj vnitřní zdroj kompletní a silný. Bude to celistvý kruh. 

To je můj zdroj. Jsem to já celá, úplně kompletně celičká, přijímající se se všemi svými částmi, i s těmi temnými. Je v tom obrovská svoboda a radost, když to cítím. Když dám všem částem mě, uznání, soucit, přijetí, cenu, laskavost a lásku, tak budu kompletní, a budu silná, svobodná, šťastná, radostná a nic a nikdo mě nezasáhne, nezraní, protože budu umět říct s přijetím sebe, bez pocitů viny, bez potřeby něco zdůvodňovat a vysvětlovat, „ano, toto jsem neuměla, toto jsem zkazila“.

Pak, když někdo poukáže, že jsem udělala toto a tamto, že jsem něco zkazila, tak mi bude stejně dobře, jako když bude mluvit o tom, co se mi povedlo. Protože já budu vědět o všech svých částech, a nebudu je schovávat, budu je přijímat a budu k nim laskavá.

Já jsem zdroj sama sobě.
Všechny mé části jsou můj zdroj.
Čím jsem kompletnější, tím je můj zdroj silnější.
Pozvala jsem je, ať přijdou ke mě blíž, že už se nemusejí schovávat, a omluvila jsem se jim.

Uvědomila jsem si, že nejdůležitější pro můj život právě teď, je přijmout všechny moje části a nesoudit je, neodmítat je, neodstrkovat je. A také jsem si uvědomila, že to je a bude proces, který potřebuje čas a energii, a že já mu je chci dát. Protože tento proces mne vede do lásky k sobě sama, a tak i do lásky k druhým.

Všechny ty chyby, které jsem udělala, byly velmi cenné a důležité, protože díky nim jsem právě taková, jaká jsem. Díky všem mým prožitkům jsem, tam kde jsem, a díky nim, jsem se hodně naučila.

Vypadá to docela obyčejně přijmout sama sebe, a být se sebou s takovou jaká právě jsem, ale je to ta nejúžasnější věc, jakou pro sebe můžeme udělat.

 

 

 

 

Ať je mi 5 nebo 50, v baťůžku si nosím stále totéž

Autor: Eliška Bečková
Datum: 12.2.2012

Nedávno jsem oslavila padesáté narozeniny. Poslední rok před narozeninami jsem prožívala spoustu situací, které si byly podobné jako vejce v jednom hnízdě. Měsíc před narozeninami se mi tyto situace opakovaly čím dál častěji a nakonec téměř každý den.

Všechno to byly situace, které moc dobře znám, a které mě provázejí celý život už od dětství. Situace, při kterých mě vždycky v bříšku kouše můj pocit, že jsem špatná, protože jsem zase udělala chybu, protože zase něco nevím a neumím. Pocit, že jsem horší než všichni ostatní, protože jsem zase něco nezvládla. Pocit viny, že mi nedošlo něco, co mi přece mělo dojít, tedy pokud nejsem úplně blbá.

Stejné situace jsem prožívala v práci, ve vztahu s partnerem, s mamkou i s dětmi. Situace, kdy jsem měla pocit, že jsem velmi nedostatečná a okamžitě jsem vyrážela do boje na svoji obhajobu. Tak překotně jsem se hnala obhájit se a vysvětlit příčinu svých chyb a poukázat na svoji velkou snahu a dobrý úmysl, že jsem jaksi zapomněla svoji chybu uznat. A nejen, že jsem „zapomněla“ uznat svoji chybu, já jsem si navíc vůbec nevšimla, že jsem ji neuznala.

Ohromě jsem se divila, proč všechny tak štvu a proč se mnou bojují. Roky jsem to nechápala. Vlastně celý život jsem to nechápala. Až teď, když se mi vše tak nakumulovalo a bylo mi čím dál hůř, až teď jsem to najednou uviděla. Všimla jsem si, že mi vůbec nejde z pusy vypustit: „Ano, já jsem udělala chybu.“ Všimla jsem si, že mi vlastně nejde ani uznat: „Ano, já jsem udělala chybu.“

Když jsem přemýšlela, proč to tak mám, došlo mi, že mám obrovský strach z odsouzení, z despektu a z arogance, které za svoje chyby očekávám. A také jsem si všimla, že jak ten despekt, tak to odsouzení, které očekávám od ostatních, že si oboje plnými hrstmi dávám v těch všech situacích vlastně ve svých představách sama. Že sama sebe obviním, že se tak sama před sebou cítím.

Když jsem nad tím vším přemýšlela, když jsem přemýšlela, kde se to vše vzalo, najednou jsem viděla v sobě takový obraz. V tom obraze jsem se dívala na sebe samu, když mi bylo pět roků. Byla jsem malá holka, stála jsem u řeky a na zádech jsem měla baťůžek. Byla jsem prťavka, která s tím baťůžkem na zádech vyrazila do světa. Do toho baťůžku jsem si dala věci na cestu životem. Věci, které jsem našla v naší rodinné spížce. Do té spížky ukládali po celé generace moji předkové pocity a emoční představy, které objevili a používali ve svých životech. Ukládali je tam mí rodiče, jejich rodiče a  prarodiče atd. Každý, z té spížky nejprve čerpal a pak sám přidal to, co žil, co uměl i co neuměl. I já jsem si vzala do baťůžku od všeho kousek a vyrazila jsem. Začala jsem ve svém životě používat vše, co jsem si nesla v baťůžku. A používám to do dneška.

Vždycky když udělám ve svém životě nějakou chybu, tak najdu v baťůžku despekt a odsouzení a ty pocity mě začnou kousat do bříška. A protože to hodně bolí, tak zoufale prohledávám baťůžek znovu a znovu. Hledám laskavost, hledám pochopení, soucit a přijetí. A hledám marně. V baťůžku nejsou. Ale kousání bolí a já vím, že laskavost a pochopení je lék na to kousání. Jako dítě, i jako dospělá jsem často chtěla, aby mi laskavost a pochopení dali rodiče. Chci, aby mi dali to, co nemám v baťůžku. Jenže oni mi ten lék dát nemohou. Oni si berou ze stejné spížky jako já. A v rodinné spížce laskavost, pochopení a soucit k chybujícím prostě nejsou. Můžu se uprosit a můžu se uvztekat, stejně mi to není nic platné.

Ale je tu jeden člověk, který mi může laskavost, soucit, pochopení a přijetí dát. Je tu jeden jediný. Může mi to vše dát i zpětně ve všech situacích mého života a uzdravit je a může mi to dát i v situacích současných. Ten člověk jsem já.

A jak to můžu udělat?

Můžu se ve vzpomínkách vrátit do těch situací, ve kterých mě kouše bříško. Můžu se vrátit a dobře se dívat. Dívat se na sebe a na role, které jsem si tam přisoudila. A dívat se také na všechny ostatní aktéry a ostatní role. Mám velkou šanci pochopit, jaké role jsme tam hráli a proč. Najednou vidím, jejich roli, odsuzují mne, a pak zažívám šok, když se dívám na svoji roli, odsuzuji je. Tedy, dívat se na emoční role je opravdu zážitek.

Najednou mohu pochopit, co si kdo neseme ve svém baťůžku, co kdo máme v rodinné spížce a čemu jsme uvěřili, pak si najednou mohu zvolit roli úplně jinou. Můžu si v těch situacích vybrat pocity, které nekoušou a které jsou ke mě laskavé.

Vím, že to jde a že to funguje. Už jsem to párkrát zažila. Ještě si ten pocit, co je hladivý a hřejivý neudržím moc dlouho. Ale pomaloučku začíná mít své místečko v mém baťůžku a v mém bříšku, velmi si jej opatruji a vážím.

Každá chvilka, která je spojená s laskavostí ke mně chybující, má pro mě obrovskou cenu. A každou další takovou chvilkou přibývá v mém baťůžku a v mém bříšku, v mém životě o trošku víc laskavosti a pochopení a soucitu a přijetí mě mnou. A všimla jsem si, že když takto umím vnímat sebe, umím si dát laskavost chybující, že se najednou stala taková zvláštní věc. Mnohem méně bojuji s chybami ostatních, mnohem méně je za jejich chyby soudím, a protože nebojuji, najednou se s těmi lidmi umím i domluvit. To jsem tedy nečekala. Tak mám další zkušenost další příjemný pocit, který mi v baťůžku taky scházel, ani jsem to nevěděla.

Tento svět je světem našich představ a?

A je možné si s ním hrát, je možné jej měnit

Tento svět je světem našich představ a interpretací o tom, co se děje okolo nás, představ o našich možnostech reagovat, představ o nás samých, představ o druhých… Vše co vnímáme musíme interpretovat, do všeho musíme vložit představu o tom, co to vlastně vnímáme. A na tuto svoji představu pak reagujeme a říkáme tomu, reaguji na něj či na ni. Ne reagujeme na svoji představu o jeho, jejím jednání.

A často u nás lidí vidím takovou zvláštní věc. Pokud žijeme v představách, že my sami jsme nějak špatní, nebo že se špatně chováme, nebo že by bylo hodně špatné dělat to, po čem toužíme, pokud žijeme nějakou představu ne-ceny sami sebe, svých potřeb, svých možností a potenciálů, pak se nám snadno stane, že jsme těmito vlastními představami neustále zraňováni.

Přes představy o sobě vnímáme ty druhá a jejich činy. Jestliže my se vnímáme v mnoha ohledech jako ti špatní, pak tuto představu musíme vkládat i do jednání druhých a pak na tuto svoji představu i reagujeme. A tak v sobě vytvoříme pocit, že jsme stále znovu a znovu zraňováni realitou, kterou žijeme, lidmi okolo nás. Přitom jen projektujeme svoji ne-cenu do jednání a chování druhých.

Pak se docela často postupně dostáváme do stavu, kdy máme pocit, že nemá smysl se snažit, tolik úsilí jsme vynaložili na dosažení svých cílů, tolik úsilí jsme vynaložili na začlenění se do světa svých blízkých a stále ztroskotáváme.

Dostáváme se postupně do emoční představy zmaru a zklamání a máme stále menší a menší schopnost se nadchnout pro další aktivity. SVOJE SNAHY VZDÁME. Máme pocit, že jsme se opravdu snažili, hodně snažili a naši blízcí to nevidí, neocení, zanedbávají nás, nebo dokonce ponižují, či urážejí… Definitivně jsme se ztratili ve svém vlastním světě představ o své ne-ceně a o ne-ceně druhých…

Často se takto ztratíme jen v určité oblasti svého života, velmi často je to oblast partnerství. Nakonec pro nás i náš vlastní život ztratí cenu, ve smyslu mít snahu ještě něco hezkého v dané oblasti života, obvykle v partnerství, prožít. REZIGNUJEME, a začneme v dané oblasti smutně , často ukřivděně přežívat.

Když s takovými lidmi mluvím a hledám nějaký jejich vnitřní zdroj, který by je z jejich rezignace vyvedl, často zjistím, že jim jsou jejich děti. Děti máme potřebu v jakémkoli období našeho života podporovat a pomáhat jim. Je zajímavé, že když těmto ztraceným lidem řeknu, jste pro vaše děti za všech okolností zdrojem jejich života a pokud nenajdete řešení vy, budou jej jednou velmi obtížně hledat i vaše děti, je zajímavé, že pro svoje děti tito lidé jsou schopní se zvednout a znovu zkusit svoji ztracenou část života najít.

Přitom právě děti obecně můžeme použít pro své léčení mnohem lépe jako inspiraci. I dítě si ve svém dětském věku svými představami vytváří situace, které jej rozbrečí, které jej bolí, kde je nešťastné. Ale dítě je plné entuziasmu, nadšení. Ve fyzickém světě je krátce, je pro něj nádherný a s nadšením jej potřebuje dál a dál objevovat. Má plno očekávání, je toho tolik, co si lze užít a je to nové…

Dobře, na dlouhou dobu jsme se ztratili v nějaké oblasti našich životů ve vlastních ne-cenách, ne-cenách sebe a jejich projekce, ne-cenách našich blízkých. Unavili jsme se tím, vyčerpali a ztratili jsme schopnost se radovat. Ztratili jsme jediný motor našich životů, schopnost očekávat a tvořit radost, motor, který nádherně funguje dětem.

Ale mějme pro sebe cenu, my sami. Podívejme se na děti, popláčou si, nebo se povztekají a pak jim znovu a znovu vyjde sluníčko a plní očekávaní a radosti jdou do dalších a dalších her, ve kterých očekávají a tvoří radost a nadšení.

I my toto můžeme pro sebe sama, svůj život udělat. Použijme moudrost a zkusme pochopit kde my jsme udělali chyby a zkusme se jim tentokrát vyhnout, zkusme to jinak a vytvořme v sobě zase radost z tohoto světa, z tohoto života, z daru, který dočasně máme.

Stačí poměrně málo, změnit představu o sobě a svém jednání. Přijmout se, cenit se vážit si se. Je to nesnadné a je potřeba odborné vedení, ale je to možné. No ale zkusme to a obohaťme sebe, své blízké a tento svět obecně, pokud dýcháme, můžeme.

O ŽIVOTĚ A LÁSCE

Autor: Pavel Polok
Datum: 11.10.2011

Stalo se mi to asi před 10 lety. Rozhodl jsem se, že si změním život. Ono mi taky nic jiného asi nezbývalo. Byl jsem vážně nemocný a všechny vztahy se mi víceméně rozpadaly. Rozvedl jsem se a znovu se oženil a znovu byl na rozvod. Vlastně mně život k tomuto rozhodnutí donutil. Celý příspěvek

STUDENÝ MÁJ V STODOLE RÁJ

Autor: Josef Čižinský
Datum: 1.6.2011

Před několika dny skončil nejkrásnější a pro život přírody a člověka možná i ten nejzásadnější měsíc v roce, měsíc květen. Dá se říct, že i ten letošní máj byl pestrý, a to po všech stránkách, jak je ostatně u tohoto měsíce obvyklé. Pestrost května je dána především rychle se měnícím vzhledem přírody a krajiny včetně proměny její barevnosti, Celý příspěvek

PROČ PTÁCI ZPÍVAJÍ?

Autor: Josef Čižinský
Datum: 1.4.2011

Tak už je to zase tady. Ptáte se co? No přeci pravidelné ranní ptačí koncertování. Od začátku března je totiž svítaní a východ slunce doprovázen ptačím zpěvem. Pokud patříte mezi ty, kterým toto ranní ptačí koncertování nevadí a nepřivádí je k nepříčetnosti, možná jste si někdy položili otázku, proč vlastně většina ptáků při svítání zpívá? Celý příspěvek

ONI, TEN DRUHÝ SVĚT

Autor: Adam Kiszka
Datum: 9.1.2011

Vnitřní svět se projevuje ve vnějším. Zrcadlí nám naše vnitřní postoje k sobě sama. Co vidím, když se podívám? Sebe.
Kamkoli se podívám, vidím pořád jenom sebe. Nemůžu se od sebe oprostit, nemůžu od sebe odejít, nemůžu se opustit.
Všude. Celý příspěvek

JEDNA RUKA NETLESKÁ

Autor: Josef Čižinský
Datum: 2.1.2011

Už jste někdy zkusili zatleskat jednou rukou? Nejde to, že? Jednou rukou můžeme dělat ledacos, ale tleskat určitě ne. V některých případech prostě potřebujeme druhou ruku. Když jsem nedávno nemohl zvládnout určitou situaci, připadal jsem si také jako jednoruký i přesto, že jsem měl obě ruce. Celý příspěvek

PŘEDVÁNOČNÍ ČAS

Autor: Petra Poloková
Datum: 6.12.2010

Už mě to chytlo. Ptáte se co? No přeci plánování, chystání a velkého se těšení na vánoce. Možná namítnete, že je teprve začátek prosince, ale to je přesně čas, kdy si vymýšlím, v jakém stylu pojmu výzdobu. V minulém čísle jsem naznačila, že bude rustikální neboli francouzská. Což v překladu znamená, že čím oprýskanější a starší výzdoba, tím krásnější. Celý příspěvek

POSELSTVÍ LITTLE GRANDMOTHER

Autor: Indiánská šamanka Little Grandmother, Kiesha Crowther z kmene Siouxů / Salishsů
Datum: 15.11.2010

Little Grandmother, šamanka a strážkyně starodávné moudrosti předků, hovoří o roce 2010, který bude rokem odhalení pravd a rokem velkých změn na Zemi, dává nám první lekce, které nám mají pomoci dosáhnout změn, o kterých mluví. Celý příspěvek